Božská komedie/Očistec/Zpěv první

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Očistec
Podtitulek: Zpěv první
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Purgatorio. Canto Primo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 7–11.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Ku cestě do lepší se vody noře,
člun mého ducha plachty natahuje,
za sebou nechav kruté ono moře.

O druhé říši, kde se očišťuje
duch člověka, já hodlám nyní pěti,
a odkud vstoupat v ráj se připravuje.

Zde poesii hleďte oživěti,
Vy Musy svaté, v tomto okamžení
jsem váš, ať Kalliope trochu vzletí.

Tím zvukem provázejíc moje pění,
jímž nešťastné ty straky polekané
víc nedoufaly ani v odpuštění.

Lesk safíru, jenž modrem sladkým plane,
v čistého vzduchu záři usmívá se
a ku prvnímu kruhu kolem kane,

Mým očím poskyt’ novou radost zase,
jak vystoup’ jsem z mrtvého vzduchu říše,
jenž zrak i hruď mi rmoutil. V plné kráse

Vstříc východ celý usmívá se tiše
té hvězdy leskem, která k lásce kyne
i družné ryby stíníc v svojí pýše.

K druhému pólu jak můj zrak se šine,
na pravo čtyři hvězdy zřím, jak svítí,
ty Adam s Evou zřel, ne oči jiné.

Z nich nebesa se zdála radost míti.
Jak, země půlnoční, jsi ovdovělá,
když přáno není tobě na ně zříti!

Jak od nich moje tvář se odvracela
k druhému pólu tíhnouc v klidném kroku,
kde obloha se bez Vozu již tměla,

Zřím kmeta samotného po svém boku,
a víc než otci syn je dlužen svému,
já vážnosti jsem viděl v jeho oku.

Vous dlouhý ve vlas bílý splýval jemu
podoben jsa kšticím jeho skrání
ku prsoum jeho padal v dvojím lemu.

Kol tváře jeho v sladkém usmívání
ta svatá čtyři světla plála jasem,
že viděl jsem ho jako v slunce vzplání.

„Již proti tmavé řece,“ ptal se s žasem,
„z věčného vězení jste vyšli zdrávi,
kdo jste?“ A přitom zachvěl vážným vlasem,

„Kdo vedl vás, kdo byl váš svícen žhavý,
že z noci hluboké jste vyšli všady,
jíž pekla dol je bez ustání tmavý?

Či propasti jsou porušeny řády?
Či v nebi nyní nový zákon platí,
že u skal svých zřím zatracence tady?“ —

Hned při tom vůdce ke mně se obrátí
a řečí, rukou a posuňky káže,
mu kolenem i brvou poctu vzdáti.

Pak děl: „Ze sebe nepřišel sem, páže
mu s nebe dala žena, prosbou její
jsem v jeho průvodu byl štít a stráže.

Leč když jest přání tvé, bych podrobněji,
co nás se týče, pravdu ti neskrýval,
to upřít ti, v mém není obyčeji.

Poslední večer ještě mu nekýval,
leč pad’ tak v sítě pobláznění zlého,
že malý věru čas mu ještě zbýval.

Jak řekl jsem, já poslán k boku jeho
jej vysvobodit, a tu vedla k cíli
z cest všech jen tato cesta kroku mého.

Zlých celý rod mu ukázav, v té chvíli
chci s duchy jinými jej seznámiti,
již čistiti se pod tvou stráží pílí.

Jak vyved’ jsem ho, nelze povědíti
pro krátký čas, mně přišla s nebe síla,
jej vésti, by tě slyšet moh’ a zříti.

Kéž jeho návštěva je tobě milá!
On hledá volnost, již ten nejlíp cení,
čí duše pro ni život opustila.

To víš, neb smrt ti byla potěšení
tam v Utice, kde zanechal jsi šaty,
jež zaskví se v den velký ve plameni.

Řád věčný není zrušen námi, spjatý
já nejsem Minosem a ten je živý,
já z kruhu jsem, kde cudný zrak plá vzňatý

Tvé Marcie a tak tě prosí tklivý:
O svaté srdce, chtěj mne svojí zváti!
Pro lásku její buď nám milostivý!

Kéž smíme sedmerou se říší bráti,
a chceš-li jmenován být v pekla pláni,
chci pozdravy tvé sám jí odevzdati.“ —

„— Ples mojich očí byla bez ustání
v mém žití Marcie,“ řeč kmeta splývá,
že každé její ukojil jsem přání.

Co ona tam za řekou zlou prodlívá,
po řádu když jsem vyšel stanoveném,
teď u mne žádná prosba neprospívá.

Když pomoc paní nebeské tvým věnem,
jak díš, spoř lichocení řečí jinou,
to stačí mi, že jejím žádáš jmenem.

Nuž tedy jdi a dříve hladkou třtinou
jej opásej, pak jeho umyj tváře,
by poskvrněn víc žádnou nebyl špinou;

Neb nesluší se, v nejmenší by páře
zrak toho tonul, jenž před ráje sluhu
předstoupí prvního, kde rajská záře.

Máť tento ostrov na svém celém kruhu
až dolů tam, kde vlna břehy ryje,
třtin dost, jež rostou ve bahnitém luhu;

Neb jiný květ, který se listím kryje
a dřevnatí, ten zde se nezachytí,
neb neobstál by, když v něj příboj bije.

Odtamtud nechtějte se navrátiti,
vám slunce zjeví, jest již na obzoru,
kde mírnější svah, na vrch vystoupiti.“

S tím zmizel; já se zvedl bez hovoru
a k vůdci svému přiblížil se, okem
naň patře pevným bez obav a sporu.

— „Můj synu,“ děl on, „kráčej za mým krokem,
tam obraťme se, neb ta pláně celá
se kloní v nejnižší svah tímto bokem.“ —

Svit vítězil nad jitra chvílí, spěla
ta před ním vítězným a brzy v dáli
se moře plocha před mým zrakem chvěla.

Po břehu pustém na pouť jsme se dali,
jak ten, kdo k ztracené se cestě vrací,
než stihne ji, že darmo jde, se šálí.

Tam přišedše, kde slunce tuhou práci
má s rosou a kde více leží stínu,
na místě tom čímž rosy míň se ztrácí.

Tu obě ruce své do trávy klínu
můj mistr roztáh’ a já s roztouženou
jsem duší tomu porozuměl kynu,

A nastavil mu tvář svou poslzenou,
a on mi vrátil zase barvy svěží,
jež peklo skrylo dýmem svým a pěnou.

Pak na pusté jsme přišli na pobřeží,
jež nevidělo nikdy posud lodě,
jak vodou jeho čile v návrat běží.

Zde opásal mne jeho po návodě.
O dive! třtina, kterou vyvolila
zde jeho ruka ve bahnité vodě,

tam, kde ji utrh’, zas hned vyklíčila.