Božena Němcová (Vávra)/XII. Třetí pobyt v Praze

Božena Němcová Vincenc Vávra
XI. Druhá cesta na Slovensko	XII. Třetí pobyt v Praze	XIII. Třetí cesta na Slovensko

Údaje o textu
Titulek:	XII. Třetí pobyt v Praze
Autor:	Vincenc Vávra
Zdroj:	VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 123–151. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

Z velikého rozčilení, z něhož od června nevycházela, Němcová v Praze opět těžce se roznemohla, až se jí už netušilo. Než duch její zvítězil nad tělem. Ačkoli celou zimu stonala v nedostatku a bídě, přece se z jara r. 1854 alespoň tak zotavila, že mohla pracovati.

Ubytovala se po svém příjezdu do Prahy na Václavském náměstí v domě Anny Ullmannové, vdovy po ranhojiči, kterážto paní byla Němcové neocenitelnou přítelkyní, rádkyní i pomocnicí, jakkolivěk sama neměla majetku mnoho. Hmotné poměry Němcové byly velmi trudné. Manžel nemohl jí měsíčně posílati více než 15 zl., a z toho měla žíti tak četná rodina. „Zásoby v čemkoli,“ píše o svých poměrech,^[1] „neměli jsme nikdy; jestliže byl někdy nadbytek, byli také chudí přátelé, kterým pomoci kázala povinnost; žili jsme měsíc od měsíce, proto také nemáme nyní z čeho dosazovati a nouzi cítíme trojnásob. Žijeme co nejskromněji možno, jen aby hladu nebylo a slušně se mohlo mezi lid jíti; a přece tolik to stojí.“

Ale kalich hořkosti usouzeno bylo Němcové vypiti až na dno.

Prvním říjnem r. 1854 zastaven byl manželu Němcové plat úplně, a Němcová byla v Praze nyní vydána bídě největší. V zoufalství nejvyšším sháněla se skutečně po jakékoliv službě, aby jen drahé dítky uchránila od smrti hladem. Sama píše o tom:^[1] „Prodala jsem, co jen jakou takou cenu mělo, dluhy mám, a nyní — nyní dokonce zbavena jsem i toho, co mi mohl měsíčně muž posílat. Na podporu od přátel nemohu se spoléhat, když má každý sám s sebou co dělat v těch těžkých časích. Literatura mne neuživí, napsala jsem povídku delší,^[2] ale knihkupci krčí ramenoma, že jsou špatné časy, malý odbyt knih a žeby napřed nemohli nic dáti. Pan pater Štulc^[3] slíbil, zaopatřiti mi překládání spisů pro mládež, jež chce Hölzel v Olomúci vydávat; ale také to k ničemu nepřichází.^[4] Já mám více prací rozdělaných, které bych mohla dobře odbýti, ale co jest to všecko platno — potřebuji k tomu trochu zotavení mysli: v tak hrubých těžkostech postavenu býti a psáti, není každému dáno. Ženskou prací čeho vydělat, dokonce nemožno. Měla jsem přijmout službu společnice u jedné melancholické dámy v zdejším blázinci s dobrými výminkami. Chtěla jsem se té trpké službě podrobit, ale ona začala najednou tak tuze řáditi, že nemohou k ní nikoho mimo silnou služku pustit. Tak se mi všecko v niveč obrací. Já bych se žádné práce neštítila, jen kdybych věděla, že jí vydělám dětem živobytí. Nevím ani, kam se obrátit, co počít!… Doufám, že i mně zase někdy slunce zasvítí, ale kdy to bude a co ještě do té doby zkusím, to jen Bůh ví.“

Čeho Němcová od r. 1853 do své smrti zakusila, jakého zklamání v tak mnohých a mnohých se doznala, to skutečně ví jen Bůh! Slunce jí už nikdy nezasvitlo. Další její život byla jen úmorná noční práce za stálé nemoci a stálé bídy. Dříve tak hledaná a zbožňovaná ve společnosti, stála nyní opuštěna, sotva že jeden druhý z bývalých přátel se k ní znal. Ba bylo i takových dosti, kteří ze škodolibosti rádi viděli, že je Němcová, ta kdysi „zářící hvězda společnosti“, nyní tak hluboce pokořena, ponížena — —

Šlechetný lidumil, děkan Ant. Marek, byl jeden z prvních, který Němcové poslal značnou podporu. Mezi svými přátely učinil též sbírku ředitel české reálky Josef Wenzig, — dary takové však, samy sebou bolestné, nebyly s to, aby odvrátily bídu od Němcové. Zde mohla jen pomoci stálá práce manželu Němcové, kteréž ovšem se dodělati nemohl. Teprv koncem roku 1854 bylo vyšetřování s ním zavedené skončeno, a on vrátil se do Prahy s ročním výslužným 350 zl., které se mu počátkem roku 1855 vyplácelo.

Do nešťastného roku 1854 spadají ony krátké lístky Němcové, v nichž za pomoc prosila. Laskavostí paní Marie Bartelmusové doručen mi takový list, kterého nehodlám uveřejniti, v němž prosí — — za honorář. List^[5] počíná: „Nemrzte se na mne, že Vás obtěžuji prosbou; nemohu si ale věru pomoci, neboť nemám krejcaru v domě“…

Doba souvěká zřídka kdy spravedlivě oceňuje výkony mužů a žen vynikajících, obyčejně jich nedoceňujíc. Toho důkazem jsou nám dějiny věd a umění všech národů.

Život bývá jim ztrpčován stále útoky a nepřízní osobních, často velmi jízlivých protivníků. Toho také plnou měrou zakoušeti bylo nyní tak nešťastné Němcové.

Dosud však si netroufali veřejně vystupovati; teprv nyní, kdy osud se jí dotkl rukou nemilosrdnou, zbaviv ji všeho, čemu širý dav se koří, nimbu úřadu mužova, majetku, mladosti, obdivu, přestali vážiti i její zásluhy buditelské, společenské, literární, ceniti velkého jejího ducha, vzácné ušlechtilé srdce, velebnou a ryzí povahu a hledali bláto na pokálení její osobní cti. Kdo by tu nevzpomněl málem podobného osudu příbuzného jí veleducha Bedřicha Smetany?

„Babička“

a) Vznik a složení její

Jako r. 1623 veliký Jan Amos Komenský, kdy počala řada jeho útrap, svízelů a pronásledování, hledal útěchy a posily duševní, spisuje pod vrchem Klopoty u Brandýsa nad Orlicí nejkrásnější své dílo Labyrint světa a ráj srdce, tak i Božena Němcová, když r. 1853 rány osudu se všech stran na ni nemilosrdně dopadaly, chopila se péra a jala se psáti věčně krásnou svou Babičku, jak sama praví, „pro úlevu vlastní zkormoucené duše své.“ A jako Labyrint světa skutečně po celou dobu krutého pronásledování předků našich byl jim téměř jedinou útěchou a posilou, tak i Babička Boženy Němcové nám i potomkům našim dlouho bude četbou osvěžující, povznášející, nás sílící v bojích a protivenstvích. —

Babička nevznikla ovšem náhle a maně v duši Němcové, nýbrž jest výslednicí veškerých dosavadních jejich prací a korunou. Píšíc své pohádky české, jasně mívala na mysli svou babičku, kterou zvláště ceniti a vážiti si počala v Domažlicích. V „Obrázkách z okolí domažlického“ zvláště často vděčně jí vzpomíná a některá místa z „Obrázků“ také do slova opakovala v Babičce.^[6] Rovněž z dosavadních povídek mnoho reminiscencí nalézáme v Babičce, ba i jména jako Madla, Jiří, Bětka, Vorša z povídek přenesla do Babičky. Od r. 1852 pak zajisté stále v duchu obírala se plánem, aby v ní milá a zbožňovaná její babička byla hlavní osobou a jak vplésti do povídky dle návrhu Hanušova všecky výroční české slavnosti, zvyky, obyčeje a pověry — zkrátka jak podati obraz skutečně věrný českého života z první polovice našeho století. —

Každá povídka, novella, román nebo drama děje jednolitého dle požadavků aesthetických, dávno a dávno ustálených, skládá se: 1. z úvodu, v kterém čtenář v hlavních obrysech seznámí se s osobou hlavní, jakož i s jinými pro rozvoj děje charakteristickými; 2. z postupu děje, jenž zvláště v románech a dramatech splývá se zauzlením děje; 3. z vrcholu děje; 4. z rozuzlování čili rozplétáni děje a konečně 5. ze závěru. Tohoto rozčlenění v Babičce není. Babička, jak sama Němcová napsala, není povídkou jednolitou, nýbrž podává nám obrazy venkovského života, jichž středem ovšem jest ona sama. Jako v kaleidoskopu předvádí nám řadu velmi pestrou obrázků různých, jeden krásnější druhého ze života venkovského. Vidíme svatbu lidu našeho z druhé čtvrti tohoto století se všemi krásnými zvyky a obyčeji, veškeré slavnosti lidu, jako Boží tělo, obžinky, slavnosti důležitějších svátků, starobylé zvyky a obyčeje, vidíme život venkovský z jara, v létě, na podzim i v zimě, a všude jest babička vůdcem, strážcem a duší všeho života.

b) Výklad a rozbor

Vroucí úvod k Babičce svědčí o něžné náklonnosti Bož. Němcové, jakou dávno po smrti babiččině chovala k ní jako ku své pěstounce a vychovatelce (str. 6.).^[7]

I. Vypravování samo počíná se přirozeně příchodem babiččiným na Staré bělidlo. Spisovatelka nám ji nepopisuje, nýbrž vypočítává, co s sebou babička béře do nového sídla, co děti prohlížejí a p. (str. 7.), a tím již před zraky našimi vyrůstá celá postava babiččina, její kroj i povaha. V takovém způsobu charakterisování dějem a činem, kterýž jest v pravdě básnický a živý, už u Homéra oblíbený a Lessingem za jedině správný vyhlášený, Němcová byla mistryní nepřekonatelnou. Vypsání, kterak babička lásky dětí dosud neznámých si rázem získala (str. 8—9.), svědčí nad to o znamenitém nadání pronikati dušinku dětskou do hlubin, vystihnouti suchým slovem tu božskou naivnost, tu přirozenou prostomyslnost její a neupadnouti při tom v tón strojenosti, nenahraditi jí prostořekostí neb dětskou přezrálostí! V té věci Boženy Němcové žádný náš spisovatel nedostihl.^[8]

Babičce hned, jakmile se přistěhovala na Staré bělidlo, svěřeno celé domácí hospodářství a vychovávání vnoučat. První, co převzala, bylo pečení chleba. Tu tedy naskytla se Němcové první příležitost s pravým uměním odhaliti nám příslušné zvyky národní.

Pak si babička upravila dle zvyků dosavadních světničku, čímž se dovídáme, jak vypadala staročeská světnice v první čtvrti našeho století (str. 14.).

V II. obraze líčí se jitro a život, jaký nastává probouzením se tvorstva (str. 17.).

I události celkem nepatrné, jako že Sultán a Tyrl v noci roztrhali deset káčátek, Němcová vypisuje s jemným vkusem a vzácnou názorností, jakož i právě slovanskou láskou ku všemu tvorstvu, tak že toto místo čteme s pravou rozkoší (str. 17—18.). — Známa je nedůvěra českého lidu k učeným lékařům. I babička sdílela se o ni se všemi ostatními a sama sbírala léčivé bylinky, jimiž sobě i jiným od nemocí pomáhala (str. 20.). — Veliký talent svůj pozorovatelský a vypravovatelský ukázala Němcová svou Viktorkou, jejíž sympatický zjev nás provází téměř po celé knize (od str. 21.). —

Roztomilý je obrázek, hoden štětce malířského, jak babička u prostřed svých milých vnoučat vypravuje jim za krásného letního večera, když je po práci a všichni ještě pobaviti se chtí, dříve než odejdou spat (str. 22—23.). Krásný tento zvyk, po práci za letní doby u večer neodcházeti do začazené krčmy a tam utráceti zdraví i peníze a mnohdy též mravnost, neúhonnost i klid vnitřní, nýbrž sejíti se na besedu a vypravovati si věci ušlechtilé a zábavné, na mnoze v horách krkonošských udržel se do dnešní doby i mezi odrostlou mládeží mužskou.

Němcová líčíc Barunku, vypravuje sama o svém dětství. Všude je patrno, jak citlivé, vznětlivé a básnicky nadané mysli byla, tak zejména v krásném obrázku na str. 26—27. —

III. Neobyčejně šťastnou ruku měla Němcová při povahokresbě jednotlivých osob. Jsou to pravé typy našeho lidu tak výrazné, že vidíme je před sebou, jak žily. Připomínáme zde zejména veselého, upřímného, poctivého Proška, bodrého myslivce risenburského, čtveračivého pana otce. V něm vidíme výborně charakterisovaný typ našich zámožných, ryze českých mlynářův z blahých jejich dob (str. 29.)^[9] Do pestré společnosti osob na Starém bělidle přísluší také panský hlídač, dlouhý Mojžíš. Zvláštním miláčkem babiččiným pro veselou svou povahu stala se Kristla (str. 30.). Za to pánovitou paní správcovou babička ráda neměla (str. 30—31.).

Čtouce místo toto, maní zamyslíme se do dob na počátku našeho století a vzpomínáme útrap, jakých předkům našim snášeti bylo na venkově od všemocného panstva. —

Obraz života našeho venkova nebyl by však úplný ani věrný, kdyby na dějiště nepřicházeli též kněžna, komtessa, úředníci panští, ženy, dcery jejich. Tím rázovitěji a jadrněji vystupují samorostlé typy našeho nezkaženého lidu.

V horách krkonošských ovšem nesmí chyběti ani typ horského myslivce. Tím je pan Bayer (str. 32.). S myslivci jemu podobnými na horách krkonošských posud se často setkáváme. —

IV. Lid náš rolnický, zvláště ve krajinách horských, po celý týden pracuje do úmoru a proto na neděli se těší s dětinnou radostí. Neděle je mu nejen dnem Páně, ale i dnem tělesného odpočinku a duševního pookřání a poučení. I na Starém bělidle takovým způsobem neděle se světila. Babička toho dne časně vstávala a chodila do kostela hodinu vzdáleného. Děti jí přicházely vstříc (str. 35.). Ale Němcová nezapomněla ani vylíčiti, jak vypadaly ostatní milé nám osoby v neděli, na př. panímáma (str. 35.), pan otec (str. 36.) a lid ostatní, jejichž kroj popisuje (str. 36.—37.) Odpoledne chodila s dětmi do mlýna na besedu (str. 37.—49). —

Spisovatelka vypravuje (na str. 37.), že „u mlýna, před vraty stála socha svatého Jana Nepomuckého mezi dvěma lipami“. Ale tam stojí už od r. 1796. socha panny Marie, podle nápisu českého na ní zachovaného postavená od Ant. Ludra a manželky jeho Anny. Patrno zajisté, že Boženě Němcové v pozdější době dlouho vzdálené od míst svého mládí různé podrobnosti, jako tato, vypadly z paměti. Rovněž omylem jmenuje Turyň samostatnou vesnicí (na str. 53.). Osada Litoboř, hodinu cesty vzdálená od Ratibořic a dobře viditelná s Risenburku, vybíhá na jihu v ostroh, kde stál rytířský hrad Turyň. Posud se tam říká „na Turyni“. Kdy byla pevná tato asi tvrz rozbořena, není známo.

O občanech žernovských praví se tu, že v zimě chodili do kostela na Červenou Hůru (na str. 36.). Ale Červená Hůra, rovněž hodinu cesty od Ratibořic při řece Úpě ležící podobně jako Žernov kostela nemá. Bývala do husitských dob městečkem (rovněž Žernov), ale Žižka ji zpustošil, protože pán jejich, Hynek z Červené Hůry, horlivý přívrženec Zikmundův, vtrhl r. 1421. o vánocích do městečka Krčína,^[10] v kostele při bohoslužbě kalich vzal a koni svému jej podal, směje se, že i kůň jeho je „pod obojí“.

Odvozovati z nedopatření takových, že Němcová Babičky sama asi nesepsala, poněvadž prý žijíc tam v okolí, mohla podrobnosti znáti, zajisté je liché, a jen sočivá pomluva mohla smysliti takovou báji; pomluva ta už roku 1845 chtěla upříti Němcové původství pohádek — ovšem rovněž nejapně. Neshody takové svědčí toliko, že i velká žena zapomíná na maličkosti; do Litoboře a na Červenou Hůru pak Němcová vůbec nepřišla.

Odpolední besedu ve mlýně vypravuje Němcová tak rozmarně, že patrně viděti, jak ráda v době své nejkrutější bídy, kdy Babičku psala, kochala se vzpomínkami bezstarostného a zlatého svého mládí. Do té besedy vložila nejen zábavu nedělní lidí dospělých, ale i hry dětí způsobem zajisté velice obratným. Vypravování korunuje babiččina historie o tolaru, jejž dostala od samého císaře Josefa II., a pro nějž v celém údolíčku požívala zvláštní úcty starých, mladých. Věru podivem naplňuje čtoucího, jak nepřekonatelně půvabně, přirozeně a s jakým to božským humorem dovedla Němcová zobraziti prostotu, přirozenost a loyalitu našeho lidu.

Němcová zmiňujíc se o tom, jaké úcty a oddanosti požíval císař Josef II. mezi naším lidem, nikterak neupřilišuje, vždyť národ náš vždy lásku splácel láskou. Josef II. zrušiv r. 1781. nevolnictví selského lidu a vydav tak zvaný toleranční patent a jsa vůbec vždy patrným přítelem lidu selského, těšil se za to taktéž lásce a vděčnosti jeho.

V. Roztomile protkala Němcová vypravování své místními pověstmi. Tak pověst o Viktorce se vine celou Babičkou, pověst o silném Ctiboru (na str. 52.) vhodně umístěna při návštěvě altánku u Risenburku. Odtud děti viděly všecky okolní vesnice a také kostel boušínský, kteréž příležitosti opět užívá babička, aby dětem vyprávěla pověst o rytíři turynském a hluchoněmém děvčátku (na str. 53.—56.). Sotva babička v altánku sedíc dopovídala tuto středověkou vzpomínku, objeví se na koni kněžna. Toto setkání obou žen společensky tolik od sebe vzdálených a srdcem přece příbuzných účinně přispívá k oživení pověsti (na str. 56.—58.). Jindy zase jdouc na pouť do Svatoňovic, babička šla s poutníky podle devíti křížů, o nichž pověst, poněvadž se týkala svatby, Němcová dává vyprávěti mládeži (str. 165.—167.).

Cestu na Risenburk, poněvadž ji Němcová ve svém mládí častěji konala, správně popisuje. Až posud od splavu podél Úpy krásně upravenou cestou jde se k bývalé pile. Na místě jejím je domek švýcarského slohu pro panského cestáka. Odtud jde křivolaká pěšinka do vrchu pod zříceniny hradu Risenburka.

Risenburk,^[11] nyní víska s 30 pouze obyvateli, měla kdysi na srázné stráni velmi pevný hrad, jehož zbytky posud je viděti. Hrad připomíná se v listinách na počátku 14. století. V 17. stol. patřil rodu panskému Rašínům z Risenburka. Ze starých silných zdí a na jejich základě postaven v předešlém století gotický altánek, s něhož bývala rozkošná vyhlídka do dalekého okolí. Nyní výhledu překážejí vysoké stromy. V altánku, každému přístupném, jest uprostřed jedlový výřez ohromných rozměrů na památku, jak mohutné stromy zde kdysi rostly.

Tam tedy babička zavedla své vnuky a tam jim vypravovala krásnou místní pověst o založení kostelíčka boušínského. Zaznamenal ji již J. Myslimír Ludvík, pilný sběratel starožitností na Náchodsku, téměř v tom znění, jak ji podává Němcová. Pověst o silném Ctiboru, poněvadž ji podrobně podala ve svých báchorkách, nevypravuje, nýbrž o ní se krátce zmiňuje.

Bohušín nebo Boušín jest rovněž samota pouze se 6 staveními a s kostelíčkem, který se dle J. M. Ludvíka připomíná již r. 1350. —

Těsně vedle altánku je panský dvůr s myslivnou, kam též babička svá vnoučata zavedla. I tuto návštěvu Němcová vyličuje velice plasticky.

VI. Život nešťastné Viktorky a příčiny, proč se pomátla na rozumu, Němcová uložila vyprávěti risenburskému myslivci, jenž denně v lesích na pochůzkách svých se s ní setkával. Episoda tato sama o sobě stačí na hluboce jímavou povídku.^[12] Do povídky této Němcová vložila velmi mnoho pověr lidu, jako o čarách (na str. 72.) a o smrti (str. 88.). Rovněž tam podrobně vyličuje, jakým způsobem se na venkově ucházel ženich o nevěstu (str. 74.).

Rozkošného výjevu na str. 91., v němž se obráží celá něžnost duše i umělecká schopnost básnířčina, nedovedl by nejlepší štětec malířský krásněji vyobraziti.

VII. Roztomile líčí Němcová cestu babiččinu do zámku (str. 93.). — Babička, žena prostá, chápati nijak nemůže panských obyčejů, jež z pravidla jsou strojeny a přetvářeny. Protivu mezi mravy prostých venkovanů a škrobeného panstva vystihla Němcová způsobem velmi jadrným (str. 96.) a podobně, i jak babička návštěvu svou u mocné kněžny počala (str. 99.). — Jakož pak umí Němcová nanejvýš přirozeně zobrazovati naivnost dětskou, rovněž tak mistrně vypsala prostosrdečnost babiččinu v saloně kněžnině (str. 101.). —

Láska k rodičům a půdě rodné jest údělem všeho tvorstva v celé přírodě. I národové úplně nevzdělaní a divocí hájí životem vlasti své a bez rozpaků obětují za ni život. Od rodičů dostáváme život, řeč, vychování. Řeč jest to právě, která spojuje nás nejen s rodiči, ale i se všemi členy rodu, kmene, národa. Jestliže který člen zavrhl toto pojítko, jež poutalo jej posud k určitému národu, a vzal si pojítko jiné, spojující jej s cizím národem, říkáme právem, že se odrodil. Jako je tedy láska k řeči mateřské a láska k vlasti přirozená a v nás samých spočívající, tak odrodilství je nepřirozené, poněvadž čelí proti zákonům přírodním, tedy také nemravné a proto opovržení hodné, a vyskytuje-li se u lidí dospělých, má za podklad jistě povahu vadnou. Jím ruší se posvátné svazky rodinné, kmenové, národní, ono způsobuje rozklad i chorobný boj ve společnosti.

Vytýká se Němcové, že prosté ženě venkovské, nevzdělané, jakou byla babička, vložila v ústa ideje vlastenecké, jí prý cizí. Pravý opak mohl by se Němcové vytýkati, kdyby totiž babička, žijící venkoncem dle zákonů přirozených, nehájila jazyka svého jí přirozeného. Obraz babičky nebyl by úplný, kdyby také s této stránky jí nevylíčila jako ženu úplně nezkaženou, žijící dle zákonů přirozených.

Přirozené vlastenectví babiččino podala Němcová s neobyčejným porozuměním (str. 104.—106.). Babička z přirozeného sobě pudu raději obětovala veškeré pohodlí, než by se dětem dala odnárodniti. A tak přirozeně šlechetně jednala i proti vnukům svým. Rozmilé je místo, jak babička vnoučata svá poučuje o Sybillině proroctví (str. 171.—173.).

Tklivě babička vypravuje kněžně osudy svého života, návrat svůj do milé rodné vesnice po dlouhých letech. Milovaný její muž Jiřík zemřel na rány utržené ve službách pruského krále, a babička se vracela se třemi malými sirotky a s holýma rukama do rodné své chaloupky (str. 108.—111.).

Tomu, co dále babička vypravuje kněžně o bídě, nouzi a hladu v horách a jak pomáhala sousedům, porozumíme jen tehdy, vzpomeneme-li sobě živě, jak bylo Němcové, když Babičku psala. Že se mnozí a mnozí k Němcové v té její době bídy největší velice nešetrně chovali, o tom s rozhořčením vypravuje Vítězslav Hálek (nar. 1835.)^[13] Co babička vypravuje kněžně (na str. 111.) — kolik slov, tolik trpkých tu výčitek Němcové oněm přátelům, kteří zase způsobem málo jemným jí chtěli pomáhati; a přece z každé řádky přes všecku trpkost vyznívá šlechetná, všem odpouštějící povaha její.

Jak cituplně a šetrně dala babičce vypravovati, kterak u kněžny vymohla službu pro Kudrnu (str. 117.)! Tak nechovali se k nim přátelé, když manžel její zbavený z příčin národnostních svého místa v Uhrách hledal zaměstnání přiměřeného a náhrady v Praze!

Povahy našeho lidu venkovského Němcová kreslí vždy jen věcně, realisticky; kněžnu však líčí, jak by si ji přála míti, idealisuje. Souditi tak můžeme alespoň z pověsti, jaká o Kateřině z Kurlandu dosud mezi lidem tamním se zachovala a jež nikterak nesvědčí ve prospěch její. Ovšem, mnoho zlých skutků za vinu jí kladených spadá zajisté na účet nesvědomitých jejích úředníků, nač také Němcová v Babičce častěji naráží.

VIII. Babička, kdykoliv mohla, vodila své svěřence do boží přírody, učila je poznávati byliny, vyprávěla jim o ladu a účelnosti všeho tvorstva a tak nejlépe je vedla nejen k poznání přírody, nýbrž i k Tvůrci jejímu, Bohu. Děti také samy, kdykoli s babičkou vyšly, všeho pečlivě si všímaly a se poučovaly. Krásný toho doklad je poučení o mravencích (str. 119.).

Nejnádhernější slavností katolíkův, jak známo, jest slavnost Božího Těla. Toho dne církev katolická úmyslně rozvinuje veškeru nádheru svou. Lid náš rád této okázalé slavnosti církevní se súčastňuje a s nelíčenou zbožností zdobí chrámy, cesty, příbytky své i sebe. Takovou slavnost se všemi podrobnostmi, jak konala se ve druhé čtvrti našeho století, nám předvádí spisovatelka i v Babičce, jako vůbec nezapomíná nižádné důležité slavnosti ať rodinné, ať národní, ať církevní; tím způsobem Babička Bož. Němcové jest věrným obrazem veškerého českého života (str. 128.).

Básníci do pásma hlavního děje rádi vplétají děje podružné, episody. Činí tak proto, aby duch čtenářův, vypravováním jednoho děje příliš napjatý, pookřál a odpočinul si, jakož i že děj nabývá pestrosti. Takovými jsou všecky pověsti s dějem nesouvisící a zejména též vypravování o učeném podivínu, k němuž se nám zdá, že zavdal podnět znamenitý professor na filos. ústavu v Plzni, skladatel oblíbeného Obecného dějepisu, Josef Smetana, o jehož roztržitosti kolují podnes hojné anekdoty. Němcová jako krajanka byla se Smetanou dobře známa, jednak z Ratibořic, jednak z Plzně, kde se zastavovala z Domažlic a ze Všerub, a měla zajisté dosti často příležitost pokochati se jeho roztržitostí, ač jinak vysoce ctila učeného, starého a všeobecně váženého svého přítele.

Přechod k vypravování babiččinu o podivínovi na zpáteční cestě z kostela způsobuje Kristlino přání veršované, jež od mladšího učitele (preceptora) byla dostala. Němcová velmi komicky kritisuje na tomto místě básnické plody přemrštěných poetů (str. 134.).

Všickni dosavadní sběratelé našich skvostných písní národních rozepsali se o způsobu, jakým asi krásné ty plody národního prostého ducha vznikly.

Jak vznikají národní naše písně? Kdo jest původcem jejich? Za jakých příležitostí se skládaly a skládají? Složil se nejprve nápěv či text písně anebo oboje zároveň? To jsou otázky, na něž sběratelé národních písní různě odpovídají.

Byl-li kdo v letech čtyřicátých a padesátých, aby na otázky takové správně v Čechách odpověděl, byl to Fr. L. Čelakovský, K. J. Erben a Bož. Němcová. Němcová, zajisté po zralém uvážení a dlouhém studiu písní našich, odpověděla na ony otázky v Babičce způsobem tak přirozeným, že, jak myslíme, na vždy je správně rozřešila (str. 137.).

IX. Kde svazek rodinný, zvláště v rodině četnější, je nezkalený, upřímný, založený na vzájemné a společné lásce všech členů rodiny, tam jsou i slavnosti rodinné tklivé a upřímné. Takové slavnosti rodinné účastníme se o jmeninách páně Proškových (str. 140.). Než jmeniny ty připadají právě na sv. Jana Křtitele (24. června). Co všecko v životě národa našeho neskrývá tento den a zvláště večer! Předkové naši pohanští, kteří v úplném žili souladu s přírodou a také jen oživené síly přírodní za bohy své ctili, slavili ku konci června letní obrat slunce — svátek to zvláště u národa po výtce rolnického důležitý. Bohové dobří konečně po dlouhé zimě, jež se přičítala běsům, plného nad nimi dobyli vítězství. Co tu bylo příčin k radovánkám! S radostí zapalovali na horách ohně, tančili a zpívali kolem nich. I mládež v té době nové naděje kladla do budoucnosti, a v dětinné své nedočkavosti hleděla se budoucnosti dopátrati různými čarami. Pověry z oné doby pohanské, jež udržely se na mnoze až na naše doby, Němcová nám vypisuje neobyčejně věrně a zdařile (str. 140.).

X. Život venkovského našeho lidu nelze si představiti bez poutí. Již pohanští naši předkové za zvláštních příležitostí konali daleké pouti na místa jim zvláště milá, posvátná. Lid náš mysli měkké, přístupné a mírumilovné k náboženství křesťanskému, jež se mu u nás bohudíky podávalo ne s mečem v ruce jako Slovanům pobaltickým, nýbrž s pravou láskou křesťanskou, přilnul s celou nezkaženou vnímavou duší svou. Jako dříve ochotně konal v posvátných hájích oběti bohům pohanským, tak hned záhy v době křesťanské s touž přítulností sobě vrozenou modlil se k Bohu křesťanskému, jeho svatým a světicím. Není divu, když v národě našem, ve kterém smysl pro nezkalený klidný život rodinný tak byl vyvinut, zvláště úcta k Bohorodičce hluboce se zakořenila. Ku poctě Bohorodičky, jakožto vznešenému vzoru matky a strážkyni života rodinného, stavěny záhy v zemích naší drahé koruny české chrámy, kaple, sochy; obrazy její dávány na památné stromy, zvláště pak na blízku dobré, zdravé vody pramenité.

Některá místa pak nabyla obzvláštní úcty u lidu. Tak na Moravě divotvorná Matka boží na Hostýně, k jejímuž obrazu pouti se konají již od 13. století (ba tuřanská P. Maria v trní [u Brna], zdá se, že uctívána jest od dob samého sv. Cyrilla a Methoděje). V severovýchodních Čechách studánka o sedmi pramenech a vedle ní chrám P. Marie v Malých Svatoňovicích u města Úpice, asi 5 hodin od Ratibořic, zvláště často zbožnými poutníky a poutnicemi jest navštěvován.^[14] I babička, jak jinak ani mysliti si nelze, šla s Barunkou do Svatoňovic na pouť. Věrně tu líčí Němcová a zároveň krásně svou první pouť (str. 157.).

Na zpáteční cestě mládež vypravuje si, když přišli do Havlovského lesa, pověst o devíti křížích, kterou Němcová zevrubně a poutavě podala ve svých pohádkách. I zde pokouší se Němcová naznačiti způsob, jak pověsti se měnily (str. 165.).

Pověst vztahuje se ku hradu Visenburku na řece Úpě severně od Ratibořic, z něhož ničeho se nezachovalo, ač byla to tvrz v dobách husitských veliká a proslavená.

XI. Nepřekonatelné jsou popisy a líčení přírodní Boženy Němcové. I podzim, kdy všecka příroda znenáhla odumírá a tak nás nejlépe upomíná na pomíjivost i života našeho, líčí nedostižným způsobem (str. 170., 174.).

Zima je rolnickému lidu našemu dobou odpočinku po úmorné práci letní, dobou zábav. Tak bylo i na Starém bělidle. Se zimou nastaly nové zábavy, jež zdařile a s patrnou zálibou Němcová popisuje (str. 176.). Zvláště při společných přástvách pohádky naše znova se oživily a nahrazovaly lidu literaturu tištěnou.

Několikrát v Babičce vyskytuje se zmínka o kramolenských drábech či zlodějích, kteří byli postrachem celého okolí až do r. 1848. Kramolná, rozlehlá ves se 60 obydlenými staveními a 479 obyvateli (1890) blíže Náchoda v lesích (a ne jak se Němcová na str. 36. domnívá, nepatrná samota, kde nebylo rychtáře), byla útulkem velmi smělých lupičů, kteří i za dne, jsouce dobře ozbrojeni, přepadávali nejen pocestné a povozy, nýbrž i do osad se odvažovali na lup. V jich čele byla rodina Špetlů. Roku 1848 od gard národních byli polapeni a v České Skalici ukrutně umučeni.

V 16. stol. připomíná se často na Náchodsku silně rozvětvená rodina zemanská Špetlů z Janovic, z Prudic a ze Žlebů. Možná dost, že oni lupiči byli nešťastnými potomky těchto hrdinských a slavných rodů šlechtických.

XII. Nejtklivější a nejkrásnější svátky rodinné jsou u národa našeho vánoce a z nich zvláště štědrý večer. Jest chvalitebným mravem našich rodin venkovských, že se na tyto svátky scházejí k domácímu útulnému krbu co možná všichni členové rodiny, byť byli sebe dále rozptýleni. Také babička dostala návštěvu. Přišel syn její Kašpar a bratrův syn z Olešnice. Nic by bylo nekalilo radost v rodině Proškově, kdyby nebyla scházela sama hlava rodiny, na niž tím žalněji vzpomínali všickni. Veškery zvyky štědrého večera shrnula Němcová v rozkošný obrázek (na str. 186.).

Po vánocích následují různé zbytky slavností za sebou, jež vesměs Němcová zachytila v jich celém půvabu. Tak v samých radostech přišly velikonoce (str. 199.). Na Bílou sobotu Barunka šla s babičkou do kostela. „Když pak v ozářeném, nábožnými naplněném chrámu zaznělo ze všech úst slavné: „Vstaltě této chvíle ctný Vykupitel! Hallejuja!“ tu se děvče cítilo uneseno mocným citem, prsa se jí dmula, pudilo ji ven, ven do širé prostory, kde by mohla dáti průchod nevýslovnému jásotu, který jí v duši hlaholil. Celý večer bylo jí neobyčejně milo, a když jí dávala babička „dobrou noc“, vzala ji okolo krku a dala se do pláče.

„Co je ti, proč pláčeš?“ ptala se jí babička.

„Nic mi není, babičko, v sobě mám radost, že musím plakati,“ odpovědělo děvče. A stařenka sehnula se, políbila vnučku na čelo a pohladila jí líce, neříkajíc ani slova. Znalať svoji Barunku.“ (na str. 200.).

Jak bylo Němcové, když toto překrásné místo Babičky psala? Zajisté, že opět plakala — žalostí nad tvrdým osudem, který ji ubohou zastihl tak bez viny!

XIII. Jako nám Němcová mistrně vyobrazila odumírající přírodu na podzim a radosti zimní, rovněž tak líčí vracející se jaro (v. str. 201.).

Každá literatura honosí se některými popisy, jež došly slávy světové. Tak dějepisce řeckého Thukydida popis moru v Athénách, básníka římského Vergilia líčení života venkovského, francouzského básníka Chateâubrianda popis pralesa amerického, ruského romanopisce hr. Lva Tolstého popisy bitev jsou každému vzdělanci známy. V naší literatuře nemáme do dnešní doby krásnějšího a obraznějšího popisu jarní povodně nad popis B. Němcové (str. 204.).

Doba jarní rovnodennosti za dob pohanských slavena byla jako doba prvního vítězství dobrých bohů nad běsy. Zbytky těchto slavností jsou vynášení Morany (str. 195.) a pálení čarodějnic v noci filipojakubské (str. 208.).

Jak Němcová ze svých vzpomínek nakreslila nám krásný obrázek první cesty do školy (str. 210.), zmínili jsme se již na počátku této knihy.

XIV. Babička vystupuje nejen jako žena zkušená a rádkyně lidu, nýbrž také jako prostředkovatelka štěstí a dobrý anděl celého okolí. Míla, ženich Kristlin, návodem správce oné doby všemocného a rychtáře pro příhodu s Taliánem byl odveden, a babičce nastaly starosti veliké. To připomíná jí vlastní její osud, útěk drahého Jiříka do Pruska a jak se tam vojákem stal (str. 224.). Poznáváme historicky věrný způsob, jak na počátku našeho století odvody se konaly.

XV. Nové radosti nastaly na Starém bělidle, když z jara vory plavě přišel krkonošský polesný pan Beyer, docela pak s bujným synkem svým Orlem. Tu přišel dolů i myslivec risenburský; v útulné chaloupce bylo veselo, až milo. V příjemné zábavě rychle ubíhal čas.

Krásný, avšak námahy plný život lesníkův učinila nám Němcová možno-li ještě sympatičtějším. Nikdo zajisté tak stále neobírá se přírodou a jejími krásami, jako myslivci. Pravý myslivec je zbožňovatelem přírody, ví o každém kmeni ve svém revíru, radost má ze vzrůstu sobě svěřeného lesa, takřka s péčí otcovskou hlídá zvěř, již pod ochranou má (str. 245.). Harmonický tento život člověka s přírodou vábil vždycky básníky. U nás mimo jiné dal projev takovýmto citům svým Jar. Vrchlický v Legendě o sv. Prokopu.^[15]

Vypisuje tam výjev, který velice se shoduje s tím, co vypravuje risenburský myslivec o bříze (str. 246.). Na vzájem myslivec krkonošský podobný příběh vypráví, splétaje jej s episodou o dvou zločincích (na str. 248.).

Žalně nás jímá odchod Mílův na vojnu, jeho rozloučení s Kristlou a babičkou (na str. 252.).

XVI. Babička byla strážným andělem celého údolíčka. Když se někdo rozstonal, přátelé jeho spěchali k babičce, aby pomohla; když kdo potřeboval rady, došel si k babičce, a ona zajisté dobře mu poradila. Kristla svěřila se jí se svým žalem, když Míla byl odveden, a babiččinou starostí bylo, aby pomohla. Komtessa, toto něžné vzácné poupě z dalekého jihu, kterou s takovou nadšeností nám líčí Němcová, vadla a chřadla, a nikdo nevěděl příčiny. Jen bystrý, života zkušený duch babiččin dopátral se původu nemoci komtessčiny a hned také se rozhodla i zde pomoci, začež ovšem dostalo se jí od komtessy tklivé odměny. Místa tato jsou vzorné krásy (na str. 264., 274., 279.).

Zatím vrátil se pan Prošek s vrchností. Údolíčko znova oživlo, na Starém bělidle zavládla úplná spokojenost a radost.

XVII. Vylíčiti bouři se vší hrůzou a velebností jest zajisté látka pro básníka velice lákavá. Ani Němcová jí neodolala a tomu vděčíme za nevyrovnaný popis její (na str. 271. a d.). Bouře uvádí nás opět ve styk s Viktorkou. Nadešel konec tragedie jejího života. Smrt Viktorčina vyloudila Babičce-Němcové tato památná slova: „Po smrti zaobalili by tě do zlatohlavu, a za živa se nezeptají: Člověče, co je ti?“ To jakoby byla Němcová napsala v předtuše o sobě samé.

XVIII. Obžinky slavívány bývaly u našeho rolnického lidu ku konci žní s tím přirozeným, nelíčeným veselím, jakého schopen jest právě nezkažený lid rolnický. Zachoval se krásný tento obyčej u nás do dnešní doby, ač poměr vrchnosti k rolníkovi se změnil. Obžinky v Ratibořicích, líčené Němcovou, mají ještě tím větší zajímavost, že připraveno bylo Kristle od babičky a kněžny neobyčejné překvapení — Míla služby vojenské úplně prost odevzdán byl Kristle jako ženich, z čehož po údolí radost ovšem byla neobyčejná (v. str. 284.).

Ani takových maličkostí, ovšem že charakteristických, jako bylo dopisování na počátku tohoto století, Němcová ve svých obrazech českého života, uložených v Babičce, nezapomněla (v. str. 288.).

Venkovskou svatbu se všemi podrobnostmi předvádí nám na posled, svatbu totiž Kristlinu s Mílou (str. 289.).

A tak postupem poznali jsme veškeren život lidu našeho v každé době roční, všecky slavnosti a radosti jeho, všecky doby zlé i dobré, a ničeho nebylo, čeho by se Němcová nedotkla — zbývá ještě smrt drahé babičky. Tu jakoby spisovatelka sama sotva se zdržovala od slz; všechna vroucnost duše její, celá láska její k babičce ozývá se ze slov, jimiž provází odchod této všemi milované bytosti do věčného bydla. V písemnictvu českém najdeme snad jen ještě jedno podobně tklivé vypsání posledních dnů života, v Dagmaře Sv. Čecha.

Život babiččin tak bohumilý, tak činný a věnovaný blahu bližních nemohla Němcová charakterisovati lépe než slovy kněžninými: Šťastná to žena!

c) Ocenění Babičky

Z obrazů, vyňatých z Babičky, snadno lze si učiniti úsudek o významu tohoto spisu: Jest posud v české literatuře nepřekonaný, jediný. Celý život českého venkova v první polovici tohoto století na všecky časy zachován jest, jako ze žádného jiného údobí českého. Nechybí ani nejmenší podrobnost jej charakterisující. Všecky doby roční se všemi význačnými slavnostmi, zvyky, obyčeji a pověrami, všecky důležitější události rodinné, slavnosti církevní a národní — to shrnuto v Babičce v jediný krásný obraz.

Nejvíce pak váží, že obraz ten jest pravdivý, věrný, založený na důkladné znalosti našeho lidu a nejpůvabnějšími barvami českého slohu provedený. Proto Babička zůstane vždy četbou nad jiné hledanou, a potomci naši, více než my vzdálení bývalých časů, budou si ji ještě výše ceniti.

Střediskem, jež hýbe veškerým dějem a kol něhož se vše otáčí, jest ovšem babička, tato vychovatelka celého utěšeného údolí, zvláště pak svých vnoučat, rádkyně nejen lidu, ale i mocné kněžny, tvůrkyně štěstí mladých i starých, lékařka v dobách nemoci tělesné, těšitelka v útrapách duševních, anděl míru a pokoje všem, kdož ji znali. Kdož by v obrazotvornosti své nedovedl si představiti tuto milou, vždy klidnou tvář zbožné stařenky! A jak charakterisována babička, tak i osoby ostatní. Komu by netanul na mysli obraz bledé, černooké, neštěstím tak zubožené Viktorky? Mírný, vždy shovívavý, milující manžel i otec v podobě pana Proška, čtveračivý, dobrosrdečný pan otec a vždy starostlivá panímáma, vážná, málomluvná, v sebe uzavřená, ale přece lásky hodná paní Prošková, vždy veselá a roztomilá Kristla s nezkaženým, do světa důvěrně a sebevědomě hledícím Mílou, pověrčivá Bětka a Vorša, bodrý myslivec risenburský s pečlivou svou manželkou, otužilý, otrlý a vždy upřímný pan Beyer, potměšilý a úlisný správčí — toť jsou pravé a věrné typy lidu našeho, živé, nesmrtelné. A což ty povahy dětí Proškových — rarach Jeník, snivá Barunka, tichý Vilímek, hravá Adélka! Ba i ten Tyrl a Sultán, kteří jaksi v Babičce zastupují živel komický, jak zdařile jsou nakresleni!

Postup vypravování nikde neunavuje, nikde není jednotvárný, čemuž Němcová pomohla zvláště obratně vloženými episodami.

Mluva Němcové ovšem není bez vady. Známe podrobně školské její vzdělání i mimo školu, a nelze se diviti, že se jí do péra vtrousilo hojně germanismů a vazeb nečeských.^[16] Sbírajíc pohádky, hleděla zachovati způsob, jakým se jí vyprávěly, což ovšem bylo nezbytno, neměly-li pohádky naše připraveny býti o zvláštní půvab svůj. Tím a pak že nejraději dlela mezi lidem venkovským, Němcová navykla slohu zvláštnímu, jí sice vlastnímu, ve kterém však odráží se způsob vypravovatelský našeho lidu, našich pohádek, jeho obraty, slova, obrazy, prosté vazby. A z té právě příčiny, že sloh Němcové jest produševnělým odleskem slohu našich zkazek národních, rázem jímá a poutá celé srdce, dotýkaje se strun mladosti.

Neobyčejný půvab Babičky spočívá též v tom, že Němcová ústy babiččinými užívá velice mnoho případných přísloví a pořekadel, z nichž by se celá sbírka mohla sestaviti. Staří venkované života zkušení rádi proplétají řeč svou příslovími, pořekadly a trópy, které dodávají řečem jejich nejen barvité pestrosti, nýbrž i přirozené konkretnosti. A právě tato konkretnost mluvy v Babičce tak přirozená je skvělou její stránkou.

Že čtenářstvo české úplně si je vědomo veliké ceny Babičky, toho asi nejlepším jest důkazem, že dočkala se od r. 1855 třináctera vydání, z nichž dvou illustrovaných.

Žádný dosud český spisovatel (kromě Komenského a Vrchlického) nepronikl tou měrou do literatur mimočeských, jako Němcová svou Babičkou. Líbí se právě pro svůj ryze český ráz a českou individuálnost. Nejprve přeložena byla do jazyka slovinského od Fr. Cegnara, a to již r. 1862. pod názvem: „Babica. Obrazi iz življenje na kmetih. V Celovcu.“ Roku 1863. přeložila ji do ruštiny E. G. Petrovská v Petrohradě: „Babuška. Razkaz B. Němcovoj“, kterýžto překlad r. 1871. po druhé vyšel v Praze. Do jazyka charvátského přeložila ji L. Maříková v Záhřebě r. 1870. a do francouzského Jos. Koppová r. 1881. pod názvem: „Grand’mère par Božena Němcová“. V tomto francouzském překladě, pořízeném v Praze, nemile zaráží německý pravopis vlastních jmen a německé názvy místní.^[17] Roku 1885. přeložil Babičku do jazyka rumunského prof. dr. Urban Jarník. Překlad ten vycházel nejprve v časopise „Tribunei“ v Sibini, potom vyšel ve zvláštním otisku: „Bunica de Bojena Němcová, traduša diu limba boema“ s úvodem a otiskem obrázku vyšehradského pomníku Němcové. Do němčiny přeložil ji Ant. Smital: „Grossmutter, Bilder aus dem böhmischen Landleben, Leipzig“. Anglický překlad Babičky pořídila r. 1891 Anežka Gregorová v Kewaunee v sev. Americe. Do jazyka lužickosrbského přeložil Babičku roku 1883. Filip Rězak a vydal pod titulem: „Wobrazy z wjesneho žiwjenja. Wot Boženy Němcowoje. Z čěšćiny přeserbšćil“ v Budišíně.^[18]

O paedagogickém významu Babičky spisek rozborný se stanoviska paedagogického podal Karel Šmídek, ředitel českého ústavu ku vzdělání učitelek v Brně.^[19] Úsudek svůj o Babičce shrnuje Šmídek slovy: „Babička prodchnuta jest duchem paedagogickým, který činí, že kniha ta nikdy nezevšední, nýbrž zůstane vždy novým a milým čtením národním, z něhož lidé mladí i staří, prostí i vznešení rádi budou čerpati zábavu a poučení.“

Končíme tuto stať svou slovy Fr. Bartoše, pronesenými v předmluvě k jeho vydání Babičky na str. IV.: „Jestiť Babička z těch spisů, které čím častěji se čtou, tím více ku čtení lákají, vždy nové a nové krásy žasnoucímu zraku čtenářovu odhalujíce. Zvláštní, nevýslovný půvab tohoto díla plyne z vlastní jeho povahy jakožto díla v pravdě uměleckého, klassického. Babička Bož. Němcové jest obrazem života venkovského tak věrným a tak realisticky kresleným, že kdo sám život ten poznal, všecko jako živoucí před zrakoma svýma spatřuje. A obraz tento zase ozářen jest takovým poetickým leskem, že z každého jeho rysu probleskuje geniální tvůrčí duch veliké umělkyně.

---

1. List Ant. Markovi ze dne 25. srpna 1854.
2. Chýže pod horami.
3. Václav Štulc (nar. 1814) od r. 1860 kanovník na Vyšehradě a spisovatel.
4. A také k ničemu nepřišlo.
5. Ze dne 17. listop. 1854.
6. Na př. ze str. 236—242, 268. Obrázků z okolí domažlického.
7. Odkazuji všude na vydání 6., jež upravil Fr. Bartoš. V Praze 1887. Římské číslice odpovídají číslicím toho vydání.
8. Srv. též předmluvu k Babičce Fr. Bartoše, str. VI.—VIII.
9. K vysvětlení místní hádanky p. otcem Jeníkovi dané, „ví-li, kde je z vola kostel“, podotýkám, že na řece Úpě před Jaroměří je vesnice Zvol a od ní opodál na vršku kostel, k ní patřící. Odtud „Zvol a kostel“.
10. Nyní rovněž pouhá ves u Nového Města nad Metují.
11. Němcová píše „Rýzemburk“, lid pak vůkolní venkoncem říká „Lysymburk“. Rašínům byl přídomek „z Risenburka“ r. 1892 vrácen.
12. Pověst o Viktorce je v tamějším okolí dosud velice známa a rozšířena a na základě těchto tradic napsal Dr. Václav Řezníček, rodák česko-skalický, o ní samostatný román: Povídka o Viktorce. V Praze, 1885.
13. Ve feuilletonu Nár. Listů r. 1862., věnovaném památce Němcové.
14. O původu Svatoňovic vypravuje Němcová v Obrazech z okolí domažlického, na str. 259.
15. Upravil Fr. Prusík. V Praze 1888., str. 27.
16. Z těchto rušivých nesprávností očistil Babičku Fr. Bartoš v 6. vydání Kobrově, nedotknuv se však nikde zvláštního rázu jejího ve slohu. V této bezvadné úpravě toliko měla by se mládeži i lidu dostávati do rukou.
17. Tak čteme: „Proschek, Ribrtzoul, Elbe, Riesenbourg, Schneekoppe, Studnitz, Bouschin, Miksch, Nisch, Glatz, Martinetz, Svatonovitz“ a t. d.
18. Dle soukromých listů p. Dr. Urbana Jarníka, prof. české university v Praze, jenž připomíná, že Rězak zmiňuje se v úvodě ku svému překladu též o něm. překladě Ohéralově a ruském od Rovinského. O svém překladě do rumunštiny praví: „Vzpomínám s povděkem chvil, jež jsem vyplnil překládáním Babičky do rumunštiny.“
19. Paedagogický význam Babičky. V Praze 1892.