Přeskočit na obsah

Božena Němcová (Vávra)/X. Návrat do Prahy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: X. Návrat do Prahy
Autor: Vincenc Vávra
Zdroj: VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 100–110.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Božena Němcová


1. „Domácí nemoc“. — „Baruška“

[editovat]

Ku konci září se Němcová vracela s dítkami do Prahy, sklíčena jsouc starostmi rozmanitými i svou vleklou chorobou.

Nad českým národem stahovala se černá mračna, hrozící záhubou útlému ještě osení na národu roli dědičné.

Rok 1848. tak radostný a mnohoslibný našemu národu, nepřinesl mu žádoucí svobody. Robota tělesná sice zmizela, ale nastala léta tuhé reakce, v nichž všechen jarý ruch utuchl a českému životu a jazyku nebylo lze již tak volně se rozvíjeti.

Jako nalomeno stálo tu a vadlo vše, co tak nadějně bylo posud vzklíčilo; pracovníci se rozprchli, umlkli, a tedy také Němcová uzavřela se ve svém útulném bytě na Václavském náměstí a věnovala se s příkladnou láskou mateřskou vychovávání drahých svých dítek, jimž byla matkou nyní i otcem zároveň — v noci pak oddávala se zamilovaným svým pracím. Často v té době přeletla vysoké a krásné její čelo chmura, starost o národ, starost o manžela, zbaveného choti i milých dítek, péče o budoucnost dětí, jak by bylo, kdyby dlouholeté své chorobě podlehla anebo — čehož se již častěji a častěji tak hrozila a děsila — kdyby manžel její ze služby byl propuštěn. Slyšelať od něho v Ďarmotech, že proti němu zavedeno tajné jakési vyšetřování za tím účelem, aby se vypátralo, jak se choval v Domažlicích a ve Všerubech.

Největší útěchu nalézala Němcová ovšem v práci. Pobyt ve Vídni, kde rychle postřehla bystrým svým okem osudy Čechův, jež tam náhoda rozmanitá zanesla, nezůstal bez výsledku pro tvořivost její.

Nejprve, a to ještě téhož roku, napsala povídku „Domácí nemoc“.

Již v Domažlicích na svých potulkách často slýchala, že děti horalů, ano i lidé dospělí, jsouce náhle a proti vůli přeneseni do ciziny, touhou po domově upadávají do nemoci, čemuž na Domažlicku říkají „domácí nemoc“. „Nejvíce se bojím,“ vypravovala selka Němcové,[1] „že dostane děvče domácí nemoc (tak tu jmenují „Heimweh“ a říkají: „Od domácí nemoci není pomoci“), ona je mně tuze uvyklá.“ To zajímalo často Němcovou, neměla však dosud příležitosti, užiti této látky k povídce, až po svém návratu z Vídně.

Děj je prostinký a přenesen o několik let do minulosti, kdy oba rodičové Němcové byli na živě. Anička, dívčina česká, neumějící slova německého, poslána byla od matky své ku strýčkovi do Vídně, jenž tam byl učitelem. S tetou srozuměti se nemohla, strýček nebýval doma, a tak z touhy po domově plakávala aneb zpívávala tklivě národní písně české. Zpěv Aninčin vábil hrdou úřednici, rodilou Vlašku. Slyšíc však, že to zpěv český, urážela českou národnost, což Aničku do duše bolelo. Za městem jednou setkala se s babičkou, Moravankou, která vedla svá vnoučata na procházku, s nimiž se však rovněž domluviti nemohla. Babička s Aničkou brzo se seznámily. Sdílně vykládala babička, jak odstěhovala se, opustivši klidnou vesničku moravskou, k synovi do Vídně, jenž žije zde od mládí, došel zámožnosti, zapomněl však řeči mateřské.

„Dostala jsem svůj pokojík,“ žaluje babička,[2] „ale což je to všecko platno, když mně při tom srdce nesmírně bolelo! Co jsem se natěšila, až to dítě uhlídám! Teď je mám, a nemohu se s ním potěšit! Vidíte, osobo zlatá, já bych se tu mohla mít dobře, oni mě rádi mají, sedím s nimi u stolu, jezdím s nimi, ale mne to netěší, a radši bych byla, kdyby byl syn sprostým sedlákem, aspoň bych se mohla s ním potěšit. Půjdu tedy zas domů k dcerám a raději budu tam o suchých kůrkách než zde o dortách! Jako by to ani nebylo mé dítě!

Tak ústy prosté babičky dovedla Němcová ozářiti ten svatý, každému nezkaženému vrozený cit, lásku k vlasti a řeči mateřské, a v ošklivosti míti proti přírodě i Bohu čelící odrodilství.

Jiného směru je „Baruška“, povídka rovněž vzatá ze života vídeňských Čechů. Zámožný a hrdý sedlák Bartoš v malém městečku českém měl spanilou, pečlivě vychovanou dceru Barušku, chloubu celého okolí. Touže po „vyšším“ jejím vzdělání, dopsal krajanu svému, odrodilému a zámožnému Slavíčkovi (Schlafitczeck), právníku ve Vídni. Slavíček svolil, a Bartoš odvezl Barušku do Vídně, kdež se stala — služkou pyšné paní Slavíčkové. Němcová dává nám nazírati, jak služebné dívky ve Vídni, nemající dosti mravní síly, upadají ve zkázu tělesnou i duševní, líčíc ostrými barvami zpustlost a zvrhlost velikého města. Barušku od zkázy zachrání vlastní její skálopevná ctnost a jako andělem seslaná paní Milinská. Malíř Lesenský, jenž z lehkomyslnosti chtěl se státi vrahem její ctnosti, poznav povahu její ryzí, neposkvrněnou, stal se jí záštitou a konečně milovaným manželem.

Zde již Němcová hlouběji vniká do poměrů lidí závislých a všímá si společenského postavení služebných a řemeslníků a zároveň řeší otázku sociální, zvláště slovy přítelkyně Barunčiny:[3] „Baruško, nepřipouštěj si tyto věci k srdci,[4] a buď rozumná! Chval Pána Boha, že tobě není potřeba hledati chleba u jiných lidí! Ale když přece jsi ve službě, z toho, jak nakládá se s ubohými služkami, ber sobě příklad pro budoucí své hospodářství, jak ty se chovati máš jako paní.

2. „Dobrý člověk“

[editovat]

Nejdokonalejší osnovou i charakteristikou osob z „vídeňských“ povídek vyznamenává se „Dobrý člověk“, kterou rovněž Němcová napsala před svou druhou cestou na Slovensko.

Dokud nebylo železnic, jezdíval po císařské silnici od České Skalice rok co rok s velikými náklady „velký český vozka“ Hájek do Vídně. „Hájek byl muž vysoký, mohutných oudů, jak se k jeho zaměstnání dobře i příslušelo. Vysoké jeho čelo i široká brada s hlubokým důlkem ukazovaly na ráznou povahu, v jasných modrých očích bylo ale také viděti velikou dobrotu srdce.“[5]

Od České Skalice k horám Orličným obyvatelé vesnic, nemající dosti zaměstnání a výživy v chudém svém kraji, posílávali po formanech děvčata a hochy do Vídně, aby si tam sami hledali službu. Takovým způsobem dostali se do Vídně i příbuzní Němcové po straně matčině. Již to ovšem bylo by dostatečnou příčinou, aby si Němcová bedlivě všímala osudů Čechův do Vídně zapadlých.

Hájek z útrpnosti hochům i dívkám nejen dovoloval zadarmo do Vídně se převézti, ale i ve Vídni samé byl jim pečlivým ochráncem a otcem, vyhledávaje jim službu slušnou, kde by nebrali zkázy. Odtud dostalo se mu čestného názvu „Dobrý člověk“. Také z Jesenice, vesnice mezi Českou Skalicí a Jaroměří, chystalo se mladé děvče na nejistou dráhu do Vídně, utíkajíc před ženichem. Madla, otčímem nucena jsouc, měla si vzíti starého, lakomého mlynáře. Nevědouc si rady, utíkala z domu otcovského. „Vkročivši tiše přes práh, obrátila se, tiše zavěsila petličku, rozhlédla se několikrát po malé zahrádce, potom se podél přístěnku jako stín táhla k oknu, které vedlo do světnice. Nahnula ucho k oknu, ale všude ticho. Položivši sepjaté ruce k ústům a uslzené oči zdvihnuvši k obloze, na které ještě tu a tam hvězdička bloudila, děvče stálo chvíli nepohnutě, potom rychle zdvihlo ruku k oknu, jako k požehnání, a obrátivši se, vyšlo ze zahrádky do dvorka. Psík k ní z boudy vyskočil, ale neštěkal, jen se okolo ní třel; i pohladila ho po hlavě, odhodila petlici u chlívu, kde ležela Lyska, kterou pásávala, a pohladila i tu po lysině, po kýtách, potom s pláčem zavřela chlév, ještě jednou se vůkol ohledla a zalomivši rukama, obrátila se k nízkému zděnému plotu. Pes šel za ní, ale polohlasitě mu poručila, aby šel do boudy; pes poslechl, a ona přelezši plot, octnula se na cestě, vedoucí zadem okolo dědiny a do polí. Ani se neohlednuvši, pospíchalo děvče cestičkou až k předposlednímu stavení.“[6] Tam rozloučila se s tetou, která jí na cestu dala dobré rady a pomoci. Věrná služka Bětka vyprovodila Madlu až k Jaroměři, kde čekaly na Hájka. Hájek s radostí ochoten byl zavézti ji do Vídně, ale dodal: „Já také každému rád posloužím, co mého možného, tak i rád tu panenku s sebou vezmu, a budu-li jí moci něčím býti nápomocen, rád to udělám. Ale, panenko, poslyšte mojí rady: můžete-li zůstat doma, zůstaňte, a nemůžete-li, tedy služte zde za menši plat, a nepřejte si vídeňské služby, tam je služba těžká. Co si ve Vídni vysloužíte, to vám draze přijde — mnohá to i životem zaplatila. Je mi vás líto![7] Cestou do Vídně oblíbil si Hájek sličnou Madlenku.

Nebylo také divu. „Bylať Madlena děvče jako květ. Oči měla černé jako žár, a obočí, jakoby je namaloval. V líčku dva důlky — a malou bradičku zarůžovělou, jako lístek z poupěte růžového. — Ústa malá a rty trochu vyhrnuté, červené, svěží jako malina. Nad širokým čelem sílu světlohnědých vlasů, kteréž se jí sotva v žíhonu držely.“[8] Cestou přibral Hájek ještě dva hochy, kteří od rodičův na zdařbůh posláni byli do světa.

Zdařilé je vypsání cesty císařskou silnicí na Chrudim a Jihlavu k Vídni, kterou Němcová znala z vlastního názoru. Madlenka všude si bedlivě všímá rozmanitých krojů a ráda vyslýchá o nich úsudek Hájkův. V této povídce užila Němcová poprvé delší episody, kterou Hájkovi vypravuje Madla o muzikantu Josefu Pavlovi, jak na Rusi štěstí našel. Ve Vídni Hájek odevzdal Madlu paní Kateřině, své známé, dobromyslné to Češce, která mateřsky se starala o české dívky, a s těžkým srdcem, vracel se do Čech. Madla dostala se do služby k rodině úřednické. Paní její byla zlá, vadivá a stále lála na služky, zvláště když neuměly německy.

„Všecka trpělivost Madlu přecházela; čest osobní i cit uražené hrdosti národní, kterého posud neznala, ji k tomu popouzel. Obyčejně, když večer na lůžko lehla, začala přemýšleti. „Bože!“ naříkala si, „proč pak ta paní Češkám laje, jakoby se z matky nerodily, jakoby slunce na ně nesvítilo, a Bůh jim otcem nebyl? Proč nám spílají, jakobychom nejhorší byly?“ Tak si Madla naříkala, ale srdce její prosté, upřímné, nemělo pojmu o záští, jež hubí národy.“ — Hledala útěchy u Boha. Ale „když přišla do kostela, bylo jí, jakoby tam nebyla. Slyšíc kázání německé, zdálo se jí, jakoby neslyšela slova božího; a nejvíce litovala, že si ani zazpívati nemůže v kostele.[9] Milo bylo Madle, když po celodenní klopotné práci uchýlila se do své tmavé komůrky. „Když vše ulehlo a s prací hotova byla, vzala si kahanec a šla do svého sklípku. Někdy si pro sebe něco pracovala, polohlasně při tom prozpěvujíc, ale obyčejně se na polo odstrojila, sedla na lože, nohy podepřela o stoličku, hlavu o dlaň a oči upřela chvíli na vonnou kytici, chvíli na plamen kahance, a chvílemi je zavřela, aby obraz v duchu tanoucí tím jasněji viděla. Dívajíc se na kytici, připomínala si vždy domácí zahrádku, veselé družky, zelené louky, viděla je kositi trávu, hrabati seno, slyšela veselé jich zpěvy; viděla tetku seděti pod večer pod okny, viděla sebe zalejvat záhony květinové.“[10] — Pestrosti nabývá povídka naše tím, že Madla horlivě ve Vídni pátrá po svém bratru Vavříkovi, jenž dán byv na řemeslo, utekl dle doslechu do Vídně a po několik let příbuzným o sobě zprávy nepodal. Shledání se Vavříkovo s Madlou provedla Němcová téměř dramaticky (str. 81.).

Vrcholu dostupuje povídka, když Madla, jsouc v neděli odpoledne sama doma, zaslechne klepati na dvéře, otevře a spatří — jesenického mlynáře, před nímž z domu utekla. Mlynář vida, že děvče k němu posud chová stejné záští, vytáhl dlouhý, úzký nůž, aby ji zavraždil. V tom ve dveřích objeví se — Hájek, který ji zachrání.

Závěr povídky je krátký. Hájek, jehož též Madla upřímně si zamilovala, ještě ve Vídni s ní slaví sňatek. —

Povídka „Dobrý člověk“ jest z dosavadních prací Němcové nejlepší a také nejšíře založenou. Složena jest přesně dle požadavků aesthetických, v letech padesátých ustálených a posud na mnoze platných, rozvíjí se poutavě a zaplétá, má napínavý vrchol a vyznívá souladným závěrem. Dotýká se též společenských otázek té doby, zejména vypisujíc smutný osud učňů a služek, vypravuje živě, povahy kreslí věrně dle skutečnosti — a přece neuspokojila Čejku. Čejka žádal na Němcové mnohem, mnohem více a vida se zklamána, horšil se na ni a byl k ní znenáhla chladnějším a chladnějším. Zevní toho příčinou ovšem také byla stálá churavost Čejkova. Čejka, sám lékař výtečný, pozoruje svou chorobu, byl stále mrzutějším a uzavřenějším. —

Za věrného a nezištného, nyní však rozmrzelého Čejku dostalo se Němcové náhrady v dru Ign. Hanušovi.

Dr. Ign. Hanuš (nar. 1812), professor na universitě nejprve lvovské, pak olomoucké, přeložen byl r. 1849 v téže hodnosti do Prahy. Byl to muž vysoce vzdělaný, neunavně činný a horlivý Čech. Zvláště zabýval se filosofií Tómy ze Štítného a starožitnostmi slovanskými. V zimě r. 1851 byla Němcová častým hostem v rodině professora Hanuše. „Paní Hanušovou[11] ctila jako světici a byla povděčna, když tato vzdělaná paní, vyučujíc sama své dcery, také dcerušku Němcové mezi svoje žačky přijala.“[12] Důležitost pohádek jako samorostlé poesie národní poznala Němcová již od Erbena. Hanuš však doplnil toto poznání po stránkách jiných. Poučoval Němcovou, jakou cenu mají pohádky pro naše bájesloví, jímž se právě důkladně zabýval, chystaje se ke svému „Bájeslovnému kalendáři slovanskému“. Znaje dobře posavadní práce Němcové z oboru lidovědy a vypravovatelský talent její z povídek posud vydaných, stále ji pobádal, aby to vše shrnula v obraze jednom a vylíčila „v koloběhu jediného roku vedle proměn počasí veškeré slavnosti výroční, obyčeje, obřady, návyky, hry a pověry k nim se vztahující“.[13] Od té doby se Němcová zanášela stále touto myšlenkou, až ji provedla svou Babičkou. V prázdných chvílích té zimy ponořovala se v hlubiny vědy lékařské a zvláště ráda obírala se prostonárodním léčením našeho lidu. To zkoumala už na Domažlicku, jakož svědčí neznámý posud a nevytištěný rukopis její „o prostonárodním léčení na Domažlicku“, dr. Č. Zíbrtem darovaný českému museu. —

Té doby ji opředlo vábným kouzlem svým též české divadlo, jež čím dále mocnější místo zabíralo v rozvoji národním a po r. 1849 vstupovalo do svých nejslavnějších let, strávených v podruží. Přeložilať a pro české jeviště upravila v zimě r. 1851 drama Karla Gutzkowa (nar. 1811) „Pravzor Tartuffa“.

Tak v stálé práci nadešel jí rok 1852, který byl pro ni i národ náš tak nešťastný.

V Praze zahostila se nebývalá stísněnost: Kollár a Čelakovský klesli v hrob, s Čelakovským i nezapomenutelná jeho choť Bohuslava (Rajská). Hanuš složen s úřadu professorského, Klicpera proti své vůli jako ředitel akademického gymnasia pražského dán náhle na odpočinek, jiní přátelé její rozsazeni do všech koutů říše. Ký div, že za tak neblahých poměrů Němcová toužila odebrati se opět na Slovensko. Dříve však než odjela, náhodou navštívila ji sestra její Marie, která vracejíc se s mužem svým z Vídně do Zahaně, v Praze se zastavila. Němcová doprovodila sestru až do Drážďan, ku kterémuž výletu uměleckému připojila se též S. Podlipská. „Tenkráte jevila se mi[14] Němcová v plné svěžesti svého výkvětu. Viděla jsem v její společnosti poprvé čarokrásné krajiny polabské, vybíhající v Saské Švýcarsko. V Drážďanech věnovaly jsme veškeren krátce nám vyměřený čas obrazárně, a díla této skvělé sbírky činila v její společnosti na mne tak mocný dojem, že jsem si je od té doby věrně v paměti zachovala sobě samé ku podivu. V noci sdílely jsme se o týž pokoj v hostinci, ale nepoužily jsme té doby ku spaní. Hovořily jsme, vlastně ona mluvila. Mezi tím odbíjely věžní blízké hodiny silným hlasem hodinu za hodinou v městě tom nápadně tichém, a dočkaly jsme se krásného letního jitra, jehož jsme ihned zase použily ku procházce.“


  1. Obrazy z okolí domažlického, řada II., str. 81. Na moravském Valašsku této chorobě zajisté případně říkají dle Fr. Bartoše „tesklice“ (plur.). Název lékařský je „nostalgie“.
  2. Sebrané spisy, sv. 4., str. 165.
  3. Sebrané spisy, díl IV., str. 122.
  4. Že totiž paní zle s ní nakládá.
  5. Sebrané spisy, díl IV., Dobrý člověk, str. 1.
  6. Dobrý člověk, str. 7.
  7. Dobrý člověk, str. 18.
  8. Dobrý člověk, str. 21.
  9. Dobrý člověk, str. 62.
  10. Dobrý člověk, str. 66.
  11. Laura, rozená Nádherná.
  12. S. Podlipská, str. 34.
  13. K. Světlá, Z liter. soukromí, str. 150.
  14. Píše S. Podlipská, str. 31.