Božena Němcová (Vávra)/IX. První cesta na Slovensko

Božena Němcová Vincenc Vávra
VIII. Druhý pobyt v Praze	IX. První cesta na Slovensko	X. Návrat do Prahy

Údaje o textu
Titulek:	IX. První cesta na Slovensko
Autor:	Vincenc Vávra
Zdroj:	VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 95–100. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

„Z Uher“

Sotva že v červenci školy pražské byly uzavřeny, Němcová ubírala se s dítkami svými na krátkou návštěvu přes prázdniny k manželu a otci, jenž zajisté již toužil spatřiti po dlouhé odloučenosti dítky své. Jela Moravou a zastavila se v Brně, aby zde vyhledala dávného přítele svého, s nímž pilně si dopisovala, Františka Matouše Klácela (nar. 1808). Klácel v té době měl již v literatuře naší zvučné jméno jednak svými básněmi, jednak spisy filosofickými. Ten uvedl ji k dru Janu Helceletovi (nar. 1812), tehdáž professoru na brněnské technice, s nímž rovněž Němcová si dopisovala, jehož však osobně posud neznala.

Mělať Němcová korrespondenci velice rozsáhlou. S počátku dopisovala si ráda s osobami, jež ji zajímaly, aby poznala sloh a myšlení jejich, časem však toto dopisování velice jí vadilo v pracích, což sama uznávala, nebylo však už zbytí, nechtěla-li býti nezdvořilou.

„Včera jsem si chtěla nastíniti novelu,“ vypravovala jednou sama K. Světlé,^[1] „avšak bylo mi neodkladně na ty které listy odpověděti, v nichž činěny ke mně velmi důležité dotazy. Celý den jsem při nich strávila, a když jsem si konečně večer na svou novelu vzpomněla, tož jsem se cítila tak mdlou, tak vyčerpanou, že jsem nástin zamýšlený odložiti musila… Cítím, že se do včerejší nálady tak hned zas nedostanu.“^[2]

Z Brna jela Němcová do Vídně, aby navštívila své příbuzné a zvláště milou sestru svou Adélu. Zdržujíc se několik dní ve Vídni, bystrým svým duchem prozkoumala až na dno bídné poměry českých dívek služebných, dělníků a řemeslníků, jež osud tam byl zanesl. Od poslední domluvy Čejkovy studium společenských poměrů zvláště lidu chudého zabíralo téměř veškeru její pozornost, kdykoliv mezi lidem se octla.

Ve Vídni navštívila nesmrtelného pěvce „Slávy Dcery“, Jana Kollára, s nímž dopodrobna se radila o poměrech slovenských, a vyložila mu úmysl svůj sbírati zase pohádky a látku lidovědnou i na Slovensku. Brzo po té návštěvě, 24. ledna 1852, zemřel Kollár k velikému žalu všech věrných Čechů a Slovanů, maje 59 let věku svého. Rovněž navštívila A. V. Šemberu (nar. 1807), professora řeči a literatury české na universitě, výborného znatele poměrů slovenských. Takto jsouc připravena jela již přímo do Uher, do Ďarmot Balašových, které podrobně vypsala v časopise musejním r. 1858.

Hned 1. září vybrala se s některými známými na první cestu po Slovensku do lázní sljačských, ve stolici zvolenské, zapisujíc si cestou vše, co pozoruhodného viděla a slyšela. Za ten krátký čas, co dlela v Ďarmotech, naučila se nářečí slovenskému téměř úplně. Jsouť aneb alespoň byly v letech padesátých Ďarmoty městem úplně slovenským, se 4000 obyvateli. Cestu tuto podrobně vylíčila nám hned, jak se vrátila do Prahy, r. 1852 pod názvem „Z Uher“.

Vypisujíc krajinu, kterou po voze se ubírala, všímá si života na polích i v osadách, pozoruje bystře rozdílné povahy Slováků a Maďarův, jejich zvyky a obyčeje — zkrátka oku Němcové nic neušlo, co by mohlo zajímati veřejnost naši. Právem o cestopisných pracích Němcové po Uhrách dí Eliška Krásnohorská:^[3] „Vlastnostmi těmi neobyčejně poutají její cestopisy, neboť stejně názorně a barvitě, jako způsob i ráz lidu, vždy dovedla vylíčiti také přírodu, ve které se žití jeho vyvíjí; obrázky ty zůstávají v paměti čtenářově pestré a živé, obepjaté charakteristickým obzorem krajin, překlenuté vlastním jejich blankytem se zvláštními jeho rozmary, provívané určitými melodiemi pravého jejich ovzduší, i jejich písní, mluvy jejich lidu. Stejně mistrovsky kreslí Němcová svého tatranského kočího jako jeho psa i koně, se stejným humorem maluje vřavu blátivého maďarského trhu jako elegantní nudu lázeňské elity, stejně pravdivě vykouzlí představu sladké hvězdné noci nad velkolepou krajinou horskou, jako muziku a hody selské svatby domažlické, výskání chasy a slzy nevěstiny. Svěžest, nelíčenost a rozkošná přirozenost jsou nerozlučnými průvodkyněmi veškerého vypravování Boženy Němcové, všady prosvítá úsměv bodrého humoru, leckde švihne perné slovo a řízný vtip, nade vším plane jako slunné letní jitro radost ze života i hřeje dobrodušnost, soucit, sdílnost a srdečná touha, aby každý tvor na této krásné zemi ze života svého mohl se radovati. Z každého toho obrázku hledí nám přímo v oči povaha, která se hravě vpravovala v okolnosti a v lidi, uměla s nimi žíti a ráda s nimi žila, která též ráda užívajíc každé krásy i každé potěchy, upřímně také zaplakala s nelíčeným cizím žalem. Tak působí na nás Němcové cestopisy a popisné obrázky. Všude pak na cestách svých pilně pozorovala a sbírala národní zvláštnosti, při čemž ji znamenitě podporovala snadnost, kterou si dovedla osvojovati různá nářečí a cizí jazyky.“

Němcová měla oblíbený zvyk, že dlouho do noci sedávala a pracovala. Teprve když vše kolem ní utichlo, když noc rozestřela černé své perutě po přírodě, duše její zmocňoval se básnický vzlet. Za takových chvil ráda také zobrazovala usínající ruch denní, nastávající klid noční.

I v cestopise „Z Uher“ máme podobné rozkošné místo.

„Umlklo vše vně i zevně domů, jen uliční psi chvílemi se pustili do štěkání neb vytí, z kalužin ozývalo se kuňkání žab. Spát se mi nechtělo, noc byla teplá; otevřela jsem si „oblok“^[4] a dívala se přes nízký plot zahrady do otevřené krajiny. Měsíc svítil jasně, podél řeky táhl se mlhavý pás, na lučinách sem tam vidět bylo rudou zář ohňů, a okolo kmitaly se temné postavy pastevců, k nimž se přidal na okamžení i vůl neb kůň.“^[5]

Němcová již na této první své cestě Slovenskem pátrala po krásných jeho pohádkách a sbírala je.

„Znajú u vás děvčata vela rozprávek?“ tázala se mladého Slováka Michala.^[6]

„Jaj,“ pohodil si hlavou, „misel by to byť arch papieru, vjatší ako ten vršok, čo by sa aj naň sprataly všecky rozprávky, čo ich dievky znajú!“ — při tom ukazoval na vrch, k němuž jsme dojížděli.“

Známoť, že popisy Němcové jsou nepřekonatelny svou pestrostí, úplností, jasností a malebností. V cestopisu „Z Uher“ nalézáme první její pokus popisů.

„Vždy výš a výše stoupáme, a tu najednou otvírá se překrásná vyhlídka, před námi leží daleká krajina; do nitranské stolice až ku Prešpurku vidět, věnec budínského pohoří, hory janovské. Nad námi kupí se hory, hlava nad hlavou, nejvýše ční temeno Sitna; vrchol jeho skví se v zlatě od loučícího se slunka, jež poslední svůj pohled jemu posílá. Zajde; zůstanou jen zlaté růžové upomínky. A z druhé strany vychází na čisté obloze melancholická tvář měsíce, provázená třpytící se hvězdou večernicí. V údolinách lesknou se zrcadla malých jezírek anebo rybníků, jakoby je příroda byla k potřebě dala těm mladým vrbám a břízám, co vůkol něho stojí, vždy se v něm vzhlížejíce. „Jaj Bože, ako je to pekno!“ povídal si Janko. Kdož dovede takové okamžení slovy líčit, krásy jeho, jež oko zří, popisovat? — Nemožno! — Sám musí každý vidět, aby cítil; a kdo octnuv se v náručí vznešené matky přírody, nepocítí posvěcující její políbení, kdo nestává se v takovém okamžení zbožným, necítě než lásku, čistou lásku k veškerému stvoření, tomu darmo mluvit!“^[7]

---

1. Z lit. zátiší, str. 148.
2. Bohužel, z toho množství dopisů Němcové známe jen malou část, ostatní se buď na vždy ztratily neb zůstávají nepovšimnuty ležeti a tleti, ač uloženy jsouce v Museu neb uveřejněny v časopisech velice by přispěly k objasnění leckteré ještě stránky velikého ducha jejího. Zvláště od let padesátých neznáme jich více než dva (ovšem mimo úryvky z dopisů, jež uveřejnil již J. Sojka r. 1863.), které byly vytištěny v časopise Musea království českého r. 1887, a velmi důležitý list z r. 1860., jejž jsem uveřejnil v Nivě brněnské r. 1893. Mimo to mám krátký dopis z r. 1854. v rukou, který však není určen veřejnosti.
3. Dvě básnířky lidu. Časopis Česk. Musea, roč. 1880, str. 147.
4. Okno, oblokár — co okna zasazuje. Pozn. Němcové.
5. Sebrané spisy, díl IV., str. 318.
6. Sebrané spisy, díl IV., str. 325.
7. Sebrané spisy, díl IV., str. 332.