Božena Němcová (Vávra)/V. První pobyt v Praze

Božena Němcová Vincenc Vávra
IV. V Červeném Kostelci a v Polné	V. První pobyt v Praze	VI. V Domažlicích a Všerubech

Údaje o textu
Titulek:	V. První pobyt v Praze
Autor:	Vincenc Vávra
Zdroj:	VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 48–64. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

1. „Básně“

Sotva že se Němcová usídlila (na Poříčí), navštívila svého lékařského rádce a přítele, dra Čejku, manžel její pak vyhledal si starého svého druha, šlechetného a nezištného Frantu Šumavského. Těmi muži dostala se Němcová do kruhu českých spisovatelů a buditelů. Mužové ti, manželky jejich a některé dívky scházívaly se ku společným úradám ve volné společnosti, obyčejně do bytu některého z nich. Přátelství mezi nimi tak bylo důvěrné a upřímné, že téměř všichni na vzájem si tykali.

Roku 1846 podnětem jejich zřízena Měšťanská Beseda, jejíž prvním předsedou byl dr. Jos. Frič a která posud je střediskem a útulkem české vzdělané společnosti pražské.

Záhy stal se byt Němcových ohniskem české intelligence. „Mladistvá krásná ženuška byla takořka modlou srdcí básnicky naladěných, vše se jí kořilo, vše se jí obětovalo, zraky všech povznášely se k hvězdě tak jasně zářící, vše velebilo duchaplnou paní, jež velké myšlenky o zdar vlasti v srdci svém chovala a v kruhu přátelském konečně vlasti se byla zasvětila.“^[1]

Vedle Čejky byl Němcové upřímným přítelem klassicky vzdělaný Václ. Nebeský. Oba poznávajíce, že Němcová neobyčejně krásně, souvisle a plynně ve společnosti dovede vypravovati a že duch její jest geniální, jakého dosud nepoznali, vybízeli ji ku práci literární. Nebeský, vida její první pokusy básnické z Polné, sám se uvolil, že ji zasvětí v tajnosti prosodie a metriky české. Němcová byla žačkou přehorlivou a rychle chápavou. Než i v próse třeba bylo Němcové dávati hodiny, ježto v řeči užívala mnoho germanismů a slov nečeských. Čejka vyhledal Němcové znamenitého učitele češtiny, jemuž bylo jméno Pavlas.^[2] Manžel její k tomu nejen svolil, ale sám se horlivě s ní učil. A tak celý rok 1842 Němcová věnovala na dovršení svého vzdělání a zvláště k tomu cíli, aby mluvila a psala správně česky. Častým hostem byla v rodině dra Jos. Friče, jehož manželka Johanna upřímně zamilovala si duchaplnou Němcovou. U Fričů scházely se vlastenecké dívky.^[3] Tam poznala také jemnocitnou Bohuslavu Rajskou, s kterou až do její předčasné smrti r. 1852 udržovala upřímné a tklivé přátelství. Rajská mocně působila na Němcovou svou neobyčejnou u tehdejších žen vzdělaností, vlasteneckým nadšením a podnikavostí. S veškerou svou energií zasazovala se Rajská o zřízení dívčího ústavu českého, kteroužto školu důležitou také po mnohých a mnohých překážkách založila a sama řídila.^[4] Velké zásluhy o Němcovou má však též K. Jar. Erben, přední sběratel národních písní a báchorek českých a sám básník Bohem posvěcený. Ten odhalil Němcové důležitost pohádek, jichž tolik znala od babičky a sama byla sebrala, jejichž však význam teprve v Polné počala chápati. Znenáhla rozšiřoval se obzor jejích vědomostí. Vlasteneckým svým nadšením a neobyčejnou duchaplností dostala se brzo v popředí mezi ženami českými, a nabyla ve všech kruzích vlasteneckých neobyčejné vážnosti. Zvláště Tyl vážil si Němcově velice, ona pak pohlížela k němu se zvláštní úctou jako k muži, jenž ukázal jí cestu života.

Toho roku znova těžce se rozstonala. „Čejka byl k ní povolán. Ležela bez sebe na loži a když se vzkřísila ze mdloby, hrozila se, že má žíti dále… Tu pozdvihla oči a viděla nad sebou obličej Čejkův v slzách stopený. Uzdravovala se zvolna, avšak myslím, že nebyla již nikdy úplně zdráva, ačkoliv bylo její vzezření skvělé. Čejka věnoval jí všecku péči.“^[5] Rovněž dítky její častěji postonávaly; mělať Němcová čtyři děti, Hynka (nar. 1838 v Josefově), Karla (nar. 1839 v Litomyšli), Dorotku (nar. 1841 v Polné) a Jaroslava (nar. 1842). Z té příčiny povolala si k sobě sestřičku svou Marii z Ratibořic, aby jí jednak bděla nad milými dítkami, jednak se s ní potěšila a také slušnějšího vzdělání jí zjednala, než možno bylo ve Chvalkovicích.

Krásný máj vlil novou sílu do zesláblého těla Němcové. Přátelé, jsouce velice pečliví o její uzdravení, uspořádali s ní výlet do obory Hvězdy.^[6] Na zpáteční cestě doprovázel ji Nebeský, líče jí tehdejší stav filosofie německé. Došli ku bráně strahovské. Hvězdy jasně svítily, nad Prahou vznášela se lehká pára, z níž probleskovalo na tisíce světel z ozářených oken. S nesčetných věží a věžiček chrámových třpytily se v matném světle báně a kříže. Se zatajeným dechem hleděla Němcová poprvé se strahovské výšiny za krásného večera na Prahu. Pohled ten zůstal jí nezapomenutelný.^[7] Duševní obzor otevřel se jí náhle. Jediná rozmluva s mužem vzdělaným v okamžiku nadšené nálady jí postačila k takovému značnému pokroku. Vesmír otevřel se jí. Opojený duch stápěl se v jeho šero, oblétal jeho světla. V tom labyrintu nekonečna zjevil se jí malý, avšak intensivně jasný bod. To byla česká vlast. Ta vlast, kterou babička tak vřele milovala. Byl to český lid. Ten lid, z něhož babička se zrodila, v němžto ona se vyvinula. Němcová přišedši domů, napsala slohu za slohou báseň: „Českým ženám“. Od té chvíle lily se jí z rozechvěných prsou píseň za písní, nadšené, plné citu vlasteneckého.

Tyl uveřejnil báseň „Českým ženám“ v čísle 27. Květů ze dne 5. dubna 1843. Podepsána byla Božena Němcová. Rázem touto svou první básní tiskem vydanou obrátila na sebe pozornost.

Že Němcová zvolila si jméno Božena, kteréž do smrti své podržela, jinak na pracích svých se nepodpisujíc, a pod kterýmž známa jest každému českému čtenáři a čtenářce, má původ svůj ve zvyku od Jos. Liboslava Zieglera^[8] zavedeném na oživení citu vlasteneckého a rozšíření jmen národních. Obyčejně dávali si vlastenci a vlastenky jména taková, jež nejlépe slušela povaze jejich. Němcové se „Božena“ mohla líbiti už dle opravdu zbožné povahy její.

Do r. 1843 básněmi obsahu ponejvíce vlasteneckého přispívaly k ruchu českému Marie Antonie, Dobromila Rettigová, Marie Čacká,^[9] Vlastimila Růžičková a Bohuslava Rajská. Přičiněním jejich a Němcové vydávány ku plesům českým od r. 1841—47 tak zvané „Pomněnky“, miniaturní to knížečky, kde paní a dívky české své pokusy básnické ukládaly. A tu vynořilo se množství nových jmen s básnickými pokusy (na př. Božislava Svobodová, Marie Pospíšilová, Antonie Šemerová, Ludmila Tichá, Antonie Sálová, Vlastimila Rymavská („Slovenka“), Zdenka Němečková, Zdenka z Vlasti, Milina Hlavsová, Nina Herbstová, Marie Hošková, Milada Němečková a ona tajemná „Slovanka“, o níž nám vypravuje Tyl,^[10] atd.). Než mimo Marii Čackou žádná z nich nevynikla v básnictví tak, jak rázem Božena Němcová.^[11] Není mnoho těch rozmilých básniček Němcové, všecky však dýší opravdovou poesií, buď nás unášejíce svou silou a přesvědčením vlasteneckým aneb dojímajíce nás svou hloubkou citovou. Forma ovšem jejich není tak dokonalá, jako jsme zatím zvykli, avšak přece dosti uhlazená a přesná. Ukázkou vlasteneckých básní jejích podáváme tuto:

Ženám českým

Ženy české, matky české!
    Slib si dejme a v něm stůjme:
Pro blaho své drahé vlasti
    Všecky síly obětujme!
Nejen muž buď hrdý na to,
    Že dá všecko pro svou vlast;
Vzhůru, ženy! my též chceme
    Na oltář svou oběť klást.

Muž, ach, ten má meč svůj ostrý,
    Rámě, sílu — muž má všecko;
Ale outlá, slabá žena
    Jen své srdce a — své děcko.
Dítě! toto jméno sladké,
    Ženě nebem daný dar,
Matky! nejdražší, co máme,
    Dejme vlasti v její zdar.

Prvním slovem lichotivým,
    Prvním sladkým celováním
Český zvuk jim v duši vlejme
    S vřelým vlasti milováním.
Jmenujme jim slavné otce,
    Vylitou pro právo krev,
Řekněte jim, jak se znovu
    Hrdě zvedá český lev.

Ať z nich zrostou reci statní,
    Jako lípy, jako doubce;
Ať z nich máme Břetislavy,
    Práva hájce, zloby zhoubce.
Ženy české, matky české!
    Jediná nám budiž slast,
Vychovati naše děti
    Pro tu slavnou drahou vlast.^[12]

Nejkrásnější z vlasteneckých jejích básní bez odporu je Slavné ráno; jest i formou nejdokonalejší. Jak mohutně jímá hned její začátek:

Byla noc; však teď již zoře svítí,
Z tmy slovanské začíná se dníti,
Zvony zvučí ku slavnému ránu,
Slovan vstal, na slávy tluče bránu,
       Od Urálu k Šumavě,
       Od Balkánu k Vltavě
Jeden hlas zní, jedno slunce svítá,
Nové jaro, nový život zkvítá.

Měla vyjíti v č. 63. Květů ze dne 9. srpna 1843, avšak censura ji nepropustila a to proto, že se Němcová opovážila napsati, kterak „Blaník otevírá již svou bránu“.^[13]

Z citových písní plná bolu a tesklivé touhy po drahých příbuzných v Ratibořicích a po útulném Starém bělidle jest báseň nadepsaná „Touha“.

Kdy vás spatří oko moje,
Hory drahé, milé hory,
Vás, vy krásné vonné sady,
A ty temné šumné bory?

Pestré luhy, po nichž ráda
Jsem jak děcko běhávala,
Rozmanitých kvítků hojnost
Na věnce si trhávala?

K nebetyčným Krkonošům
Duch můj vzlétá toužebně,
Tam kde moji drazí dlejí,
V té chyšici malebné.

Poslední báseň, kterou napsala, „Vodník“, má látku vzatu z pohádek. Jest to ballada složením i formou velmi zdařilá. Dokazuje jasně, že by byla Němcová jako básnířka velice vynikla, kdyby studiem národních písní se byla mohla tak připraviti, jako K. Jar. Erben.

Pod pahorkem, pod zeleným
    Opava se točí;
Škoda, škoda na stokrát těch
    Jasnomodrých očí!

Pod pahorkem u potoka
    Děvče s matkou sedí
A do chladných bujných vlnek
   S toužebností hledí.

„Nech, matičko, nech mě koupat,
    Pálí tak slunečko“. —
„Chraniž Pán Bůh! utopíš se,
    Má zlatá děvečko.“

Vábné moci neodolá,
    Přec ku břehu kráčí;
A již jedna hravá vlnka
    Bílé nožky smáčí.

„Nechoď k vodě,“ lká matička,
    „Vodník pro tě sáhne,
Do své skleněné komůrky
    Pod vodu tě stáhne.“

Proč v té vodě, jak v zrcadle,
    Děvče pohled stápí?
Snad ji vlastních tváří růže,
    Očko modré vábí?

Ne tak — z tiché tůně jen se
    Bledý chlapec dívá,
A kyticí čarokrásnou
    Na panenku kývá.

„Ke mně pojď! ty květy ladné
    Všecky budou tvoje,
Klenotů a perel dám ti
    Jako včelek roje.“

„Pod vodou je ticho, volno,
    Budeš se mnou hráti,
A v mém krystalovém zámku
    Budem spolu spáti.“ —

Tak ji láká, by po lilii
    Ručinkou jen sáhla —
Ta se nahne, nožka klesne —
    Již ji vlna stáhla.

Báseň připomíná Goethovu balladu „Der Fischer“, s níž má mnoho podobností, a proto je srovnání zajímavé; překladem ovšem ani napodobením oné básně není. Půvab básní Němcové přiměl Fr. L. Čelakovského k tomuto úsudku: „Ano, ušlechtilá pěvkyně naše! Netajím toho před Vámi a s hrdostí znám se k tomu, že čta první ty čarovné plody Musy Vaší, hluboko jsem sklonil čelo své před Vámi a přál vlasti své štěstí, že nastala již ta doba, kde dcery její jsou s to, aby sypaly na její oltář tak blahovonné květy.“ (Z let probuzení III. díl, str. 13.)

2. „Národní báchorky a pověsti“

Rok 1843. blížil se ku konci, a zdraví Němcové pořáde se nelepšilo. Přišla zima. Za dlouhých pošmurných večerů vypravovala dětičkám svým báchorky, často za přítomnosti Čejkovy, který ji v nemoci stále obětivě ošetřoval. Vida, jak krásným a poutavým způsobem vypráví, a jsa jist, že lehká duševní práce zdraví jejímu spíše bude na prospěch než ku škodě, vybízel ji, aby báchorky a pověsti napsala. „Čejkou k tomu povzbuzena spisovala pérem i slohem ihned mistrným, bez klopotného začátečnictví pohádku národní za pohádkou.“^[14]

I mistr pohádkového slohu a nejlepší znatel jich krásy a ceny kulturní, Karel Jaromír Erben, povzbuzoval Němcovou, aby všecky pohádky, jež v paměti od babičky chová aneb které sama dosud nasbírala a stručně poznamenala, zpracovala. I psala pilně po celou zimu až do léta 1844, kterého se jí bylo rozloučiti s Bohuslavou Rajskou, nejupřímnější přítelkyní svou.

Fr. Lad. Čelakovskému, nesmrtelnému pěvci Ohlasu písní ruských a českých, zvláště pak Růže stolisté, jenž byl professorem slovanských jazyků na universitě vratislavské, zemřela totiž v dubnu r. 1844 milená choť Marie, „růže stolistá“. Bohuslava Rajská památce její sepsala nadšenou báseň. V létě téhož roku přijel Čelakovský do Prahy a nabídl svou ruku ušlechtilé Bohuslavě. Rajská jsouc velice rozrušena a nevědouc sobě rady u věci tak vážné a důležité, chvátala k Němcové o pomoc. Němcová ještě téhož večera poslala list Bohuslavě, který rozhodl. Rajská zasnoubila se Čelakovskému a počátkem r. 1845 za něho se provdala. Němcová pak nevyčkavši ani zasnoubení své drahé přítelkyně, s touhou jela do Ratibořic, aby po dlouhé odloučenosti opět spatřila drahé své rodiče, bratry a sestry a zotavila se v krásném údolíčku.

Do Ratibořic psala Rajská Němcové: „Vy jste mi byla strážným andělem v té bouřlivé noci, kde jsem o samotě stála bez přátel, bez přítelkyně, bez potěchy. Milosrdný Bůh poslal mně vás, přátelská vaše slova rozluštila hádanku srdce mého; celou skoro noc jsem probděla a čtouc nesčíslněkrát váš lístek, ustanovila, rozhodla jsem se a duše moje nabyla opět pokoje. Na změněném chování mém pozoroval Čelakovský, že jsem se již rozhodla. Stala jsem se jeho nevěstou.“^[15]

Opět procházela se Němcová po lučinách ratibořických. Okřívala vůčihledě po těžké nemoci a jako dítě veselila a bavila se v kruhu svých drahých. Otec její, ač Němec, upřímně se těšil, že milovaná jeho Barunka u lidu českého tak vážena jest a že i muži učení jí prokazují takovou úctu. Znamenitý a proslulý krajan její, Josef František Smetana,^[16] jsa návštěvou u svého starého přítele Jos. Myslimíra Ludvíka,^[17] děkana v Náchodě, sotva že dověděl se o pobytu Němcové v Ratibořicích, „učinil si malý výlet z Náchoda, aby složil vzácné, již tehdy proslulé a věru znamenité mladé paní svou poklonu.“^[18] Právě o těch prázdninách konal výlet Jos. V. Frič (nar. 1829), syn dra Jos. Friče, se svým přítelem Podlipským^[19] po orličných horách. I navštívili též jdouce z Nového Města nad Metují Němcovou, u níž právě Smetanu zastali. „Ušlechtilá hostitelka zprovodila nás pěkným údolím na silnici k Náchodu, stále nám předbíhajíc, potoky^[20] přeskakujíc a trhajíc sobě sem tam kvítka, jež v plnou kytici sebraná zastrčila si za klobouk svůj slaměný. Vše to beze vší koketerie — cítila se tu právě doma, smála se hlasitě, když stanuli jsme v rozpacích před některou na zdař bůh přes potok položenou kladou, již před námi jako kamzík přeběhla — a mezi tím, co ubírali jsme se přes tuto jen krok za krokem, tož zvláště tělnatý Smetana velice opatrně, když Podlipský zpytoval hloubku vody svou španělkou — byla již na protější stráni, kdež urvavši některou vzácnou bylinu, ptala se professora na latinské její jméno, a sama hned přidala, jak lid ji jmenuje a jaké jí vlastnosti přikládá. Šeřilo se již silně, když po časté zastávce a opětné upomínce, podavši nám všem srdečně ruku, odhodlala se sama k návratu; vždyť prý za chvilku vyjde měsíček — netřeba nám tedy míti o ni nejmenších starostí, ostatně jest prý v celé krajině tak povědoma, že by uzamčenýma třeba očima bezpečně domů dospěla.“^[21]

I v Ratibořicích pilně psala své pohádky a pověsti,^[22] zvláště ty, které byly zdejšího místního původu.

Než zdraví její, jindy tak kvetoucí, bylo již tak podkopáno, že ani v Ratibořicích za péče drahé matinky a laskavého otce úplně ho nenabyla. Píšeť alespoň Rajská Čelakovskému: „Tyto dni jsem od paní Němcové opět lístek obdržela, kterýž mne velmi těšil, neboť mně upřímnou její vroucnost ještě více objevil než první. Zbude-li Ti nějaká chvíle, tedy neopomeň své předsevzetí uskutečniti, vím, že ji dopis od Tebe, můj Ladislave, velmi potěší. A ona zasluhuje potěšena býti, ubohá pořád churaví, ani venkovské povětří, jak píše, dobře účinkovati nechce. Bůh nám ji ošetř!“^[23]

V druhé polovici října vrátila se do Prahy. Ježto před zasnoubením drahé své přítelkyně Bohuslavy na venek odjela, přivezla jí z Ratibořic z knížecího skleníku krásnou myrtu. Rajská o tom píše Čelakovskému: „Odpoledne (22. října) vstoupím do pokoje svého a hle! za oknem mým myrta v plném květu; divíc se tomu spatřím mezi větvemi lístek od naší drahé Boženy Němcové a v něm několik veršíčků, jejichž opis, abys její něžnou mysl seznal, Ti přikládám. Píše takto:

I ten sebe menší dárek
z lásky bývá vítaným,
nepohrdni tedy tímto
s vroucím přáním podaným.

Pěsť a chovej něžné kvítko,
vděčně se Ti odmění,
až ozdobí krásným věncem
nevěstu v den svatební.

Až si myrtu vplítat budeš
ve své vlasy havraní,
zdaž Ti srdce přítelkyni
Boženu též připomní?

Srdečnost a laskavost její mne až k slzám pohnula. Kéž by nám ji Bůh dlouho zachoval! Její zdraví bohužel stále se horší a zvláště v nynějším podzimním čase.“ —

Báchorky a pověsti posud napsané Němcová odevzdala K. J. Erbenovi, aby jich použil do své vlastní sbírky. Erben přečet vše bedlivě, vrátil jí je se slovy: „To nejsou žádné pokusy, nýbrž práce již hotové, zaokrouhlené a velmi zdařilé. Cizím bych se ozdoboval peřím, kdybych některou z nich pod svým chtěl uveřejniti jmenem. Radil bych Vám, abyste báchorky ty sama sebrala a vydala. Poskytnu Vám při tom radostně svoje přispění, jak dalece toho budete míti potřebí.“^[24] Celou tedy zimu r. 1844 psala Němcová pilně a připravovala báchorky a pověsti k tisku. — Ač zdraví její poněkud se ustálilo, přece zase nové starosti naplňovaly mysl její. Kateřina Zahaňská smlouvou ze dne 8. dubna 1842 prodala panství náchodské za 2,500.000 zl. Jiřímu Vilému, princi ze Schaumburg-Lippe, vymínivši si tříletý pobyt na panství, a nyní stěhovala se do Zahaně v pruském Slezsku. Rodiče Němcové ohlašovali, že dne 20. dubna 1845 na vždy se rozloučí s Ratibořicemi. Němcová ráda by byla jela rozloučit se s nimi a s příbuznými do Ratibořic, než různé práce ji poutaly ku Praze. Čejka jí radil k odjezdu a při té příležitosti k návštěvě lázní na Chudobě (Cudowa), vzdálené 2 hod. cesty od Náchoda v Kladsku.

Ze zprávy té velice potěšena byla Bohuslava, která provdavši se v dubnu toho roku za Čelakovského, dlela již ve Vratislavi.^[25]

Než k cestě přece nedošlo. Němcová poslala k rodičům sestru svou Marii, která v Praze účastnila se horlivě s ostatními českými dívkami zvláště ochotnického divadla a zábav ušlechtilých.^[26] Manžel Němcové přinášíval totiž den co den neblahou zprávu, že bude ještě téhož roku jinam přeložen. Němcová tedy spěchala, aby pohádky své spořádala; mělyť vyjíti nákladem J. Pospíšilovým. Přátelé dověděvše se, že asi na jisto Němcová se odstěhuje z Prahy, dali ji malovati nejlepšímu mistru českému té doby, J. V. Hellichovi. „Podobizna moje jest již hotova (píše paní Čelakovské) a dle úsudku všech velmi zdařilá. Raději bych byla ovšem visela ve Vašem pokoji, než u pana švakra^[27] v tom uměleckém cechu. Stydím se za to, neboť toho ani nezasluhuji. Myslím však, že je to památka přátelům.“^[28]

Mimo to měla Němcová mnoho práce, pořádajíc na ten rok almanach českých paní a dívek.

Konečně v červenci r. 1845 vyšly první svazky pohádek a pověstí, jež věnovala Němcová své přítelkyni Bohuslavě. Zajímavo jest, co Němcová sama o nich píše: „Musím hlavu pod ostrý meč kritiky složiti. Jeden povídá, že to není dost národně vypravováno; druhý, že je snad mnoho přidáno, a naše vlastenky mně docela všechno odepřely, že jsem to ani sama nepsala. Můj Bože! Posud se nenarodil člověk, který by se všem zachoval. Já jsem psala své „povídky“, jak je lid povídá, ovšem že některé hloupé zbytečnosti vynechati se musily; snad je to chyba, že jsem to prostě děťátko trochu fábory a kvítím vyšňořila. Ale nemohu si jinak pomoci. Ta jediná „Jak Jaromil k štěstí přišel“, ta není docela národní: kousek látky jsem si pamatovala z dětských let, a že se mi líbila, přidělala jsem si to ostatní sama.“^[29]

Pohádkami, jež dosud napsala Němcová, chtěla jen a pouze podati zajímavou, poutavou četbu zvláště vhodnou dětem. Teprve když od Erbena poznala jich důležitost pro lidovědu, jak se z nich zkoumá obrazotvornost lidu, jeho mravní a přírodní názory, jich zajímavá mluva, počala dbáti těchto zřetelů, a to nastalo, když sbírala pohádky na Domažlicku (5. a 6. svazek Sebraných pohádek a pověstí, nákladem J. Pospíšila r. 1846—7.) a na Slovensku.

Pohádky Němcově jsou výbornou pomůckou vychovávací a vzdělávací zejména pro útlá srdce mladistvých čtenářů, zvláště v tom výboru a v té přesné úpravě slovesné, ve které je vydal Frant. Bartoš.^[30] Tento význam jejich vystihla hned bystře Bohuslava Rajská, píšíc jí z Vratislavě již jako choť Čelakovského: „Mám Vám říci, jak se mi Vaše „povídky“ líbily? Kéž by podobně Vám každá matka vyprávěti uměla dítkám svým s takovou něžností, upřímností a srdečností a opět s touto ušlechtilostí ve slohu a řeči. Zajisté by se nám vrátily ony dávné časy, které přes vše namáhání a přičinění nám víc a více prchají. Myslím totiž časy, ve kterých národnost ne toliko na ústech, ale ve vroucích srdcích nošena a pěstěna byla, kde dítky bez překážky se vyvinouti mohly v duchu mateřské řeči. Není nepatrnou práce Vaše, jak ji ve své skromnosti nazýváte, nýbrž důležitou na nejvýš. Vy jste ukázala, jak se „povídky“ dětem povídati mají, aby ušlechtily mysl i srdce. Srdečně jsem si přála, byste mohla se podívati do kruhu, když po několik večerův nám Čelakovský pohádky Vaše předčítal. Tu seděly dítky naše kolem stolu, upřeně se dívajíce na tatínka i naslouchajíce slovům Vašim. Ruce jim byly sklesly a sotva si dovolily oddychovati. Každý pocit, každé hnutí mysli, vykouzlené Vašimi slovy, zračilo se na jejich tvářičkách. Pohled na náš kruh byl by Vás zajisté přesvědčil, že práce Vaše jest dobrá a dokonalá.“^[31]

Když útoky na Němcovou neustávaly zvláště se strany Jak. Malého,^[32] zastal se jí vřele Tyl duchaplnou a srdečnou obranou.^[33] „V životě, v národě se ovšem báchorky takto nevypravují — ale proto přece nemůžeme proti právu poetického pojetí a utvoření požadovati, aby jeden jako druhý vyprávěl, aby nesměl jeden věc živěji než druhý pojmouti a plamennějším slovem vysloviti. I při vší básnické výmluvnosti a ozdobě může se krásná pouhá prostota báchorky zachovati. A mimo to myslím, že není národní báchorka historickým dokumentem, na němž by se ani čárky měniti nesmělo, kterouž někdy trochu neobratná ruka naškrtne. Z většího dílu bývá pak vypravování, které se po tak řečeném národním tónu tuze ouzkostlivě namáhá, jenom dětinské a nechutné. Toho všeho není se Němcové strachovati. Ona se chopila jen předmětu z úst národa, a pojavši ho ve svou bytost skrz na skrze, vyvedla z něho takořka nové, ryzí dílo, v ničem původu jeho neublíživši. Tón je měkký, ohebný, podobá se pěkné, umělou rukou vzdělávané květnici — smíme-li báchorku v ústech lidu přirozenou loukou nazvati; a ačkoliv k původnímu materiálu zde onde ze svého pramene přidala, srostlo to s národní trestí v jediný umělecký celek.“ Ta slova byla vzata i lidu českému ze srdce; neb ten zamiloval si pohádky Němcové tou měrou, že se opět a opět znovu vydávají. Poslední vydání jest již osmé.

Jako ballada Němcové Vodník činí přechod k pohádkám, tak zase pohádka o Viktorce^[34] je přechodem k povídce. V této pohádce jest pouze základ vzat z podání lidového, ostatní stavba má ráz povídky, a to velice zdařilé. Jest založena, jako mnohé jiné pohádky naše i jinonárodní, na víře v metempsychosi čili stěhování duše z těla do těla nebo do stromu a p., aby se tak očistila z hříchů, které na ní lpěly vinou vlastní nebo cizí.^[35]

Také Viktorčina duše přecházela občas ve krásnou zelenou vrbu před domkem. „Jednoho rána, když byla Viktorka v noci zase tak bez známky života ležela, vyšel Vítek s pevným úmyslem ven, vzal ostrou sekeru a rozpřáh se jedním rázem rozťal zelenou vrbu. Bolestné vykřiknutí projelo mu v tom okamžení duší; i odhodil sekeru a uleknut pospíchal do domu.

Tam v náručí matčině viděl ležet svou milenou Viktorku mrtvu. Ostrá sekera zničila jedním rázem život zelené vrby a sličné Viktorky.“

Pohádkou o Viktorce dokazovala již Němcová, jak umění její spisovatelské se zdokonalovalo, a že časem vyspěje ve znamenitou vypravovatelku povídek delších a děje zapletenějšího.

---

1. J. Sojka, str. 511.
2. J. Hanuš, str. 31.
3. Viz Z let probuzení I. díl, str. 77.
4. Srov. Z let probuzení I. díl, str. 45.; II. 19.
5. S. Podlipská, str. 22.
6. ¾ hodiny od strahovské brány, zamilované to výletiště Pražanů, nedaleko Bílé Hory.
7. Dle vlastních slov Němcové. Srov. Podlipskou, str. 21.
8. Kněz, professor, spisovatel a jeden z nejzasloužilejších buditelů našich, nar. 1782 v Hradci Králové. Jakožto původce zvyku toho byl s královéhradeckým knihtiskařem Janem Hostivítem Pospíšilem dle Rybičky (Přední křisitelé str. 172.) k úřadu krajskému předvolán a tam vyslýchán. „Když však z vyhledávání toho se ukázalo, že takovéto užívání jmen českých nemá naprosto nijakého nebezpečného významu do sebe, upuštěno od dalšího vyšetřování a užívání jmen takových dáno volného průchodu.“

   Přehlížejíce řady buditelů a buditelek našich, nalézáme tato jména: Bohumír, Bojislav, Bolemír, Bořita, Bořivoj, Branislav, Budislav, Čechorod, Čestmír, Čestislav, Dobromysl, Dobromír, Domoslav, Hajislav, Hostivít, Jaromil, Jaromír, Jaroslav, Krasoslav, Liboslav, Libomír, Lékoslav, Lidurad, Ladislav, Libomír, Mírumil, Mírovít, Miloslav, Miroslav, Mnohoslav, Myslimír, Polemír, Pravoslav, Radomil, Soběslav, Sudiprav, Sudimír, Silorad, Svatopluk, Věkoslav, Velislav, Vítoslav, Vlastimil, Vlastimír, Vlastislav, Vratislav, Zdirad; Bohuslava, Božena, Božislava, Dobromila, Jarmila, Ludmila, Libuše, Milina, Milada, Miloslava, Vlastimila, Vlasta, Vlastislava, Zdenka a j.

9. Vlastně Františka Pichlová, manželka dra B. Pichla, narozena 1811.
10. Turnovský, str. 129.
11. Fr. Bílý v Ottově slovníku naučném, díl VI., str. 309 praví: „Poetická síla dýchala jen z písní Marie Čacké a Boženy Němcové.“
12. Básně všecky vyšly v Sebraných spisech, v Praze 1875, sv. 4.
13. Poslední verš. O přísné té doby censuře v. Turnovský, str. 128.
14. S. Podlipská str. 23.
15. List ze dne 13. srp. 1844. Od toho dne až do 20. září 1849 jsou nám vzájemné dopisy Němcové a Čelakovské (B. Rajské) spolehlivým pramenem životopisu Němcové. Vyšly jako III. díl Z let probuzení r. 1873.
16. Nar. 1801 ve Svinišťanech, 2 hod. od Ratibořic, profes, a velezasloužilý buditel českého lidu v Plzni.
17. Nar. 1796 v Dolanech, ¼ hod. od Svinišťan, spisovatel a buditel lidu na Náchodsku.
18. Jos. V. Frič, Paměti, I. sv. str. 257. V Praze 1886.
19. Jos. Podlipský, dr. lékařství a spisovatel. Byl manželem spisovatelky Sofie Podlipské. Zemřel r. 1867.
20. Vl. stroužky luční. Pozn. spis.
21. Frič, I. str. 258.
22. Lišící se od pohádek hlavně tím, že jsou podkladu skutečného, historického, a že v nich živel nadpřirozený buď zcela schází aneb na nejmenší míru jest omezen.
23. List ze dne 23. srpna 1844.
24. Kar. Světlá. Z literárního soukromí. Ženské listy 1880, str. 142.
25. List její Němcové ze dne 9. května.
26. Viz Jos. Frič, str. 194. a 277.
27. Dra Václ. Staňka (nar. 1804).
28. List ze dne 20. května 1845.
29. List ze dne 24. července.
30. Vybrané spisy B. Němcové, 3 díly. V Telči 1893—95.
31. List ze dne 11. pros. 1845.
32. Nar. 1811. Vydal též r. 1836 a 1838 Báchorky a pohádky národní.
33. Ve Květech r. 1845.
34. Nár. pohádky, vyd. Fr. Bartoš, str. 338.
35. Římský básník P. Ovidius Naso (43 před Kr. — 17 po Kr.) vzdělal na základě víry té své slavné Knihy proměn (libri metamorphoseon).