Přeskočit na obsah

Božena Němcová (Vávra)/IV. V Červeném Kostelci a v Polné

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: IV. V Červeném Kostelci a v Polné. — „Chudí lidé“
Autor: Vincenc Vávra
Zdroj: VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 34–47.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Božena Němcová

Dne 12. září 1837 slavila Barunka sňatek svůj s Josefem Němcem ve chrámu Páně česko-skalickém.

Po svatbě odstěhovala se za mužem do nedalekého Červeného Kostelce, odkud rodiče i babičku často mohla navštěvovati. Proto loučení její bylo dosti snadné.

Červený Kostelec byl tehdáž městem nepatrným, tichým a klidným jako jiná městečka horská. Obyvatelstvo z části se živilo řemeslem a obchodem, zámožnější též rolnictvím. Chudý lid provozoval tkalcovinu. Ježto v Podkrkonoší všude daří se výborný len, jest průmysl tkalcovský do dnešní doby tam hlavním pramenem výživy. Průmysl továrnický povznesl za dob našich Červený Kostelec na město rozsáhlé, plné ruchu a života. Závody jsou, jako byly, posud skoro vesměs v rukou českých. Roku 1890 bylo v městě již 3200 obyvatel.

V Kostelci Němcová dosud nebyla. I tázala se známého pána[1] na okolnosti podrobnější. „Oh to je hnízdo!“ řekl mi. „Tam se vám znechce bydleti. Ani pořádného bytu tam nedostanete, ani co by k potřebám pořádného žití sloužilo. Suďte z toho, že tam ani doktora nemají; hodinu cesty musí se proň posílati až do lázní.[2] Purkmistra také nemají, jen rychtáře; a ten jest jako sedlák. Dlažby tam není, ani procházek, a společnost až běda. Jediný člověk, s kterým se hodí mluviti, je farář.“

Byt si vyhledala Němcová na náměstí proti faře v domě kupce Aug. Hulka,[3] jejž mistrně, ale také věrně dle skutečné jeho povahy vyličuje. Dům tento, patřící nyní poštmistru panu Janu Wolfovi, znám jest asi mnohým čtenářům z obrazu K. Štapfrova.[4]

„Celé průčelí bylo bílé jako sníh, u oken byly letní zelené okenice, hlavní dvéře a vedle nich jedny od polovice se skleněnými okny byly hnědé. Za sklem těch dveří bylo viděti rozličné věci: kalouny, vřetena, trubku malovanou, dýmky, fíky, míče, strakaté harasky — slovem: věci, které svědčiti měly, že tam bydlí kupec… Vstoupila jsem do prostranné, čisté světnice… U stolu seděla domácí paní, buclatá, velmi veselé, přívětivé tváři, v černém kabátku, dlouhé sukni, mající červený hedvábný šátek uvázaný na hlavě. Sedíc u vysokého kolovrátku tak zvaného kozlíku, předla len. Hned vedle ní protahoval se mourovatý kocour. U nízkých kamen, při nichž i plotna byla, seděl na lavici domácí pán, nevelký, spíše hubený než tlustý, snědé tváři, ale velmi dobrého vzezření. Měl na sobě tmavomodrou kazajku, též takovou vestu i spodky dole vyhrnuté, bílý šátek na krku, pantofle a na hlavě aksamitovou čepičku na způsob malé homole cukru, kterou, když jsem přišla, smekl. Pod čepičkou se mu kroužilo na sta kroužků, které mu k jeho dobré tváři mnohem lépe slušely než ta čepice; ale on o tom, myslím, ani nevěděl. Seděl u nízkého kolovratu a předl koudel, čemuž jsem se nepodivila, vědouc, že v té krajině muži, ženy i děti předou.“[5]

Tam se tedy mladá Němcová přistěhovala a milou svou povahou ihned dobyla si srdce obou manželů kupcových, které nám tak rozkošným způsobem vylíčila r. 1857 v povídce „Chudí lidé“. Zdomácněla tu brzo a pokládána byla jako členem rodiny dobromyslného kupce. Mladé paní bylo pravou útěchou, že dostala se do rodiny tak hodné, pořádné a sdílné. ——

Manžel její maje nesmírně obtížnou službu, dlel více mimo dům než doma. V krajině té posud podloudnictví z pruského Slezska jest zamilovaným řemeslem lidí odvážných a dobrodružných. Služba plná odpovědnosti rozčilovala Němce nesmírně. Mimo to konal ji ne rád, jen z přinucení. Němec byl měl ve svém mládí jiné plány do budoucnosti, než boje s podloudníky za deště a sněhu. Jsa synem zámožných rodičů (jeho otec byl měšťanem a kloboučníkem v Novém Bydžově), studoval gymnasium v Hradci Králové a později filosofii (nynější třídu sedmou a osmou) v Praze. Pro jakousi demonstraci byl r. 1824 násilně odveden k vojsku a na vždy se studií stržen. Proti své vůli r. 1835 přeložen byl k finanční stráži do Č. Kostelce v hodnosti respicienta. Nespokojenost se svým stavem, roztrpčenost pro stálé půtky s podloudníky, jež přísně a neúprosně pronásledoval, ústrky, jakých dosud mu bylo zakoušeti, ač byl mužem venkoncem poctivým — — to vše přirozeně neblaze působilo i v domácnosti, jinak dosti útulné a šťastné.

Sedmnáctileté paní bylo teskno a smutno, nebyla spokojena. Duch její, který dosud tak volně zalétal do říše poesie a všeho krásného, neměl zde potravy. Proto často návštěvou zavrtávala odtud k babičce a rodičům, hledajíc tam nových sil a duševního poklidu.

Než přece pomalu uvykala samotě, zvláště v domě tak milém jako byl Hulkův. Sousedy brzo si zamilovala. „Seznamovalať se snadno a vzbouzela sympatii, kdekoli se ukázala. Rovněž tak získala si též důvěru u lidí a bývalo milo svěřiti se se vším jejímu srdci, vždy soucitně otevřenému. Mělať u veliké míře nejkrásnější tu vlastnost, že uměla plakati se smutnými a smáti se s veselými. Byla ráda dětinná a říkávala s neodolatelným smíchem: „Eh, já jsem paní jako nepaní“ a zpívala, hrála, skákala s mládeží.“[6]

Není tedy divu, že Němcová v pozdějších svých povídkách tak věrně, přesně, dokonale a realisticky líčí povahy vzaté z našeho lidu. Mělať před duševním svým zrakem, spisujíc tu onu povídku, vždy určitou osobu před sebou, jak jednala a žila. Nikdy si hrdinu neb hrdinku povídky nevymýšlela, nýbrž brala je ze života skutečného. Ukázali jsme již, že v Panu učiteli měla na mysli učitele svého Aug. Purma, v Chudých lidech rodinu Hulkovu. Také nejbohatší plátenník kostelecký, jejž nazývá Němcová Martoněm, vzat je ze skutečnosti. Jmenovalť se Jos. Mach. „Měl syna a dvě dcery. Lehkomyslností synovou a mnohými ztrátami v obchodě pozbyl mnoho jmění, a co zbylo, ztrávil požár, takže rodina úplně na mizinu přišla.“[7] Tak tomu bylo i v Babičce. Vedle babičky skutečné rozkošným způsobem vylíčila mlynáře Ignáce Ludra, Rizenburského myslivce Ant. Peterku; i nešťastná Viktorka byla osobou skutečnou. V samotě a opuštěnosti, ke které byla Němcová odsouzena neblahými poměry v Kostelci, vyhledávala styku s lidem, s lidem však jen dobrým a nezkaženým. Špatní lidé mysli její byli protivní; s těmi se nestýkala, jimi se v mysli neobírala, a také je v povídkách jejích zřídka nalézáme. Němcová volila téměř bez výminky lidi dobré, a proto její povídky mají tak nesmírně velikou cenu vzdělávací, tím větší, že brala je pouze ze skutečného života. Každá osoba v jejích povídkách je tedy typem ze skutečnosti, a to ze skutečnosti české.

Ježto četby německé, které byla dosud Němcová uvykla, v Kostelci nebylo, a o české literatuře novější neměla zdání, zabývala se nejvíce tím, že studovala své okolí, lid, ptala se na jeho obyčeje, kroj, slavnosti, poslouchala místní pověsti a pohádky, což vše si bedlivě zapisovala do zápisníku po česku. Na základě toho zápisníku sepsala teprve roku 1857 svou mistrnou, v každé příčině dokonalou povídku Chudí lidé. To vedlo k domnění, že ji napsala již v Kostelci. V Chudých lidech jsou některá místa krásy neobyčejné, ba posud nepřekonané v naší literatuře, která zcela jasně dokazují, že povídka ta není prací začátečnickou, nýbrž že psána jest v době, kdy Němcová mistrně vládla pérem. Zmiňujeme se pouze o tom, jak popisuje oheň v Kostelci (str. 160), jak vyličuje rodinu Hlouškovu a zvláště Jakuba Halinu. Kdož by, maje smysl pro skutečnou poesii, nepokochal se na př. tímto líčením: „Po jídle chvíli poseděli[8] bavíce se rozmluvou, pak se ještě na chvíli po zahradě procházeli a pak vešli do fary. Na to za dlouhou chvíli ozvaly se z otevřených oken líbezné zvuky dvojích houslí.

„Poslouchejte, maminko, tatínku!“ volala Francla do okna, „pojďte ven, vždyť dnes velebný pán s učitelem hraje!“

„Ti to znají — a proč by neznali?“ ozvala se domácí na prahu, a z okna vykukovaly konce černé čepičky. Vážné a těžké to byly kusy, co hráli. Lidé poslouchali dlouho; když pak se stmívati začalo, šli posluchači spat, okna u fary se zavřela a zvuky houslí zněly temně, až i umlkly. Tu a tam ozval se ještě smích neb piskot, štěkot psa, klapání dřevěnek neb bouchnutí vrat. Pak se ukázala před farskými dveřmi služka se světlem, pustila pana učitele ze vrátek, dala: „Dobrou noc!“ a zamkla. Světla pomalu zcela pozhasínala, jen na obloze nebeské ta věčně zářící světla jasněji svítila, osvětlujíce temný plášť noci, do něhož Bůh zemi zahalil, aby po denním vedru pookřála. Tu se ozval z křovin ve farské zahradě sladký tlukot slavíka; hned na to rozevřelo se na faře jedno okno do zahrady a temný stín se z něho vyhnul. Poslouchal tu umělec umělce.“ —

Horský lid měl a dosud má nejvíce pohádek. Mnoho jich Němcová slyšela od babičky, a dobře si je zapamatovala. Záliba, kterou k nim měla v dětských letech, znova se v ní probudila a pilně si je v Kostelci zaznamenávala, ovšem stručně pro svou potřebu, nevědouc ještě, jakou cenu mají pohádky národní neporušené a vypravované tak, jak v lidu se zachovaly. Z „pohádek českých[9] patrně pocházejí z okolí kosteleckého a vůbec z Podkrkonoší O Nesytovi, Devět křížů, Silný Ctibor a Rozkoš. Ostatní jsouce rázu všeobecného, nemají na sobě určitější známky, kde vznikly.

Látku k povídce Dobrý člověk, zdá se, že Němcová nepoznala v Kostelci, nýbrž dříve již v Ratibořicích, podobně jako k povídce Dlouhá noc.

Dvě události dotkly se hluboce Němcové v Kostelci: smrt zbožňované babičky a milovaného učitele chvalkovického. Babička chřadla a zesychala, až jednoho dne dcera rozeslala listy na všecky strany, aby příbuzní přišli se s ní rozloučit. „Nejprvnější ze všech byla Barunka, ta přišla zároveň se slavíkem; on se usadil ve svém hnízdečku u babiččina okna… Byly zase spolu, tytéž tóny k nim zaznívaly, byly to tytéž hvězdičky, na něž se kdysi spolu dívávaly, — tytéž ruce spočívaly na hlavě Barunčině, byla to táž hlava, ale jiné myšlenky se v ní rodily a jinými city byly ty slzy vyroněny, které viděla babička nyní téci po tvářích své milené vnučky, než ty slzičky, které s usmíváním milým utírávala s růžového líce, tehdáž, když ještě děvče v postýlce líhalo. Ty zrosily jen, ale nezkalily očí… Bylo druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí předříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřeno zůstalo na krucifix, nad ložem visící, dech se zatajil. — Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše ztráveno. Barunka zatlačila jí oči.“[10]

Jen kratinký čas stýkala se Němcová v Kostelci se svým bývalým učitelem z Chvalkovic. I on vykonav svůj úkol na zemi, uložen byl v ní k věčnému odpočinku.[11]

Pozbyvši dvou milovaných duší, které jí vedle rodičů nejvíce poutaly k místu, snáze opouštěla tichý Kostelec. Němcové nikdy nebylo dopřáno prodleti na témže místě delší čas. Již roku 1838 manžel její přeložen byl na zcela krátkou dobu do Josefova u Jaroměře a odtud do Litomyšle, kde se přátelsky seznámila s Dobromilou Rettigovou, známou již spisovatelkou. Následujícího roku byv povýšen za komisaře, odebral se do Polné,[12] okresního to města v kraji čáslavském.

Z hor do hor! To právě Němcovou nejvíce těšilo, že nedostala se do krajiny rovinaté, jednotvárné.

Polná bylo město třikrát tak lidnaté, jako Kostelec, čilejší, zámožnější a veselejší. Jako v Kostelci i zde chudý lid provozuje tkalcovinu; mimo to bývalo zde silně zastoupeno soukennictví a kloboučnictví. Obyvatelstva čítá se nyní v Polné na 5000 hlav, až na nepatrné výminky veskrz českého.

Ruch český, který v letech čtyřicátých tak slibně počal hýbati Prahou, nemohl se nedotknouti obyvatelstva města tak lidnatého a zámožného, jakým byla Polná.

Právě když i ženy české v Praze, jako cituplná a něžná jeptiška v klášteře alžbětinském Marie Antonie, známá pode jmenem Dobrovlastky (jmenovala se vlastně Josefa Pedálová a nar. r. 1780 na Vyšehradě), jejíž dopisy k Čelakovskému vždycky budou jímati srdce tklivým kouzlem, nebo Magdalena Dobromila Rettigová (1785—1845), zvláště pak ušlechtilá a spanilá Bohuslava Rajská (vl. Antonie Reisová, roz. 1817 v Praze), pozdější choť Fr. L. Čelakovského, která založila zvláštní společnost dívek českých, jejíž cílem bylo odchovati zbědovanému národu vlastenecky smýšlející matky a učitelky (viz překrásné a vroucí dopisy její ve sbírce Z let probuzení vydané), počaly se účinně organisovati a spojovati k tomu šlechetnému účelu, aby mužům vlasteneckým, seč síly jejich byly, při probouzení lidu našeho pomáhaly, a když vědomí české stále širší vrstvy společnosti zabíralo, Němcová přistěhovala se do Polné. Sotva se ubytovala, pátrala v prázdných chvílích po četbě, jíž tak pohřešovala v Kostelci. Jsouc, jak už známo, povahy velmi milé, příjemné a sdílné, brzo seznámila se s osobami důležitějšími v městě i okolí.

S. Podlipská v životopise Bož. Němcové praví,[13] že zejména „farář Kunz“ ochotně nabídl Němcové svou knihovnu. Chtěje se o něm dopátrati určitějších zpráv, obrátil jsem se dopisem na vdp. J. Šimka, děkana v Polné, kterýž se vzácnou ochotou vyhověv mé žádosti, píše:[14]Ignác Kunz, nar. dne 31. července 1814 v Jaroslavi u Rychnova nad Kněžnou, na kněžství posvěcen 15. července 1839, byl do března 1840 vypomáhajícím knězem v Borové u Přibislavě, do února r. 1841 kaplanem v Dolní Krupé u Německého Brodu, pak do počátku 1844 kaplanem v Novém Městě nad Metují, od té doby do 3. ledna 1855 kaplanem, do 28. října 1859 administrátorem, odtud do 19. pros. 1870 děkanem v Polné. Byl muž v každé příčině vzdělaný, upřímný národovec a horlivý kněz.“

V jiném listě[15] dotvrzuje p. děkan J. Šimek, že od r. 1839—1842 děkanem v Polné byl Matěj Sluga, jenž zemřel roku 1854, maje 74 roky, kaplany pak že byli František Vítek, Josef Tapín Khun a Josef Seidl. Z listů těchto patrno, buď že Němcovou do literatury české uvedl v Polné kaplan Josef Khun aneb kaplan z Dolní Krupé Ignác Kunz; jeť Dolní Krupá od Polné vzdálena pouze tři hodiny. V Polné dostaly se jí do rukou posavadní spisy Tylovy, první to české knihy z nejnovější zábavné literatury, jež Němcová viděla. Tylovy spisy vůbec vykonávaly divy ve směru našeho probuzení.

„V tom záleží největší zásluha Tylova,“ píše J. L. Turnovský v Životě a době J. K. Tyla (v Praze 1892) na str. 323, „že dovedl vlastenectví vštípiti lidu našemu v srdce. Kdežto před Tylem bylo vlastenectví české obmezeno pouze na kruh nečetných učenců, kněží a učitelů, proniklo působením Tylovým a některých přátel jeho do všech téměř vrstev našeho národa. Kde národního uvědomění nebylo, kde myšlenka česká byla ušlapána, kde zvuk českého jazyka byl dávno umlkl, tam vystoupil Tyl s duchem neunavně svěžím a nedbaje přízně nebo nepřízně, zjednával průchod myšlence národní v kruhy, v nichž do té doby lidská srdce ode všeho se odvracela, co mělo ráz a znak český. I není planou frásí výrok Vorlíčkův,[16] že Tyl a přítel jeho Rubeš[17] naučili více lidu po česku čísti, jednati a cítiti, rozšířili více osvěty a vzdělání v národě, než sklady pověstných gramatik.“

Tyl dobře postřehl též, že nelze probuditi trvale lidu českého, zůstanou-li ženy české neuvědomělými, a proto ve svých časopisech, Jindy a nyní, ve Květech a Vlastimilu, stále vybízel ženy a dívky české ku spolupůsobení na obrodě českém. Říkával často: „Postarejme se, aby naše dívky neostýchaly se vystupovati jakožto Češky, a zajisté velkých pokroků v snažení svém učiníme; neboť postaví-li se dívky v čelo bojovníků o povznesení a zvelebení národnosti, kdož bude moci jim odolati?[18]

Rouška, kterou oči Němcové posud byly zastřeny, spadla — rázem prohledla a stala se z ní Češka uvědomělá, jež před sebou viděla jasně celou svou budoucnost, jako Tyl pracovati a obětovati síly ducha svého vlasti a národu. Prvním skutkem jejím bylo, že spálila ihned všecky básničky německé, jež dosud byla napsala, a s týmž chvatem, jako kdysi ve Chvalkovicích a Ratibořicích do německé literatury, nyní do české se vrhla a nepřestala dříve, až posavadní celou literární produkci českou, pokud to ovšem bylo lze, seznala. Doba polenská byla Němcové jen dobou pilné a svědomité přípravy k cíli, jejž si ihned, jakmile se v ní české vědomí probudilo, byla zvolila. Především nesla se její snaha k tomu, aby poznala vše, co posud v novější literatuře vyšlo. To bylo tehdáž dosti snadné. Jednak spisů českých samostatných bylo po skrovnu, jednak každý uvědomělý český kněz byl pilným odběratelem právě vydaných knih čili byl tak zvaným stálcem. „Okolo roku 1836 u mladších spisovatelů v Praze vzešla myšlenka, by pro odbírání knih vědeckého a poučného obsahu se shledávali stálí odběratelé, kteří by každou takovou česky vydanou knihu stůj co stůj nejen na jisto odebírati se zavázali, ale i ve svém okolí přátele stejně smýšlející ku předplacení na podobné spisy pobízeli. Měly se tak pojistiti aspoň nejnutnější nakladatelské potřeby; o nějakém důstojném honorování spisovatelů tenkrát arci nemohlo býti ještě ani řeči. Takovým odběratelům pak dáno jméno „stálcův“.[19] Že stálci, pokud mohli, odbírali a rozšiřovali také zábavné spisy a časopisy, vysvítá z korrespondence (Z dob našeho probuzení), uveřejněné F. Čenským.[20] Od takovýchto mužů snadno mohla poznati současný rozvoj písemnictva našeho.

Když Němcová takto pilným a svědomitým studiem vnikla do literatury naší, sama začala se cvičiti a psáti české básně směru ovšem nadšeně vlasteneckého. Dařilo se jí to dosti málo, neboť chyběly jí základy české prosodie a metriky, a tak po několika nezdařených pokusech jala se psáti po paměti a dle zápisníku pohádky, jichž tolik posud byla poznala. Že je i v Polné pilně sbírala a obsah stručně si zaznamenávala, možno předpokládati; tušilať již důležitost jejich. Vždyť v její právě době v tom směru nastal po zemích českých čilý ruch.

Jsouc studiem všecka zabrána, Němcová nechodila jako v Kostelci na návštěvy svých sousedův a sousedek. Z té příčiny ani jediná povídka nepřipomíná nám pobytu jejího v Polné. Ni jedné typické osoby polenské si nevštípila v paměť, aby jí později mistrným způsobem použila v některé povídce.

V Praze zatím působením nadšených mužův i žen probuzení české tak daleko pokročilo, že se Čechové odhodlali uspořádati první český ples, aby ukázali, že jsou zde a že dosti jich a že netřeba se jim déle skrývati. Bylo to dne 5. února 1840, když celá česká uvědomělá společnost sešla se na ples do Konviktu. Nadšení nevídané prochvívalo Čechy, ale bylo také mnoho posměšků od Němců a lidí neuvědomělých. Jako elektrický proud působil tento první ples v Praze i po venkově: „V Praze počaly se věci způsobem až nápadným k lepšímu obraceti, hovor český zazníval na místech veřejných — a to byl tehdy úspěch znamenitý.“[21] Když r. 1841 chystal se druhý bál český, potkali se pořadatelé s některými překážkami se strany úřadů příslušných, ale tím nedali se odstrašiti. V čelo plesového stálého výboru postavil se neohrožený Fr. Lad. Rieger a přes všecky překážky v cestu sobě kladené řídil české plesy tyto (od r. 1848 Národní besedy zvané) rok co rok až do dob našich.

Zpráva o podařeném českém prvním plesu velice pobouřila mysl Němcové. Toužila po Praze, aby se, jsouc úplně připravena a obrněna, s mladistvým zápalem geniálního svého ducha účastniti mohla činně ruchu českého. Nepomýšlela posud na to státi se českou spisovatelkou, chtěla však pracovati neúnavně a pomáhati šlechetným zápasníkům v jejich boji. Příležitost spatřiti poprvé Prahu, poskytla jí smutná příhoda. Byloť jí hledati rady zkušeného lékaře. Z časopisů jí známých dočítala se mnoho o výtečném lékaři pražském dru J. Čejkovi, k němuž se tedy na poradu vybrala v létě r. 1840. Od té doby zůstala s ním v trvalém styku přátelském.

Manžel její, nemoha odolati stálým prosbám, zažádal, aby přeložen byl do Prahy, což se také stalo. Ku konci roku 1841 Němcovi stěhovali se do matičky Prahy. Marně bychom se pokoušeli vylíčiti radostné city Němcové, když se blížila ku Praze, k pobytu, jak se ubohá domnívala, trvalému.


  1. Boženy Němcové Sebrané spisy. Díl III. Chudí lidé, str. 149. V Praze, 1869.
  2. Malo-Svatoňovských. Pozn. spis.
  3. „Hloušek“ v Chudých lidech, str. 157.
  4. Illustr. vyd. Babičky, v Praze 1891.
  5. Chudí lidé, str. 151.
  6. S. Podlipská, str. 16.
  7. Zpráva p. F. J. Stejskala, majetníka tkalcovny v Č. Kostelci; v soukromém dopise ze dne 16. března 1894.
  8. Velebný pán s učitelem; Chudí lidé, str. 165.
  9. Vyd. Fr. Bartoš, v Telči r. 1893.
  10. Babička, str. 303.
  11. Poslední jeho slova byla: „Zde jest úkol můj dokonán, umru pokojně a děkuji Bohu, že požehnal práci mé.“ Pan učitel, str. 33.
  12. Viz Riegrův Slovník naučný, díl V., str. 698.
  13. Str. 19. — Jos. Hanuš na str. 28. udává „kaplana Kunze“.
  14. V soukromém listě ze dne 14. března 1894.
  15. Ze dne 17. března 1894. „Tapín“ jest jméno sv. biskupa a vyznavače.
  16. Fr. Lad. Vorlíček, nar. 1827, zemřel 1865. Byl znamenitým překladatelem románů z polštiny.
  17. Fr. Jar. Rubeš nar. 1814, známý a výborný skladatel deklamovánek a povídek. Zemřel 1853.
  18. Turnovského Život Tylův str. 39.
  19. Ferd. Čenský str. 32.
  20. F. Čenský (nar. 1829), c. a k. major a prof. voj. akademie ve Vídeňském Novém Městě, vynikl jako spisovatel vojenský a literární historik. — Zakladatelem a nejhorlivějším sběratelem stálců zdá se býti duchaplný dr. K. Slavoj Amerling. Roku 1844 bylo jich ještě asi 183 (jména jejich uvedena jsou ku konci překladu Odysseie, vyd. od Ant. Lišky), z nichž přes polovici byli kněží. Znenáhla výborné toto zařízení se rozpadávalo, když totiž české knihtiskařstvo a knihkupectvo jsouc organisováno, samo počalo se starati o odběratele vydaných knih. Roku 1877 založen však opět podobný spolek Stálců v Praze od kroužku nadšených studentů, který blahodějně působí podnes.
  21. Turnovský, str. 81.