Boží muka/Odrazy

Boží muka Karel Čapek
Pokušení	Odrazy	Čekárna

Údaje o textu
Titulek:	Odrazy
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70

“Pozor,” zavolal Lhota na neznámého rybáře, “bere!”

“Ach, děkuji vám,” odpovídal oslovený přívětivě, “nechcete si ji vytáhnout?”

Lhota rychle sklouzl po hrázi a chopil se prutu. Udice byla prázdná; a když Lhota přitáhl vlas, objevil na udičce přivázanou červenou tkanici.

“Tohle vy dáváte místo červa?” ptal se rozmrzele.

“Ano,” řekl rybář s ostýchavým úsměvem.

“Chytil jste už něco?”

“Nikdy.”

Lhota zůstal seděti na hrázi, nevěda, má-li se smát nebo zlobit. Jak je to možno, myslil si, jak je vůbec možno takhle lovit ryby?

“Já totiž nelovím,” ozval se rybář, “jen tu tak sedím s prutem, aby se mi lidé nesmáli, když mne tu vidí.”

“Jste zdejší?”

“Bydlím v tom domku za námi. Už mnoho let sem chodím, protože se mi tu líbí. A nechytám.”

Lhota se podíval do velikých, světlých očí rybářových. “Vy jste nemocen, ne?”

“Nemohu chodit. Už po léta. Mnoho let jsem nebyl dále než tady — Ale tady je krásně.”

“Skutečně,” řekl Lhota nejistě. Do nedohledna táhly se holé hráze a mezi nimi plynula široká, šedivá řeka.

“Měl byste tu být při západu slunce,” mluvil nemocný, “nebo ráno. Sedím tu od rána, a nikdy mi není nudno nebo prázdno; když pak večer přijdu domů, spím beze sna, noc co noc spím krásně a beze sna. To teprve v zimě —”

“Co v zimě?”

“Nic, sny. V zimě nemohu sem, i spím ve dne v noci, bez oddechu, až už nemohu únavou spát. Ale v létě jsem tu denně.”

Lhota se zamyšleně díval do vody: plynula širá a beztvará, trouc se nekonečným bokem o kamení; zvlněná, zčeřená, pohnutá, až mu přecházely oči. A nebyla to již běžící řeka; jen šum, který netkví, ale bez konce ubíhá a mizí; míjení bez hranic, bez mezí únik všeho —

“I v zimě se mi zdá jen o vodě,” ozval se nemocný. “Je to jediný sen, který se mi zdá celé dny a noci a celé měsíce, přetržený jen, když se vyjevím ze sna. Teprve v létě přejde, když vidím skutečnou vodu.”

Lhota přivřel oči slabou závratí. “Nechtěl bych, aby se mi zdálo o vodě, která plyne.”

“Ne, ta vůbec neplyne,” řekl chorý. “Mně se nezdá o skutečné vodě. Je to veliká řeka, která stojí bez hnutí, a po ní plynou odrazy. Ubíhají po ní tak jako ty listy unášené proudem.”

“Jaké odrazy?”

“Zrcadlené věci. Břehy, které se odrážejí v hladině. Plují po vodě rychle jako ty vlny a nezčeří ji. Snad přicházejí až z hor. Jsou to veliké stromy, které se sunou tiše a korunou dolů, jako by visely do bezedného nebe. I nebe plyne po té nehnuté řece se sluncem i oblaky a hvězdami. Viděl jsem plout odrazy kopců a vesnice na břehu řeky i s lidmi. Jindy je to bílý dům o samotě nebo osvětlené okno.”

“To je absurdní sen,” řekl Lhota.

“Strašný. Někdy pluje zrcadlené město a nábřeží s rozsvícenými světly. Na hladině třese se listoví stromů, jako by vál vítr, ale voda se nerozčeří. Dívka zalomí bílýma rukama a je unášena dál. A já vidím v odraze, jako by někdo stál na druhém břehu a chtěl se na mne podívat nebo dát mi znamení; ale obraz na vodě uplývá i s rukou přiloženou k očím.”

Nemocný chvíli mlčel. “A někdy,” začal opět, “je to jen rozžatá svítilna opuštěného přístavu na břehu řeky; zahoupá se jako v listopadovém větru, a pluje pryč. Nic se nemůže zastavit a neprodlí. Nic vodu nezvrásčí, a nic není nad ní nebo mimo ni. Věčnost je strašná.”

Lhota mlčky se díval do vody; vlna po vlně vracela se bez konce ke kameni pod jeho nohou a zase se odlila v neústupné hře, jež ho dráždila i konejšila.

“Často se probudím,” mluvil nemocný, “pokryt potem a uděšen k smrti; a tu si řeknu: Věčnost je strašná. Vlna po vlně přijde se zlomit o kámen; kámen po kameni se svalí k vlnám, které jej roznesou. Ale viděl jsem hladinu, která se o nic neláme a nezlomí. Světla a stíny všeho na ní minou. Kopce se odvalí a stromy uběhnou; uplynou města i skály, dívka marně lomí rukama a začátek i konec světa přeběhne jako zrcadlení. Hladina, která se nikdy nezčeří a nemůže zčeřit. Jíž se nic nedotkne a nemůže nikdy dotknout. A kdo se do ní dívá, vidí vždy jen prchat pouhé odrazy věcí, zbavené skutečnosti.”

Na protější hrázi zastavil se muž a chvíli se díval. “Tak co,” zavolal konečně, “berou?”

“Neberou,” odpovídal nemocný vesele. “Rád tu sedím,” promluvil opět k Lhotovi. “Když spadne do vody list, voda se zachvěje, a i já se zachvěji, ale bez úzkosti. Někdy, při západu slunce, tu myslím na boha. Věčnost je strašná.”

Lhota se tázavě obrátil.

“Chvílemi,” pokračoval chorý, “viděl jsem tak podivné zčeření na vodě, že nelze pochopit, odkud přichází. Někdy se zlomí vlna a zaleskne se krásněji než jiné; a jsou i úkazy na nebi — Stává se to velice zřídka. A tu si myslím: proč by to nemohl být bůh? Snad je právě tím nejprchavějším na světě; snad i jeho skutečnost je náhlé zlomení vlny a záblesk; nepochopitelně, výjimečně se vyskytne, a zajde — Často jsem o tom přemýšlel; ale hleďte, mám tak malý obzor, po léta jsem nedošel dále než sem. Je možno, že i mezi lidmi se přihodí takové zčeření nebo záblesk, a zase se zlomí. Musí se zlomit. Pravá skutečnost se musí zaplatit zánikem. Ach, slunce už zapadá.”

Bosé děvče stanulo mlčky za nemocným pánem. “Ano, půjdeme,” řekl chorý. “Dobrou noc, pane. Hleďte, teď, teď,” ukazoval na řeku. “Nikdy to není dvakrát stejné. Dobrou noc.”

Pomalu a lhostejně jej odvádělo děvče domů. Řeka byla perleťově světlá, bez konce měňavá, a Lhota s tichou závratí pohlížel na tvrdošíjnou hru vln.