Boží muka/Čekárna

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Čekárna
Autor: Karel Čapek
Zdroj: mlp.cz
Vydáno: 1917
Licence: PD old 70

Přečkám noc v restauraci, myslil si Záruba, když vlak už dojížděl, nebo natažen někde v čekárně; přespím tři nebo čtyři hodiny a prvním ranním vlakem pojedu dále. Bože, jen rychle! ještě zbývá naděje, a všechno lze zachránit; ach, tolik hodin!

Ale restaurace byla už zavřena a jedinou čekárnu naplnil transport vojska. Spali na lavicích a stolech, leželi všude na zemi s hlavou opřenou o trnože, o plivátka, o zmačkaný papír, tváří k zemi a nakupení jako hromady mrtvol. Záruba se zachránil na chodbu: byla tu zima, a dva plynové plameny se zmořeně třásly ve vlhkém pološeru, jež páchlo dehtem a močem záchodů; něco lidí se chvělo a zívalo na lavičkách v tupé trpělivosti dlouhého čekání. Ale bylo tu aspoň trochu místa, trochu místa pro člověka; aspoň trochu místa pro mlčelivý spánek unaveného.

Záruba si našel lavici a usadil se co nejtepleji, co nejpevněji; ze sebe sama si vystavěl kout pro svůj spánek, lože, pelest, čtyřhran, útočiště — Och, nepohodlí, vytrhl se z polosna; jak jen položit údy? Dlouho a úsilovně o tom přemýšlel; konečně se mu dětsky zachtělo ležet, i natáhl se na lavici. Ale lavička byla příliš krátká. Záruba zoufale zápasil se svými rozměry, rozlítostněn odporem tak bezohledným; posléze ležel jaksi spoután, bez hnutí, chlapecky malý, a díval se na veliké světelné kruhy, jež se točí ve tmě, na kroužící terče – Vždyť už spím, problesklo mu hlavou, a v tom okamžiku otevřel oči; tu viděl ubíhati úhel dvou stěn a strašně se zmátl: Kde to jsem? Co to vlastně je? Vytřeštěně hledal nějakou orientaci, ale nemohl se dovtípit prostoru a směrů; i sebral všechnu svou sílu a vstal. Znovu viděl dlouhou a studenou chodbu, ale viděl ji smutnější než dříve, a poznal, že se už naprosto probral ze spánku, a pocítil v ústech hořkou chuť bdění.

Opřen o kolena přemýšlel o své záležitosti. Udělat to poslední, zasadit se o záchranu, ano; ale ještě tolik hodin! Roztržitě pohlížel na špinavé dlaždice chodby; objevoval pošlapané papírky, hnusný chrchel, rmut nesčetných nohou — A tam to je jako podoba tváře, oči z bláta a ústa ze slin, šeredný pokus o úsměv...

Znechucen zvedl oči. Tam leží voják na lavici, spí s hlavou zvrácenou nazad a sténá jako umírající. Nějaká paní spí, na klíně hlavu děvčátka; má zlou a ubohou tvář, spí; ale děvčátko se dívá bledýma očima a něco si šeptá; má dlouhou, vysedlou bradu a široká ústa v hubených líčkách, dětská stařenka smutných, širokých, poletujících očí — Hle tam ten tělnatý, jak spí, opuchlý rozespalostí, bezvládně padaje z lavice, užaslý a pitomý; měkká hmota, jež se svalí na první opěrný bod. – Pod zeleným kloboučkem mrkají černé čilé oči mladého muže. “Pojď sem,” píská mezerami rozežraných zubů na bledooké děvčátko; “pojď sem,” šeptá a směje se. Děvčátko se rozpačitě vrtí a usmívá se strašným stařeckým úsměvem; je bezzubé. “Pojď sem,” hvízdá mladík a sedne si k němu sám. “Jak se jmenuješ?” A hladí mu dlaní kolínka. Holčicka se úzkostně a nehezky usmívá. Spící voják chroptí jako v hodině smrti.

Záruba se roztřásl zimou a ošklivostí.

Jedna hodina s půlnoci. Čas sunul se mučivě pomalu, a Záruba cítil se jím rozvlékán, bezmyšlenkově roztahán rostoucím a bezesměrným napětím. Dobrá, řekl si, zavru oči a vydržím tak bez myšlenky, bez hnutí co nejdéle, po celé hodiny, co se převalí čas — A tak strnule seděl, nutě se vydržet co nejdéle; bez konce tkvělo trvání minut, čítání bez čísel, průtah za průtahem — Konečně, po době nepřežitelné, otevřel oči. Pět minut po jedné. Chodba, papíry, dítě, týž rozpačitý, stařecký smích... Nic se nezměnilo. Vše ustrnulo v nepostupující, utkvěle blízkou přítomnost.

A náhle objevil Záruba člověka. Seděl v koutě nepohnutě jako on sám a nespal. Ten je jako já, myslil si Záruba; nemůže také spát pro čas. Nač myslí? Na čekání bez konce jako já? Člověk se zachvěl, jako by mu ta otázka byla nemilá. Záruba nevolky se zadíval do jeho beztvaré tváře; postihl na ní neklidný pohyb, jako když někdo zahání neodbytnou mouchu. Najednou ten člověk vstal, po špičkách přešel chodbu a sedl si rovnou vedle něho.

“Vám bylo nepříjemné, že se na vás dívám,” řekl Záruba tlumeně.

“Ano.” Oba dlouho mlčeli. “Podívejte se,” zašeptal konečně člověk ukazuje prstem na zem, “tady to vypadá jako lidský obličej.”

“Už jsem se díval prve.”

“Už jste se díval,” opakoval člověk zádumčivě; “vám tedy bylo také tak —”

“Jak?”

“Nic není těžší než čekání,” odpověděl člověk.

“Jak mi bylo?”

“Těžko. Je těžko čekat. Ať přijde cokoliv, je to vysvobození. Čekat je těžko.”

“Proč o tom mluvíte?”

“Protože je těžko čekat. I vy jste četl tváře napsané v prachu a slinách. I vy jste se trápil. Nic není mučivější než přítomnost.”

“Proč?”

“Protože čekat je těžko.” Člověk umlkl a díval se na zem.

“Kam jedete?” zeptal se Záruba po chvíli.

“Jedu jen tak,” odpovídal tázaný roztržitě, “pro potěchu. Často se totiž najdou krásná místa. Jdete tak daleko, že už na nic nemyslíte, a najednou jste na takovém místě; je to potok nebo studánka v háji, nebo děti, něco neočekávaného a krásného — A tu překvapen pochopíte, co je to štěstí.”

“Co je to štěstí?”

“Nic. Prostě to potkáte. Je to, zkrátka, ku podivu. Myslel jste někdy na pohanské bohy?”

“Nemyslel.”

“To bylo tak: Nikdo jich nečekal, a znenadání je uviděl. Někde ve vodě nebo v křoví či v plameni. Proto byli tak krásní. Ó kdybych to dovedl vyslovit! kdybych to jen dovedl vyslovit!”

“Proč myslíte na bohy?”

“Jen tak. Štěstí se musí rychle a nenadále potkat. Je to tak zvláštní náhoda! tak náhlá událost, že byste řekl: ach, jaké dobrodružství! Potkalo vás to někdy?”

“Potkalo.”

“A tu vám bylo jako ve snu. To nejkrásnější je jenom dobrodružství. Tam, kde přestává být láska dobrodružstvím, stává se trápením.”

“Proč, proč to tak je!”

“Nevím. Nemohla by trvat, kdyby nebyla trápením. Hleďte, staří měli jediné jméno pro štěstí i náhodu. Ale bylo to jméno božské.”

Fortuna, myslil si Záruba teskně. Kdyby mne potkala na této cestě! Ale je těžko čekat na náhodu!

“Čekat je těžko,” promluvil zase člověk, “tak těžko a trapno, že ať čekáte cokoliv, čekáte jen jediné: konec čekání, vysvobození z čekání. Tak těžko, že čeho se dočkáte, nemůže už být krásné ani šťastné, ale divné samo sebou a jaksi smutné, bolestné tím vším čekáním — Nevím ani, jak to říci. Každé vykoupení je takové: nikdy to není pravé štěstí.”

Proč to říká? myslil si Záruba; jakž bych nebyl šťasten, dočkám-li se?

“Čekali boha samotného,” pokračoval člověk; “ach, jaký pak člověk to přišel, aby je vykoupil z čekání? Nebylo na něm vzezření ani krásy, nejposlednější z mužů, muž bolesti; neduhy naše on nesl a bolesti naše on snášel, jako by ani nebyl bůh.”

“Proč o tom mluvíte?”

“Čekat, hleďte, je těžko; i boha to zlomí a pokoří. Čekejte po léta nějaké štěstí, velkou a krásnou událost; konečně to přijde, malé jakési a zasmušilé tak jako nějaká bolest; ale vy řeknete: ano, bože, to je to, nač jsem tolik let čekal, aby mne vykoupilo!”

“Co tím míníte?”

“Tím míním: Jediná odměna za čekání je konec čekání; a jen proto stojí čekání za to. Proto, proto je třeba čekat. To je smysl naší víry.”

“Jaké víry?”

“Jakékoliv,” řekl člověk a umlkl.

Lidé na chodbě se probouzeli a počali přecházet. Bezzubé děvčátko nyní usnulo v náručí matčině, ztraceno pod šálem. Něco života se prolilo chodbou; byl bezcílný a neladný, ale pohnul se a mohl se udržet.

“Co jste mínil těmi bohy?” zeptal se Záruba náhle hlasitě.

“Byli krásní,” mluvil člověk; “stačilo jen štěstí nebo náhoda, abys je uviděl a tím se stal sám trochu bohem. Myslím si tedy: divné je štěstí, tak prapodivná je krása a štěstí, že se může stát jen divem a náhodou. Ale kdo čeká, čeká na něco, co se musí stát; něco musí přijít, co ukončí jeho čekání. Hleďte, každý čeká... i vy; sešli jsme z cesty radosti, abychom čekali veliké věci. Ach, čekat je strašné napětí života, skoro jako víra. Ale čím více čekáte — Ať přijde cokoliv, budeme vykoupeni. Hleďte, už je den.”

Do nádraží vevalil se proud lidu se smíchem, kašlem a povykem. Jako veliké koště projel hluk chodbou, smetl slehlé ticho a ovál zaprášené hlasy. Pasažéři vstávali z lavic, střásali pavučí spánku a pohlíželi na sebe bez nepřízně, spojeni společnou nocí. Ale venku, za okny, svítal den.

Člověk, jenž mluvil, se Zárubovi ztratil mezi lidmi. Novy zástup, lístky, křik a zvonění — Černý a lomozný vlak vjížděl do nádraží, vpil zástup, syčel, vydechl a rozjel se k cíli. Bože, jen rychle, myslil si Záruba, ještě není vše ztraceno; doposud zbývá naděje.