Boží muka/Milostná píseň

Boží muka Karel Čapek
Hora	Milostná píseň	Elegie

Údaje o textu
Titulek:	Milostná píseň
Podtitulek:	(Lída II)
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70

Po Lídině záhadném útěku, když byla mladá dívka zase navrácena rodině, nastal u Martinců nový život, — či nenový vpravdě, vše spíše než nový; vše nové má cosi vykupujícího a i to nejhorší je vzpruha, jež posune život větší silou. Nebyl to nový život; jaksi bezeslovně shodli se všichni v mlčelivé a pozorné snaze žíti tak, jako by se nic nebylo přihodilo. Od té chvíle, co domovu navrácená Lída odpověděla na první otázky matčiny jen srdceryvným pláčem a po celou noc scén a výčitek nedala si vyrvati jediného slova doznání, nepadla již sebemenší narážka na to, co se stalo. Opatrným obloukem vyhýbali se všemu, co by připomnělo těžkou událost; ale právě ve svém okolkování až příliš cítili: je přítomna, i když se o ní nemluví. Od prvního “dobrého jitra” k poslednímu políbení matčiny ruky před spaním plynuly dny zastřeně a stejně, tak tiše, že pod hladinou ticha cítili se zármutkem hlubiny mlčení.

Vše bylo jiné, naprosto jiné; i když přáli Lídě dobrého jitra, znělo to málem nesměle jako krok vstříc; když pak večer Lída se schýlila k matčině ruce, dopadlo to vždy tak pokorně, tak uboze a provinile, že matka slabě uhnula rukou pohybem pro obě stejně bolestným. Vše ztratilo dřívější samozřejmost; a přece všichni se báli čímkoliv hnouti ve své horoucí touze: budiž vše zase, jak bývalo. Zdálo se jim, že každá zevní změna by připomněla strašné a surové datum Lídina útěku, i žili po starém, každý pro sebe polykaje zoufalou přeměnu všeho.

Lída se zaryla v sebeponížení. Beze slova se uhnula svým dřívějším stykům a držela se doma a na matčiných očích. Své dopisy dávala matce; když je opět dostala neotevřeny, nechala je nečteny ležet, — a přece došly dva, jež ji vzrušily. Zdálo se, že mlčky děkuje matce i bratrovi za jejich mlčení, za každé slovo, jež řekli, za nějakou malou práci, kterou jí uložili; přijímala vše pokorně a poníženě, ba bezbranně jako ustavičné laskavosti, kterých je nehodna a jež ji trýzní. Skutečně bratr i matka nedovedli už ničeho činit bez skryté myšlenky: snad to Lídu maličko zaujme a rozptýlí. Mluvili jen pro ni, s utajeným pohledem lásky a úzkosti na ni upřeným; a když viděli jen zmučenou a pokořenou vděčnost na její spanilé bledé líci, tu dvojnásob dotčeni smýšleli nové pozornosti a předstihovali se v ohledech, jimiž trpěla.

Tak našel je Holub, když rozpomněv se na prosbu mladého Martince k nim zaskočil návštěvou. Martinec i jeho matka ho uvítali se zřejmou úlevou; byl pro ně jediným, který o všem ví, a může tedy vejíti v jejich tiché a tajné srozumění a v celé to pavučí předivo opatrných ohledů k Lídě, v němž sami žili. Našel tedy ty tři lidi, kterak se sobě až pokořují přílišnou láskou; kterak matka i bratr na kolenou vše obětují krásné trpitelce, jež leží před nimi v prachu neúkojného ponížení. Tu myslil si o tom ledacos a obrátil se spíše k Lídě. Držela se před ním jakžtakž v řeči i chování; byl pro ni konečně někým, kdo o ničem neví. Dobře, že nikoho nepřijímají, pomyslil si Holub, když viděl zradované tváře mladého Martince a jeho matky; i slepý by viděl, co se tu děje. Brzo a rád odešel; celá věc s Lídou zdála se mu kupodivu daleko.

Ale za dva dny dostal od Martince nové a naléhavé pozvání. Považovali už patrně za jeho povinnost, aby se věnoval Lídinu případu. I pokrčil nad tím rameny a poddal se.

Brzo viděl, že rána je hlubší, než se mu prvotně zdálo. Nebylo mu lehko docházet do malé rodiny. Nebyl sám schopen pokory a dusil se v této atmosféře, kde dýchal jen péči o Lídu. Připadal si mezi nimi jaksi hřmotný a všední; tolik sebeobětování, takové nemyšlení na sebe leželo ve všem, co tu mluvili, tak byla tu každá maličkost prosycena pozorností, láskou a ohledy k Lídě, že jeho slova mu připadala jako studené ošlapky bláta v ložnici chorého, jako hlasitý hovor v pokoji, kde se šeptá, jako cokoliv hrubého a neposvěceného; tu trápil se ve svém koutě, stydě se za dar vnějšku, jejž sem přinášel.

Lída tu seděla schoulena na pohovce, nemluvná a nehybná, trpně pozorná, ať dělo se cokoliv; už nevalně tajila své hoře na prahnoucích rtech a vyhýbavých očích, ráda, když smí aspoň mlčet; a ponenáhlu chápal Holub: Není to jen bolest, je to indolence. Lída se válí v ponížení; snad je jí to nevímjakou rozkoší, nevímjakým zadostiučiněním, pohrouzit se do něho co nejhlouběji; tak strašně se zarývá do své hanby, bez nejmenší vůle odtrhnout se od ní a nechat ji konečně za sebou. Nepokouší se ani, aby si sama odpustila; a snad i to je setrvání ve hříchu.

Lída je tupá, tupá až k upřímnosti; už si nic neskrývá, už si nic nezastře ani cudným pohybem nitra, cudným zavřením očí nad sebou; příliš naze, skoro brutálně, skoro nestoudně vidí svou hanbu a své zničení; nemá již ostychu, aby si je zakryla omluvami. A snad i v tom nalézá rozkoš či zadostiučinění, vidět svůj hřích tak pustě a trýznivě, jak jen je možno.

Kdyby nějaký démon ji nyní navedl říci, co myslí, tu bylo by to doznání tak drsné, tak nelítostné a nevykupující, že snad ty sám by ses hrozil. A kdyby jediné slovo mohlo vše očistit, spolkla by je a raději vzala by na se veškero pokoření, kterého snad ani nezaslouží. A mlčí-li, je to pro nízkost mlčení.

Ale když opět viděl Lídu spanilou a tichou, tak krásnou, že všechny radosti světa, zdálo by se, ji dychtivě čekají, tu nemohl již pochopit, jaká žíznivost či vášeň, jaká pohnutka vůle ji žene v ohavnou a ponižující bolest takové sebetrýzně.

Lída je posedlá, myslil si. Posedlá démonem pasivity. Nedrží se bolesti z vlastní vůle; bolest a hanba ji drží tím, co mají podmanivého a podrobujícího. Ke každé radosti je třeba přemnoha vlastní čilosti; z tvých vlastních podnětů rodí se tvoje radost, utrpení však nežádá nic, než aby ses podrobil. Snad je s tím temně spokojena; cítí se nesena, ovládána, opředena; stačí jen poddati se, nic více, nic více než to. Zajisté v nejhlubší hloubi každé porážky je něco hrozného a sladkého: ochromení, které tě zprošťuje vůle.

Tu popadlo ho svěravé a ošklivé tušení. Snad ani Lídin hřích nebyl ničím jiným; snad hřešila týmž citem, kterým se nyní kaje. Neodbytně vracela se mu představa muže, jenž Lídu svedl; představoval si typ poněkud dobrodružný, drzý a protřelý, podnikavý bez statečnosti, útočný z cynismu, hrubý a všední ve svodech; představoval si kohokoliv z těch set a set mužů zkažených, neostyšných, domýšlivých, zvyklých jednati spíše bez okolků než ztřeštěně a dosahujících všeho vlastně jediným prostředkem: využitím příležitosti. Představoval si, jak Lída, potkávajíc se s tímto člověkem, byla spíše ohromena než okouzlena tou nahou a neváhající vůlí, jež, prosta rozpaků, s ní jednala jako s kteroukoliv děvečkou; jak, schopna čelit jemnějšímu úsilí, matně a tupě podléhala nerozptýlenému nátlaku, bezradostně povolujíc vůli primitivnější a zjevnější, než byla její. Tak rýsoval se mu Lídin případ trapně a těžce; viděl Lídu už poslušnou démonu, slabě se bránící, ztracenou, podrobenou, zhnětenou v trpnost; viděl ji bezcílně putovat ulicemi, pronásledovánu kýmsi, jehož slova ji postrkují jako násilné ruce; konečně viděl ji klesnout pasívně, nezastřeně, bez rozkoše a touhy, skoro jen proto, aby vše bylo odbyto. Tu pozvedal k schoulené Lídě pohled plný hrůzy a odporu. Cítil v ní něco temně, nevykoupeně hmotného: línou a bezmocnou látku, jíž neproválo do posledních skrytů dechnutí boží; i hleděl zarmoucen na krásu, která ji přese vše obestírá kouzelným a neposkvrněným zduchověním.

Tak plynuly týdny, a Holub mohl shledati sotva jinou změnu než trochu otupení a skoro fadesy ve stycích malé rodiny. Nemohli ho už postrádati, neboť i bolest se zmechanizuje a stane se nudou. Zvykli si vídati ho za pozdních odpolední, kdy se už šeřilo. Přicházíval dýchaje chladem ulice, živý a rozpačitý, posléze i rád, neboť nic není beznáročnější než rodinné chvíle. Někdy už ani nerozsvěceli, a v nedbalosti i vlahosti takových večerů cítil Holub silně a blízce dech ženství.

Za jednoho takového večera stočila se řeč na vzpomínky z dětství; Holub vypravoval o svém chlapectví, o mlýně, kde se narodil, o jezu, pod nímž se topil; vtom stalo se něco, čeho se nikdo nenadál. Potmě ozval se tichý a smutný, zastřený, spanilý alt Lídin; rozpovídala se o nejstarších vzpomínkách svého dětství, o první zpovědi, o venkově, o šatičkách, o tom, jak se ztratila v lese, o sterých velmi dalekých a velmi malých příhodách; věděla toho tolik, jako by měla vše již stokrát na jazyku a s lítostí nenašla chvíle, kdy to říci. Okouzleni naslouchali jejímu hlasu a drobným, nebolavým věcem, o kterých mluvila; toho večera paní málem zapomněla rozsvítit, a když konečně rozžehla, nezměnila už Lída své důvěrné pozice s nohama pod sebe staženýma; nic nemohlo zlomit kouzla intimity.

Opět byly stísněné večery, kdy Lída jen chvílemi oživla; Holub si všiml, že se to stávalo tehdy, když přišla řeč na dětství, na sny a předtuchy, na stavy pověrečné, na lidský styk se zvířaty: na věci zcela bezvolné a zcela vnitrné mezi všemi; tu tedy Lída mluvila ráda, zpřítomněla a zveselila se, a Holub se s podivem zamýšlel nad tím, jak tajné, útlé a nepatrné jsou ty nejdychtivější kořínky života.

Jako mnoho zklamaných lidí byl Holub podezíravý k životu; nehrubě věřil lidem a jejich pohnutkám, pramálo přesvědčován patetickými stránkami života, prohlédaje podvod a hysterii velikých gest; a — jako mnozí — rozlil svou lásku na nevažitelné věci lidské. Vždy hotov příti se s čímkoliv osobivým a náročným ztrácel odvahu přede vším, v čem nalézal slepý, chvějivý a nerozvážný život nitra, jenž je polo slabost a polo manaia; soudě se s každou pravdou skláněl se ke všemu, co mu zaznělo bezprostředním hlasem duše. Tak bylo mu nyní zvláštním kouzlem naslouchat Lídě; byť zprvu snad mluvila spíše pro sebe, bylo to přece svěřování, a Holub byl první, jenž se v ní dohádl vysvobozujícího znamení: potřeby mluvit o sobě.

Byla to nicméně obnova: útlá jako rekonvalescence, rozpačitá a ztajená, a zase chtivá, plná smutků a přání. Nyní pátravý pohled nemocné, jež by se ráda opět líbila; nyní přivřeny pohled kočky, jež chce být pohlazena; nebo oči chorého dítěte prosící o něco neznámého; oči upřené nebo prchající, sladké, ospalé, ponoukavé; ruce, jež si hrají ve klíně, drtí něco a odpočívají; vše to, neklid, smyslnost, chabost, se dotýkalo Holuba dráždivou sympatií. Lída ožívala nesčíslným kusým životem, životem různých osob, ale jakoby bez duše. Prožívala mnoho a nesouvisle. Nalezla až divou chuť na tom, projevovat se, a zmocnila se k tomu Holuba, aby ji slabikoval. Nikdy není syta toho, aby jí četl planety; snad hledá svou duši a ráda by o sobě něco zvěděla, něco pronikavého a zvláštního, přijímajíc každé uznání hnedle jako pochopení. Hroužila se do románů a nalézala se všude; přela se s ním o každou hrdinku, každou viděla omluvitelnou, a domáhala se vůbec jakýchsi nekonečných práv života. Holub se bál, že najednou se mu vyzpovídá ze svého provinění; avšak Lída se toho nedotkla, jako by toho ani nebylo. Hlavně a kupodivu jí záleželo na tom, aby ji pochopil, v jakémsi neobyčejném a romaneskním smyslu.

Holub si nemohl zastříti, že Lída mu klade otázku svého života až podivně těsně a důvěrně: v okamžicích samoty, s čarovnýma mihotavýma očima zblízka upřenýma, skloněna k němu, že pil její dech, opřena o něho ramenem; zkouzlen a sláb, v zachvění cítě imoralitu této rekonvalescence nedovedl se přece brániti rozkoši, již nalézali v těch dráždivých stycích.

Ale když opět nalézal Lídu tak blízkou a pohnutou, s pohledem plným otázky: Co se má se mnou stát?, — tu zapomněl na imorálnost a vše ostatní a poddával se okamžiku šťastnému nebo mučivému, vnitrně pln, odnášel-li s sebou dotek jejích vlasů či vlahé zavanutí jejího dechu na tváři. Nikdo by se o to nestaral, vida je tak spřáteleny; proč jen měnili své postoje, když vkročila paní?

Holub zachytil podezřivý neklid v očích staré dámy, pohled moudrý a upozorňující: Jak můžete vy, který to víte… Hnedle se zastyděl a vzpamatoval: Já sám jsem imorální; zneužil jsem jejich důvěry; zneužil jsem i toho, že Lída, skloněný květ, opět se vztyčuje ke komukoliv, bezcílně, bezděky, naslepo… Hryže se studem loudal se Holub domů, odhodlán, že se už nevrátí.

Tři neděle nešel na návštěvu; konečně přiběhl pro něho mladý Martinec a s veškerou svou horlivou hloupostí dovlekl ho domů jako dobrou kořist. Sama stará paní ho vítala smiřujícíma očima. Lída byla nyní smutná a zamlklá. Ne, nebyla smutná, nýbrž líbezná jako nikdy a hleděla na něho skrytě; ach, přesmutná a váhavá, neznámo jaká, nikdy krásnější a záhadnější. I Holub byl smuten bez míry a nevěděl o čem mluvit; a když mluvili ostatní, zdálo se mu to cizí a mimotné; skoro se vyhýbal oslovit Lídu a odešel nepodav jí ruky.

A podruhé přivedl ho mladý Martinec: že prý jim příliš schází. Tu měl s Lídou chvíli samoty, ale nepřisedl k ní, a přece cítil to až příliš jako odříkání. Lída zdála se tichá a pevná, prostá všech dráždivých kazů z minulých dnů; bezúmyslně harmonická, přirozená a čistá, že trpěl obdivem.

Nyní přicházel opět pravidelněji; nic, zcela nic se nedálo; a přece stará paní byla plna starostí a sotva se odvážila pozvednout oči; Lída dýchala hlubinným životem, silná a ryzí, zamyšlená, vzhlížející náhle v okamžicích samoty, jako by chtěla něco říci; a Holub sám…

Když jednou odcházel, provázela ho Lída do předsíně a na prahu řekla mu rychle a potichu: “Přijďte sem zítra.”

Té noci přišel Holub domů tajně šťasten a rychle usnul; ale už za chvíli se probudil a začal přemýšlet. Celý Lídin případ šel mu hlavou od počátku a plným pořadem. Znovu rozvažoval svůj kalkul hledání, který se mu zdál nyní hloupý, a přece nevývratný; znovu se mu vnucoval Lídin pád s jeho trpkou ubohostí a hanbou; znovu se rozpomněl na její ponížení a obnovu. Bylo mu ošklivěji a ošklivěji, — ne z Lídy, vůbec ne z Lídy; ale z faktů, ze skutečnosti samotné. Není koho soudit. Není co odpouštět. Ale právě bez souzení, bez zatracení či odpuštění je vše tím horší a bezútěšnější. Neklid ho vyhnal z postele. Proč, proč vlastně jsem ji nesoudil? Proč nebylo ve mně ani hněvu, ani slitování? Bylo mu, jako by něco nenávratně opomenul. Ale co vlastně, namítal si, proč konečně soudit?

Protože bys ji soudem očistil, zaznělo v něm nenadále; protože zatracení i odpuštění je výkup činu. Není-li hříchu v jejím pádu, není v něm smyslu; je marný a bez nápravy, horší než vina. Nic, nic, nic už nesmyje faktu.

Bylo mu stále tíže. Přecházel po pokoji a nutil se k tajnému štěstí, se kterým usnul; vzpomínal na Lídu, na její upřený pohled a sličné ruce. Tu zazněl mu zastřený, temny hlas Lídin: “Vy jediný můžete mi pomoci. Ach, co jsem to udělala! Utekla jsem z domova a žila jsem po tři dny se špatným člověkem. Pomozte mi,” zapláče přesladce, “nemohu už tak lživě žít!”

Holub se zastavil jako udeřen, obraceje se k pohovce, jako by tam seděla ona. “Ne, Lído,” myslil chvatně a horlivě, “ne, ne, nejste vinna; k čemu se vůbec vinit? Nemluvte už o tom, věc nemá toho významu. Musela se patrně stát, — ale neptejte se proč, zbytečno vědět. Netrapte se už, nemučte se; k ničemu to není, nic se tím nedokáže. Jste krásná, Lído, a hodnější lásky než kdokoliv.”

Avšak Lída padá na kolena — což je šílená? — a vzlyká: “Suďte mne, jsem-li špatná!”

Tu sám se vrhaje na kolena: “Jakpak vás mohu soudit, Lído? Považte přece, že vás miluji! Není to více, než kdybych vás soudil? ať dobrotivě jako bůh, či shovívavě jako ďábel? Nikdy jsem vás nesoudil!”

— Znovu začal Holub přecházet po pokoji. Co si to myslím, mrzel se. Nikdy se to nestane; nikdy se nebude Lída doznávat; není tak… příliš morální. Ať raději mlčí a zapomene, – aspoň ona ať zapomene! Nepokojnější než prve ulehl Holub k tesknění beze snu. —

Když druhého dne stál už před domem, kam tolikrát vcházel, došla mu málem odvaha. Lída mne zvala tak zvláštně; co se to stane? Jak se mám zachovat? Pln nejistot kouřil a přecházel po chodníku. Vtom vyšla z domu paní Martincová zavěšena v syna. S tlukoucím srdcem skryl se Holub v sousedním průjezdě. Lída je tedy sama doma! Na to jediné nebyl připraven.

Holub se kradl po schodech necítě nic než mrazení a tlukot srdce a jakési neobyčejné ticho v domě. Stál s rukou na zvonítku, kupodivu jasně si představuje táhlé a svěží zaznění zvonku. Přijde otevřít služka či Lída sama? Trna přiložil ucho ke dveřím: nic, ticho, naprosto ticho, ni zařinčení kuchyně, ni kroku po dlaždicích; nikdo tam není. Lída je sama. Být tak příliš sám s Lídou. Tak strašně ticho. V smrtelné panice opřel se Holub o zábradlí.

Snad Lída netušila, že bude tak sama doma, blesklo mu hlavou. Nebyla by mne zvala, kdyby to věděla! Ale věděla-li to, co to chce? co se stane? co učinit? Co jí řeknu, až otevře? Ach, nic se nemusí stát, mohu se ovládat — Děj se konečně co děj! Kdyby jen nebylo staré paní!

K čemu ty rozpaky? pocítil surově. Ano, kdybych byl první… Holub se zděsil. Což uvidí-li mne někdo vycházet? Co bude s Lídou? Tu zjevily se mu Lídiny mihotavé oči a silné, pokojné paže; nesmírně umdléval jich blízkostí – Ach, moci tak políbit dvéře a utéci jako zamilovaný chlapec!

Cože je tam tak ticho? Úzkostně naslouchal. Co se bude dít? Se zprahlými ústy hleděl na to nemyslit; jen srdce mu bilo strachem a zmatkem. Příliš ticho. Snad ani Lída není doma, popadlo ho úlevou i bodnutím. Tu cítil slepě jediné: Musím se přesvědčit, je-li doma. Již sahal na zvonek, když náhle uhodily v hořením patře dvéře a někdo sestupoval po schodech. Uvidí-li mne tu, zděsil se Holub jako zloděj, a dal se na útěk.

Když byl venku, bylo mu, jako by se vše sesulo. S bezmezným smutkem ztráty bral se domů. Je to tak lépe, dokazoval si; jak bych mohl já, který vše vím, tak jednat! jak bych mohl… využít příležitosti! Musel bych být příliš zamilovaný nebo imorální — Je to tak lépe, nutil se k dobrému svědomí. Ale sotva byl doma, přišlo mu zoufale žalno. Snad Lída dosud čeká, zklamána a ponížena, — snad o nic nešlo! Což abych se vrátil? A bylo by vůbec něco zlého na tom, — byla tak nešťastna! bylo by něco zlého na tom, aby měla vše… po svém… Je tak krásná! kdo směl by ji soudit? S hrdlem sevřeným stál Holub u svého okna. Ještě je čas. Mohu se vrátit. Ale minutu po minutě uplývá čas, uniká štěstí, ztrácí se největší štěstí života. Teď, teď už je snad pozdě. Konec naděje.

Vtom krátce, chvatně zazněl zvonek. Holub se ulekl a běžel otevřít. Byla to Lída.

“Vy, Lído,” mluvil zmateně, “nevěděl jsem… Chtěl jsem k vám právě jít.”

“Ano,” pravila Lída neméně zmatena, “musím s vámi mluvit. Čekala jsem vás, a když jste nešel — Nenechávejte mne přece na chodbě!”

Holub ustoupil ze dveří a Lída vešla; chladně, líbezně zavoněla svěžím vzduchem a voňavkou. Nyní tu stojí prostřed pokoje a neví si rady; má závoj na tváři (nikdy ji neviděl se závojem!) a rosné kapičky deště na kožišině; marně se snaží strhnouti z rukou praskající rukavičky.

Jak tu vše vypadá, myslil si Holub v úzkosti; bože, co bych zakryl, co honem bych urovnal? Všechny ty přespříliš známé věci, knihy a péra, papír, popel… Bezradně těkal očima. Kam to vše schovám?

“Zmokla jste,” vyhrkl bolestně.

Lída nechala rukaviček a pozvedla k němu temné, hořeplné oči. Její tvář pod závojem byla bledá a zmučená. “Musela jsem s vámi mluvit. Nemohu, poslyšte, nemohu už tak žít.”

(Bože na nebi, lekl se Holub, tedy přece!) “Co s vámi je? Lído, jak to vypadáte?”

Lída si chabě sedla na pohovku. “Nemohu,” opakovala. “Nezlobte se, že jsem přišla,” zaplakala náhle. “Je mi tak těžko. Co si o mně pomyslíte? Proč jsem vás neznala dříve?”

“Nemluvte tak, Lído!”

“Chtěla jsem vám všechno vysvětlit; ale jak mohu, bože, jak mohu — Vždyť sama nevím a nevím — Tolik jsem přemýšlela, jak vám to říci! Vy musíte vědět o mně všechno, vy, vy musíte,” mluvila blouznivě, “ne, neberte mi tu odvahu; na kolenou bych vám to měla říci! Už nechci být tak špatná, abych před vámi mlčela!”

“Buďte klidná, Lído,” bránil se Holub zoufale.

Lída se jaksi zarazila, zahleděla do země; pojednou zvedla oči přímo a čiře. “Bylo to, než jste k nám přišel,” řekla pomalu. “Utekla jsem… s jistým člověkem; teprve za tři dny přijel pro mne bratr.”

Holub ustrnul; bylo mu přece ranou slyšet to — “Proč, bože, proč,” zašeptal bez otázky.

Z Lídiných očí počaly stékati slzy. “Nevím. Mohu vám říci jeho jméno. Nevím, jak se to stalo; láska to nebyla, ne, láska ne — Ale tehdy byl takový čas, tak to na mne přišlo jako nemoc; vůbec mne lákalo odejít a udělat nevímco; nechtěla jsem to, ale jen tak jsem na to myslila. Potkal mne tehdy na ulici, začal mne honit a hned mne zval — Nevím, proč se tak odvážil; ale pro mne to bylo strašné, neznala jsem nic podobného. Tak přímo a prostě mne chtěl. Pak na mne všude číhal, den co den, a pořád to a pořád to, a paže mi tiskl a do očí se díval; kam jsem se hnula, všude za mnou a jen vyhrožoval. Jednou se na mne už ale rozzlobil a nepřišel víckrát; a já jsem mu tehdy dopsala. Nevím už, nevím, nevím, proč jsem to udělala.”

Holub hořkostí a útrapou sevřel zuby.

“Pak tedy chtěl, abych k němu chodila,” pokračovala Lída tiše a truchlivě. “Ale to nelze, to přece nelze, pochopte, že ne. Když už, tak jen navěky, aby se to zavřelo nad hlavou jako voda. Abych už nikoho neviděla, maminku a nikoho. ‚Utec se mnou,‘ říkala jsem mu, ‚a pak mne zab.‘ Jednou tedy přišel a povídá: ‚Pojedeme. Řekni, kam chceš.‘ Dovedla jsem ho k němu, kde si vzal tlumok a revolver, a jeli jsme. Už… první noci, když spal, jsem ho probudila a řekla mu: ‚Teď mne zastřel.‘ Ale on se mi vysmál, a zase, zase — Znovu jsem ho pak prosila: ‚Zastřel mne, prosím tě.‘ Tu vzal patrony a vyhodil je oknem do zahrady. ‚Spi,‘ řekl jen, a já jsem si myslila, to že už je navždycky konec. Ale za dva dny nás našel bratr a dovezl mne domů… Může se člověk úplně změnit?”

“Jak změnit?”

“Jak změnit, bože: aby to byl nový život. Může se člověk změnit vlastní mocí?”

“N — n — netrapte se, Lído,” řekl Holub chvatně.

“Co tedy mám dělat,” zaplakala Lída hlasitěji, “vždyť už tak nemohu žít. Když jste k nám chodil, tu to bylo tak — tak strašné pro mne. Buď by všechno zase dopadlo jako s ním,… mohlo se to stát; nebo jinak, novým způsobem — Dovedu být lepší,” — Lída drtila si v úzkostech prsty — “věřte mi, věřte mi, že ano. Kdybych vás nebyla poznala, snad bych to nedovedla; ale teď, teď —”

“Lído,” řekl Holub chraptivě.

“Ne, ne, nechte mne,” plakala Lída, “vím, že mne teď zavrhnete, určitě to vím, určitě — Ale i tu oběť musím přinést za svou vinu; i kdybych vás už nikdy neměla vidět. Vím, věděla jsem, že všechno tím vezme hrozný a úplný obrat; strašně jsem se bála té chvíle, a teprve cestou k vám mi přišla ta síla — Teprve na mostě…” Náhle padla Lída na kolena plna hrůzy: “Suďte mne, jsem-li špatná!”

“Lído,” opakoval Holub polo bez sebe.

Lída vztáhla ruce kupředu: “Ne, ne —”

“Vím přece všechno už dávno!” vykřikl Holub.

Lída se zvedla jako udeřena v tvář: “Vy jste věděl — ”

“Všechno jsem věděl od začátku. Když vaši myslili, že jste mrtva, věděl jsem, že jste utekla. Že jste utekla se špatným člověkem, a vše to — Já vlastně jsem vás našel.”

“Jak, jak,” šeptala zděšeně.

“Neptejte se. Nebylo těžko hádat. Věděl jsem to, a přece mi to nepřekáželo, chodit k vám, — za vámi, Lído. Může-li vás to uklidnit,” dodával spínaje ruce, “— ach, jak bych vás mohl zavrhovat!”

Lída se zdála bledá pod závojem jako rouška. “Neměl jste chodit,” vyhrkla prudce a bolestně.

“Ne, Lído, je lépe, že jsem všechno znal. Naučil jsem se s vámi cítit.”

“Ne lépe, ne, ne, ne,” řekla Lída úzkostně. “Kdybych to byla věděla. Kdybych to byla jen tušila —”

“Co by bylo?”

“Nic, nic z toho, co je. Nemohla bych přece chtít – Ó bože, co jste si o mně po tu celou dobu myslil!”

Po celou tu dobu, lekl se Holub sám, dobrý bože, jak jí to teď musí připadat! “Po celou tu dobu, Lído,” řekl váhavě, “jsem na vás myslil s láskou.”

“Ne,” vykřikla Lída, “to je nemožno, nemožno! Jak byste mohl!”

Holub ji uchopil za ruce. “Lído, proto jste přišla, že jste to věděla!”

Lída se nebránila. “Nemožno,” šeptala zoufale.

Její ruce mu mrtvě vyklouzly.

Ach, Lído, cítil Holub s bezmeznou lítostí, pročpak jste přišla? K čemu jste se to vzchopila? Jaké odpykání jste si představovala? Ta chvíle měla vás spasit? ta oběť vykoupit? Proč jste vše hnala na ostří nože? i hleďte, jak nás zbodlo! Jaký to velký a divný čin jste chtěla udělat? jak veliký, slavný skutek jste čekala ode mne? Pokořena stojíte před člověkem beze slávy; marný je každý čin, a není výhry ani výherce.

Lída. couvala v zoufalém otálení; teprve nyní se zdivenýma očima rozhlédla po pokoji, kde měla se státi nějaká vysvobozující událost; viděla všechny ty neznámé, cizí, chudé věci —

“Lído,” začal Holub stísněně, “víte snad, že vaše matka — že už k vám nemohu dobře chodit.”

Lída mlčky kývla.

“Kdybyste chtěla opět přijít,” řekl tiše.

Do Lídiných očí se nahrnuly slzy lítosti nad sebou samotnou.

“Nezbývá jinak,” opakoval Holub.

Lída sklonila hlavu pohybem smutným a spanilým.