Boží muka/Hora

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hora
Autor: Karel Čapek
Zdroj: mlp.cz
Vydáno: 1917
Licence: PD old 70

Dítě, jež na dně starého lomu si hrálo s kalužemi po včerejším lijáku a stavělo stružkám hráze, našlo pod skalní stěnou mrtvolu muže s roztříštěnou hlavou. Ač neznalo smrti, pocítilo bázeň a běželo skrýt se do klína maminčina. Teď už má v náručí kočku a neví, proč tatínek odhodil práci a vyběhl ven. Kočka je lepší než kaluže.

Kdo by stál nahoře nad lomy, viděl by celou ves jako na dlani; viděl by dítě, jež křičíc a vzlykajíc utíká domů; viděl by vyběhnout drobnou mužskou postavu a spěchati po vsi s rozčileným chvatem mravence. A najednou hemží se plno figurek, jež mávají rukama a běží jedním směrem, potrhaným řádkem dolů do lomů. Tu ten, kdo by stál nahoře, by se zasmál tomu čilému shonu zkratek.

Ale kdyby stál dole v zástupu, pocítil by zamrazení hrůzy a pobožnosti, a zvedaje oči od mrtvého muže měřil by strašnou výšku skály až nahoru k temeni, kde běží cesta za nízkým zábradlím a plouhavě táhne se mračné nebe; tu stál by tich s ostatními, podivně poután a váhaje odejít. — Té chvíle šel Slavík podle lomu; cítil se sirý mezi oblohou a zemí, mezi stráněmi a domky, kde bylo mu prožíti dobu dešťů. “Pane,” volali na něj lidé, “je tu zabitý.” Šel se tedy podívat —

Zamyšlen vracel se Slavík domů; ale i doma stál u okna a díval se k lomům, jež zely jako otevřená rána v boku hory. Zdály se mu hrozné a skoro záhadné.

Nic už ten obraz mi nezastře: Veliké tělo tváří v krvavém blátě, šílený rozmach údů, jako by zase vyskočit chtělo, — teď, ještě teď vyskočit a setřít si z čela kal! Ó jaký pohled! Dvě ruce tam žalují z ohavné rozbité hmoty, plny bláta, ó bože, a přece tak lidské, ty ruce! Nic už ten obraz —

Bylo mně viděti předrahé tváře v rakvi, spící s očima zavřenýma, ruce křížem a v líci výraz, jako by měli mi požehnat. Přeslavně dřímali uprostřed svěc a květů; vypadali jako svatí. Ach, čím lidštějším může být smrt než oslavou člověka!

Ale nic není strašnější než smrt, jež neposvěcuje mrtvých ani živých. Smrt s grimasou pohybu, okamžiku či náhody. Smrt, jež nesetře posledních stop života. Nic není ukrutnější než živoucí gesto mrtvých. Nic nepodobá se více znesvěcení.

Teprve po dlouhých hodinách zastavil před lomy automobil a z něho vyskočili tři páni. Slavík se rozběhl za nimi. Dva byli právě skloněni nad mrtvolou a třetí zlézal stráň podél lomů.

“Padl přímo na tvář,” řekl jeden a vzpřímil se. “Všechny fraktury jsou na přední straně. Musel být okamžitě hotov. Hlava je docela, hm — Co? Toho už nikdo nepozná.”

“Nepozná,” řekl jaksi důrazně druhý, jenž sedě na bobku převracel mrtvého. “Čert aby ho poznal.”

“Co hledáte?”

“Nic, dívám se jen —”

“Našel jste něco?”

Skloněný pán se zvedl. “Nic. Mně zhaslo. Děkuji,” řekl Slavíkovi, který mu podal oheň, “já jsem komisař Lebeda. Ano,” zamyslil se. “Co, doktore, jak dlouho tu asi leží?”

“Den dva dny —”

“Dva dny! Kde už teď bude!”

“Kdo?”

“Vrah přece,” vyhrkl komisař s podivením. “Ten, který tohohle shodil —”

“To snad ne,” bránil se doktor, “vražda! Proč — proč —?”

“Jen tak. Divím se, že mrtvému zůstal klobouk na hlavě; divím se, že se mu ani nezmačkal a nezamazal; kupodivu, ne?”

“Skutečně,” mínil doktor málo přesvědčeně.

Komisař pohnul rtoma, jako by chtěl vybuchnout, a díval se upřeně na doktora. “Na mrtvole jsou uřezány všechny monogramy,” řekl náhle.

“Dejte ji přikrýt,” zabručel doktor; najednou se podíval s odporem na své ruce: “Musím se umýt.”

“Počkejte,” mluvil komisař. “Dejme tomu, že se přepadený brání, — víte, zápas nad propastí... marně; jen klobouk zůstal tam nahoře. Vrah tedy jej zvedne a najde na podšívce monogram nebo firmu, — ostatně podívejte se,” přerušil se komisař a zvednuv klobouk mrtvého ukazoval jeho podšívku: kus kožené pásky uvnitř klobouku byl vyříznut ostrým nožem. “I napadne ho, že mrtvý má podobné osobní doklady na prádle, na šatech a v kapsách, a proto sleze po stráni dolů s kloboukem v ruce — Je to zajímavě pitomé; mohl jej prostě hodit dolů.”

Vtom volal něco muž, který prohlížel stráň.

“Pilbauer něco našel,” řekl komisař. “Tedy dole pak uřeže, utrhne a vezme s sebou vše, — monogramy, poutka u bot, krejčovskou firmu na podšívce, papíry — Vše, každou značku osoby nebo místa. Na nic nezapomněl. Pak položil klobouk a šel. Tohle tu nechal. Bezejmenného mrtvého. Vymazanou osobnost. Záhadu. Svědka příliš němého. Co si s ním počnu? Pilbaure, co jste našel?”

“Šlépěje,” řekl třetí muž, sestupuje ze stráně. “Někdo úprkem slézal dolů; sklouzal po rozmoklé půdě.”

“Včera odpoledne myslíte.”

“Ano. Měl turistické boty o tři čísla větší než já.”

“Veliký člověk. Turista. Skutečně,” divil se komisař zamyšleně, “velmi značně veliký člověk.”

“Pranic se mi to nelíbí,” bručel doktor. “Nemám rád vraždy. Dejte ho přece přikrýt!”

Slavík přistoupil ke komisaři a řekl zachmuřeně: “To je jednoduše nesmysl.”

“Co je nesmysl?”

“Ty monogramy. Proč je vrah odstraňoval? Kdyby je byl nechal, každý by věřil, že se tu stalo prostě neštěstí. Ne vražda. Někdo jen spadl. Nic by ho nemohlo usvědčit. Proč to dělal?”

“Nevím.”

“Za druhé: Bylo to hloupé, že nesl klobouk v ruce. Patrně ztratil rozvahu. Ale tady dole jí měl... příliš mnoho. Na nic nezapomněl. Silná hlava, podle všeho — Není v tom rozpor?”

“Nevím.”

“Za třetí je sem vidět ze silnice i ze vsi. Vrah byl v smrtelném nebezpečí, a přece pracoval rozmyslně, přímo metodicky, pomalu. Nic nevynechal. Je to strašně paradoxní.”

“Ošklivá věc,” zlobil se doktor.

“Ošklivá a temná. Buď musíte připustit záhadné a neobyčejné pohnutky k takovému jednání. Nebo záhadnou a neobyčejnou osobnost, která tak jednala. Věc je podivnější, než se zdá. Máte snad úkol ji řešit; i chtěl jsem vás jen upozornit —”

“Děkuji vám,” řekl komisař pozorně; “velmi jste mne zaujal; ale promiňte, nerozumíte mi. Já nemám co řešit.”

Slavík chtěl něco říci.

“Nic neřeším. Jsem jen Výkonný Orgán. Baví-li vás to, mohu vás pozvat s sebou.”

Nic neřeší, vrtalo Slavíkovi hlavou, co tedy vlastně dělá? – V jedné z pozdějších chvil se po tom konečně tázal.

“Nic neřeším,” řekl komisař, “protože prostě... Hleďte, pane, nejednám přece za svou osobu, i nemohu nic řešit. Jednám ve jménu moci, která neřeší, nýbrž rozhoduje. Každá moc jen rozhoduje o věcech; v tom je její síla i samozřejmost — Jediný evidentní soud je rozkaz. To je logika moci. Ne, pane, o řešení nejde.”

Se znuděnou tváří zavedl komisař vyšetřování. Pomalu přibývalo lidí, kteří viděli včera tu nebo onde “neznámého člověka”. Jednou byl to vysoký, hubeny vousáč; pak opět mohutný cizinec, ryšavý a hluboce zamyšlený, s lící oholenou; nebo zas neobyčejně silný, veliký turista, jehož tváře nikdo neviděl. Tento poslední, zdálo se, byl vskutku na útěku a nechával po sobě stopu zmatenou a strašnou.

Den před nálezem mrtvoly, právě když se tak prudce rozpršelo, jel jistý stařeček vozka k nádraží a předejel velikého cizího pána v krátkých kalhotech. “Sednou si pod plachtu,” volal na něho. “Nechci,” řekl pán. Děda jel dále, ale litoval promoklého chodce a volal na něho podruhé. “Nechci,” křikl pán vztekle a rozběhl se poklusem k nádraží. Nápadné, “divné” na něm bylo, “že byl tak veliký a že mi ho bylo tak tuze líto”. (Výslech starého vozky.)

O málo později přišel na nádraží týž převeliký člověk ve sportovních šatech a čekal na večerní vlak přecházeje v dešti po perónu. Přednosta stanice jej posílal do čekárny, ale pán si vyhrnul límec a mlčel. Po chvíli šel mu přednosta oznámit, že dnes vlak vůbec nepojede, protože na čtyřicátém pátém kilometru se udrolila lijákem skála a zasypala trať. Tu veliký pasažér strašně klnul a ptal se, kdy pojede příští vlak. Za čtyřiadvacet hodin, mínil přednosta, a skoro se zděsil jeho zuřivých a bolestných očí. “Musíte přespat v městečku,” radil mu účastně. “Nestarejte se o mne,” odpověděl cestující příkře a odešel. Jeho tvář byla zakryta, přece však budila podivný a “mučivý dojem, “jako by to byla tvář člověka v smrtelném nebezpečí”. (Výpověď přednosty stanice.)

Týž cizinec objevil se večer v hostinci ve městečku, dal si vytopit pokoj a přinést jídlo. Později hostinský zaťukal. “Co je?” vykřikl host zděšeně. “Pán je turista?” odvážil se hostinský. “Doporučil bych dobrého povozníka; říká se mu ‚S pomocí boží‘; snad by pán —” “Rozmyslím si to,” řekl host a bouchl dveřmi. Po chvíli volal ze schodů: “Objednejte mi toho povozníka na pět hodin ráno, pro celý den.” Dnes časně ráno tedy odejel; byl to pán oblečený jako turista, ohromný, hrozný a s tváří zastřenou. “Všichni jsme se ho báli. Byli jsme zde dole jako zařezaní.” (Výpověď hostinského.)

“Stál u okna jako socha, s hlavou až po strop. Neříkal nic, jen zachrčel. Nevím, proč mi bylo tak úzko.” (Z výslechu s číšníkem.)

“Co teď,” ptal se Slavík komisaře.

Komisař krčil rameny; prozatím dal si zavolat paní “S pomocí boží” a sám se ponořil do mapy okolí. Slavík byl stále vzrušenější. Můj bože, mučil se v teskném napětí, jaká to je stopa! jaký úžas! Co se to stalo neobyčejného? Nic víc než vražda? Je to temné. Nesmyslné. Kupodivu nesmyslné.

Zatím komisař vyslýchal povozníkovu ženu; nevěděla nic, a přesto z lidového instinktu hleděla zapírat. Pilbauer pokojně četl starý ceník, jejž našel na okně. Je to temné a strašlivé, trudil se Slavík. Stalo se něco nepochopitelného. Krok za krokem můžeme jít po stopách hrůzy. Ale my jen čekáme. Bez konce čekáme.

Bez konce táhla mračna nad tupým odpolednem maloměsta, jež máčel chronický, úporný déšť. Zmrtvělým náměstím běží komisař na telegrafní úřad. V okapu bubnuje voda, a Slavíkovi se zdá, jako by to ťukal jakýsi Morseův aparát nekonečné a podivné zatykače a raporty. Nelze se v tom vyznat. Případ se rozvléká šeře a zmateně. Slavíka se zmocnila zasmušilá netrpělivost. Je už pozdě.

Konečně přiběhl komisař z pošty. Právě prý dostal telegram ze sousedního města, že tam v hospodě sedí “S pomocí boží” namol opilý; vypravuje lidem, že vezl ráno obrovského pasažéra, který si zakrýval tvář šátkem a nepromluvil ani slova. V polou cesty už to nemohl povozník hrůzou vydržet, i nechal cestujícího vystoupit a ujel mu. Kde to bylo, neví.

Ale je tu aspoň směr. Jako by klouzal po vinuté stuze cesty, řítil se automobil s komisařem k sousednímu městu. Slavík sám neměl měřítka pro rychlost; ale slepá fyzická úzkost, jakýsi popud k pláči nebo zvracení, pocit, že vzduch je strašně studený hmotný roub, vražený ústy až do prsou, mezi bolestně palpitující křídla plic, to vše jej nutilo mysliti, že automobil letí nejvyšší snesitelnou rychlostí. Nevěda ani proč, unášen, uchvácen, svíraje křečovitě pažení karosérie, cítil v sobě roditi se dva velké, primitivní city: pýchu a hrůzu.

A náhle stop! znamení šátkem: zastavte! “Poznal jsem váš stroj,” mluvil spěšně jakýsi posel; “běžím právě pro četníky; u nás, ve Svaté Anežce, se něco stalo.” Ráno prý se tudy hnal kočár se splašenými koňmi a bez pasažéra; za ním přišel pěšky jakýsi kolos a “padl na židli jako balvan; pak si dal vytopit pokoj a zamkl se tam. Odpoledne na něho ťukali, chce-li něco. Křičel, že shodí každého, kdo se odváží nahoru. Nikdo si teď na něho netroufá. Objevil se na schodech s hlavou obtočenou ručníky a hrozil pěstí. Už přišli i hajní, ale nevědí si rady; jde z něho hrůza nesmírná.

I letěl automobil k Svaté Anežce; jsou to maličké lázně na úpatí nejvyšší hory toho kraje, proslulé zázračnými celoletními dešti. Ale když tam dojeli, bylo jim slyšeti, že neznámý obr sám asi před hodinou sestoupil ze schodů, sháněl se po účtu a odešel stezkou, jež vede k samotě na temeni hory, zatímco devět mužů v zamčené místnosti rokovalo jak na něho. Jen panská ho viděla odcházet, a utekla.

Devět mužů obklopilo komisaře; byli to hajní, letní hosté, domácí lidé a drobný, obrýlený člověk, jenž padl Slavíkovi kolem krku; byl to houslista a skladatel Jevíšek, který tu trávil léto umíraje nudou ve zděděném domečku, kde se byl narodil.

“Proč jste ho pustili,” křičel komisař.

“Neměli jsme času.”

“Nemohli jsme se jaksi sjednotit.”

“Báli jsme se ho,” dýchl Jevíšek důvěrně.

Komisař se naklonil k Slavíkovi: “Nebyli, zkrátka, organizováni.”

— Hora, na jejímž úpatí nyní stáli, je skalní tabule ponořená v lesích, příkrá a přístupná jen dvěma cestami: vozovou cestou a stezkou pro pěší. Nahoře je něco polí a samota; ostatně všude příkře spadá holá skalní stěna.

Teď zdála se celá hora jen mlhavou masou.

Komisař vyšel před dům a pohlížel na ohromné těleso hory, jako by je vyzýval v boj.

Nyní měl se Slavík státi svědkem dějů, které ho překvapovaly nejen jednotlivými událostmi, nýbrž i zvláštním svým rázem. Ocitl se uprostřed hromadného konání a sám se ho účastnil; byl při tom, když vznikla a rozhoupala se malá a náhlá organizace skoro vojensky ukázněná; a přece jeho přesný a nejurčitější dojem byl pocit nesmyslného chaosu.

Teprve později uznával, že tomu snad nemůže býti jinak; ale při samotném pohybu děje, když sám byl článkem vedené čety, trpěl nevýslovně všemi těmi hrubými těžkopádnostmi, mařením času, čekáním a váznutím bez konce; stejně však trpěl bryskním přejitím v čin, řítivou rychlostí dění a neladným chvatem celé akce. Skoro s podivem myslil na chvíle, kdy jednal sám; tolik v nich nalézal zvláštního osobního a souvislého tempa, že stěží teď poznával sebe sama v nerytmickém, uchvátaném a hromadném ději, jehož se účastnil. Bylo mu těžko a nejasně.

V jedné z nejhorších chvil celého stíhání, klopýtaje v noci po temeni hory, pocítil tesknotu situace; i myslil na vojáky, na nesčíslná vojska, na malou hlídku čekající rozkazu, na malou četu, jež stíhá zločince na horách, na zločince, bytost osamělou a podivnou, jež ze své samoty čerpá nevímjakou převahu, a na sebe sama; tu sedl si na kámen a psal, nedbaje noci, svým drobným, těsným, hořkým písmem na list zápisníku:

“Podstata organizace: udělat z tebe hmotu. Jsi těleso výkonné, vedené cizí vůlí; jsi část — a tedy věc podstatně závislá. Uznav vůdce, přeložils motivy a cíl, vůli a rozhodování do něho; i nezbývá tobě než duše pasívní, kterou cítíš jako utrpení...”

“Dobrá,” řekl konečně komisař, “obklíčíme horu. Je nás dvanáct, a nadto posílám pro četníky; bude nás dvacet. Čtyři z vás obsadí vozovou cestu; vy, pane, je povedete. Čtyři zůstanou stráží na pěšině; vy, pane, si to vezmete na starost. Jinudy než po cestě se nemůže vrah v noci odvážit. Já sám vystoupím stezkou nahoru. Někdo půjde se mnou.”

“Já,” hlásil se Slavík.

“Dobrá. Detektiv Pilbauer dá se současně vozovou cestou. Někdo odvážný půjde s ním.”

“Já,” hlásil se Jevíšek, rovnaje si odhodlaně brýle.

“Dobře. U samoty se sejdeme. Až přijdou četníci, zůstanou dva dole u cest jako hlídky. S ostatními vystoupíte všichni na temeno hory k samotě. — Nastupte, pánové!”

Tak byla hora obklíčena.

Již se stmívalo, když komisař Lebeda a Slavík stoupali k temeni hory. Ač pršelo temně a syrově, hvízdal si komisař tence jako spokojené ptáče. “Co tomu říkáte?” zeptal se pojednou.

“Divím se,” řekl Slavík; “myslil jsem... představoval jsem si celou věc jinak. Zajímalo mne řešení; cítil jsem tajemství v tom všem... Ale tohle je jenom lov. Výprava za medvědem. Stíhání zločince.”

“Co jiného jste čekal?”

“Řešení. Celý případ je nesmírně temný. Stalo se něco neobyčejného. Už ten bezejmenný mrtvý, — necítil jste to hned, hned nad ním?”

“Cítil,” řekl komisař. “Nevím vlastně proč, ale — Je to záhadné. Nerad na to myslím.”

“Od rána se mučím,” pokračoval Slavík. “Každé tajemství je jako úkol, a jen proto se tím musím zabývat. Mne nezajímá, že to je zločin; ale že to je tak nevysvětlitelné. Jen proto za tím musím jít.”

“Až ho chytíme,” řekl komisař.

“Ano,” namítal Slavík, “místo abychom tajemství řešili, chceme je jen vyzvědět. Prostě vyslechnout. To právě se mi nelíbí. Je to strašně neinteligentní. Snad ho chytíme, ale bude to už jen surová zajímavost faktu. Tajemství je věc duše; každá záhada je jakoby ovanuta duchovým dechem — Jen když se potká se záhadou, uvědomuje si člověk vlastního ducha; i pocítí zachvění a bázeň, Timor Dei... Bázeň ducha. Materialismus je vůbec bez tajemství. Bez bázně. Bez odvahy k bázni. Zkrátka čekal jsem vnitrnější řešení.”

“Nemáte snad s sebou revolver?” ptal se komisař.

“Nemám,” řekl Slavík mrzutě.

“Škoda. Já také ne.”

“Vidíte,” pokračoval Slavík, “to všechno je jenom romantika. Noc! hory! a ještě ke všemu revolver! Ostatně jsme ztratili cestu. Jak je to všechno vnější!”

“Ne, pane, hleďte,” namítal komisař mírně, “my detektivové opravdu nejsme filozofy. Pro nás je to čistě technická záležitost praxe. Věřte, pane, každá praxe vypadá zdálky romanticky. I revolver je jenom nástroj, docela tak jako kleště nebo pluh. Ostatně jsme cesty neztratili.”

Mlčky stoupali opět drsnou cestou, přízračně bledou pod potemnělým lesem; zdála se neskutečná a předbíhala jejich kroky matně jako tušení. “Čekal jste řešení vnitrnější?” ozval se náhle komisař. “Ale v métier není vnitrných řešení. Snad by bylo možno zúrodnit pole pouhou modlitbou; ale bylo by to technicky špatně. Snad jsou vnitrné cesty ty nejkratší a nejpřímější ze všech; ale jsou technicky nesprávné. Snad by bylo možno uhádnout zločin pouhým mravním tušením; ale intuice je neodborná. Všichni detektivové v románech pracují technicky špatně. Příliš osobně, příliš vynalézavě. Jejich metoda je zločinecká, a ne detektivní. Pravá cesta je jiná.”

“Jaká?”

“Sociální rutina. Organizace. Hleďte, existuje technika ovládání lidí, – vskutku technika, protože jedná s člověkem jako s nástrojem. Je v tom pokrok; co bývalo osobním uměním, stává se technikou. Vše, čeho se dotkneme, se mění v nástroj. I člověk. I vy sám. Jenom ten nahoře se nám vymyká.”

“Bůh?”

“Ne, člověk. Zločinec, který prchá. A já tedy nejsem nic než ruka moci. Nic neřeším, svírám jen, a čím silněji tisknu, tím spíše v sobě poznávám moc, která skrze mne prochází. Jen ruka, budiž; ale aspoň cítím tu strašnou a neváhající sílu, která mnou bije. Která dnes opět udeří. Sílu zákona.”

Komisař se odmlčel; byla už noc, a těžko se klopýtalo přes kořeny a kamení nahoru. Skutečně ztratili stezku, i lezli slepě do stráně dštícím křovím, chytajíce se země rozšlehanýma rukama. Konečně našli jakousi stříšku pro krmení zvěře. Nebylo to pěkné místo; ale dalo se tu aspoň kouřit uprostřed velikého, mokrého hučení hor.

V nekonečných rozlohách noci řinul se temný déšť; jen někde praskla větev; jen někde utrhl se kámen a řítil se skákaje po svahu jako gigantické dupání; vše ostatní pohltil širý šum deště. Slavík teskně naslouchal, jako ztracen v rozsáhlé a neproniknutelné tmě celého světa. Komisař po jeho boku znehybněl. Tu proběhlo jím slabé, jakoby elektrické zachvění; vracelo se vždy silnější a delší, a náhle byl to zachvacující, křečovitý třas —

“Co je vám?” vykřikl Slavík.

“Nic,” jektal komisař, “nic to není... Jenom strach... Okamžik! Počkejte okamžik!”

“Proč se bojíte?”

“Nevím... Jen to, co o něm říkali... Nechtěl jsem na to myslit. Vy to necítíte?”

“Ne. Jenom bázeň ducha.”

“To není to. Něco horšího, strach... Nesnesu toho!”

“Pojďte raději,” naléhal Slavík, kterému začalo být nevolno.

“Hned... Jděte napřed. Tiše. Jděte!”

Šlo to jen po čtyřech mezi skalami. Snad už nelze výše. “Jděte!” drtil komisař mezi zuby. Rozdíraje si ruce a kolena drápal se Slavík nahoru; teprve když opět našel stezku, projelo jím zamrazení hrůzy: vždyť stačilo, aby mu uklouzla noha —

Komisař mlčky jej předběhl a pustil se rychle po temeni. V samotě svítili. Komisař tiše zaklepal, a dvéře se pootevřely pro jedno oko. “Zde policie,” zašeptal komisař, a dvéře se rozlétly jako výdechem úlevy. “Díky bohu,” zašeptal tajůplně hospodář odkládaje pušku, “ach, díky bohu!”

“Kdy přišel?” ptal se komisař chvatně.

“Před hodinkou. Chtěl nocleh. Je na půdě.”

“Přijdu hned,” ozval se náhle shůry mohutný, chraptivý hlas. “Jen co se obléknu.”

Skokem byl komisař na schodech, jakoby vržen slepou silou: “Ve jménu zákona!”

“Hned,” mluvil hlas vzdáleněji. “Jsem totiž... trochu... nachlazen.”

“Hlídejte venku,” křičel komisař dolů, “chyťte ho venku! Běžte honem!”

Slavík a hospodář s puškou vyrazili ven.

Nahoře v lomenici okno dokořán. Nic, ticho.

Komisař vyšel ven s rozžatou svítilnou; tu Slavík, chápaje sotva smysl, četl na lomenici starý nápis:

Deg Bůh sstestj domu tomu,

wystawěl gsem, newjm komu.

Zatím Pilbauer s Jevíškem stoupali na kopec vozovou cestou. Jevíšek neviděl na krok a trochu se bál, že zabloudí. Detektiv Pilbauer kráčel mlčky a pokojně před ním.

“Znáte cestu?” vydechl Jevíšek.

“Nikdy jsem tudy nešel,” odpovídal Pilbauer.

“Podle čeho tedy trefíte?”

“Podle rozkazu.”

Bylo opět ticho. Jevíšek si chtěl něco bzučet, ale přestal: imponovalo mu, že jde s detektivem, i zvážněl velice. “To máte falešné kníry?” vyhrkl, když se toho sám nejméně nadál.

“Ne, k čemu?” divil se veliký muž.

“Vy tedy nejste za někoho přestrojen?”

“Ne, to jsem já sám,” řekl detektiv skromně. Jevíšek rázem pocítil náklonnost k smutnému a tichému muži. “Je to těžké, být detektivem?” ptal se ho.

“Není. Záleží na povaze. Nejste vy hudebník? To je daleko lehčí povolání.”

“Ó, nevěřte,” zvolal Jevíšek. “Například právě teď... Skládal jsem totiž něco většího, kvartet — Zkrátka nemohl jsem dále. Nevím si už rady. Uniklo mi to.”

“Musíte po tom pátrat,” mínil detektiv.

“Och, umělec vždycky hledá. Po celý život. Ale teď mne to vyčerpalo. Proto jsem šel s vámi, abych trochu zapomněl, abych si ulevil.”

“Myslil jsem, že jste šel ze zvědavosti, jako ten druhý pán.”

“Ó ne, šel jsem vlastně bez zájmu. Těšil jsem se, že něco uvidím, něco neobyčejného a vzrušujícího. Je někdy třeba otřesu... Ach, vezměte mne s sebou častěji!”

“Milerád,” řekl detektiv vážně, “bude-li vám přikázáno jít. Ale bez příkazu nechoďte. Nedobré je stíhat člověka.”

V Jevíškovi se pohnulo svědomí. “Vždyť je to vrah,” hájil se.

Detektiv kýval hlavou. “Ano, nedobré je nestíhat člověka.”

“Co tedy se má?”

“Nic. Všechno je stejně nedobré. Zlé je bít i nebít, soudit i promíjet — Všechno má svůj stín i svou vinu.”

Jevíšek chvíli přemýšlel. “Co vlastně děláte vy?”

“Dělám jen, co musím. Nejrozumnější je poslechnout. Podrobit se rozkazu.”

“Co ten, kdo dává rozkazy?”

“Chybuje, pane. Nedobré je poroučet; a nejhorší ze všech poblouzení.”

“A přece se má poslechnout?”

“Ovšem. To by pak nebyl rozkaz, kdyby se ho neposlechlo.”

“Vy byste nemohl dělat umění,” užasl Jevíšek.

“Ne,” řekl detektiv. “Umění je příliš samovolné.”

“Ó, i umění má pravidla, která se musejí splnit.”

“Rozkazy?”

“Ne, rozkazy to nejsou.”

“Tak vidíte,” zamručel Pilbauer.

Jevíšek byl zmaten; v mysli vytanula mu veškerá nejistota, všechny mučivé pochyby, které mu bylo snášeti v jeho umění; oč lépe by mu bylo, kdyby mu jakýsi vyšší hlas prostě nařídil co a jak — Vzdáleně a melodicky vyvstal mu motiv vyššího hlasu. Tiše bral se Jevíšek za velikým, zasmušilým mužem, jenž s naprostou jistotou nalézal ve tmách cestu, jíž neznal; zatímco on, Jevíšek, jenž tu byl doma, se stokrát mátl a klopýtal hledaje záhybu cesty, kterého tu nebylo, nebo směru tam, kde nejbližší krok by ho svrhl ze skály.

Jak jsou si jisti, přemítal. Slavík, jenž je pln poznání; komisař, který smí poroučet, — jakou jistotou je člověku moc! a Pilbauer plný podrobení; jak jsou si jisti, zatímco já nemám pokoje — Krása mi nedá spát a nedá mi klidu; nikdy, nikomu nedá jistoty —

Být raději detektivem, mihlo se teskně Jevíškovou hlavou; a když už hledat, tož aspoň nic nadlidského, co musí člověku unikat! Vždyť i já stíhám, napadlo ho, — tu a tam najdu stopu či uslyším ohlas; ach, věčně se vzdalující ozvuk něčeho dokonalého! Anděla, jenž zpívá!

“Co to zpíváte?” zeptal se Pilbauer najednou.

Jevíšek se lekl a zalil horkem: “Já že jsem zpíval?”

“Zpíval. Bzučel. Něco velice krásného.”

Jevíška zalila nová, radostná vlna: “Opravdu? Děkuji vám! Neměl jsem ani tušení — Jak to vlastně bylo?”

“Bylo to — bylo to — Nevím už. Pořád se to měnilo, jinak a jinak — Už si nevzpomenu. Krásné to bylo.”

Zatím docházeli k temeni hory. Jevíšek už nepřemítal ani nezpíval. Pilbauer jej mlčky a bezpečně vedl vpřed. “Někdo běží, stůjte,” zašeptal náhle. Jevíšek napjal sluch, ale slyšel jen varhany hor. “Tiše,” opakoval detektiv.

Deštěm řítila se před nimi, valila se, skákala ohromná hmota lidského těla a zmizela ve tmě. Jevíšek úžasně překvapen, ani nehlesnuv pustil se za ní z jakéhosi loveckého prapudu. Pilbauer popoběhl za nimi, ale mlha je pohltila; i mávl rukou a bral se k samotě.

Zatím už přestalo pršet a na vrcholky hor padla mlha. Nebe se vyčistilo a měsíc prozářil husté mlhy mléčnou světlostí; širý kraj zahalil se měkkým a téměř sladkým tichem.

Jevíšek ubíhal za prchající masou, jak rychle jen dovedl; bylo to divoké kličkování po temeni hory, mlčelivé a úporné. Jevíškovi docházel dech. “Nemohu,” vydechl a stanul.

“Ani já nemohu,” ozval se z mlhy širý hlas.

Jevíšek sedl si na kámen a prudce oddychoval.

“Nemocného honíte,” mluvil hlas chraptivě a silně. “Vyhnali jste ho z lože a vzali mu přístřeší. Není vám toho dost? Málo jste mi udělali?”

“Vy jste nemocen?” zvolal Jevíšek.

“Co ještě chcete?” žaloval hlas. “To je nelidské! odporné! Nechte mne konečně!”

“Nemůžete odejít,” řekl Jevíšek znepokojen. “Chytili by vás... Obklíčili horu.”

“Tolik je vás?” mluvil hlas se svrchovanou hořkostí. “To je hanba! Co si teď počnu? Bože, ó Bože, co si počnu?”

Jevíšek ustrnul v bolestných rozpacích.

“Ježíši Kriste,” bědoval hlas, “co si teď počnu? Obklíčili horu... Kriste Ježíši!”

Světelná bělost naplnila srdce Jevíškovo. “Pane,” začal chvějivě.

“Co si teď počnu,” třásl se v mlze hlas. “Jsem ztracen! ztracen! ztracen! Ó Bože, jak je to možno!”

“Pomohu vám, pane,” zvolal Jevíšek chvatně.

“Zradit mne chcete,” zaúpěl hlas. “Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá... vůle tvá... Dej mi uniknout! Bože, dej mi uniknout!”

Tu pocítil Jevíšek bolest, nadšení, hrůzu, — lásku a poranění, radost, pláč a vášnivou statečnost: i povstal chvěje se a řekl: “Pojďte, hlídají jenom cesty. Půjdu s vámi. Nebojte se.”

“Nechoďte sem,” vykřikl hlas.

“Půjdu s vámi. Nebojte se mne. Kde jste?”

“Ježíši Kriste,” jektal hlas hrůzou. “Nechci, nechci nic od vás!”

Tu spatřil Jevíšek před sebou beztvarý stín a horečný dech mu zavál do tváře. “Nechte mne,” zachrčel hlas, něčí ruka se dotkla jeho prsou, a náhle prchal stín houpavými skoky do mlhy.

Komisař hryzl si prsty na prahu samoty. Slavík se k němu přiblížil. “Pane,” začal, “uvažoval jsem o věci — Slyšel jste svědky; všichni mluvili o něm jaksi podivně. Jako by byl pořád větší. Roste nám donekonečna. Zvláštní sugesce.”

Komisař zvedl své unavené oči.

“Snad tak působí svým chováním,” pokračoval Slavík. “Ohromuje lidi. Je to šílenec, megaloman. Vše tím vysvětlíte.”

Komisař potřásl hlavou a sklopil oči.

Od samoty rozvíjí se řetěz mužstva po šíři horské pláně. Deset dvacet lidí. Táhnou pomalu a beze slova, s opřádající mechaničností. Jen chvílemi zařinčí potichu zbraň.

Komisař povolil sevřeným zubům. Jsem unaven, příliš unaven. Nemohu dále.

Opřel se o strom a zavřel oči. Cítil se zcela maličký únavou. Nemohu dále. “Cože? Už jsi unaven, darebo?” táže se náhle hlas otcův. “Pojď, vezmu tě na záda.” Ach, nic jiného nechtěl synáček. Záda má tatínek jako obr; pěkně a vysoko se to sedí, jako na koni. Cesta ubíhá. Tatínek páchne tabákem a silou. Jako obr. Nikdo není silnější. Tu zastonav něžností tiskne se klouček líčkem k jeho vlhké tuří šíji.

Komisař se vytrhl. Jsem unaven. Kdybych se mohl soustředit! Kolik je, například, sedmkrát třináct? Počítal vraště čelo a hýbaje rtoma. Není možno se dopočítat. Bez konce opakoval si obě čísla. Jsou jaksi zvlášť protivná, nedělitelná, nepoddajná. Nejhorší ze všech čísel. Beznadějně vzdával se komisař řešení.

Pojednou slyšel jasně a členěně: Kolik je sedmkrát třináct? Jeho srdce se zastavilo leknutím: To je pan učitel. Teď vyvolá mne, teď, teď... Kristepane, kam se mám schovat? Co si počnu? Dej mi uniknout, Bože! Dej mi uniknout!

Vtom zazněl vystřel.

Zatím putoval Jevíšek po kopci, nevěda kudy a kam. Chvílemi naslouchal; ale nikdy nebyl svět zamlklejší, nikdy zaklopenější; trochu to bolí a trochu opíjí; a Jevíšek šel dále, bez myšlenky, nevěda ani, kde je.

Vtom zazněl výstřel. Od hory k hoře letěla poplachem ozvěna, vždy vzdálenější, tišší, strašnější. Opět nastalo ticho, krutější než předtím; tu teprve pochopil Jevíšek, že tu je sám a sám, nepatrný a bezcílný na horách, že jde opět domů a z jeho srdce že stále prýští trhlinkou starost a drobně, stísněně proudí nesmírný žal.

Pilbauer prodíral se houštím; voda mu stékala za krk a do bot, všady se hbitě prodrala, provinula, proklouzla úskočně a nepřátelsky; tu vzdal se Pilbauer všech ohledů k sobě a pustil se houštinou jako beran.

Vtom zazněl výstřel. Třeskl ze vzdálenosti několika kroků přímo proti němu. “Dejte přece pozor,” zahučel detektiv a musel se opřít, aby neklesl; tak se pod ním zachvěla kolena. Mohlo to být už dnes, pocítil náhle, málem se to mohlo stát! Už dnes! Už dnes! Mohlo to tu už být! Konečně to už mohlo být!

Tu spatřil Slavík stín kráčející trhavě a automaticky jako loutka. Stěží uhodl, že je to komisař, i zamířil k němu. “Poslyšte,” řekl chvatně, “právě jsem přemýšlel o věci. O těch monogramech. Věc je jasná. Ten zavražděný je cizinec.” —

Slavíkovi se zdálo, že komisař něco šeptá.

“Ano,” pokračoval, “nepochybně cizinec. Člověk, po kterém se nikdo nebude ptát. Jinak věc nemá smyslu. Nikdy jeho totožnost nebude poznána, nikdy nebude nikdo pohřešován — A ujde-li vrah, nic ho už neprozradí. Není šílený. Věděl dobře, co dělá. Zavraždil život, podobu i jméno člověka; snad mu nadevše záleželo na tom, aby zabil i jméno; och, snad to nejstrašnější na věci bylo právě jméno. Jméno, které by prstem ukázalo na vraha. A i kdybych nikdy toho jména nezvěděl, teď, teď konečně je mi vše jasno.”

“Ano, ano,” vypravil ze sebe komisař mátožně, “ano — Zachovejte dis-tance — Do řady! Pochod!”

Jevíšek je už doma; tiše, teple bzučí lampa nad rozepsaným kvartetem, kde poslední tón, převysoký a třepetavý jako skřivan, volá po dokončení. Váhavě a s bázní se začítá Jevíšek do svého rukopisu. Je tu vše, jak bylo: jásavá radost věty, zpěvná a volná kantiléna – Nic se nezměnilo. Nic nezmění krásy a nemůže se jí tknout; nic se nezachvělo, nezasmušilo, nezatemnilo v kouzelné a prchavé tkáni tónů; nic, pranic se neudálo. I staré pochyby zůstaly: tu a tam ozývá se bázeň, neobratná a těkavá úzkost, námaha vířící tanečnice skrývaná utkvělým úsměvem...

Jevíšek se rozpomínal na motiv vyššího hlasu, který mu zatanul na hoře: na hromovou kadenci hlasu, jenž navěky rozkazuje. Jevíšek zavrtěl hlavou: To není to. Vyšší hlas neporoučí. Vyšší hlas dovolává se tvé bolesti.

Smutnější než noc je úsvit dne. Do dáli temno; znenáhla, jakoby napětím krize, prochvěl se vzduch, vyčistí se obrysy věcí holeji a chladněji. Zdi mrtvě zasvitnou vlastní bělostí, hmoty poblednou a každá věc prohlédne nejasně a utkvěle; oč více vidíš, o tolik vidíš vše neskutečnější. — Na východě svítá; svět procitá v úsvitu dalekém a nedůvěrném; vidíš vše s podivnou jasností, a přece není to světlo. — Lidé se probouzejí v dusné horkosti loží a vyzírají v den horší a krutější, než byl včerejšek.

Když se rozednilo, tloukl někdo na Jevíškovy dvéře. Malý houslista se vytrhl z polosna, polekal se a běžel otevřít. Na zápraží stál Slavík, komisař a Pilbauer.

“Kam jste se v noci poděl?” zvolal Slavík. “Měli jsme o vás tolik starostí!”

“Utekl?” zašeptal Jevíšek.

“Utekl,” řekl Slavík vyhýbavě. “Spadl ze skály a —”

“Je mrtev?”

Slavík potřásl hlavou. “Mrtev. Leží tam tváří k zemi... přikryt chvojím. Konec historie.”

Jevíšek mlčky šel rozdělat oheň, aby uvařil hostům kávu. Konec historie, opakoval si hledě do plamenů; mrtev, přikryt chvojím. Plameny pálily ho v oči, i sňal si brýle a vytřel si slzy. Konec historie.

Slavík se namáhal cosi dokazovat komisaři o jasném případu. Jevíšek vůbec mu nerozuměl a nechápal, proč mluví tak živě. Třesoucí se rukou zavadil o struny svých houslí. Struna se rozzvučela, a Jevíšek utrhl rukou, jako by se spálil. Slavík se zarazil v řeči, komisař se zachvěl a Pilbauer zvedl svá těžká víčka.

“Promiňte,” zašeptal Jevíšek.

“Znělo to jako zalkání,” řekl Slavík roztržitě a nepokojně. “Vůbec, smutná historie. Kdybych byl tušil —”

Nikdo se v světnici nepohnul.

Slavík si hryzl rty hořkostí. “Bylo v něm cosi velikého,” začal opět; “každý to cítil; bylo to, jako by nadlidsky rostl. Chtěl jsem ho poznat, a proto, jen proto jsem ho stíhal. Ach, měli bychom vždy raději držet s tajemstvím než... než…” Slavík se zamračil. “Je mrtev, uštván.”

“Má to — aspoň — odbyto,” ozval se náhle Pilbauer.

V světnici nastalo útlačné ticho. Jevíšek pohlížel blankytně, krátkozrace na své hosty; viděl Pilbauera nepohnutě dumat s očima sklopenýma, jako by něčeho vzpomínal; viděl Slavíka hrýzti se hořem výčitek a sebemučení; viděl komisaře, jak zmořen, znaven poklesá smutkem a slabostí chorého dítěte. Vždyť byste se s ním mohli srozumět, cítil, vy všichni! Byl tak nešťastný a chtěl jen uniknout, jak dobře byste mu mohli rozumět!

“Mluvil jsem s ním,” řekl váhavě. “Nebyl nijak záhadný.”

Slavík užasle vzhlédl: “Že nebyl...?”

“Nebyl,” opakoval Jevíšek, “vždyť naříkal; strašně naříkal na všechno.”

“Nebál jste se ho?” ptal se komisař náhle probuzen.

“Nebál. Kdybyste ho jen slyšeli — Ach, jak dobře byste mu mohli rozumět!”