Bludné duše/Oddíl první/X

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: X.
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: Archive.org
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

„Já tě slyšel z daleka, běžím po hlase, a nevíš ani, jak jsem rád, že jsem tě dohonil!“

Dívka, které tato slova platila, ubírala se volným krokem z lesa k Jiřicům. Měla na sobě pivoňkovou, temně pruhovanou kazajku, na hlavě červenavý, poněkud vybledlý šátek, na skráních ohrnutý zpět, a sukni červenou, černě pruhovanou. Nyní stanuvši, plaše se ohlédla: po líci přeletěl jí ruměnec.

„Už jsem chtěl s tebou dávno takhle mluvit. Jako bysi vždycky přede mnou utíkala — a přece jsi má vlastní sestřenice?“

Světlušce se kolem hlubokých očí začaly kmitati mlhy. Byli tu tak o samotě mezi kmeny, a nade hlavami jejich skláněly se koruny borovic jako přílbice černých rytířů.

„Ty se na mne hněváš, Světluško? Můj Bože, což já mohu za tatíka?“ A mladý hoch vzal dívku za ruku. „Ty přede mnou couváš jako před hadem? Mohla bys ty za sivého ? Může za něho matka má ? Ty ani nevíš, co se ubohá napláče! — Přece se na mne, Světluško, aspoň podívej!“

Dívka zdvihla hlavu, upřela na okamžik oči v hochovu tvář; ale hned je zase sklopila k zemi.

„Co by lidé řekli, kdyby nás tady v tento čas někdo uviděl. — Už se šeří!“ zašeptala.

„Já na tu chvíli už tak dlouho čekám!“ Hoch přistoupil ještě blíže a sevřel prudce ruku dívčinu. „Kraj světa bych se pustil za tebou. Když jsi v těch knížkách čítávala, hltal jsem každé tvé slovo a zapisoval si je do paměti, že jich nezapomenu, co budu živ. — Světluško, budeš mou? — Mou na věky?“

„Vavřino,“ zašeptala dívka úzkostlivě.

„Budeš — musíš! A kdybych měl nevím jak dlouho čekati — a kdybych měl i po smrti strašiti a lehávati u zabitého a výti jako ten pes do soudného dne, musíš býti mou!“

„Vavřino, svou duši prodáváš!“

„Prodávám ji k vůli tobě, a ty ještě mlčíš? — Dosud jsi mi neodpověděla!“ Hlas mladého hocha se nezvykle chvěl a pravice jeho měnila se chvílemi z horka palčivého ve studenosť ledovou.

Náhle se k ní rychle nahnul, aby ji políbil; ale Světluška vymknuvši se muv pojednou jako ptáče od něho ulitla.

Když přišla domů,, zašla si do své komůrky, složila ruce v klín a seděla jako pěna, nevědouc ani, že čas ubíhá. Zdálo se jí, jako by si byla v černém lese někde do mechu usedla a tohle že byl všechno sen.

„Dítě,“ ozval se před ní konečně matčin hlas, „snad jsi nemocna? Tváře ti hoří — uřkli tě. Uděláme ti vodu — pošleme pro Skůrku!“ Odvádějíc děvče za ruku, opakovala mnohokráte otázku: „Koho pak jste jen potkali?“

„Přes cestu nám přoběhl Ouřadův Vavřina,“ dala jí konečně chasa ve světnici v odpověď.

„Ten?“ — Selka toto slůvko pronesla hodně prodlouženým hlasem. Potom poslala pro Skůrku.

Skůrka požívala ve vsi pověsti skoro až divotvůrčí. Každou nemoc uměla jmenovat, na každou měla zvláštní říkání. A když někdy vrtívala hlavou — bývalo to arciť jednou za uherský měsíc — poslali pro kněze. Felčarům z blízkých městeček lid nevěřil.

„Tys ho, Světluško, také potkala?“ zeptala se panímáma, když chasa odeběhla podívat se do chléva. A při tom držela pravici na čele dceřině, jako by chtěla mermomocí tu zlou nátku sama zažehnávati. „Slyšíš, dítě? Potkala jsi prý Vavřinu?“

„Potkala, matičko!“ „ Mluvila jsi s ním, Světluško?" Panímáma si přisedla ku dceři blíže. „Pověz mi to, dceruško! Mluvila jsi s ním?“

„Mluvila!“

„A dlouho, dceruško?“

„Jen chvilku, matičko.“

„A co pak ti povídal ?“

„Hlava mne, matičko, poholívá! A tak mi nějak zima!“

„A je tu přece teplo, až se potí zdi a „tály“ v plotně červenají jako krev! Nic jiného než ostrá nátka, měla jsi se mu uhnouti na sto kroků. Je jako tatík! Oči má jako jehly, jazyk jako úhoř a tvář jako had! U Ouřadů jsou všickni takoví!"

Světluška z hluboka vydychla.

„O čem pak jste přece, dceruško, mluvili? Nemělas si ho ani všímati, ani se na něho podívati! Nevíš, holka, co jsou to za lidi!“

„Jdou r.a Jnne, matičko, nějak dřímoty.“

„Musíš se, dítě, přemoci. Zaspala bys „ouřk“, a potom by bylo zle."

Panímáma by byla pověděla hned příklad, jak jednou za mladých let sama zaspala „ouřk“, a jak potom těžce, hrozně těžce stonala, jak jí už kladli jen jeden den .... Náhle se ve světnici otevřel dvéře a do jizby vešla stařena.

„Vítám vás, vítám, Skůrko! Sedněte si zatím tuhle.“

„Děkuju, panímámo! Požehnej Pánbůh! Snad vám nestůně Světluška?“

„Chytla si někde nátku, víte: tu zlou!“

„Nátku — nátku, a ještě tu zlou.“ Stará žena kývala vážně hlavou, až se jí konečky u červené babky pohazovaly.

„Uhlídáme, panímámo. Ono hned všecko nátka nebývá. My známe dvě. Jedna přichází do očí, do uší, do hlavy a potom do celého těla. Od téhle je pomoci; já pomohla aspoň vždycky. Ale ta druhá přicházívá do srdce, a od té, zlatá panímámo, pomoc je jen jediná.“

Skůrka nalila do plecháče vody, něco do ní nasypala, něco nad ní odříkávala a nade vším udělala tři veliké kříže. Selka ani nedýchala a Světluška jako by dostávala zimnici. Kdykoliv se s touhle starou ženou setkala, nikdy jí nebylo dobře....

„Zdá se mi, že tohle ten druhý ouřk, panímámo!“

Skůrka pokročila až k dívce a sáhla jí na hlavu; ale Světluška se uhnula, div že nevzkřikla.

„Hle, hle! Bojí se staré ruky! — Už arciť není hladká, ale někdy bývala,“ prohodila Skůrka; ale již se nesmála. Řekla to tak jizlivým, skorem až syčícím zvukem, že selka již litovala, proč ji volala do statku.

„Tak už tu nemám co dělat! Ale kdybyste mne potřebovali, jen mne zavolejte, a já přijdu třeba o půlnoci. Zatím tu buďte zdrávi a ty, holoubku, do lesů nelítej; jsou v nich krahujci, jsou v nich jestřábi, krkavci, samý dravec pták... Musím ještě ke Kočárkovům.“

„Počkejte trochu!“ Panímáma zatím odešla a přinesla cosi v klínu.

„Tu máte, Skůrko!“ „ Byla bych, panímámo, ráda, abych pomohla! Zaplať a naděl vám Pánbůh!"

Skůrka si nesla od rychtářů dobrou čtvrci křížalek.

„Už jseni ti řekl několikrát, abys tu klepnu ani přes práh do našeho statku nepouštěla. Darmo tě potom vždycky roznese. Či se už nepamatuješ na to s těmi kravami? Od těch dob ji ani vidět nemohu.“

Rychtář Květ přešel po těchto slovech několikráte světnicí a odplivl si. Před lety se jim rozstonaly krávy od nejmladší jalovičky až do nejstarší popelky. Zavolali Skůrku. Skůrka přišla s celým rancem koření. Rozdělila je na tolik částí, co bylo krav. Každou hrstku pokropila svěcenou vodou, několikrát pokřižovala a všem spravedlivě, od nejmladší jaloviřky až do jednorohé popelky rozdala. Ale kravám nepomohla. Padly až na tři všecky, a když se jí potom lidé ptali, co to za dobytčí nemoc, usmála se po svém zvyku a řekla uštěpačně: „..d.“ Ale lhala v hrdlo, protože u rychtáře Květa měla se od jakživa dobře i němá tvář. A proto na ni rychtář zanevřel.

„Holce přišlo tak náhle zle, že jsem si nevěděla rady.“

„Je to z těch mlh; vyspí se z toho.“

„Dej Bože, aby tak bylo,“ povzdychla si panímáma. „Prý potkala toho Ouřadového a mluvila s ním.“

Rychtář Květ se náhle zastavil. „Že s ním mluvila?“ Při tom upřel ostré oči na ženu. „A kdo ti to povídal?“

„Řekla mi to sama.“

Rychtář pohodil několikráte hlavou a usadil se za stůl. V jizbě nastalo hrobové ticho, jako by se byl konečně čas u věčném letu svém zastavil. Panímáma seděla na lavici u kamen a louč na krbu dohořívala.

U rychtářů dnes nikdo nečetl z knih, jež onehdy Refunda přinesl, a byly přece tak dojemné, že by byli poslouchali až do bílého rána. Hezounkou čtenářku mladá hlava tížila, rychtářovi stahovalo se vysoké čelo ve mraky, a panímáma přes tu chvíli vyšla ven, zavřela zlehka dvéře u komůrky a poslouchala, zdali holka Světluška dřímala; ale oddychovala rychle.