Bludné duše/Oddíl první/IX

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

V Jiřících se už začínali diviti, že nepřichází pro ně mušketýr, ačkoliv od osudné oné hromady nedělní uplynuly čtyři dni. Ouřada se také dosud nevrátil, měl se tam až příliš dobře. Sedláci rozjeli se po své práci, každý měl kus lesa, a jezdili pro stelivo, dokud byly dobré cesty; v zimě úpady sněhem zaváty a tu bývá těžko samotnému člověku broditi se zavějemi až po pás, nad tož pak vozu s potahem.

„Já řku, rychtáři, páni na nás nezapomenou,“ prohodil soused Hrdlička. „My pány potřebujeme a páni nás.“

Rychtář Květ se k těmhle slovům usmíval. — Ode vsi přijížděl Skůra s trakařem, prozpěvuje si nějakou adventní. Jel do lesa na dříví. Přede dvěma týdny byl na lásce a proto směl. Na hřebíčku u trakaře měl přivázanou pilku. Uřezával jen suché větve; zdravým neuškodil jaktěživ. - - „Což vy, Skůro, se nebojíte? Tuhle soused Hrdlička prý už nespal druhou noc.“

„Bude se mu to lépe dřímat u vrátného, zvláště dají-li ho do té díry, co se tam oběsil Jirkovec,“ podotknul Skůra.

„Jirkovec z Okrouhliny, pravíte, Skůro, že se oběsil?“

„Inu, arciť že. Kníže pán mu zastřelil Vojtu, tatík na něm chtěl, aby mu ho vrátil, dorážal také na paní kněžnu a konec všeho byl, že ho zavřeli. Potom mu za syna dali pytlíček se stříbňáky. A starý se jim tam oběsil. A my jsme tam měli také jít, aby nás postříleli? Chtějí-li už to, ať si aspon pro nás přijdou,“ podotkl snopkář ostrým hlasem. „Já řku, rychtáři a sousede Hrdličko, proč pak nám naše matky, když jsme se narodili, jazyků nevytrhaly, abychom byli němoty, proč nás raději neutopily, jako ten faraon židovská novorozeňátka? Já řku, proč do nás Pánbůh hromem nebije, když se k němu tím naším jazykem modlíme?“ Skůra stál vzpřímen, ruce maje podepřené v bok. — „Já řku, proč pak někdy s námi mluvívali česky králové? Vy o tom, rychtaři, čtete, vy to znáte, vy tomu rozumíte…. A když se nesmíme brániti, když musíme jen hlavy skláněti, ať nám je tedy vezmou!“

Skůra chopil se zprudka trakaře a jel dále svou cestou. Rychtář se už neusmíval.

Souseda Hrdličku napadlo, že kostelník neřekl Skůrovi jinak, než „starý furiant“. Ale dnes snopkáři věřil, protože slyšel podobná slova těmhle onehdy s kazatelny.

„Zatím, rychtáři, s Pánembohem; naši už jedou,“ řekl za chvilku Hrdlička a pustil se k zahradě za svým statkem, odkudž vyjížděl loubkový vůz. I Květ vracel se k domovu.

„Jakže, příteli, tak zamyšlen?“ ozval se náhle před ním přívětivý hlas. Rychtář pozdvihl hlavu, smekl a podal pravici mladému knězi.

„Kam ráčíte, velebný pane?“

„Kani mne oči nesou. Den sice pošmourný, ale hodina v čistém vzduchu vždy prospívá. A tahle cesta se mi obzvláště líbí! — Vždycky se mi zdá, jako bych po ní šel k domovu, ta naše víska také tak v zahradách, jako začarována, člověk vidí kalence doškových střech teprv, kdvž je nad nimi. A připadá mi, jako bych mezi těmi střechami viděl svůj domov, svou kolébku. — Jste však nějak zaražen; potkalo-li vás něco?“

Květ vypravoval, jaký poslali do Jiřic ze zámku rozkaz i nezatajil jediného slova, jež byl v neděli pronesl; a když byl s vypravováním u konce, upřel oči na kněze a zeptal se: „Co tomu, velebný pane, říkáte?“

Kněz byl řečí jeho překvapen a hnedle o odpověď v rozpacích tomuhle muži, jenž mu otevřel své srdce tak dokořán, ve kterém uviděl jako za sklem křišťálovým kvítek, jejž našemu lidu trhali z ňader a duši tolik let a přece nemohli vytrhnouti, jejž polévali ohněm, ničili ledem a přece nebyli s to, aby z těch červenobílých kvítečků jen jediný zkazili.

Já," řekl po malé přestávce, „já na vašem místě bych byl nejednal jinak.“

„Budou nás trestati; ale my to vydržíme.“

„Kdo takhle dovede jednati jako vy, dovede také trpěti, viďte, příteli, že dovede?“

„A vy, velebný pane, že byste byl na mém místě jinak nejednal?“

„Na jediné slovo bych byl mluvil jako vy!“

Pan páter doprovodil rychtáře skoro až k jeho zahradě. Za humny se spolu rozloučili a stiskli si ruce. Květ vzpřímil hlavu, a staré oko jeho už zase svítilo jako slánce na jaře. Rychtáři bylo volněji; mnohem volněji.

Kněz zastavil se ve štěpových alejích a díval se ke vsi. Tahle dědina stala se mu náhle tak milou, jako rodná jeho víska zeleným loubím starých kmenů zakrytá. „Proč musíš tolik trpěti, ty lide český! Proč jsou ty tvé dědinky tak často domovem neštěstí?“ — Odněkud se strany, od černých lesů zaletěla k němu píseň, kterouž' byl ve svem domově často zpívával: „Jen se mně, má milá, dobře chovej, koupím ti šáteček daminovej.“

Poslouchal chvíli neznámou zpěvačku a mimoděk si potichu sám zanotoval: „Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy …“

Už se černé hvozdy valem tměly, když se pan páter vracel k Okrouhlině.