Bludné duše/Oddíl první/VI

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VI.
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: Archive.org
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

Dnešní neděle byla jedním z nejkrásnějších dnů v letošním podzimku. Krása jesenní! Je otřelá, je odkvetlá a přece vábí. Upřete jen zraky své v říjnu či listopadu po venkovské krajině, nad níž klene se nebe jako obrovský zvon z kalené oceli, zadívejte se v tu divnou žluť olšin a do hnědi starých nakloněných vrb. Nad hlavami vašimi plují lehýnké průhledné mlhy, bělounké jako týlový šat uchystaný do plesu. Slunce se dívá na vás z toho kalně modrého nebe, jako by inu byli žhavými tvářemi přehodili závoj, aby nemohlo líbati, aby inu nebylo viděti v obličeji smích; a kolem uší letí vám tichounký větřík. Uvadlá tráva se vámi u nohou zdvihá a chřestí, jako by se ptala: zdali už čas? a zase si lehá; noha vaše ji přidupne k zemi, aby si jen zdřímnula a se prospala. I nechce se vám odvrátit očí od těch žlutavých, rozčeslých olší, od těch polozpuchřelých vrb s holými hlavami, od toho kalně modrého nebe, od toho zahaleného slunce, až teplý větřík západní mění se v půlnoční a stráněmi začíná fičeti, že falešné zlato na stromích a na cestách se rozletuje, jako když rozhazuje báječný boháč dukáty na dračku.

Pan páter seděl po požehnání ve své světnici nad otevřenou knihou; byly to církevní dějiny Eusebiovy. Seděl už tak hezkou chvilku; ale přečetl jen asi jednu stránku, potom náhle knihu zavřel, vytáhl ze stolku arch papíru, přeložil si jej a začal psáti; ale již za chvilku odložil péro, vstal a pastoupil k oknu, odkudž rozevírala se ta vychválená vyhlídka. Jesenní krása rozestírala se před očima jeho stráněmi, lučinami a po lesích; ale stěží ho k sobě poutala. Vězel mu v hlavě černý vůz, čtyři husaři, dva páni, nešťastník, a potom na tu mladou lebku jeho klepala určitěji a neodbytněji otázka, proč mu to všecko pan farář vypravoval? — Pojednou vzal kabát, klobouk a vyšel si ven. Pod jesenním nebem mezi zahradami a podél tmavých lesů člověk dýchá pukojněji a myslí volněji. Za humny pustil se starým stromořadím v tu stranu, kde leží Jiřice a odkud sem byl také přišel.

Šel zvolna, co noha nohu mine, chvilkami se zastavil, rozhlédl ise vůkol, zkalené oko se nui zjasnilo a tíže s mladé hrudi jeho spadávala, čím dále přicházel od fary.

Pan farář se za ním díval, dokud nezašel — ale tentokráte bez úsměvu: červená, zakulacená jeho tvář se skoro mračila. Všiml si toho i malý psík na židlici vedle něho. Přestalť ho pan farář po hebounké, zkudrnatělé srsti hladili, až ho na to upomenul pronikavým zaštěknutím.

„Nevím, co jim nyní v těch hlavách vězí. Takhle bychom spolu, milý brachu, dlouho dobře nebyli. My musíme držeti s pány, a dokud jsou nám ti k ruce, dotud dobře nám! — Stavěti vedle Boha vlasť a národ? Kde pak máte, vy mladí blázni, ten národ? Jsou-li tím národem voláci, baráčníci, chalupníci, dej vám Pánbůh dobrou noc!“....

Mladý kněz si ani nevšiml, že už jest několik minut od Jiřic; šel dál a dál, ale ještě zdlouhavěji. Na černý vůz pozapomněl, otázka, proč mu pan farář dnes tu povídku vyprávěl, odletěla do lesů, na mysli mu tanul vysoký muž v prosté selské haleně se smědou tváří, s vážným, ale zároveň také dobráckým výrazem ve tvářích, kterýž jej byl onehdy až k faře doprovodil. Ten mu tenkrát také povídal: „U nás se vám, velebný pane, zalíbí.“ Když se rozešli, litoval pan páter, že se ho nezeptal na jméno. Venkovský lid měl rád. Když si stěžovali, uměl je potěšiti; když se jim pěsti svíraly a rty jejich v rozhorlení žalovaly na spravedlnosť nebe i země, a když oči jim šlehaly divokým záštím, mladý muž — tenkrát ještě nebyl knězem — otevíral knihu a z té jim čítával, kterak někdy brali v Čechách domorodým pánům statky, kterak české zemany a české rytíře z Čech vyháněli, kterak ta panství a ty zemanské statky rozdávali cizincům, tomu, kdo ubohý, sirý lid nejnemilosrdněji katanoval, největší a nejvýnosnější — a když přecházeli hranice rodné země, jak klekali, ruce spínali a se modlívali i za své úhlavní nepřátely .... A sedláci potom svěsili hlavy a mlčeli; jen jednou řekl jeden z nich pozdvihnuv při tom pěsť, jako by k výhrůžce: „A kdybych měl přijít proto i do horoucího pekla, za své nepřátely se modliti nebudu!“....

„Pánbůh rač pozdravit, velebný pane,“ ozval se náhle vedle něho mužný hlas.

Mladý kněz jej poznal, pozdvihl hlavu a poděkoval.

„Právě na vás myslím; ani jsem se vás tenkrát nezeptal, jak se jmenujete.“

Jmenuji se Květ. Tamhle máme statek, střecha vykukuje zahradami; tuhle jsou má pole. Hezky to vzrůstá, aby nám to jen Pánbůh požehnal! Jak pak se vám tu, velebný pane, mezi námi líbí? Vy ráčíte býti bezpochyby z kraje? Tam odtud je vidět daleko, člověk přehlédne najednou kolik mil. Ale věřte mi, já bych těm našim lesům neodvykl. Člověk je slyší ve dne v noci — a my si tu s nimi už rozumíme. Mluví-li tiše, říkáme, bude dobrý čas, a začuou-li se v zimě vaditi, obyčejně taje, když se z nich kouří, tušíme déšť, a když je v neděli odpoledne hezky a my si tamhle usedneme na luka, na tu stráň, a když to v těch lesích jen šeptá — — mně by se po nich tuze zastesklo. Bvl jsem arciť na vojně, a v bílém kabátě zapomene prý člověk na všecko; ale já na domov nezapomněl, když mi kolem uší svištěly kulky a když se mi před očima svítily šavle. U nás nám říkají Podlešáci, naši se proto až perou; ale na mou věru: já se za to jméno nestydím!"

Sedlák Květ mluvil se zápalem, jehož by byl pod jeho kazajkou nikdo nehledal. A mladému knězi se zdálo, že je odtud několik hodin k východu, že je na stráni nad rodnou dědinou, že tam sedí s otcem v kruhu starých, zkušených lidí a že poslouchá starého Charváta.

„Jsem arciť z kraje, jak vy říkáte; ale vaše lesy je viděti od nás velmi dobře a já je znám už od maličkosti.“

Pan páter se octl se sedlákem Květem již u Jiřických zahrad. V tu stranu, kde ležela Okrouhlina, rozkládala se také zahrada Květova; byly v ní ponejvíce hruše a štěpy, ale staré na sta let. Ani Květův dědek některých z nich nesázel, a co nynější sedlák pamatuje, jsou pořád stejné, leda že někdy vítr uschlou haluz odlomí. Zahradou kmitl se náhle mladík, utkvěl na sedláku plachým pohledem a smekl rychle čepici; ale okamži tě zmizel na druhé straně. Květ se tvářil, jakoby ho nepozoroval.

„Jsme tak blizounko! — Učinil byste mi velikou radosť, kdybyste se ráčil k nám podívati, a což teprve panímámě! Jsme arciť jen sprosťáci; ale — dnes jste nám mluvil z duše. My to víme, že se za nás styděti nebudete.“

„Na chvilku se k vám příteli, podívám.“

Vešli do statku humny. Sedlák Květ měl všude výborný pořádek, na dvoře čisto, každý kolík měl své místo, a zápraží bylo umeteno jako v kostele dlažba.

„Velebný pán!“ zvolala náhle Světluška. Sedělať u okna a četla; zavřevši rychle knížku odběhla plaše do komory.

„Na mou tě kuši,“ přisvědčovala panímáma a utírala si obličej zástěrou.

Pan páter vešel do světnice, obvykle pozdravil, panímáma mu políbila ruku a sedllák ho posadil za stůl zrovna pod Krista Pána; bylo to první místo. O poutích i posvíceních sedávají tam nejvzácnější hosté a o svatbě ženich s nevěstou. Za chvilku přišla Světluška, měla na sobě tmavou hedbávnou kazajku, žlutou zástěrku také z hedbáví a Sukýnku čistě růžovou. V bohatých, hebkých vlastech na skráních leskl se jí hřebínek jako v pohádce královně koruna. A byla opravdu ta selská holka v těchhle šatech podobna dnes kralovně, když se přestrojí a vyjde si mezi lid. abv poznala, zdali je hodný, aby na své uši slyšela jeho přání, jeho stesky, jeho tužby; toliko že královna nese vždycky hrdě hlavu vzhůru, že před nikým se nečervená a že její krok bývá vážný a velebný. A Světluščin byl lehký jako let jiřičky, plachý jako klus laňky, když hopkuje po zelené louce k potoku.

„Máme, velebný pane, jen tu jedinou,“ pravil sedlák Květ, Jsdyž si sedla k oknu, jež vedlo do dvora a na němž dosud ležela knížka s tmavým, hrubým papírem. Světluška neodvážila ne ji vzíti nyní do rukou a jen chvilkami pozdvihly se hluboké oči její a zaletěly pod kříž, kde seděl ten mladý kněz, jehož by byla dnes ráno do večera vydržela poslouchati a jehož slova jí nechtěla z mysli ani nade hrabětem Rožmberkem.

Pan páter se zdržel u Květů malou půl hodinky; sedlák jej zase vyprovodil, a když odcházel, přišla mu ta holka políbit ruku a říci „Pánbůh rač provázet!“ Ale pronesla to tak tichounce, hlasem sotva slyšitelným, a tvářo s těma hlubokýma očima ještě níže k zemi sklopila. Pan páter byl o slovo téhle dceři rychtářově na rozpacích; stalo se mu to dnes poprvé. Když seděl za stolem naproti starým zkamenělým obličejům, jejichž rty otevíraly se jako by mechanicky a jimiž vycházely otázky učené, jako když fičí ostrý vítr, nezarazil se a nepotřeboval přemýšleti ani na okamžik; odpovědi se mu z úst jen proudily. Když vysoký, vyzáblý professor, jehož přísná tvář podobala se starému, zažloutlému pergamenu, sopranovým zvukem otázal se ho na rozdíl milosti a chtěl nejpodrobnější výroky z otců církevních, nepřivedl ho ani na okamžik z rozvahy. Které věděl, pověděl, a o kterých nevěděl, utvořil si je výbornou latinou sám. Když se ho ptali z dějin církevních na všecky koncily ekumenické, nezmýlil se ani o jediný rok. Ale dnes se mu slov nedostávalo.

„Opatruj vás tu Pánbůh,“ řekl až na zápraží.

A když vyšli za humna, ohlédl se jako namátkou, a sedlák Květ vypravoval: „Kdyby nebylo téhle holky, neměl bych na tom světě žádné radosti. Bude jí na jméno Panny Marie osmnáct let. A kdybych umřel a to dítě mělo býti nešťastno, nemohl bych ani pokojně ve hrobě spát.“

„Hodným rodičům dává Pánbůh dobré dítky a dobrým dítkám šťastné dni“ ....

Sedlák provodil kněze až do Okrouhliny. A když si iodali ruce, řekl upřímně: „Kdyby se vám na faře někdy zastesklo, neračte na cestu do Jiřic zapomenouti!“

A pana pátera napadlo, že tu byl dnes ponejprv, a kdyby sem vícekrát už nepřišel, na tenhle statek a na cestu k němu že nezapomene jaktěživ. A když se pak octl ve své kaplance, zašel si k oknu a zahleděl se na lesy, do jejichž tmavých hlubin se slunce poncnáhlu sklánělo. Bledá tvář se mu zarděla ruměncem podzimních červánků, jež plynuly nad lebkami černých hvozdů, jako by jim chtěly zabarviti v čelech mrzutosť a jako by je také chtěly odíti tou odkvetlou, otřelou krásou podzimní. Ale černé lesy odmítaly hrdé večerní záře a červánky plynuly dál, rozlévaly se šiřeji, a kaplanka na faře Okrouhelské jen hořela oslňujícím jasem jejich.

Mladý kněz se mimoděk pokojíkem ohlédl. Bohorodička nad lůžkem zavěšená se na něj usmívala, mosazný křížek na stolku, jejž byl jednou otec jeho tiskl ke mroucím rtům, leskl se, jako by byl z ryzího zlata, a zasmušilá tvář starého rytíře s bílým nákrčníkem v černém španělském plášti, kterýž byl na zdejší kaplance „železnou kravou“, se začínala jasniti; byl prý to jeden z dřívějších majitelů zdejšího panství, cizozemec až odněkud z Kastilie. — Zdálo se, jako by ta podzimní krása teprví až dnels a k tomu jestě s posledními červánky mladého kněze na faře Okrouhelské vítala.