Bludné duše/Oddíl první/V

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Bylo v neděli po ranní. — Dnes trvala o dobrou čtvrť hodiny déle než obyčejně. A když šli lidé z kostela, nemluvil nikdo o jiném, leč o novém panu páteru a jeho kázání.

Však jsem vám, tuším, pověděl, že nový kaplan Okrouhelský byl kazatel rozený. Za základ první řeči své na zdejší osadě vybral si slova z evangelia svatého Matouše: „Mistře, víme, že pravdomluvný jsi, a cestě Boží v pravdě učíš, a nedbáš na nikoho, nebo nepatříš na osobu lidskou!“ Lidé v kostele byli jedno oko a jedno ucho. Když jim pověděl: „Narodil jsem se pod střechou doškovou, jako jsou ty vaše zdejší, vyrostl jsem mezi lidem, který myslí a cítí jako vy, přicházím mezi vás, abych žil s vámi, abych vám ukazoval cestu, kterak se slouží Bohu a kterak se slouží zemi, ve které jste se narodili vy, ve které odpočívají vaši otcové a ve které si odpočinete jednou i vy, abych učil vás milovati Boha a milovati řeč, kterouž se k tomu Bohu mému i svému modlíváte“ — tu rozplakalo se všecko v kostele.

Tento kostel býval před bělohorskou bitvou kališnickým, farářoval tu kněz utrakvista, potom přišly vojny a všecka psota, která jen mohla na zemi přijíti. Švédové kostel vypálili, faru už dříve císařští rozbořili, a teprv když nastal pokoj, vystavěli nový kostel a u samého kostela novou faru; ale co stojí tenhle chrám, dozajista takových slov nebylo v něm slyšeti.

Kostelník vrtěl povážlivě v zákristii hlavou; tady cos pošeptal jednomu sousedu, za chvilku opět jinému a při tom si vždycky urovnával počlivě uhlazený vlas a utíral ústa čistým bělounkým šátkem. Ale sedláci jeho poznámek neslyšeli, v uších zněla všem slova kazatelova o zemi a jazyku jejich jako zákon nový, do dneška neslýchaný. V jejich hlavách, v nichž měli pokoj, co jsou živi, a takové ticho, jako v lebkách po kostnici rozházených, začínalo několika těmito slovy svítati; a zdálo se, jako by se oči jejich leskly jasněji a tváře jako by se zardívaly. Mladý kněz dovedl mluviti k srdcím prostého lidu. Jedinému snad kiostelníkovi bylo dnešní kázání dlouhé a při tom také trochu světské. Ve službě zákristiána při chrámu páně v Okrouhlině strávil už hezkou řadu let. Co jen sjezdil s panem farářem poutí — ale takhle nekázali ještě nikde, a byli to také dobří kazatelově. Do Slaného na porciunkuli zvali z okolí vždycky nejlepší; ale každý to jinak bral. Když kázal na příklad zdejší pan farář, málo kdo v celém kostele poslouchal; v zákristii povídali si sedláci o robotě, panímámy v lavicích podřimovaly, děvčata myslila na odpoledne a hoši si prohlíželi parádu. Pan farář kázával vždycky stejně; z dnešního evangelia na příklad nevzal nikdy jiný text než: „Dávejte, co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu.“ Byl už v Okrouhlině farářem přes třicet let a o tom výroku kázati třicetkrát jest umění….

„Věřte, jaktěživ jsem neslyšel něco takového!“

„Ten bude hnedle velikým pánem!“

„Nebylo by to ze zdejší fary ponejprv; nebožtík otec můj říkával, že jeden kaplan zdejší stal se biskupem.“

„Nestydí se za nás; slyšeli jste, jak řekl, že jeho kolébka stála zrovna pod takovou střechou, jako jsou ty zdejší.“

„Ale co jen s tím chtěl, že máme milovati tu svou řeč, ve které se k Pánubohu modlíme! Kdo pak a kde pak mluví nyní po česku? Na úřadě se za to stydí nejposlednější mušketýr, v panské službě si zaněmčí rád i každý skoták, a sejdou-li se z kraje dva sedláci a umějí-li tucet cizích slov, dívají se na nás jako páv s kalence.“

Tak hovořili ti, co zaměřili z kostela ku Bdínu. I mezi těmi, kteří zabořili k Jiřicům, byl mladý kněz předmětem živé rozmluvy.

„Dej Pánbůh, aby tu jen mezi námi hodně dlouho pobyl,“ pověděl rychtář Květ.

A snopkář Skůra, ač byli všickni na ranní, se nezdržel, aby dnešní kázání do slova odpoledne u mistra krejčího neopakoval. Skůra měl zvyk ještě vždycky přidati soli — a dnes solil o přítrž. Byl jeden z nejbedlivějších křesťanů v osadě. Ale pan farář se ho bál, protože si pamatoval, co kdo v Okrouhlině za třicet let a snad ještě déle kázával. Kostelník se Skůrovi vyhýbal na sto kroků a říkal mu „starý furiant“. Skůra byl sedmdesátník a ještě jako mladík; se svou starou měl několik dětí, ale ty se k němu tuze nehlásily a on k nim také ne. Měl tvrdou hlavu, a lidé s ním neradi něco začínali. Skůra nikdy slov nevybíral a zdvořilosti bylo u něho jen na kvintílíky. Za mladých let býval pověstný hráč; báli se ho i husaři, kteří ve zdejším okolí tenkrát byli rozloženi. Později však, když musili živiti několik krků, se mu bujná krev usadila. Z jara a na podzim pošíval střechy. Chodili pro něho zdaleka: neuměl to tak nikdo urovnati, ušlapati a učesati jako Skůra z Jiřic. Na sto kroků bylo znáti, kterou střechu on měl pod svýma rukama. A když tak seděl na latích, bylo ho slyšet na čtvrť hodiny, jak si vyzpěvoval. V létě chodil za vodu do Němec na žně, a když se vracel, říkával, jak se ti Němci o něho rvali, protože pod jeho hrabicí zůstávalo strniště jako by ho umetl. A vrátil se pokaždé s hezkým penízem. — A kdykoliv co dokázal, podíval se po posluchačích, jako by chtěl říci: „A že to neumím?“ Nahlas pak prohodil: „Škoda věčná, že se neznám v knihách; pak byste nepotřebovali chodit do Okrouhliny.“

První školu odbyl si Skůra u Pozdenského slouhy, ostatní někde prý ve dvoře na Tuhani.

„Ale nyní nám to bude za to stát abychom vážili kroky do Okrouhliny. Tenhle pan páter nám tu cestu vždycky zaplatí. Když dnes začal, skoro jsem mu nerozuměl; však potom rozvázal, až se nám třásly duše, až se nám třásly hlavy, až se nám kalily oči.“ —

Když zasedali dnes na faře k obědu, usmíval se pan farář co nejpřívětivěji.

„Měl jste tam mnoho lidu? — Vždyť jsem řekl, že tu máme hodné osadníky. Nemohli se vás ani dočkati; pořád obléhali faru s otázkami, kdy přijdete.“ Pan farář vybral svému kaplanu nejchutnější kousek výborné zvěřiny. Na Okrouhelské faře nebyla nikdy nouze o srnce. Po obědě přinesla panna Kačenka dobře zazátkovanou láhev.

„Na vaše zdraví, pane bratře! Na naše přátelství!“

Pan farář připiv panu páteru, a usednuv pak do lenošky, upíral naň přihnědlé oči a rtoma pohrával mu opět nejvlídnější úsměv; potom začal vypravovati o sousedních farářích.

„Však vás s nimi co nejdříve seznámím; jsou to hodní pánové. A pouti slavívají se v našem okolí hlučně; bývají to pravé bratrské sjezdy, přijíždívá i Tuřanský. Už je starý pán, ale zásoba jeho vtipů jest nevyčerpatelna. A jsou perlivější než tohle mělnické, ačkoliv jest pravé. Pozdenský zná ve zdejších lesích každou květinku a při tom je hluboký myslitel. Možno se od něho ledačemus přiučiti. — Jen jednou se nám tu pokoj a láska bratrská zkalily; už je tomu nějakých dvacet let. Bohužel, že rušitelem svaté harmonie byl spolubratr na jedné z nedalekých far; s nikým nic neměl, kněžím se vyhýbal, jejich společnosti nemiloval. Nejspíše byste ho byl ještě nalezl mezi sedláky. A tu vám jim vypravoval, čeho selské mozky snésti nemohou. A když kázával, často slovo Boží opomíjel, mluvíval o národě, o lásce k otčině, o lásce k Pánubohu jen tak mimochodem. Lidé ho arci rádi poslouchali a viděli v něm svého zastance; ale páni viděli v něm buřiče. Pan direktor šel jednou také schválně do kostela, posadil se do vrchnostenské stolice, nastrčil si na nos brejle, podepřel si bok a poslouchal. Mladý kněz chtěl mluviti o povinnostech poddaných k vrchnostem. Ale Bůh ví, co mu přišlo do hlavy, že začal o povinnosteech vrchností k poddaným; ale když šli lidé z kostela, sedláci se kupili dohromady a jeden se jich ptal, zdali dle zákona Božího slušno robotovat a zdali dle evangelia slušno na pány se dřít. A potom se vyskytovaly noviny: tu nechtěli na robotu, tam zase do lesa na lásku, jinde si zase z úředních poslů tropili smích, a ještě jinde navalili kameny na cestu, kudy měli jeti pan vrchní s justiciárem; a všecka ta tvrdosť selských hlav přičítala se nezkušenému knězi. — Můj Bože! — Přeceť výslovně praví svatý Pavel: „Každá duše mocnostem vyšším poddána buď.“ Říkali o něm, že je tak učený, studoval, Bůh sám ví kde a co, a tohle nevěděl. Zeptejte se na to u nás školního dítěte, a poví vám to každé. Potom byl napomínán; ale nezpomohlo to. My se musili jeho společnosti vystříhati, aby neřekli, že s ním držíme za jeden provaz." — Pan farář patrně zapomněl, že řekl před několika okamžiky, jak se mladý bratr vyhýbal jim. — „Jednou zbili v Žabovřeskách mušketýra, že měl modřiny po tři neděle, jindy zase uřízli nejmilejšímu koni pana direktora ocas, a kdesi za Srbčem chytili mu psíka a oholili ho břitvou. Jednou opět přišel pan správce s naběhlou tváří s pole, a to všecko psali na vrub panu páterovi. Dopadlo to s ním také špatně. Tam v té osadě povídají si do dneška, jak jednou přijel černý vůz celý zabedněný, kolem vozu jechali čtyři husaři, dva si došli pro pana pátera, pozvali ho do vozu a odjeli s ním, že se nikdy žádný nedověděl, kam. Vidíte: to měl z toho! A proto: na kazatelnu patří slovo Boží! A od těch dob tu panovala mezi námi bratrská láska ustavičně.“

Zvonili na požehnání, když Kačenka přinesla kávu; pan páter se zdvihal.

„Seďte, seďte, budou zvonit ještě jednou. Poslužte si, bratříčku — jste doma, jak u rodičů.“

A mladý kněz porovnával v duchu zdejší faru s tou chaloupkou, na níž šedala se došková střecha sem tam prozelenalá mechovím, pod níž světnice se sčernalým, dřevěným stropem, a v té světnici na průčelní stěně řada starých obrázků; svěsil hlavu a něco mu pravilo: „Jsi přece jen v cizině, a v cizině těžko býti jako v domově.“