Bludné duše/Oddíl druhý/V

Bludné duše - oddíl druhý Václav Beneš Třebízský
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Páni v císařských úřadech a zámcích si zprávami, které několikrát za den husar či dragoun na koni, z něhož se jen kouřilo, přinesl jim z Podlesí, popletli hlavy a v těch hlavách rozumy na dobro. Začali si s Podlešáky zahrávati a nyní je z té hry brněly uši i za dřímot. Nový pluk vojska, jenž byl již do Podlesí na cestě, odvolali náhle nazpátek a jiný regiment očekával podobného rozkazu den co den.

Pan vrchní poslal už do Vídně za knížetem pánem třetí relací, a od několika dnů vyhlížela tmavohnědá paiuka jeho hůře než vosí hnízdo, když je rozpustilci rozbodají tyčemi. Slíbeného vojska přišla hrstka a Podlešákům vstoupala krev den ode dne do hlavy výše. Zpustošili už čtvrtý dvůr, dva na blízku vypálili a šly řeči, že se do svých statků a do svých chat nevrátí, dokud jim nedají svobodu anebo že raději zahynou, než aby šli na otročinu poznovu. A kdosi donesl panu vrchnímu novinu: dostane-li prý se jim do rukou, že ho pověsí za cop na poloshnilou hrušku za Okrouhlinou. Na zámeckém nádvoří tábořila od té chvíle celá setnina pěšáků. A vedlo se jim ovšem dobře. Rty bělokabátníkům ani neosýchaly. Mohlo se arciť také státi, že by pana vrchního stěží byli mohli uhájiti, protože stáli sotva na nohou a pyramidy ručnic, rozestavené dlážděním, jim leckdy připadaly jako psí boudy.

Kníže pán ve Vídni měl taktéž pokažený masopust. Na dvorním plesu pírý se mu stala malá nehoda. Zavadil jedné z arcivévodkyň příliš zostra podpatkem o lem skvostného, perlami posetého šatu. V dvorních kruzích si o tom vypravovali celé tři dny. Kníže pán by byl raději ztratil dvě panství, a lidé zlí roztrousili, že z toho onemocněl povážlivě. Už třetí den nevyšel ani na ulici. Ve Vídni tenkráte mrzlo jen to fičelo. Kýs umělec z Paříže pořádal na ledě pro vysokou šlechtu velikolepé plesy. Kníže pán klouzával se až vášnivě, skorem bych řekl tak vášnivě, jako derviš, když tancuje až do závrati, — do úplného bezvědomí. Ale tenkráte se postil. Či to není také druh postu, když odepře si někdo nejzamilovanější zábavy? —

„Je to nutné — veledůležité, milosti knížecí!! — Neračte odkládati! Jde tu o nejlepší panství…“

„A co dělat — co jen dělat? — Poraď mi! Ani nevím sám; — věru sám! Bez toho jsou tím vinni jen oni! - - Tam na Podlesí býval dobrý lid, — dobrácký!“

Kníže pán si podepřel čelo o bělounkou ruku, jako by se chtěl rozpomenouti na nějaký doklad z minulých let, že na Podlesí jsou dobráci.

„Jen té řeči kdyby odvykli!“

„Náhle to nejde, knížecí jasnosti! — Takhle za třicet, za padesát let! Potom tam nebudou rozuměti česky ani zajíci!“

Jindy by se byl kníže pán rozesmál hlasitě; dnes však jako by byl vtipu tajemníkova — či spíše úšklebku jeho neslyšel.

„Jak pravím: jen ta řeč! Jinak je to dělný, dobrácký lid… Nu, a cože nám tedy píše?“

Sekretář podal s lehkým úklonkem knížeti pánu list.

„Otevři jen a čti! — Jsem nějak sesláblý. Však jsi to mohl také odbýti sám!“

- - „Pálí dvory, už tři…“

„Jak, dvory že pálí, už tři?“

Kníže pán se náhle vzchopil, přerušil předčítání tajemníkovo prudkým výkřikem a octl se dvěma kroky až uprostřed nádherného pokoje.

„Dál — dál!“

„Blíží se jaro: orba, setba, polní práce všeho druhu … Není lidu, všecko mezi buřiči. Vojsko proti nim nestačí. Právě odvolávají zase jeden regiment, jako by nám to císařští úřadové přáli, jako by se nám podtají smáli, abychom si pomohli sami…“

Tajemník na okamžik povstal a zavadil očima o knížecí obličej.

„Dál — dál!“

„A všeho toho původcem, celé té rebelie strůjcem je člověk, který se ode mnoha let po zdejších panstvích potuluje a o němž nejednou osmělil jsem se učiniti zmínku vaší milosti knížecí a jehož ráčíte také znáti osobně sám!“

Tajemník opět na okamžik umlkl a zase zavadilo oko jeho jen tak jako by letem o tvář jasného pána. Ale tentokráte musil poněkud déle čekati, než řekl kníže pán: ‚dál!‘

„Všechen lid na něm lpí, jako židé na mesiáši, a kolují o něm nejpodivnější pověsti, — až nesmyslné, že prý pochází z nějakého vysokého rodu …“

„Dost! — A tímhle že mne chce soužiti? — Abych takovéhle relace poslouchal? — A k tomu že bylo potřebí zvláštního posla ? — Takové že mám na svých panstvích úředníky? — Babskými klepy mne obtěžují; mám hlavu plnou jiných věcí, důležitějších. Přeji si pokoje.“

„A vyřízení, knížecí milosti?“

„Jak pak vyřizovaly před lety vrchnosti takovéto záležitosti?“

Kníže pán pronesl tuto otázku poněkud přiostřenějším zvukem. -

„Tahali z buřičů řemeny, pletli je na kola a věšeli hromadně.“

„Tak ať činí zase tak… Tenhle list mi tu však ponechej!“

„Chtějí od jasnosti instrukcí! Vrchní prosí, zapřísahá, direktor…“

„Neslyšel jsi jí?“

Knížeti pánu počínala v těle modrá krev kypěti. A když se vzpění modrá krev, trvává dlouho, než se utiší a než přijde zase do své ledové míry.

„Řemeny, kola, šibenice… Jiné instrukce neznám! Všecku přísnost, milosrdenství žádné. Fiat justitia…“

Kníže pán chtěl dopověděti „pereat mundus“, ale nemohl na to nižádným způsobem vzpomenouti. Potom pokynul rukou tajemníkovi, aby se vzdálil.

Za chvíli vzala jeho jasnost do rukou psaní a zahleděla se do něho, jako by to byl pergamén, na němž zapsány byly privileje rodu jeho od nepamětných dob.

„Vysoký, štíhlý muž — s tváří vyzálblou, s manýry, kteréž prozrazují, že se nepohyboval vždycky jen mezi sedláky — jeden z těch, kteří chtějí českou řeč přivésti z kravíren do panských sídel…“

Kníže pán opřel si poznovu čelo o bělounkou ruku a při tom zakýval několikráte hlavou záporně.

Komorník ohlašoval již po třetí návštěvu.

„Nikoho!“ odsekl pokaždé prudce kníže pán.

„Baron Habichtsburg!“

Komorník ohlašuje dnes již čtvrtého hostě, nyní se od prahu nehnul.

„Neslyšel jsi? — Nikoho!“

„Včera přijel přímo z Anglicka, knížecí milosti!“

„Třebas z Ameriky. Pro dnešek nikoho! Až zítra!“

Baron Habichtsburg měl od několika let ku knížeti pánu volný vstup. Byl výtečným znalcem koňského plemene a vkus Habichtsburgův platil mezi vysokou šlechtou za jediné vybroušený. Modré krvi páně baronově to nijak neublížilo a nepřekáželo, když zvláštními lístky oznamoval vysokorodým přátelům svým a zároveň příznivcům, že k vůli nim v nejbližším čase zavede ve Vídni stálý obchod s „Araby“, „Angličany“, — s „Andalusáky“ atd. Nejštědřejšími příznivci „koňského“ barona byli kavalíři z Čech a mezi těmito zaujímala přední místo naše jasnost.

„Vysoký, štíhlý muž s tváří vyzáblou — kolují o něm nejdivnější pověsti, až nesmyslné, že prý pochází z nějakého vysokého rodu …“

Kníže pán položil si levici na čelo.

„Arciť že jsem ho viděl. Nebyl to nikdo jiný než on … Šel jednou kolem, jako by si mne nebyl všiml… Podruhé nevzal ode mne almužny!“

Kníže pán postoupil k protějším dveřím, rozevřel je jako by mimoděk a pokročil ještě dále.

Po stěnách byly rozvěšeny skvostné, drahocenné obrazy. Široké barokové rámce s nejfantastičtějšími okrasami oči pozorovatelovy svitem až oslnily. Na obrazech jevily se ponejvíce mužské a ženské postavy v životní velikosti. Byli to bezpochyby předkové a přátelé jeho knížecí milosti. Očím nezvyklým podobné nádheře bylo by se zdálo, že jim neschází nic, než aby z těžce zlacených rámců vystoupily, podali si jeden s druhou rámě a pustili se u veselý rej. Z mužských representoval každý bohatým rouchem vkus svého času a ze ženských shodovaly se snad všecky, co se týče střihu, v jediném: měly šaty v předu na dobrých šestnáct palců vykrojené a nejhlouběji červenala se každé stolistá růže v nejplnějším rozkvětu, zrovna jako by dnes ji byl někde zahradník utrhl ze skleníku.

V salóně knížecím tvořila jedna přece výminku. Světle modrý šat měla upjatý až po krk a vlasy na skráni srovnané zlatým proužkem po způsobu diadému vlnily se jí plnými proudy na šíje. A i jinak lišila se ode svých družek. Kdežto dámy na ostatních obrazech všecky prozrazovaly věk už usedlejší, tak od třicítky, byla tato dle všeho zachycena na plátno štětcem malířovým dozajista ještě před dvacítkou. Obraz její byl zavěšen v rohu mezi nejposlednějšími. Zdálo se skorem jako by do téhle společnosti ani nepatřila, — už také pro ten výraz ve svém obličeji. Obrazy druhé bylo by vaše oko přeletělo lhostejně, jen tu a tam na některém by snad bylo déle utkvělo, avšak divíc se pouze měnivé barvitosti věrně napodobeného atlasu; u tohoto posledního však byste se byli musili zastaviti ne na okamžik, ale na hezkou chvilku. A potom by se vám bylo ještě od něho nechtělo. Z daleka byste se byli třikrát, čtyřikrát ohlédli, než byste se byli mohli rozloučiti s tímhle obličejem. Mezi vysokou šlechtou setkáváme se s takovým zřídka.

Kníže pán octl se před mladistvou ratolestí svého rodu takřka bezvědomky. Až teprve když pozdvihl oči, když utkvěl jimi na obraze, všiml si, že stojí v rohu salónu, kde bývalo obyčejně pološero — za zimních dnů zvlášť, kam zrak hostí zaletěl málokdy a zaletěl-li, bledou dívčinu tvář přehlédl skorem vždycky.

Slunce, které vnikalo na tahle místa jen jednou za den, vyslalo touže chvílí několik paprsků — mladistvé kontesce či princezně přímo v obličej.

Knížeti pánu náhle se zdálo, jako by obraz oživoval, jako by bledá, krásná tvář dívčina se k němu klonila, jako by se jí nachové rty poznenáhlu rozevíraly a našeptávaly mu cos řečí divnou, uchu jeho nezvyklou, takovou, jakou mluví tam na severu lid, který nyní pálí knížecí dvory, vypovídá úředníkům knížecím poslušnost, — po níž paní kněžna upadá do mdlob.

Kníže pán však těmhle slovům rozuměl, protože smysl a obsah jejich četl v kalně modrých očích dívčiných, které dívaly se na něho s tak nelíčenou vroucností, jak toho jen dovede sestřin zrak…

„Chceš na tom lidu všecko — všecko, co má, ruce jeho, bedra jeho, hlavu jeho, nohy jeho a jen srdce jeho odmítáš, odpuzuješ! — Bratře můj! — Kraj světa jdi, pohledej takový lid a podobného jemu nenalezneš. Jen přilni k němu, a on ti za to dá všecko — všecko, co má, — to své srdce, kteréž odpuzuješ, kteréž odmítáš, nejdříve. — Bratře můj! — Neštiť se toho lidu, miluj jej, pojď, naučím tě ho znáti, celé nitro jeho před tebou rozevru, abys se přesvědčil, že v něm není lsti, že jsou to duše poctivé, které by zasloužily lepších časů…“

Slunce už dávno paprsky své od dívčí tváře odloudilo, salonem rozestřelo se pološero, obrazy rozvěšené po stěnách nebylo lze již rozeznati a kníže pán odpočíval na pružné pohovce, jako by se byl nevím jak unavil, jako by byl konal Bůh ví jak dalekou cestu přes hory, lesy a řeky… A přece se z nádherné této komnaty nehnul ani krok. Za to však tím dále byl jeho duch. A let do zapadlého mládí — také prý unaví, někdy více než opravdová a sebe namáhavější pouť. Myšlenka na někdejší život zavadila vždycky o lebku a čelo jeho, kdykoliv stanul před tímhle obrazem a upřel oči své ve bledou, krásnou dívčinu tvář. Snad ji — tu myšlenku vyvolal pomněnkový věnec, jenž byl malebně rozložen po levé straně na okraji vyčnívajícího stolku květinového.

Obraz připomínal sestru pana knížete — Lucilii. Umřela v jaře života — ten rok po vpádu bavorském a korunovací Karla VII. ve Svatovítském kostele na Hradčanech. V rodině knížecí rostla již na její památce tráva zapomenutí. Nynější paní kněžna, druhá choť pana knížete, dovolila si už několikráte pronésti poznámku, že princezna Lucilie mezi těmihle obrazy, mezi těmito podobiznami dam z nejvyššího světa prapodivně se vyjímá. Kníže pán učinil druhé choti své už mnoho a mnoho k vůli, na stará léta stal se opravdovým otrokem; ale aby odstranil sestřina obrazu, k tomu se přece nikdy nemohl odhodlati. Když se mladí princové jednou otázali, co to za slečnu na onom obraze v západním rohu salónovém, usmála se paní kněžna uštěpačně a prohodila ještě uštěpačněji: „tetička“. Princové se už potom ani jednou nezeptali. Kníže pán tomu byl však velmi povděčen, když se o sestře jeho nečinila vůbec zmínka.

Slečna Lucilie i za života patřila k rodu knížecímu jen podle jména. Ve vysokých společnostech nebylo jí nikdy vídati. Ve Vídni byla všeho všudy jen třikrát. Nejraději prodlévala na Podlesí a zábavu vyhledávala si ve vrstvách, kterýmž se družky její na sto kroků vyhýbaly a jestli se nemohly vyhnouti, rychle tiskly ke rtům šátky napuštěné nejmožnějšími voňavkami. Mezi lidem naučila se řeči jeho, písním jeho, mravům jeho — a tu řeč a ty písně a ten mrav zamilovala si z hlubin duše. A na Podlesí si vyprávěli, že to ani není možná, aby takhle s nimi jednala princezna. Z počátku dívávali se na sebe jako u vytržení, jako by ani nevěřili očím svým, že se na ně usmívá jediná dcera starého pana knížete a že k nim mluví jejich jazykem tak milounce, tak lahodně opět dcera knížecí. Podlešáci hlavami svými kroutili a mohli nechati na tom své rozumy, jak že se jen mohou jejich písně, které si sami vymyslili, ku kterým složila melodii leckde holka, neuměvši ani číst, líbiti dceři knížecí. A když ji tak někdy zaslechli na jejích vycházkách, zastavovali se, ani nedýchali a poslouchali…

Potom se opět na sebe dívali, jeden ke druhému cos prohodil a kam přišli, všude to povídali a kde to slyšeli, všude se divili a ani věřiti tomu také nechtěli, jak by to mohlo jen býti, aby dcera z tak vysokého rodu k nim se snížila … Můj Bože! Byly už mezi nimi hezky staré a bouřemi zašlých let hezky otřelé hlavy, ale na rtech knížecích jejich oči úsměvu přívětivého neviděly a jejich uši slova vlídného z nich neslyšely. Už si tak všickni uvykli na mušketýrské jazyky, na nejpodivnější přezdívky; v panských dvorech i skoták si na ně otevřel hubu dokořán a oni musili mlčeti…

A náhle všimla si jich dcera knížecí! Sehnula se k nim — ku kameni, jež se podobalo oblázkům a leželo roztroušeno, kam se jen podívala, ke hrudám, které k ničemu jinému zdálo se že nejsou než k rozšlápnutí — setřela s nich stoletý prach, prohlédla je bedlivěji okem bystrým i nepředpojatým a zdálo se jí, že našla ryzí, neporušené zlato, jakéhož není ani v císařských dukátech, jnkéhož není ani v jejích náramcích a jejím obručí.

Lid ji ponenáhlu přivykal a počal ji zbožňovati.

Lid na Podlesí viděl v ní svou ochranitelku, svou záštitu, svou orodovnici, a břemeno života otráveného už od kolébky jedem otroctví nesl volněji, protože mu ke hlavě čas od času přiletěla myšlenka: Nejsi tedy ještě tak hluboko a ještě nejsi tak spuštěn, když se k tobě takováhle srdce vinou a když andělé se k tobě obracejí…

Lid princeznu Lucilii velebil, až do nebe ji vynášel a mezi šlechtou bylo jméno její kamenem úrazu. Jen vznešený rod, z něhož pocházela, zrazoval prostořeké jazyky úštěpků a narážek. Leckterýs kavalír za jediné slovo její — za jediný úsměv k nohám by jí byl padl; ale princezna Lucilie úklonky jejich a přemrštěnou dvorností z té duše zhrdala. Jen k jednomu se jinak chovávala. Byl to mladý hrabě Kolovrat, jehožto strýce panství hraničila se statky otce jejího. Nade druhy svými vynikal duchem i srdcem k neporovnání. A princezna Lucilie nalezla v něm učně chápavého, nalezla v duši jeho čistou lidskost, a mysl úplně vymaněnou z názorů „erbovnických“ … Hrabě Kolovrat provázel sličnou učitelku od nějakého času skorem pokaždé na jejích vycházkách. Znali se sice spolu už od mládí, ale tak jako děti, které, kdyby je vlny času od sebe odtrhly a po dlouhých letech opět jednoho ke druhému zavály, stěží by se poznaly. Vábila-li mladého hraběte jiná ještě touha za Liucilií, nebylo nikterak na újmu posvátným citům, jež za krátko oba sdružily nerozlučně. Láska prý bývá výkladům duše milované učenicí nejvnímavější. A mladému hraběti náhledy princezniny přicházely jak se říká v tok i krev, ve hlavě jeho teprv se krystalisujíce.

Nebylo snad jediné dědiny v okolí zámeckém, které by byla zevrub neznala. A když bydlela na zámku samojediná, bývalo jí jako mladé orlici, když ji dlouho zavřenu drželi ve společnosti sov, hejlů a když se jí konečně podaří odletěti.

V Jiřících znalo princeznu každé dítě a nevím, které by nebylo dostalo od ní něco na památku. Zvláště u Květů s mladým hrabětem mnohou chvíli prodlela. Nynější sedlák byl tenkráte výrostkem a Podlešáci už se nemohli ani dočkati, kdy si hrabě vezme princeznu za ženu a kdy bude jejich pánem. Za takovou vrchnost byli by šli na robotu třeba do pekla.

Jednou přinesly větry na Podlesí divné noviny. Ve Vídni prý umřel císař pán a všecky koruny zanechal jediné své dceři. Měl jich prý tolik, že nosil každou, aby všecky vystřídal, na hlavě několik dní v roce. Okolním potentátům však, kteří měli jen po jedné, a ještě jen tak ledabylo stlučené, zachtělo se každému cizího majetku a do české země vrazili Bavoři s Francouzi. Bylo to tehdáž v listopadu a prosinci. Bavorovi se opravdu poštěstilo, jednu tu korunu dostati do svých rukou. A ve Svatovítském kostele musil mu ji arcibiskup ještě posaditi na hlavu. Podlešák Potluka, o kterémž jsem se už jednou zmínil, dopověděl: „Tak vida: malé zloděje věší na šibenice a velké — korunují. Inu tak už je na tom světě a marně o tom myslit, protože jinak nebude.“

Od těch dob však princezna Lucilie jezdívala samotna. A bývala nějak smutna a oči měla jako by od pláče. Alespoň si to tak lidé vykládali. Měla prý zarmutek po hraběti, který musil za svou císařovnu na vojnu. Dobrý lid ji v duchu litoval a povídávali si: „Však oni páni mají také srdce; nejsou arciť mezi nimi všickni stejní, — zrovna jako mezi námi.“

Na Podlesí tenkráte mnohá matka pro syna plakala, mnohá sestra bratra želela a mnohá holka po chlapci toužila. Schytali jich na vojnu jen po okolních dědinách k dobrému stu. Ale snášeli zármutek lehčeji, protože jim pokaždé přišla na mysl princezna, které také vzali potěšení jediné …

Kdysi vyjela si zase k Jiřicům. Bělouš měl uzdu popuštěnou a zdálo se leckdy, že se chce ohlédnouti, že chce svou paní potěšiti a vždycky při tom zařehotal, až vrány z lesů vyletěly podívat se, kdo že se tak v tomhle kraji raduje. Princezna seděla na koníku s hlavou svěsenou, jako by živa nebyla. Jindy se s každým zastavila, s každým dala do řeči, na domov se vyptávala, i na maličkosti tak do podrobna, že se Podlešáci divili, kde taková slečna může si jen na podobné tretky vzpomenouti: „Co dělají děti?“ Kdo pak se kdy staral o děti Podlešáků a kdo pak si kdy na ně pomyslil? Jen páni, když vyrostly a tak sesílily, aby mohly do práce, či aby nosily na ramenou císařskou „břízu“. „Jak pak se pořád máte v tom vašem statku?“ — Komu pak kdy takováhle otázka přišla jen na jazyk! Kdyby byli v těch svých statcích a chatách umírali, nikdo by jich byl nepolitoval! — A dnes, když ji pozdravili, když se na ni tak ze srdce dobráckého usmáli, jen hlavou zakývala a jen šedavé péro za kloboučkem zašustilo v odpověď.

Náhle se zastavila, pozdvihli hlavu a upřela oči stranou k dědině. Za humny v kterémsi statku vzpomínala jakás holčice snad také na hocha, jejž jí vyrvali na vojnu, protože rozléhala se odtamtud smutným hlasem vojenská:

»Na koníčka sedám,
s mou milou se žehnám:
Podej mně, má milá,
ruku pravou!

Ruku mně podala,
smutně zaplakala:
Bodejž bych já mohla
jeti s tebou — —«

A princezně se pomněnkové oči kalily a bělouš se opět ohlížel, jako by ji chtěl potěšiti, jako by ji chtěl v zármutku vyraziti. Už dávno zpěvačka umlkla, už dávno hlaholy písně její v hlubinách lesů umřely a Lucilie opakovala si zajisté po desáté tklivou, melancholickou melodii posledních čtyř veršů:

»Ruku mně podala,
smutně zaplakala:
Bodejž bych já mohla
jeti s tebou!«

Lidé se za ní ohlíželi, cosi potichu si povídali a nespustili ji s očí, dokud nezajela do lesů.

„Uvidíte, že se utrápí! — Jara nedočká! Ubohá!“ ..

Matička Boží sama ví, proč ji tak příliš dobré srdce zabolelo!"

Přišly sněhy; utvořila se sanice jako mlat; princezna vyjela si mezi lid ještě několikrát; naposled byla v Jiřicích na koledu. A bylo to nějaké radosti, když na návsi zahloukali kočové žilami, když zahlaholily „rolničky“, když hnědí koně zařehotali a ze stájí selských odpovídali jim soudruhové, ale utahaní, udření až běda! Tak veselou koledu tu ještě nikdy neměli, protože co Jiřice stojí Jiřicemi, ještě jí nikdy také neslavila s nimi dcera knížecí.

A od vánoc ji ve zdejších dědinách neviděli. Lidé přicházeli v zástupech do zámku; ale nevpustili do vnitra nikoho. A když se ptali v dobromyslností své, kde že princezna, odbývali je služebníci s posměchem, že už se té jejich bídy nabažila a že odjela do Vídně.

Ale Podlešáci hned tak ledakomus nevěří a těmhle služebníkům teprve nevěřili.

Přiletělo jaro z daleka a princezna ještě se ani neukázala. Už byla na lukách otava a o Lucilii dosud ani pohádky.

„Umřela! — Oni nám její smrt tají!'— A ani nás tam nepustili!“

Podlešáky tušení zlé nezklamalo. Lucilie zhasla už přede dvěma měsíci, zrovna v pašijový týden. Služebníci uložili ji do rakve a na bílou sobotu s půlnoci vyjeli s nebožkou ze zámku. A potom ji uložili k odpočinutí věčnému do cizí země, na mnoho a mnoho mil od toho lidu, který s celou duší si zamilovala, k němuž přilnula, jako by z něho byla pošla, a kterému kdyby byla mohla pomoci a uleviti, nevím čím by to byla učinila.

Podzimní větry přinesly na Podlesí opět jiné noviny. Tomu novému králi byla prý česká koruna příliš veliká. Pokaždé, když ji stavěli na jeho hlavu, zapadla mu až na uši a až přes oči. A kde o tom slyšeli, všude to pokládali za zlé znamení. A za těmihle novinami přitáhli na Podlesí brzy Francouzi s Bavory. Táhli zdejšími krajinami nejinak jako by utíkali, a řádili zrovna tak, jako by českou korunu byli ztratili. Nejhorší a nejnevázanější byly regimenty francouzské. Holky a ženy musily před nimi buď do sklepů aneb na půdy až pod „hambálka“. Potom uhodily strašlivé mrazy a z Francouzů dostala prý se na hranice pouhá hrstka. Někde prý se cesty zmrzlými vojáky jen modraly, jako by kopce chrpy ze sněhu vykvétaly. Ale i tyhle bědy dočkaly se svého konce! Co pak by také na zemi mohlo věčně trvati? — „Jen robota!“ říkávali před lety.

O mladém hraběti na Podlesí už také nikdy neslyšeli. Jak by do vody padl! Vojnami následovavšími v nejblíže příštích letech počala blednouti ve hlavách zdejšího lidu památka na princeznu Lucilii. Hořké časy nedovolily ubohému lidu ani přemýšleti. Před bitvou u Lovosic bylo snad v Podlesí málo sedláků, kteří by byli nemusili za císařskou armádou s povozy.

- - - - -

V salóně byla již čirá tma; ale kníže pán ještě seděl v pohovce. Už několikráte se chtěl vzchopiti; pokaždé zdálo se mu však, že je tu přikován, že ruka tajemná silou neodolatelnou svírá jeho ramena. Chtěl již vykřiknouti, zavolati o pomoc, o světlo; ale hrdlo se mu zoužilo, že hlas v samé hrudi ještě se udusil. Před očima míhal se mu obličej zbělený jako sníh, zraky zatlačené, rty těsně sevřené tak jako by zámkem Morany. Náhle se ty zraky rozevíraly, upíraly se na něho, rty se taktéž pootevřely a kníže pán si vždycky zakrýval uši oběma rukama.

— — „Kraj světa jdi, pohledej takový lid a podobného jemu nenalezneš. Bratře můj! Jen přilni k němu a on ti za to dá všecko co má, to srdce své, které odpuzuješ, které odmítáš, nejdříve —“

Kolikrát už slyšel dnes tahle slova! Kolikrát jen za dnů posledních! Sestra Lucilie odpočívá už dobrých čtyřicet let v hrobce knížecí; ale duši její mezi stěny mramorem vykládané zabedniti nemohli…

Knížeti pánu vyvstávaly na čele studené krůpěje potu. Dnes teprv nějak nemohl a nemohl zbaviti se přízraku s bledou i ve smrti krásnou tváří, s očima zatlačenýma a rtoma sevřenýma jako by zámkem Morany. Myšlenky jeho bloudily po panstvích v české zemi od dědiny k dědině …

„Neštiť se toho lidu, miluj jej, pojď, naučím tě ho znát, celé to nitro jeho před tebou rozevru…“

A ten lid mu nyní pálí dvory, ten lid se bouří proti jeho úřadníkům, ten lid ani slyšeti nechce o poslušnosti… A strůjcem celé té rebelie, je člověk, který se po jeho panstvích potuluje už ode mnoha let, — vysoký, štíhlý, s manýry, které prozrazují, že se nenarodil mezi sedláky …

„Měla bys nyní oživnout, ty sestro má, a podívati se na miláčky své! — Zdaž bys je zase brala v ochranu? Zdaž bys v nich opět spatřovala mučenníky? — Ještě dnes chtěla bys mne učit znáti ty poctivce? — Odpočívej bludná duše, v pokoji, a buď ráda, žes umřela a že blouznění tvé vrhlo na náš erb jen matné stíny, které pominuly s tvou památkou! — A mně také už dej pokoje!“

Kníže pán opouštěl salón s hlavou těžkou a krokem až příliš kolísavým. Dnes by byl dozajista na dvorním plesu nějaké vznešené dámě okraj drahého, perlami se jen lesknoucího šatu podpatkem utrhl. Kněžna nemohla se ho už ani dočkati. Poručila jej hledati v celém paláci, protože na osmou hodinu byla náhle ohlášena návštěva francouzského vyslance. A šestá odbila už hezkou chvilku.

Kníže pán by byl opět zůstal nejraději samoten; ale tentokráte to nešlo. Francouzský vyslanec přinášel dozajista zajímavé zprávy z Tuilerií od sestry císařovy.