Bludné duše/Oddíl druhý/IV

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IV.
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: Archive.org
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

Cestou vedoucí z krajského města do Podlesí pohyboval se zvolna vůz se dvojspřeží. Vozka zahalený až po uši ve hnědém, namaštěném kožiše „zahýkal“ skorem každou minutu a řemínek u biče měl už do polovice umrskaný. Dvěma dosti hřmotným valachům se ku předu nějak nechtělo; věšeli hlavy jako by po žlabě a za každým krokem klopýtali. Jen svezl-li se jim bič hezky zostra po srsti, šlo to poněkud rychleji; ale za chvilinku opět dřívějším, loudavým krokem.

Vzadu na dvou otepích ječné slámy, již hezky pocuchaných, seděl stařec ve tmavém, trochu přihnědlém habitě. Kapuci měl přehrnutou přes hlavu, hodně nízko na čelo. Zraky jeho upíraly se neodvratně k černým borům, jež vroubily širokým půlkruhem západní obzor a zároveň tvořily hranice Podlesí. Rty starcovy sevíraly se těsně; nebylo je takořka ani viděti pro bílý, dlouhý, hluboko přes pás sáhající vous, do kteréhož časem zajel únorový větřík, chtěje si s ním zaškádliti či snad starce vyrušiti a oko jeho odvrátiti od lesů, za nimiž se tiché, klidné jindy dědinky změnily k nepoznání...

Vozka byl ze Srbče, koně také ze Srbče a stařec — otec Jarolím z poustevny někdy nad Srbčem. Přivezli ho předevčírem k Zahrádkovům polo bez sebe, položili do teplých peřin a na hlavu mu dali obklady; ale sotva že se vzpamatoval, vzchopil se, podíval se kolem sebe očima vytřeštěnýma a potom si z hluboka oddechl.

„Kam že jste mne to zavezli?“

„K dobrým lidem, otče Jarolíme!“

„K dobrým — nedobrým. Nyní se každý taškář čepejří, že je dobrý...“

„Co pak nás, otče Jarolíme, neznáte? — Jsem Zahrádková!“

„Zahrádková! — A váš muž šel s ním, s tím —“

Otec Jarolím sevřel pěsti.

„Prodá je všecky, zradí do jednoho; v Podlesí bude vdov kolik střech a sirotků na tisíce! — Z těchhle tvých dětí budou všickni — chudáci! A chceš-li, aby se ti vrátil muž, abys nebyla vdovou, aby těmhle dětem vrátil se otec, aby se nestaly sirotami, dej zapřáhnouti, rychle, škoda každé minuty, musím do města. Rozumíš, selko?“

Zahrádková stála před tímhle starcem, jako by byla zdřevěněla. Do uší hučela jí slova poustevníkova: „V Podlesí bude vdov kolik střech, a sirotků na tisíce! — Z těchhle tvých dětí budou všickni... chudáci!“ — jako když všemi zvony na zdejší věži hranu vyzvánějí.

„Chci tvé koně, musím do města, ještě je čas, — slyšíš-li pak?“

„Ale kdo vás, otče Jarolíme, poveze? Mužští jsou pryč... Snad v celé vsi není nikoho, kdo by uměl s koni, leda Kobliha. A ten mívá někdy divné nápady. Říkají o něm, že ‚zjankovatěl‘.“

„Dělej, selko, dělej! Do večera musím býti nazpátek! — Jako byste byli bezhlaví a bezrozumní.“

A ve čtvrť hodině zarachotil od Zahrádků vůz a už na dvoře ozvalo se „hýkání“ Koblihovo.

„Dejte pozor!“ volala selka na zápraží.

„O to si, selko, hlavu nelamte! Nejedu ponejprv!“

A Kobliha zkoušel na valaších tři lokte dlouhý bič ještě na návsi.

A než dojeli do města, nejméně dvacetkrát opakoval Kobliha, když se vůz klonil s cesty do úpadu, že už je to naposled.

Otec Jarolím vešed do kanceláře pozdravil jako křesťan, kterýž hezkých několik let strávil v poustevně přemýšlením o milém Páhubohu a o lidech, tvorech jeho nehodných; písaříci se od svých stolků ohlédli, jeden na druhého se podívali, otevřeli hubená ústa a dali se do smíchu, že se otci Jarolímu zatajil v prsou dech. Z pokojíku, do něhož vedly skleněné dvéře, vyběhl vysoký muž v ošumělém kabátci, a zočiv poustevníka ukázal pravicí na chodbu a osopil se na něho, že otce Jarolíma stará hlava až zabrněla.

„Nemáme kdy s takovými darmožrouty času mařiti! - Ostatně bych měl sto chutí nechat tě, pelichavá kutno, dole ve vrátnici, abys nemrzel darmo lid. Nevíš, že patent rozkazuje přísně, kdo se v kutně kde z někdejších poustevníků objeví, aby byl zatčen a poslán postrkem do svého rodiště? — Ať jsi mi okamžitě s očí!“

„Chci k panu krajskému ...“

„Nerozuměls? — Ať jsi mi okamžitě pryč!“

„Za tohle dá vás Hospodin v pohanění věčné i hanbu věčnou, která nikdy nepřijde k zapomenutí. Ať vyjde vítr rozhněvání Hospodinova a bouře vyrazíc se přijde na vaše hlavy bezbožné l“ Otec Jarolím se potom obrátil a odešel.

Nesl na úřad důležité noviny. Šel panu krajskému povědět, co to za člověka, který se zdejší krajinou potuluje už od dávných let a kterému Bůh ví proč a kde dali jméno Refunda. Štěstí pro něho však, že na ouřadě nevěděli dosud, jak sám vzbouřil všecko, co kde bylo živého v Pozdní, Hřešících a v Srbči. Byl by se dozajista na Podlesí nevrátil. Pro Refundu zapomněl na dobro, že jsou toho vinni páni, proč musil ze avé poustevny a proč jeho chaloupka zpustla za krátký čas, jako by pod její střechou padesát let nikdo byl nebydlel.

„Už se otře o tebe každý jako vítr o tenhle hábit! Však budete toho jednou litovati všickni, kdo jste dali jen průchod myšlénce zlé proti sluze Hospodinově. Bůh Abrahamův, Isakův a Jakubův nedopustí bez trestu posmívati se věrným svým. Posměch váš obrátí se ve kvílení a vaše zlosť v hoře, s kterýmž umřete! Obrátili mysli své a dali víru i srdce své člověku horšímu, než byli služebníci Bálovi.“

Zraky starcovy upřely se k lesům, nad nimiž zdálo se, jako by vystupovaly kotouče šedavého dýmu.

„A tímhle dýmem se zalknete všickni, protože je v tom jeho ruka a jeho hlava. Kam noha jeho vstoupila, všude všecko zašlapala: štěstí, spokojenosť, zdraví — všecko! Že jsem ho dříve nepoznal a dřív se mu tak do tváře nepodíval! Byl bych vás uvaroval; byl bych vám řekl: zavřete před ním dvéře a vrata na těžké zámky a okna zabedněte okenicemi, aby do vašich světnic ani viděti nemohl!“

Koně se náhle zastavili; ale nyní pozdvihli hlavy, zostřili uši a podsední se vzepjal; jako když si dovádíval po lukách. Kobliha měl ho co ztišiti; musil pevně v obě ruce sevříti oprati. Cestou cválalo proti nim několik jezdců. Byli to dragouni. Jeli úprkem; z koní se jen kouřilo a šavle po boku vojákům řinčely na čtvrt hodiny daleko. Hnali se nazpět ku městu.

Bleskem octli se podle vozu. Dva vytasili šavle a zabodli je do otepí ječné slámy, jako by někoho hledali.

„Jsou také z Podlesí! — Už řemení na koních je prozrazuje!“

„A ten staroch div nás neprobodne očima. — Počkej!“

Dragouni byli Češi.

„Stůj!“ rozkřikl se co měl hrdla desátník a Koblihu udeřil plochou tasené šavle přímo přes obličej.

„Odkud?“

„Co vám do toho?“

Otec Jarolím se na otepích ječné slámy vzpřímil a změřil vojáky od helmic až k ostruhám. Však okamžitě ucítil prudkosť karabáče jezdeckého na hlavě i na bedrách.

„Budeš-li mluviti ? — Odkud a kam ? — Sice s námi pojedeš!“

„Ze Srbče, páni vojáci! — A nikam nemůžeme; tlučeme se od čtvrté hodiny.“

Kobliha se stal náhle hovorným. Však věděl proč; a nenadarmo natáhl struny zdvořilosti. Když byly pruské vojny a vojáci potkali povoz, ani se neptali: odkud a kam, ale poručili zhurta: „obrať se!“ a vozka musil chtěj nechtěj s nimi. A kdyby byl nechtěl po dobrém, byli by mu pomohli. A nyní to hnedle také vypadalo jako na vojně. Koně byli k tomu ke všemu ještě z Podlesí a Kobliha je chtěl Zahrádkoví zachovati. Proto také zašlehl hněvivým okem po otci Jarolímovi a v duchu mu skorem přál, že ho desátník karabáčem přivedl k paměti.

„A kam tenhle Barabáš?“

„Byli jsme u Františkánů. Starý fortnýř umí připravovati tuze dobrou masť, — u nás lidé stůňou a otec Jarolím —“

„Lžeš, chlape! — Aby ti jazyk uschl! Na úřadě jsem byl; ale tam jim spletl Pánbůh rozumy, že už jaktěživi nezmoudří!— Poslechněte, vojáci: že jste na mne ruku vložili, že jste muže Božího pohanili, v první bitvě, do které půjdete, zůstanete! — A nyní mne nechte na pokoji; sice povím vám ještě něco horšího. — Jeď!“

Kobliha zašvihl bičem a pobídl koně do opravdy, že se rozjeli poklusem.

Z vojáků se už nikdo neodvážil povoz déle zdržovati. Zamlkli se náhle, jako kdyby se jim byla všecka bujná vojenská krev u srdcí srazila. A nejeli ani cvalem, jen co noha nohu mine a hlavy měli svěšené, že jim pro helmy do opálených tváří nebylo ani viděti. Beztoho vraceli se s nepořízenou a ještě tahle výhrůžka! Dragounům bylo pod bílými plášti teplo jako v parní lázni.

„Eh co, braši! — Za zády se nám plesnivec vysměje! — Měli jsme mu jich přisoliti ještě několik, aby to cítil až do kosti! — A řekl si taky: Boží muž! — To by Pánbůh měl hezkou čeládku. — Takových by se nabral!“

Desátník se nutil mermomocí do smíchu; ale ostatním proroctví starcovo nechtělo z mysli a nechtělo. Před týdnem slyšeli ve městě, že se Turek dole ježí a že poslal do Vídně císaři pánu psaní, nedá-li mu jedno království dobrovolně, že přijde, pobere si všecky koruny, a ani české že mu nenechá. — —

Otec Jarolím se opět zahleděl k černým borům. Měli tam ještě hezky daleko. A koně už zase jen se vlekli před vozem, jako by každou chvilku bylo jim padnouti.

„Slyšíš ty? — Zastav!“

Otec Jarolím se vzpřímil nad otepí slámy jako prve před vojáky. Koblihu však nemusil dvakrát vybídnouti. Vůz stanul okamžitě, jako by byl k cestě přimrzl.

Otec Jarolím dal se potom vysokou mezí, jež vedla z ouvozu k nedalekým borovicím. A zdálo se, jako by čtyřicítka byla s jeho beder odletěla. Za malou chvilku ztratil se s očí udivenému Koblihoví, jemuž valaši teprve nyní nechtěli ku předu. Už celé bičistě o ně otloukl a koní, jako by si byli řekli, ani „nevzali“. Musil s vozu dolu a pomáhati jim u předních kol.

Poustevník zaměřil rovnou cestou ku své chatě. Nepotkal už nikde živé duše. A čím blíže přicházel k Podlesí, tím nápadněji vždy urychlil krok. Zdálo se mu, jako by tam někdo čekal jeho pomoci a nemohl se dočkati.

Nad krajem vyletěly čas od času vrány s kavkami; ale okamžitě zase ukryly se do lesů. Bylo jim asi dusno vysoko ve vzduchu, protože jižní větřík se k večeru ještě více oteplil. Podobal už se tak zcela jarnímu, když nad zelenavým krajem vesna poprvé tichounkým vánkem na všecky strany posílá pozdravení své s polibky, po nichž člověk až do dna duše okřává a po nichž země chvěje se rozkoší jako nevěsta při prvním políbení ženichově.

Už se sešeřilo. Z oudoliny hlaholily k uším starcovým zvonce s kostelních věží či s trámců vztyčených v dědinách, na Podlesí před rychtami. Ale zvučely smutně, — všecky tak jako by zvonily hodinku. A potom zavládlo krajem ticho jako na poušti, jako by tu na celé míle široko daleko nebylo lidského obydlí. Večerní tmou kmitala se v dáli porůznu světélka, — opět jako na poušti bludičky.

Bylo již hezky pozdě večer, když stanul otec Jarolím pod strání, na níž prožil jako strážce okolních dědin mnoho zim a nmoho let. A sotva že si jednou — dvakrát oddechl, už zase stoupala vzhůru noha jeho, ještě tak chvatným, skorem mladickým krokem, jako když si tu vyhledal poprvé útulek k bohumilému životu. Už rozeznával i temnější rysy, kde stála jeho chatka, kde vyčnívaly jako ochránci její kmeny, dozajista třikrát tak staré jako hlava poustevníkova.

Nad Podlesím se náhle temné mraky protrhly a změnily v tak podivné útvary, že bylo člověku pod nimi ne-volno, tak jako poutníku v pohádce, když se mimo nadání octne v zemi, kde mu každý lísteček, každá travička šepce vstříc příšerným šelestěním: „Jsi v kraji nešťastném, — zakletém, jenž čeká vysvoboditele mnoho — mnoho set let!“ — kdo se ho i větry taží šumotem temným: „Chceš býti vykupitelem téhle země ty?“ — kde květinka za květinkou zdvihají k němu kalíšky lesknoucí se rosou perlivou, jako by volaly: „Vysvoboď nás, smiluj se nad námi!“

Na tmavá čela vůkolních lesů lil měsíc plným proudem bledé vypůjčené světlo své; ale trud jim s nich setříti nedovedl. Zdejší boroviny se už mračily hned tenkrát, když byly člověku ještě pod bradu, natož pak když ho přerostly a když jim věky vyryly na čelích brázdy na dva či tři palce hluboké.

Otec Jarolím se zastavil. Asi dvacet kroků před ním rozkládala se jeho chata. Dvéře do vnitra byly vylomeny a pohozeny do stezky vedoucí k poustevně. Střecha zpola stržena, a všecko všudy změněno k nepoznání. Otec Jarolím zase ani zrakům svým nevěřil, jako když uviděl onehdy dlouholetý svůj útulek opěť poprvé. Ruce přeložil křížem přes prsa, naklonil hlavu blíže a zahleděl se v „ohavnosť spuštění“.

Vylomený kříž zdálo se, že střeží vchod do vnitra chaloupky. Jedno rameno zabodlo se do sněhu, svrchní čásť s nápisem na plechové tabulce spočívala na svahu a dolejšek dosahoval daleko přes stezku na stranu protější. Měsíc vrhl právě nejsilnější proud bledého světla na hlavu Krista Pána, kterouž ovíjela koruna z opravdového trní. A mámivou září zdálo se, že na čele Vykupitelově vyvstávají skutečné krůpěje potu krvavého, ztýrané tělo že se mění v opravdové, jako když se chystá duše z něho odletěti, v boku hluboká rána že se rozevírá, že se z ní prýští voda a krev...

Stařec se prudce vzchopil, okamžitě octl se u kříže, klesl do sněhu, zvětralé dřevo oběma rukama přivinul na hruď, hlavu naklonil těsně ku zsinalým tvářím Spasitelovým a rty své přitiskl na jeho rty; byly opravdu studeny jako nebožtíkovy.

„Ty mne nesmíš opustiti — nesmíš, i kdybys chtěl a kdybych toho i zasluhoval! — Slyšíš mne, ty Kriste Ježíši! Takhle si tě na srdce přitisknu, že se mi nevymkneš, že se mnou musíš, a s tebou tvá síla, tvá moc a tvá záštita, kamkoliv se obrátím.“

Kříž v přepaženinách až zasténal, jak ho k sobě křečovitě otec Jarolím přitiskl.

„V příštích dnech tě budu potřebovati, jako nikdy dříve v celém minulém životě. Já ti tu sloužil tolik let, já se tu k tobě modlíval tolik let, já pod tebou probděl v těch letech tolik nocí; — zdaž je můžeš spočítati? A ty pořád den ode dne, rok od roku jako bys mne neviděl, a mne neslyšel. Říkají, že pomsta náleží jen tobě —“

Stařec na chvilku utichl. Měsíc ukryl se za oblaky. Kolem po lesích rozestřelo se příšerné temno. Kříž v přepažinách znova zaskřípal.

„Tak tedy pozdvihni tu svou pravici, já ti pomohu, já ti z ní ostrý hřebík vytáhnu. — A já ti povím, na koho máš poslati metly pomsty své. — Ty ještě mlčíš? Ty ještě jako bys mne neviděl a neslyšel ? — Kriste Ježíši! Či jsem se tu v téhle samotě modlíval nadarmo? Či jsem tu za těch dlouhých nocí sedával také nadarmo!“

Černým borem zavládlo ticho, jako by zdejší lesy z těchhle divných řečí starcových ani jediného slova nechtěly přeslechnouti, jako by si je chtěly vrýti hluboko do paměti, aby je po vídaly lidem v Podlesí, až vymře celé nynější pokolení.

„Víš, Kriste Ježíši, k čemu a na koho chci mstící ruky tvé? — Tak! — Probudil jsem tě a nyní poslouchej!“

Otec Jarolím opět utichl; jen obličej svůj přitiskl ještě těsněji na líce Ukřižovaného a ani necítil, že trny z koruny ho bodají do krve, že mu ve vráskách na čele oraly nové rýhy.

Měsíc se již opět díval jasným okem do Podlesí, oblaka se zvolna rozplývala a tu a tam zakmitla se vysoko nad ztichlými dědinami hvězda. Ale ve zdejší údolině přece hruď se nějak těžce svírala a s obličeje trud nechtěl odletěti. — Víte-liž proč? — Když bídu lidskou nevidíte, když hoře lidské je zrakům vašim aspoň na chvíli zakryto, když jen na okamžik odejdete ze světnice, kde drahá hlava dokonává, kde dobré oči hasnou na věky, kde věrné srdce znenáhla ustává v tlukotu, pod šíré nebe, abyste si tam oddechli, abyste si tam slzy aspoň s očí setřeli, — je vám volněji, přicházíte k sobě, nabýváte nové síly, abyste kalich octem a žlučí naplněný mohli pevně ke rtům přitisknouti! — A v těchhle dědinách, jež bělaly se a šedaly svitem měsíce úžlabinou, kterou prorývá potok Kalvodský do nedohlédna, byla pod každou střechou za tehdejšího času bída lidská, hoře lidské; a kdo tam dokonával ? ... Nikdo! — Tam se smrti, když na ně přicházela, bránili vší silou, vší mocí! — Na chvíli se zdálo, že zase haluzka svěží na kmeni českém uvádá, osýchá a proto se hruď těžce svírala a s obličeje trud nechtěl a nechtěl odletěti.

Otec Jarolím již klečel vedle kříže s rukama sepjatýma, — odříkával večerní modlitbu. Ale zraky ještě upíral tak neodvratně ve zmodralou tvář Vykupitelovu, jako by střehl bedlivě každinký její rys a chtěl z něho souditi, zdali ho slyší a vyslyší. Teprve za hodnou chvíli vstal a nějak mdlým, řekl bych skorem kolísavým krokem došel do chaty, kdež usedl na lavici, jež druhdy zelenala se svěží, lesknavou vrstvou nejkrásnějšího mechu. Ale nezdřiml. Těžko také zdřímnouti, když je hlava plna nejrůznějších obrazů z uprchalého života a když se dere násilně v popředí zvláště jeden, jehož dokončení ponechaly si sudičky až na dny poslední.

- - -

Dragouni zatím již také dojeli do města, ale s nepořízenou. Na dnešek uprchlí totiž ze žalářů zdejších dva delikventi; v městě už se těšili na jejich popravu. Rytmistr dal panu krajskému nejlepší jezdce ze své škadrony a pan krajský slíbil každému, přivedou-li je živé, pět tvrdých, tereziánských tolarů, a přivléknou-li je mrtvé, po dvou říšských. A vojáci nenalezli ani jejich stopy.

Žalářník Gregora seděl ve své světnici s očima vytřeštěnýma, se rtoma polootevřenýma a ve tvářích s tak nezvyklým výrazem, že se zdálo, jako by pokoušelo se o něho tiché bláznovství, a jako by se všech koutů jizby po starodávném způsobu sklenuté plížily se k němu příšery, kterým se říká zoufalství.

Když ho vzali na výslech a mučili ho nejmožnějšími otázkami, ani nehlesl; jediného slova z něho nedostali, jako by byl ztratil i řeč. Ba že jí už ztratil! — Žalářník Gregora leknutím oněměl. Dnes odpoledne potácel se městem ku kapličce. Lidé, co ho potkávali, mohli oči nechati na jeho obličeji, jenž se zatáhl tak náhle barvou nebožtíkův a v němž zraky byly zastřeny jako by pavučinami. U kapličky nebylo ničím ani hnuto. Jen měšťan, na jehož pozemku kaplička byla vystavěna, začínal vysoké meze kolem rozoráivati, tak že svatí apoštolově dívali se už do pole hezky z hluboka zoraného.

Páni musili za ním poslati dva strážníky a na noc k němu také dali člověka. Znali jeho svědomitosť, jeho zevrubné plnění žalářnického úřadu a proto se báli, že by si mohl něco udělati.