Blahé zlaté mládí/1885/Překažená tryzna/IV.

Překažená tryzna Jan Fišer
III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Překažená tryzna
Autor:	Jan Fišer
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 123–129. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Staří Slované své mrtvé upalovali. Za tou příčinou udělána buď hranice na zemi, buď ve vykopané jámě, na kterou položena a spálena byla mrtvola. Sebraný popel dán do popelných nádob čili popelnic a v jámě uložen. Taková pak jáma, žároviště zvaná, vyplněna jest ostatním popelem ze dříví a nad ní z hlíny a kamení mohyla neb kopec nasypán. Oběť takováto nazývala se tryznou.

Znamenitější nebožtíci měli vysoké mohyly, v nichž byl udělán kamenný kruh a do něho vloženy popelnice a pak zemí jsou zasypány. Do popelnice dáno to, co zemřelý nejraději měl, jako: šperky ze zlata, stříbra a bronzu. Také zbraně a rozličné náčiní, které nebožtíkovi náleželo, do hrobu mu vloženo. Mimo to postaveny na hrob i nádoby, z nichž přátelé a příbuzní zemřelého při tryzně, na hrobě odbývané, krmě a nápoje požívali.

Ženské se pochovávaly s množstvím šperků, mužští nejčastěji jen s některou zbraní. Pohanská pohřebiště kladena jsou obyčejně na rovinách, nivách a polích vždycky nad nějakým potůčkem nebo pramenem živé vody a na blízku osad.

Žrec Bořín podlehl ráně na hlavě, již si způsobil vinou zakuklenců, kteří ho při obětnici Svantovítově přepadli. V den úmrtí jeho vrátil se velekněz z další cesty, kterou po vůkolí konal, do osady. Zaslechnuv o úmrtí žrece Bořína, spěchal s Radbogem do chýše jeho. Pokloniv se domácím bůžkům na krbu rozloženým, přistoupil k mrtvole, při níž manželka zemřelého s dcerou Branislavou ve trudném rozjímání seděly, a pravil povýšeným hlasem: „Neskonalá chvála budiž vám, bohové mocní, že jste věrného sluhu povolali k sobě zrovna v době, kdež konána bude slavnosť veliké žertvy na počesť vaši. Hojných vám dáme darů v oběť, by i duše zemřelého očištění došla a cesta mu otevřena byla do ráje.“

Po slovech těchto řekl k manželce nebožtíkově: „Připraviž hranici i dary bohům a zejtra jakmile vzejde večernice na obzoru, budeme odbývati na pohřebišti nad Vltavou slavnou tryznu, při kteréž popel manžela tvého pohřben bude.“

Pokloniv se opětně bohům, odešel i s Radbogem. Na cestě pravil k němu: „Nelituji vámi zaviněné smrti Bořína žrece, neboť dopomůže nám ku vzbouření se zdejšího lidu. V okolních obcích jest vše připraveno a čekají jen na odbytí slavnosti. Jakmile po ní uzří oheň vzplanouti na „vyšší skále“, sejdou se všickni ozbrojení muži do údolí, kdež je rozdělíme a na Levý Hradec v noci útokem uhodíme. Posádka jest slaba. Dříve nežli se kníže vrátí ode dvora německého, budeme moci ztéci i sídlo jeho, Vyšehrad.“

„Kéž bohové věční vezmou v ochranu bojovníky a popřejí lidu svému vítězství!“ odvětil Radbog.

„Zejtra,“ mluvil dále velekněz, „sejde se hojně lidu z okolních osad ku slavnosti tryzny. Dbej toho, by údolí bylo střeženo a zvláště hrad pozorován. Při slavnosti samé pak nešetři medovinou, jíž hojně jsme zásobeni. Nezapomeň též poučiti muže, kteří mají přepadnouti stráž, jak se mají chovati.“

Radbog slíbil vše vyplniti.

Mezitím co se v údolí připravovali k slavnosti veliké tryzny, ubývalo knížeti českému a jeho družině valně zpáteční cesty. Po delší dobu byl však již kníže mysli nepokojné a stále k většímu spěchu napomínal. Již na úsvitě šestého dne cesty přestoupili hranice své vlasti. Kníže volněji si oddechl. Všudy vládl v zemi mír a pokoj.

Když se druhého dne k večeru chýlilo, blížili se k lesnímu svahu Vltavskému. Téměř hodinu trvala cesta, nežli kníže se svými průvodci do hlubokého, strmými skalami obklopeného údolí Vltavy vjížděl. V údolí rozložila se již čirá tma. Tam na druhé straně Vltavy na vysoké skále ve temných obrysech rozkládal se před jezdci Levý Hradec.

Ticho panovalo v celém údolí. Jen temný šum od skal odrážených vln Vltavy docházel sluchu jezdců. Celá výprava chtěla po vůli knížete doraziti ještě na Vyšehrad, a proto jela ostře. Dusot jejich koní zanikal v písčité půdě. Právě přijížděli k malé dědině, když zaslechli směsici různých hlasů lidských. Hned na to spatřili v pravo na výšině opodál Vltavy jasně plápolající oheň, který celé návrší osvítil.

Množství lidu bylo zde shromážděno. K sluchu knížecí družiny zazníval podivný, jednozvučný, stále se opakující zpěv. Postavy nejbližší u ohně zdály se kolem téhož tančiti.

Kníže zastaviv komoně a ukázav v onu stranu, otázal se: „Co to znamená?“

Sluha jeho Podivín přiblíživ se blíže, pravil: „Zdá se mi, že tamto na návrší pohřbili nebožtíka a nyní tryznu odbývají. Tomu aspoň nasvědčuje nejen velký oheň, ale i zpěv a pohyby lidu. Nejspíše počínají za duši zemřelého medovinu píti.“

„Nešťastný to lid,“ odvětil kníže. „Dosud neví, čeho se má přidržeti a čeho zanechati. Pospěšme, bychom odvrátili jich od nesmyslného konání pohanského obřadu a poukázali pobloudilce na cestu pravou. Nechť družina má dále spěje. Pode hradem pak na mne posečká. Ty ale Podivíne a Mutino následujte mne, abychom se k tryzni podívali.“

Sotva že se Podivín od knížete něco vzdálil, by daný rozkaz komonstvu vyřídil, zavzněl najednou válečný ryk a řinkot zbraně. Lid oheň obklopující zděšeným křikem dával se na útěk!

„Družina vpřed! Utvořte kruh kolem žároviště! zavzněl v tu chvíli jasný hlas knížete. Jezdci jeho dali se rychle na pochod.

Otáčeli kruhem žároviště a zamezovali lidu ústup. Kníže pak popojeda v před spatřil již jen několik mužů mezi sebou se potýkati i zvolal: „Složte zbraň! Já, kníže váš, nařizuji pokoj!“ I nastalo najednou hrobové ticho.

Rozvaděné strany stály proti sobě, držíce zbraň spuštěnou. Lid pak hrůzou zděšený díval se na knížete. Vojsko obstoupilo žároviště a lid až k lesu.

„Kdo z vás odvážil se rušiti domácí mír?“ zvolal kníže. Nikdo však neodpovídal. Po opětovné otázce vystoupil stařec ze středu lidu a pravil: „Jasný kníže, zemřel Bořín, ubit jsa od křesťanů ze hradu. Konali jsme na hrobě jeho tryzeň, když stráže naše hradním vojskem tvým jsou přepadeny.“

„Nechť předstoupí vůdce hradních žoldnéřů!“ zvolal kníže. Nikdo však nepřistupoval. A ze zástupu voláno: „Žoldnéři unikli lesem.“

„Kdo vedl z vás tryznu?“ otázal se kníže lidu. „Jasný pane,“ odvětil opět dřívější stařec: „Slavnosť tu řídil velekněz Třas Vyšehradský s naším knězem Radbogem. Viděl jsem však na vlastní oči, jak při objevení tvém skrčeni zástupem lidu do lesa ještě vojskem neobsazeného unikli.“

„Velekněze Vyšehradského žádného není,“ pravil kníže. „Třas byl prvním vlhovcem. Když pak zastkvěla se jasná záře křesťanství na Vyšehradě, zemřel velekněz pohanský a od doby té není žádného! Vlhovec Třas obléká se v roucho velekněze a za takového se vydává, čímž šálí a podvádí lid a nabádá jej k pohanství. Již několikráte byl trestán za podvody své. Než neušetřím ho více. Vy však, již přišli jste tryzeň slaviti za zemřelého, dosvědčujete, že nechcete slyšeti hlasu Syna Božího a nehrozíte se propasti, do níž pošetilým modlářstvím se vrháte!

Tak jako otec pečovati má o zdraví těla a zdar duše dítek svých, tak i mně, knížeti vašemu, Bohem uloženo, starati se o vaše jak tělesné, tak duševní blaho. Všemožně hleděl jsem po celý čas svého panování této úloze dostáti. I posýlám k vám kněze, by seznámili vás se zákonem Božím; byste tento mohli zachovati. Oni učí vás k pravému Bohu se modliti, nabádají vás ku konání dobrých skutků a snaží se, by přivedli duši vaši ku spasení věčnému.

Než vy ve své nepovolné zatvrzelosti pohrdáte péčí mou. Nechcete uposlechnouti hlasu služebníků Božích a tak sami vrháte duši svou do záhuby věčné. Vy nežádáte poznati zákon lásky Páně, jenž velí nejprve milovati Boha z celé duše a bližního tak, jako sebe samého. Proto nehodní jste otcovské péče mé o vás, a nutíte mne, bych jednal s vámi tak, jako jedná otec s neposlušným synem svým.“

Na slova ta zmizelo pojednou rozčilení svedeného lidu. Všickni stáli omámeni a mnozí, kajíce se, padali na kolena a bili se v prsa.

Jediný jen stařec odpovídal opět knížeti: „Jasný kníže, spravedlivé jsou výčitky tvé, jimiž nás káráš. Než nemysli o nás zlé. Každé naše dítko zná lásku a dobrosrdečnosť tvou, kterouž chováš k lidu svému. Také víme, jak miluješ Boha, který za to tě moudrostí a štěstím blaží. Celý pak národ náš ctí v tobě pravého otce svého. A proto nechceme, abys o nás zlého se domníval, jako bychom byli zatvrzelými pohany. My všickni klaníme se spravedlivému Bohu a jen několik příbuzných kněze Radboga přidržuje se ještě víry pohanské.

Že dnes slaviti jsme chtěli tryznu, stalo se jen návodem kněze Třasa. Tento dlí již po několik dnů u kněze Radboga a oba vynasnažili se, všemožně nám domlouvajíce, bychom dnešní den ještě tryznu slavili. My nemohli odolati jejich lákání a tak jsme uposlechli. Odpustiž nám však tentokráte, jasný kníže, tuto slavnosť naši, a my všickni slibujeme tobě, že vícekráte neklesneme a věrně budeme plniti rozkazů tvých.“

„Věřím vám,“ odvětil kníže, „že jste byli svedeni. Domnívám se, že ubití vašeho žrece a nynější půtku nezavinili žoldnéři z hradu, ale že spíše vše strojeno bylo, aby vás rozjitřili proti učení křesťanskému. Hle i vaši kněží, svůdcové, vás opustili. A myslím, že se nikdy již k vám nevrátí. Byste však nezůstali bez učitele a vůdce, pošlu vám je hned zítra z Levého Hradce. Naději se, že jich s láskou přijmete a dle naučení jejich se zachováte. Jestliže vám spása duše svatou, nechť tato tryzeň byla poslední vaší pohanskou bohoslužbou!“ Po slovech těchto odjížděl kníže za volání lidu: „Zdráv buď kníže náš!“

* * *

Druhého dne zavítal kníže Vácslav sám na Levý Hradec, by věc vyšetřil. Zde dověděl se od kněze Chrastěje zpráv, jež dosvědčil mu syn žrece Bořína Mstivoj.

Žoldnéři hradečtí nesúčastnili se ani ubití žrece, aniž přepadli stráž při slavnosti tryzny. Vše to zařídil vlhovec Třas s knězem Radbogem. Najali lidi, již žrece ubili a stráž přepadli.

Tímto činem chtěl vlhovec lid proti křesťanům pobouřiti a hrad přepadnouti.

Kníže dal v okolí po obou pohanských kněžích pátrati, avšak oni zmizeli již z krajiny.

Utekli spolu k modrému Baltu, kde na příkré skále stála pevnosť Arkona, v kteréž stál stkvostný chrám Svantovítův chráněný veleknězem, pod jehož vedením stálo 300 pohanských kněží a přes 200 žreců.

Oba vstoupili ve sbor strážců chrámových.

Avšak za několik roků později sklesla i Arkona v rumy.

Bořín vycvičen stal se knězem a sestru jeho Branislavu přijal kníže Vácslav do družiny své matky Drahomíry, kterou v brzku z vyhnanství jejího z Budče k sobě na hrad povolal.