Blahé zlaté mládí/1885/Překažená tryzna/III.

Překažená tryzna Jan Fišer
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Překažená tryzna
Autor:	Jan Fišer
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 117–123. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V širokém údolí mohutnými skalami a lesy obklopeném, lesklým proudem Vltavy prorývaném, stálo pohromadě něco dřevěných, slámou krytých chýší. Několik výstavnějších domků nalézalo se na úpatí mnohých, dosti příkrých skal. jež údolí toto uzavíraly. Také u lesa rozkládajícího se na jižním svahu stála dosti prostranná chýše žrece Bořiny.

Jednoho letního odpoledne vystoupila mladá dívka z chýše. V ruce nesla věnce z lučního a lesního kvítí uvité. Hned za domem obrátila se v hustý les, kterýmž za nedlouho došla malé mýtiny pod „vysokou skalou“.

Vysoko pněla zde holá skála k nebesům a pod ní stál mohutný dub, pod nímž zřízena byla obětnice bohu Svantovítovi. Socha boha toho byla zhotovena ze dřeva lipového, měla čtyři hlavy, kteréž znamenaly, že vševidoucí oko na všechny strany prozírá. Nedaleko sochy nalézal se veliký čtyřhranný kámen, tak zvané obětniště.

Dívka předstoupila s velikou uctivostí před sochu, padla před ní na tvář k zemi a bijíc se v čelo zvolala: „Velký bože, přijmi oběť dívky chudé a uzdrav mocným svým dechem, líbí-li se tobě, otce mého. Umírni bolesti jeho a přiveď bratra mého v náručí jeho. Za to chci každý svatvečer vonnými květy ověnčiti čelo tvé.“

Po modlitbě té vystoupila dívka na kámen a jala se zdobiti hlavy Svantovítovy, prosíc: „Zjev mi, ó Svantovíte, líbí-li se ti oběť má!“

Ještě nepoložila věnce na poslední hlavu boha, když milý chladný vánek ovanul rozpálené čelo a uslzené oči dívky.

Rychle seskočila dívka a vrhnouc se opět před sochou s tváří svou k zemi, zvolala: „Díky tobě, Svantovíte, za příznivou tvoji odpověď. I já dbáti budu slibu svého a zdobiti tě nejvonnějším, nejlepším kvítím.“

Pak povstala, pohlédla ještě na okrášleného boha a chtěla odejíti.

V tom okamžení vykročil z lesa jinoch, který rychle k obětnici pokročil. Dívka leknutím nemohla ani sebou pohnouti.

Jinoch však přiblíživ se k ní, pravil: „Odpusť, že nenadálým zjevením jsem tě polekal. Čekal jsem již včera nadarmo na tebe, Branislavo. Prosím, poodstup se mnou zde za skálu, bychom jistěji beze svědků mohli promluviti.“

Teprve nyní vzpamatovala se dívka ze svého leknutí. Chopíc se rukou jinochových, zvolala: „Mstivoji, bratře, tys zde? Čeho se to odvažuješ? Nevíš, že každý z našinců, kdokoli tebe potká, může tě zbraní svou jako odpadlíka usmrtiti? Zapomněl jsi kletby otcovy?“

„Vědomo jest mi,“ odvětil jinoch, „že odpadlík kletbou stíhaný smrti propadá. Než však hodná sestra má Branislava zajisté toho neučiní, aby vydala bratra svého do rukou nepřátel.“

„Ba že neučiním,“ odvětila s povzdechem sestra, „spíše bych dala život svůj za to, kdybys byl zůstal věren víře otců svých a dlel dosud pod střechou skromné chýše naší, odkudž vymizel všecken mír.“

„Jak se má otec?“ otázal se kvapně bratr.

„Po odchodu tvém,“ vypravovala Branislava, „velmi se mu přitížilo. Matka neodstupuje od jeho lože. Dnes navštívil ho náš kněz a přivedl s sebou i velekněze. Otec nemohl však s nimi mluviti. Tu natrhala jsem květů, neb nemáme, čím bychom hněv bohů ukrotili a jich sobě naklonili, a těmi okrášlila jsem Svantovíta. Zjevil mi, že otce uzdraví a ty, bratře, že se opět vrátíš do rodné chýšky naší.“

„Hněvu Svantovíta nemusíš se báti,“ pravil bratr, „aniž v zjevení jeho věřiti. Nad námi dlí jiný Bůh, než-li je modla tato zhotovená ze dřeva!“

„Nerouhej se, bratře,“ pravila dívka, „neboť Svantovít na blízku a potrestá tě za nedůvěru tvou.“

„Nelekám se hněvu boha dřevěného,“ zvolal Mstivoj, „ale bojím se Boha živého, silného a mocného, který stvořil nebe a zemi a vše, co se zde nalézá, který stvořil i člověka dle obrazu svého.“

„Jest Bůh křesťanů, nyní i Bůh tvůj, mocným?“ otázala se dívka.

„Jest všemohoucím,“ zvolal bratr. „Modly vaše však jsou bezmocné, nemohou člověka spasiti ni zatratiti. Náš Bůh jest však Bohem lásky, který žádá, aby lidstvo mělo podíl po smrti na radostech nebeských. Proto poslal Syna svého na zemi, aby smyl hříchy naše a otevřel nám brány ráje.“

Branislava s udivením poslouchala vypravování bratrovo. Tento však pokračoval v řeči své.

„Kristus, syn Boží, vykoupiv nás smrtí kříže, vstal třetího dne z mrtvých, vstoupil na nebesa k Otci svému a přijde opět v den posledního soudu, by soudil všecky lidi, živé i mrtvé, za skutky jejich. Těla pak vyvolených Páně budou po soudu nesmrtelná, ozářená věčnou krásou a mladostí. Nastoupí pak život blažený v nebi, kdežto hříšníci budou v ohni pekelném pykati hříchů svých.“

Slova ta velice dojímala Branislavu. I otázala se: „Umře-li otec náš, nepovede jej tudy Morana v černou noc stínů?“

„Neníť Morany,“ odvětil bratr. „Anděl doprovodí duši každého zemřelého před soudnou stolici Boží, kdež bude s ním podle skutků jeho naloženo.“

„Kdo tě všemu tomu naučil?“ tázala se sestra.

„Mladý kněz, jenž dlí na Levém Hradci. Po delší dobu scházívali jsme se na rozličných místech v lesích, kdež mne ve víře křesťanů vyučil. Já pak poznav pravosť její, přijal jsem křest, který mi udělil kněz Chrastaj na Levém Hradci. To vše někdo vyzradil našemu otci, který mne zavrhl a proklel a z chýše vyhnal. Bydlím nyní na hradě, kdež se mne laskavě ujali a dále vyučují.“

„A přece přátelé tvoji zranili tak našeho otce, při bohoslužbě, že nyní tone mezi životem a smrtí,“ trpce pravila Branislava.

„Nevěř, sestro, tomu!“ odvětil bratr. „Slyšel jsem také tak vyprávěti. Otce prý postihli tři zakuklení muži, když právě na místě tomto žertvu vykonával, a zranili prý jej tak, že ho polomrtvého nechali ležeti na místě, kdež později nalezen byl. Mohu se ti Bohem a svou ctí doložiti, že takového hrubého násilí žádný křesťan se nedopustí, neboť naše přikázání zní: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň i ty jiným!“ Pravý křesťan přikázání toho nikdy nepřestoupí!“

„Kdo mohl tudy tak ublížiti otci našemu,“ namítala sestra, „vždyť to sám kněz Radbog dokázal!“

„Kněz Radbog jest nepřítelem křesťanů,“ pravil Mstivoj, „a proto že nezná víry jejich, domýšlí se, že by mohli spáchati takový skutek. Avšak nikdo toho z křesťanů se nedopustil. Kdo však zločin ten spáchal, zakryto jest rouškou tajemství; doufám však, že i tato se odhalí a nevinnosť křesťanů se dokáže.“ —

V tom zavzněl po třikráte táhlý zvuk rohu po údolí.

Branislava zbledla a bratr její zachvěl se na celém těle a tázal se: „Co se stalo, proč se svolávají mužové k poradě?“

„Spěš rychle odtud,“ zvolala sestra. „Přítomnosť tvá zajisté vyzrazena, a dáno znamení k poplachu, bys byl chycen. Spěš tudy rychle lesem k řece a zejtra, jakmile dennice na obzoru se objeví, shledáme se na Vltavě tam pod „mrtvou skalou“.“

Jediné jen stisknutí ruky a bratr odkvapil. A měl také nejvyšší čas; neboť když Branislava prošla lesem a před chýší otcovou se zastavila, shromážděno tu již bylo mužstvo na návsi pod třemi duby. Branislava přistoupila také blíže, by zvěděla, o čem se zde jednati bude. Tušení její jí nezklamalo.

Velekněz vstoupiv v střed mužů, oznamoval jim, že stráž spatřila kolem dědiny potloukati se tři muže. Nejspíše jsou to ti, kteří žertovci Bořínovi na smrť ublížili. Mimo to spatřili v údolí Bořínova odpadlého syna Mstivoje, a proto vyzýval kněz muže, by chopil se každý zbraně, vůkolí celé prohledali a muže ty buď zajali aneb zabili. Mstivoje pak odpadlíka by, kdokoli ho napadne, hned zabil jako zrádce; neb zradiv víru svou, vyzradil i křesťanům na hradě místo, kde obětnice jejich stojí.

Branislava div že leknutím neomdlela. Ubírajíc se pak volným krokem do chýše, prosila bohy za zachránění bratrovo. Mimoděk však prosila i Boha křesťanů, by bratra jejího v ochranu svou vzal.

A Mstivoj znikl šťastně záhuby. Několik mužů prohledávalo okolí a větší čásť pustila se hned cestou k Levému Hradci, aby jej na útěku snad zastihnouti mohla. Došli v největším kvapu až do údolí kolem hradu se táhnoucího, a když pohlédli ku hradu vzhůru, viděli již temene vrchu hradního dostupovati muže, ve kterém poznali Mstivoje.

Na severu nedaleko Levého Hradce činí Vltava mocnou okliku, vyhýbajíc se k východu v běhu svém holé příkré skále. Délkou času vymlely v pískové skále vlny Vltavské skrovnou jeskyňku, která při malé vodě jest neschůdnou, točitou stezkou přímo s vrchu vedoucí přístupna. V této jeskyňce scházeli se již po několik dní bratr se sestrou. Zde znenáhla poznala Branislava pravou církev Kristovu a upřímné přání jevila, aby mohla křest přijmouti. Bratr jí slíbil přispěti, avšak dosud nenaskytla se k tomu příhodná doba.

Do údolí přicházeli ozbrojení cizí muži a častěji až dlouho do noci radili se pod duby. Sesílené hlídky obcházely pak celé údolí, tak že Mstivojovi jen s velikou opatrností bylo možno ve známém útulku se sestrou se sejíti.

Mimo to stával se stav jeho otce denně neutěšenějším, a proto nebylo možno Branislavě na další čas od něho odejíti.

Mezi tím přijat jest Mstivoj na Levém Hradci mezi žáky, jichž kněz Chrastěj za dohledu Kajcha cvičil u vykonávání křesťanských služeb Božích.