Blahé zlaté mládí/1885/Pět povídek/Z račí říše

Pět povídek Ladislav Benýšek
Vrba a vrbičky	Z račí říše	V pěvecké škole

Údaje o textu
Titulek:	Z račí říše
Autor:	Ladislav Benýšek
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 81–85. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Co poléčíme na raky, tatínku?“ ptal se desítiletý Vladivoj otce. „Nemáme dnes ani starého masa, ani žab, ani jiného, čím obyčejně ráčky vnadíme.“

Vladivoj vycházíval často s otcem ku blízké říčce mezi olšiny lovit raků, což bývávalo mu zábavou nemalou. I dnes podle slibu otcova mělo se vyjíti. Vladivoj byl všecek radostí unesen, jen potřebné vnadidlo dělalo mu starosti.

„Nestarej se, milý synu!“ těšil otec. „Matka povídá, že zcepenělo jí včera house. Leží prý za zahradou již druhý den; toho užijeme.“

„Jak to myslíš, tatínku? Chceš celé house do sáčku vložiti? To snad nepůjde; house tuze veliké.“

„Nikoli, Vladivoji. Vymyslil jsem dnes zvláštní, nový způsob lovení. Uvidíme, jak se nám podaří.“

„Jak chceš tedy, milý otče, housete při lovení užiti? Jsem zvědav; vylož mi úmysl svůj.“

„Uděláme vše zcela jednoduše. Maminku poprosíme o nějaký starý košík — a o ten nebude nouze; jest jich na komoře několik — do tohoto vložíme mrtvé housátko, obtěžkáme dno kamenem a vše to uvázané na silnějším provázku ponoříme do říčného proudu.“

Vladivoj, slyše toto, poskočil a zatleskal rukama.

„Tatínku, to jest znamenitý nápad,“ volal synek. „To bude dobré, až plný koš ráčat vytáhneme nad vodu. Bude to lov!“

Po těchto slovech začal Vladivoj snášeti vše potřebné. Vyprosil od matky koš, přinesl za nohu mrtvé house, opatřil provázek a v malé chvíli naši rakaři byli na pochodu k řece.

Vladivoj nesl nové lovecké prostředky, cestou stále povídaje. Otec často mu přisvědčoval.

Již stanuli u vody. Vyhlédnuto příhodné místo v olšinách nedaleko splavu, košík s housetem na dně kamenem obtěžkaný ponořen do vody a provázek, aby do hlubiny se nepotopil, přivázán k větvi olšové.

Vladivoj byl netrpělivý a nedočkavý. Po malé chvíli chtěl již koš vytáhnouti. Otec však nepřipustil tomu.

„Vyčkej!“ poučoval synka. „Nedočkavým na lovu se nedařívá. Do koše podíváme se teprve někdy zejtra nebo pozejtří; zatím dnes, abychom snad přece s prázdnýma rukama domů nepřišli, hodíme udici.“

Místo nade splavem i pod ním bylo místo našim výletníkům velmi milé. Zde rybařili i rakařili. Udice své ani domů neodnášívali; schovávali si je na bezpečném místě v olšové houštině, odkudž brávali je, kdy bylo jich třeba.

Vyhledány tedy udice; Vladivoj sebral několik dešťovek, o něž u říčky nouze nebývala.

Lov nebyl toho dne vydatný. Ryby nebraly; mimo několik nepatrných mřeněk a jednoho okouna nic více lovci domů neodnášeli.

Vladivoj byl na zpátečním pochodu poněkud nevrlý. Mrzelo ho, že do košíka ještě toho dne nesměl alespoň jednou pohlédnouti. Otec domlouval mu, dokládaje, že překvapení lovecké bude později značnější, radost z polapených ráčat tím větší.

Dva dni otec s Vladivojem u vody nebyli. Zatím v řece bylo živo a veselo. Brzy na to, když košík obtěžkaný spočinul pod hladinou, zvěděl o události jeden z říčních korýšů.

Procházeje se mezi kořeny olšovými po kamenitém dnu, narazil na cosi pevného, co vadilo mu v cestě.

„Co to?“ pomyslil sám pro sebe; „nikdy tu cos podobného nebývalo; znám tu přece každé místečko, ba každé zrnko písečné.“ Zvědavě obzíral neznámý předmět se všech stran, a chtěje i o obsahu vnitřním se přesvědčiti, málo proudem vznesl se do výše. Tu již líbezný zápach račímu nosu zvědavce lákal sestoupiti do útrob schýlené košatiny. Ráčku již již dělaly se laskominy a nemoha odolati svůdnosti nemalé, již v hlubinách ponořenému houseti probíral se v peří.

Nenadál se ani, že nikým k tabuli nepozván, toho dne tak dobré míti bude časy.

Nasytiv se náležitě a vida masa s dostatek na mnoho dní pro celou račí osadu, dal se vodou na cesty, aby přátelům svým vyprávěl o nenadálé příhodě. Šel zvát na hody.

Neputoval dlouho vodní hlubinou, když potkal račí společnosť.

„Dobrý den, braši!“ oslovil známé.

„Dobrý den,“ odpovídalo se několikerými ústy. „Odkud zase pane — z potulky?“

„Ano, z potulky. Nesu vám dobré zvěsti, přátelé.“

„Aj! Tedy mluv, ať zvíme cos nového od tebe.“

„Tamto nedaleko mezi kořeny olšovými na kamenitém dně nalezl jsem jakýs košík.“

„Nic více? Krámy pouhé vodou přinesené.“

„Ovšem, ale nebuďte nedočkavými a slyšte dále. Zkoumaje obsah jeho, nalezl jsem velikého jakéhos opeřence, na jehož mase výborném jsem si hned znamenitě pochutnal.“

Raci naslouchali pozorně a zvědavě slovům těmto posledním.

„Masa je dost a dost. Pro nás všecky, kteří v těchto končinách u splavu žijeme, na několik dní náležitá výživa. Jste-li s novinou mou spokojeni?“

„Náležitě,“ ozvalo se jedním hlasem. Jsi upřímný bratr; až my nalezneme něco podobného, nezapomeneme také na tebe.“

„Chcete-li ještě dnes o pravdě mých slov se přesvědčiti?“

„Třeba.“

„Tedy za mnou!“

Po těch slovech celá račí společnost hodnověrným vůdcem vedena račím putovala směrem k ponořenému košíku. Došedše cíle s chutí dali se do jídla. Chutnalo všem, libovali si.

Které z ráčat dosud nevědělo o novém nálezu, dovědělo se ještě toho dne.

Dne druhého a třetího již bylo v koši stále živo. Lační přicházeli, sytí odcházeli, nálezce pak znamenité pochoutky slaven po všecek čas. —

Třetího dne teprve přišli ti, kdo rakům léček nadělali.

„Tatínku, to bude lov!“ volal Vladivoj dříve ještě, než noha jeho stanula v olšinách.

„Bude, bude,“ přisvědčoval otec.

„Kdo však z nás dvou, otče, koš do vody ponořený má vytáhnouti?“ ptal se Vladivoj.

„Budeš-li opatrný, tobě to dovolím.“

„Budu, budu velmi opatrný.“

„Tedy vytáhni koš sám; já jen budu se dívati.“

Oba příchozí zastavili se v olšovém houští a Vladivoj pátral po provazu.

Vyhledav jej, jal se koš, valně těžký, z hlubiny zvedati. Zapomínal při tom skoro dýchati; ani otec nemluvil, oka se syna svého nespouštěje.

Již byl koš nad vodou. Černých korýšů hemžilo se v něm tolik, že zbytků housete, na němž se pásli, nebylo ani viděti.

Vladivoj vykřikl radostí, otec zasmál se hlasitě. Výkřik chlapcův a smích otcův zněl v dáli; vršiny a skály okolní opakovaly obé ozvěnou, jakoby samy ze zdařeného lovu se radovaly.

V tom zase výkřik a v okamžiku vršiny a skaliny ozvěnou opakovaly úpěnlivý pláč.

Když již Vladivoj vylovený koš držel tak vysoko nad vodou, že mohl rukou otec po něm sáhnouti, utrhlo se tíží kamene vetché dno a vše i s ráčaty sřítilo se zpátky do hlubiny nad jezem.

Na lovce zírala jen otevřená, bezedná dutina starého koše jim oběma jako na posměch.

Vladivoj dlouho vzpomínal s hořkostí na ztracené ráčky. Teprve, když dorostl, vypravovával veselý příběh tento rád a se smíchem v kruhu známých svých.

Ve hlubině pak u splavu vypravovávala se pověsť o podivném zachránění v nebezpečí po mnohé věky.

Kámen, jenž račím předkům na svobodu pomohl, uctívají prý ráčata v olšových kořenech do dneška, majíce ho u veliké vážnosti.