Blahé zlaté mládí/1884/Makové buchty

Blahé zlaté mládí/1884
Útěcha	Makové buchty	Netopýr

Údaje o textu
Titulek:	Makové buchty
Autor:	František Josef Andrlík
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 122–129. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

„Makové buchty? — Ha, ha, ha! Nu, to hle bude jistě pleskání!“

Jen se směj, diblíku, a třebas hlasitě; však ty je přece rád jídáš, jako Toník Vavrdův. Připouštím, že jsou ti milejší povidlové, nebo tvarohové; ale ty by se mi, holečku, nehodily do krámu. Potřebuji nutně makových; nebo jen po těch bažil Toník, o němž chci vyprávěti.

U Vavrdů mívali buchty zřídka kdy; v pátek pekávala panímáma pouze vdolky z černé mouky. Vdolky chutnaly sice mnohem lépe, nežli chléb, ale s buchtami, makovými buchtami, měřiti se nemohly. Jaký div, že prosíval Toník zhusta:

„Maminko, upečte raději buchty!“

Ale panímáma Vavrdová odpovídala: „O všedním dnu nemůžeme si přáti buchet. Buď spokojen, milý hochu, s tím, co nám Bůh nadělil! Mnozí lidé nemají ni chleba do syta. Zejtra pomůžeš tlouci mák, a v neděli budeme míti buchty!“

V sobotu, hned po obědě, snesl Toník bez pobídky pernici, požádal matku, by mu nasypala máku, a s chutí pustil se do díla. By práce šla rychleji, prozpěvoval:

„Tluku, tluku mák,
ale nevím jak;
optám já se však,
jak se tluče mák.
Mák se tluče tak,
tak, hle, tak, hle, tak!“

Leč za malou chvíli naříkal, že ho bolí ruce a záda, že již nemůže…

„A já také nemám tolik síly,“ usmívá se matka. „Ruce moje jsou již slaby. Po druhé nesmýšlej si makových buchet! Tvarohové byly by bez namáhání.“

Ale po těch Toník nedychtil. Zapomněl tedy na bolesť i zemdlení, a znova počal tlouci.

Po neděli zbývalo ještě několik buchet, které schovala matka pro kmotra Příhodu a — Toníka. Jedva přišel chlapec v pondělí odpoledne ze školy, podala mu maminka buchtu.

Toník se zasmál a vyklouzl se svačinou na náves. Dal si s několika druhy slovo, že se po škole sejdou, by se v potoce vykoupali.

Je tak parno, že se pot lije s těla. Není divu, touží-li hoši po schlazení.

Toník nečekal dlouho: tam hle kluše Pepík Coufalův, ze protější strany pospíchá Vácslav Splašený, a za ním uhání s krajícem chleba Ondřej Toporův.

Vesele a hlučně kráčejí spolužáci k vodě. V okamžení brodí a šplechtají se ve chladivém toku. Ach, jak je tu milo a příjemno! —

„A teď si něco povíme, nebo zahrajeme!“ vybízí Václav, když se byli vykoupali. „Tak hle na břehu seděti nebudeme!“

„Ale co? Máte-li kdo špačka, nebo míč?“

„Eh, kdo by se pachtil v horku! Vymysli něco jiného!“

„Nebo pojďme na lusky!“ navrhuje Ondřej.

„Pojďme!“ vyskočil Splašený. „Ale kam?“

„To je to, kam!“ — Tam hle za potokem je mák! Nařežme si raději makovic!“

„Hrrrr na makovice!“ vyhrnuje Pepík spodky a stoupá brodem na protější břeh.

„Vraťte se, hoši!“ volá Toník. „Vraťte se! Kdyby to věděl starý Bouchal, zle by se vám vedlo!“

„Nevídáno! Pro několik makovic!“ směje se Vácslav. „Jen pojďte!“

„Nechoďte! Co by tomu řekl pan učitel?“

„Ah, ten je doma! Ze školy není viděti až sem!“

„Je to hřích! Chcete se dopustiti krádeže!“

Ale hoši již neslyšeli: byli na protějším břehu i kvapně lámali a řezali makovice.

Toník upřeně se díval na ně. Nebyl by za celý svět sáhl na cizí úrodu, — a hle, soudruhové počínají si na cizí roli jako ve svém! Však se o tom jistě někdo doví a potom ucítí hoši nemilých následků zbrklého činu. —

Než by deset napočítal, vrátili se chlapci a usedli u vody.

Pepík a Ondřej mají nabité kapsy makovicemi a Vácslav mimo to plnou čepici. Chutě rozlupují makovice, mák vysypávají do dlaní a pochutnávají si na zapovězeném ovoci. Prázdné makovice odhazují do vody, by zanesla svědky daremného činu daleko ode vsi. Mají velikou radosť, že plovou slupiny jako lodice po proudu.

„Chtěl bys, viď?“ škádlí Splašený Toníka nastrkuje makovici. „Oho, brachu, pro tebe nemáme! Nedáme ti ni jediné!“

„Však nechci a nechtěl bych, i kdyby byly vaše!“

„Ach, jak jest sladký!“ libuje si Ondra.

„Zrovna jako cukr!“ dodává Pepík.

„Toník má také laskominy. Hleďte jen, kterak se oblizuje! — Na, dám ti přece jednu!“

Toník vzal makovici a hodiv ji přes vodu na roli Bouchalovu zvolal: „Tam patří!“ — — —

II.

Bouchalova chata byla téměř poslední ve vsi a těsně u potoka. Tou dobou, kdy hoši pochutnávali si na máku, klečela Bouchalová na lávce a máchala prádlo. Náhle uzřela několik plovoucích slupin z makovic. Za prvými ženou se druhé, a tamhle jest jich celý pluk. Co to? Odkud plovou? Kdo má makoviště u potoka?

Žena se vzchopila i pádí k chatě: „Táto, pojď ven! Pohleď na vodu! Někdo nám pořezal makovice!“

Bouchal upřel zrak na plovoucí slupiny, chopil se tyče, jež právě byla po ruce, a kvapně vykročil do vsi. Za malou chvíli spatřil čtyři chlapce, kteří seděli u potoka. Posud dobývají mák, posud házejí prázdné makovice do vody.

„Nu počkejte, kluci, to vám přijde draze!“ pohrozil Bouchal hněvivě holí a namířil si k vodě.

V tom však ohlédl se Splašený a vida příchozího mávati holí zbledl a vzkřikl: „Utíkejte, honem do vody! Pantáta je tu!“ V nejbližším okamžení byl ve vodě a za ním prchal i Pepík s Ondřejem.

Ale Toník zůstal klidně seděti; jest si vědom, že nedopustil se zlého. Netřeba mu tedy prchati. Beze strachu pohlíží na kvapícího Bouchala.

„Daremní, ničemní kluci,“ volá chalupník, „však vás přece dopadnu!“ A přiskočiv k Toníkovi chopil ho za ruku. „Mám alespoň jednoho nezvedu. Nevyplatí se ti, činiti na poli škodu!“

Toník honem vysvětluje, že netrhal makovic; že se vůbec ani nehnul. Tvrdí, že varoval druhy. Nemůže přece za to, že ho neposlechli. Ale čím déle se omlouvá, tím více hněvá se Bouchal.

„Lžeš, kloučku! Však ty budeš mluviti jinak, až ucítíš lískovku!“

„Pro Pána Boha, mějte slitováni, pantáto!“ rozplakal se Toník. „Optejte se, koho chcete: každý poví, že jsem nevinen!“

„Nevinen!“ vzkřikl Bouchal. „A co je to, hle? Máš posud mezi zuby zbytky máku!“

„Ah to je z našeho! Vždyť máme sami dosti máku; vašeho jsem ani neokusil. Jedl jsem před chvílí makovou buchtu!“

„Makovou buchtu! Láry fáry! Dnes není posvícení, nebo pouť! Makové buchty nepekou se denně!“

„Zbyly nám od neděle. Ach, drahý pantáto, věřte mi! Mluvím svatou pravdu!“

„Jsi podšitá kopa, jako druzí; ale lhaním mne nespleteš! Půjdeš se mnou!“

Chvěje se jak osyka dal se Toník vléci. Pochopil, že by vzpírání neprospělo.

„Tu hle vedu ptáčka!“ volá Bouchal už z daleka na ženu. „Spražím ho, že mu podruhé zajde chuť na mák.“ Dovedl Toníka do komory a zamkl na klíč.

Ubohý chlapec byl zavřen. V hořkém pláči vrhl se na hliněnou podlahu, naříkal, bědoval, lomil rukama — a opět bil pěstí do dveří, křičel, prosil a ujišťoval. Ale marně; Bouchal neslyšel — odešel z domu — a žena nedbala hluku.

Po dlouhé době umlkl Toník. Napadlo ho: „Co mi může Bouchal učiniti? K večeru mne jistě propustí!“

Ohlíží se po komoře. Na zemi je plno hrnců, nářadí hospodářského; na stěně visí ohromná kabela. A vysoko nad hlavou jeho ční zamřížené okénko, jímž se derou již poslední paprsky zapadajícího slunce… Za chvíli bude tma. Co si počne ubohý Toník po tmě, neobjeví-li se v brzku vysvoboditel? Úzkosť se vrací. Čím déle prodlévá ve vězení, tím větší strach se ho zmocňuje. Posléze klesá na kolena i modlí se vroucně. Prosí za vysvobození.

Již domníval se chlapec, že vyslyšel dobrý Bůh jeho volání. Otevřely se dvéře a starý Bouchal se objevil se svítilnou. Vida Toníka klečícího pravil: „Už měkneš! Tušil jsem to. A zejtra budeš jako máslo. Jakmile nastane jitro, půjdeš se mnou k rychtáři, by tě náležitě potrestal! Tam povíš i jména ostatních soudruhův!“

A než-li se Toník nadál, vyklouzl chalupník opět do síně.

K rychtáři! Aby byl potrestán! Jaká hanba ho čeká! Bude na něho ukazovati celá ves. „Ach proč jen jsem jedl makovou buchtu! Jen ta způsobila, že mi Bouchal nevěří!“ lká nešťastný Toník. „Kdo by se byl nadál, že shlédne Bouchal mák i mezi zuby! — Kéž by si na mne vzpomněli domácí! Snad mne tu maminka nenechá. Snad se doma dovědí, co se stalo?“

Leč ucházela hodina za hodinou — a Toník posud prodléval v komoře. Posléze, unaven jsa pláčem a mnohými dojmy, usnul. Avšak i ve spánku pronásledovaly chlapce děsivé přeludy. Zdá se mu, že je stíhán. Pádí, seč síly a nohy stačí; leč strašný muž je mu neustále v patách. Již slyší těžký jeho dech; cítí, kterak se dotýká jeho ramene svalnatá ruka. Chce vzkřiknouti, vyskočiti; škube sebou; brání se rukama, nohama — — Ale v tom ozve se lahodný hlas milé matičky: „Toníku, co je ti? Co kutíš?“

Chlapec otevřel oči, mne si zrak a v největším udivení pozoruje, že odpočívá doma na svém loži a že jest bílý den. U nohou sedí matička, vlídně na syna se usmívající.

„Pro pána krále,“ volá chlapec spínaje ruce, „tedy to vše byl jen pouhý sen? Ach, maminko, měl jsem strašný sen!“

Vavrdová se usmála, pohladila Toníka a pravila: „Nebyl to sen, milý hochu; nýbrž skutečnosť, smutná skutečnosť? Rci mi přece, jak jsi se dostal do Bouchalovy komory?“

S úžasem pohlédl synek na matku: „Tedy je to přece pravda?“ A rychle vypověděv co se bylo stalo, dodal: „Nemůžete si pomysliti, jakých úzkostí bylo mi zakusiti, nežli jsem usnul.“

„A jedva jsi usnul, přišel pro tě Petr a odnesl domů. Teprve pozdě u večer zvěděli jsme, kam jsi se poděl. Ubohý Petr seběhal celou ves, nežli vypátral, kde jsi. Ondřej Toporův pověděl, co mu bylo známo, potvrdil tvou nevinu a pospíšil s Petrem k Bouchalovi, by tě propustil. Jen dobré svědomí způsobilo, že jsi spal pevně i nevěděl, že tě odnášejí. Včerejší příhoda však ti dala za vyučenou, bys neměl s nezvedenými hochy spolkův a vyhýbal se jim; nebo kdo se zlými bývá, špatné jméno mívá. — Hleď, právě jde obecní sluha ku Splašeným!“

Toník přiskočil k oknu: spatřil, kterak po chvíli vychází sluha s Vácslavem i otcem, a kráčeli přímo ku představenému.

„Jako Vácslava, dovede sluha i Pepíka s Ondřejem na rychtu,“ pokračuje matka. „S hochy bude zle! Špatné-li símě naseli, nemohou dobrého kliditi. Byť prchli a se skryli kamkoli, činy jejich přece vyšly na světlo.“ —

Ještě dopoledne dostavil se Bouchal k Vavrdovům, aby se omluvil panímámě, že ji byl zbytečně polekal, a dodal: „Nevěděl jsem, že máte tak hodného synka. Jakmile sklidíme mák, upeče žena buchty a první a největší makovou buchtu pošlu Toníkovi!“