Přeskočit na obsah

Ballady Göthovy/Čarodějův učeň

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Čarodějův učeň
Autor: Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj: GOETHE, Johann Wolfgang von. Ballady Göthovy. V Praze: Ed. Grégr, 1879. Poesie světová. S. 61-64.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Ladislav Quis
Licence překlad: PD old 70
Čarodějův učeň.

Že pak odešel přec jednou
čaroděj ten starý v dáli!
Duchy jeho nechť se zvednou
teď, by mé též vůle dbali.
Jeho skutky, slova,
spůsob také znám,
silou, duch již chová,
div též vykonám.

          Kráčej! kráčej
          mnohou míli,
          aby k cíli
          vody spěly;
sem jich mocný proud se stáčej,
rozlívej se ku koupeli.

Teď, ty starý chvoste, pil si,
vem ta vetchá roucha na se!
Dlouho jako otrok žil jsi;
nyní mou plň vůli zase!
Na dvou nohou chodě
vrchem hlavu měj,
s vědrem ruče k vodě,
beř se, pospíchej!

          Kráčej, kráčej
          mnohou míli,
          aby k cíli
          vody spěly
sem jich mocný proud se stáčej,
rozlívej se ku koupeli.

Hle, již dolů běží k břehu;
věru, on již u řeky je,
a zas roveň blesku v šlehu
rychle tady vodu lije.
Po druhé již tady!
Jak vře kotel jen!
Kterak všady, všady
vodou naplněn!

          Stůj už! věda,
          že nam k zdaru
          tvojích darů
          plná míra!
Ach, mně zřejmo! Běda, běda!
Ku slovu mně pamět zmírá!

K slovu, ach, jímž konečně se
stává tím, čím býval kdysi.
Ach, on běží, ruče nese!
Ó, kéž zase chvostem ty jsi!
S novým vždy se bere
tokem rychle sem,
ach, a řeky steré
na mne přívalem.

          Ne, to dále
          nesmí tropit;
          chci jej chopit.
          Aj, toť zloba!
Ach! teď úzkostněj mi stále!
Jaká tvář! Ký hled to roba!

Plode pekel přeneblahý!
Má snad dům se utopiti?
Vidímť přese všechny prahy,
jak se proudy vody řítí.
Klatý chvost, pln zvůle,
slov jenž nechce dbát!
Jímž jsi býval, kůle
zůstaň přec už stát!

          Těší-li tě
          vždy to tropit?
          Chci tě chopit,
          zastaviti,
a to staré dřevo hbitě
sekerou tou rozštěpiti.

Hle, tu vlékna jde zas zbrocen!
Jak se jenom na tě vrhnu,
hned, ó, skřítku, v prach jsi zhrocen;
s praskotem tě ostřím trhnu.
Věru, dobrá rána!
Rozpůlen jest v ráz!
Teď mi čáka dána,
volně dýchám zas!

          Běda, běda!
          Oba díly
          vstáti pílí,
          každý k výši
hotový co rob se zvedá!
Pomozte, ach, moci vyšší!

Ony běží! Sál i schody
u větším vždy mokru tane;
jaké hrozné jsou to vody!
Slyš mne! mistře můj a pane! —
Ach, tu mistr k ruchu!
Pane, zle jest, hleď!
Svolaných mi duchů,
nelze zbýt se teď.

          „V kout v tu chvíli,
          chvosty zmizte!
          Bývaly jste.
          Zvoláť v zdary
jen co duchy, k svému cíli,
teprvé vás mistr starý.“