Ballady (Quis)/Vodník

Ballady Ladislav Quis
Krajánek	Vodník	Sedlická ballada

Údaje o textu
Titulek:	Vodník
Autor:	Ladislav Quis
Zdroj:	Quis, Ladislav. Ballady. Praha: Dr. Ed. Grégr a Ed. Valečka, 1883 Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

Vodník.

I. U jezera.

U jezera stála,
bílá roucha prala,
hlasem zpívala.
Pestré stužky plynou,
vábně dívce kynou,
by je stíhala.

V brod šla. Lov jí k hoři.
Z vln se vodník noří,
k jaté hovoří:
„Padla síť. Jsi moje!
Teď-li srdce tvoje
mně se pokoří?“ —

„„Milost! Nech mne žíti!
Ustane-li bíti,
srdce necítí!““
„Se mnou spěj! Nech lkání,
Tobě se, co paní,
říš má kořiti.“

„„Temná je tvá říše,
v hrůzách tvojí skrýše
člověk nedýše.
Vrať mne zase zemi.
vznes mne perutěmi
lásky do výše.““

„Tebe mám se vzdáti?
Ne, co vodník schvátí,
to již nevrátí.“ —
„„Mně i sobě k trudu!
Pusť mne, láskou budu
s Tebou jásati.““ —

„Se mnou? Klamná slova!
Co Tvé srdce chová,
vím, Ty bláhová
Volnost dám-li Tobě,
cíl tvůj v krátké době
náruč sokova.“ —

„„Ne tak! V Tvé též síti
srdce mé se cítí,
nemůž’ ujíti.
Všeho již se vzdávám,
všecko Tobě dávám;
lásku za žití.““ —

„Lásku? Nuž buď volna!
Uschni, slzo bolná,
slast nám vespolná.
Ale zřít Tě zase
nutí v krátkém čase
touha nezdolná.“

„„Přijď, až noční stíny
klesnou na dědiny,
přijď, můj jediný.
Viz ten háj, tam v temně,
ovinou Tě jemně
lokte dívčiny.““

Objal ji kol těla,
líbal v ústa rdělá,
až se zachvěla.
„Dej mi do zástavy
tuto stužku s hlavy,
mou že’s docela.“

Ještě chvíle malá,
na břehu již stála,
v dál již spěchala.
On se za ní dívá,
zvolna hlavou kývá:
„Jej mi nechala.“

II. Boj.

Hoch šel hledat za večera
svoji milou u jezera.
Hledal a volal dlouhý čas,
v ozvěně slyšel svůj jen hlas,
ve jezerní pak hladině
svůj viděl obraz jedině.

Nebyla tu. Marně hledá.
Však co zde se z trávy bledá?
Roucho to její, padlý sníh.
Kdo smek’ je, milá, s ramen Tvých? —
Na břehu v měkko písčiny
vtlačeny stopy dívčiny.

Byla zde. Proč nečekala?
Vždyť si se mnou slovo dala.
Běda! Tam v rákos chycený
šáteček její červený.
Hrozivě vln se spousty dmou.
Zda-li jste zřely dívku mou?

Temnou píseň vlny pějí,
o bolu a beznaději.
Divoký smích v to zaléhá,
šera se klidem rozléhá.
Na skále, z vod jež vyniká,
přízrak se vznáší vodníka.

Hrůza hochu. Okem kalným
zří naň, volá hlasem žalným:
„Navrať mi, vrahu, kořist svou,
vodníku, vrať mi dívku mou!“ —
„„Vrátit ji Tobě? Zpozdilý!
Já jsem teď její rozmilý.

„„Viz tu stužku v ruce mojí,
ta ji se mnou v jedno pojí.
Té-li mně vyrveš, přísahám,
nazpět že Tobě děvče dám.
Zmohu-li tě však, chlapče můj,
v jezeru skončíš život svůj!““ —

Měsíc vyplul nad hladinou,
zanechal v ní stopu sinou.
S výkřikem hoch se vrhá v brod,
v pravici zablesk’ dýky hrot.
Před ním tu vodník. Tváří v tvář,
z očí mu srší děsná zář.

„Nuže zahyň, vývrheli!“
Ocel sjela po oceli;
ve vlny klesá z ruky zbraň,
s úšklebkem hledí vodník naň.
„„Prohrál jsi, hochu. Pohledem
posledním pozdrav krásnou zem.““ —

„Dokud síla v páži mojí,
neustanu v tomto boji.“
S vodníkem jinoch zápolí,
smrtí jen zápas povolí.
Teď kdo měl vrch, zas vržen v spod,
oba až mizí v jícnu vod.

Klidno kolem. V lesklé vlny
jasně hledí měsíc plný,
z kterých se v středu hladiny,
vynořil vodník jediný.
Spěchá z vln chladných objetí
ve vroucí náruč děvčeti.

III. Zrada.

Sešel se vodník s dívčinou
ve tmavém stínu háje.
Měsíčná záře mýtinou,
stromy si šeptají báje
O lásce sní vše, o blahu,
usnula krutost ve vrahu,
sladkým jen milencem jest,
v duši však ženy bdí lest.

„Hlavu slož v klín můj,“ kázala,
„Vodník teď v mojí síti.“
Hravě jej lýčím svázala,
lásky jen pouto on cítí.
„Mocný jsi, slabá pouta mám,
kdybys byl člověk rovný nám,
nebyl tím vodníkem zlým,
na vždy jsi zajatcem mým“ —

„„Po jiném, dívko, nebažím,
robem Tvým býti žádám,
Tebe-li darem oblažím,
moc svou již v ruce tvé skládám.
Vezmi ten prsten zázračný,
v středu viz démant průzračný,
krůpěj to strnulá v hlať,
síla má! Láskou mi splať.““ —

„Síla Tvá? Můj jsi! Dohráno!
Drábové z úkrytu spějte!
Dlouho naň bylo číháno,
nyní si vodníka mějte.“
Marně chce lýčí strhati,
jímž se dal dívkou spoutati,
na suchu síly je prost,
kouzelný dívce dal skvost.

Spjatého v těžké řetězy
vodníka k městu vedou.
U brány k ženě vítězi,
pozvedl tvář svoji bledou.
„„Vesele, panno, vesele!
Pomstila’s záhy přítele,
dříve než došla Tě zvěsť,
hoch tvůj že utopen jest.““

IV. Ve věži.

V hlubinách věže již vodník je spjat,
ke kruté odsouzen trýzni,
zahynul ten, kdo mu do rukou pad’.
zahyň on hladem a žízní.
V dědinách jásot a ve vodě shon.
ku díkům v kostel zve věřící zvon,
ve výši šveholí ptáče —
věžného dcera jen pláče.

Což jí je platen teď vodníkův trest,
tím-li hoch milý jí vrácen?
Vodníkem lapen i utopen jest,
dřív než byl škůdce ten chvácen.
Nadarmo matka ji pobízí v chrám.
„Pozdě již všecko, nač děkovat mám?“ —
„„Bůh jen Tě potěšit může.““ —
„Na vždy mi uvadly růže.“

Pod ní tam ve morně hyne ten vrah,
pod jednou střechou s ním nyní.
Pomsty žár chladný v ní udusil strach,
zřít chce, jak trpí, jak činí.
Neváhá dlouho, čas příznivý dnes,
ruče již sstupuje v sklepaní děs,
tmou se a úžinou plíží,
morny až dosáhne mříží.

Hrobové ticho a temnota kol,
dech svůj a srdce jen slyší,
se chvěním kloní se nad černý dol,
naslouchá nad hrůznou skrýší.
Nezní však z dola jí žádaný sten,
dlouho ač čeká. — Snad pojal jej sen,
ve vody zanes’ jej čilé,
žalné mu skracuje chvíle.

„Vodníku! Živ-li jsi? — Vodníku, slyš!“
Slyš! — zní to ozvěnou temně. —
„Vodníku! spíš-li ty anebo bdíš?“ —
„Kdo že, jenž přichází ke mně?
Jsi-li to, vílo, z mých modravých vln,
nesouc mi naděj, jenž zoufalství pln,
nesouc mi pozdrav z mé říše,
paprsek v tmavé ty skrýše?“ —

„Nejsem já víla, jsem věžného dceř,
toužící po prchlém blahu,
nenesu naděj ni pozdrav Ti, věř,
zoufání, kletbu však, vrahu.
Jako mé srdce ať prahne Tvůj ret,
život Tvůj vadni, jak vadne můj květ!
jako mne hoch můj, mé nebe,
vlna již nelíbej Tebe.“ —

„Nelíbej, nekochej, práhniž můj ret,
nechať si vadne mé žití!
Tebe-li slyším, tvůj stín-li jsem zhled’,
blaho jen srdce mé cítí. —
Pro Tebe vrahem i vězněm jen jsem,
pro Tebe vyšel já na zrádnou zem,
pro Tebe trpím a strádám,
u Tě jen dlít za to žádám.“ —

„U mne? v níž nenávist k Tobě jen plá?
Nerouhej, bídný, se bolu.
V mukách-li těší se mysl Ti zlá,
množíš-li bolest mou spolu?“ —
„Tebe já soužit?! — Chci štěstí jen Tvé,
ve blahu Tvojím zřím blaho jen své;
blahem-li jsou Ti mé strasti,
trýzeň ta jest mi jen slasti.“ —

„Lstivý, tak pomsty chceš zlomiti hrot? —
Nuže, já v svět půjdu širý.
Dvakráte strádej: svých pozbaven vod,
zbaven, že u mne dlíš víry.“ —
„Spravedliv hněv Tvůj je, svatá Tvá zášť;
rychle však vraždil jsem, rychle mne vražď,
učiň, co pomsta Ti velí,
znič mne, jenž činu již želí.“ —

„Dívka já slabá! — Čím Tvůj je mi skon?
Lítost Tvá štěstí-li vrátí?
Zhynout-li můžeš? — Zda zbuzen tím on,
pro něhož musím já lkáti?
Děsná Tvá láska je, cit Tvůj je lež.
Lupiči blaha! Kéž pevná ta věž
na vždy Tě v hloubi své svírá,
věčně ať naděj Tvá zmírá.“ —

Hoch Tvůj zda ožije? — Pod ruchem vln
z křišťálu zámek můj v suše,
zavřených nádob on ze zlata pln,
klenoty v nich, lidské duše.
Komu jsem život vzal, mohu zas dát;
Tebe však raději trpce zřím lkát,
roniti perle zřím z oka,
v loktech než jásati soka.“ —

„Běda! co’s pravil? jej vzkřísit máš moc?!“ —
„Nejsi-li mou, nebuď jeho!“ —
„Naděje zář a přec zoufalství noc!
Navrať mně miláčka mého!
Navrať jej! všecko, co mohu, Ti dám.
Svobodu Tobě-li navrátit mám?
Žehnati věčně chci Tobě,
probuď jen hocha mi v hrobě!“

„Svobodu!? — Bez Tebe ničím mi jest.
s Tebou jen blaze mi v hloubí.“ —
„Život můj žádáš?“ — „Tvou lásku.“ — „Mou česť!“
„Šťastna, jež se mnou se snoubí.“ —
„Žíti? — a bez mne? — já bez něho dál? —
Sladký je život, však trpčí je žal.
Bez lásky žít — smrtí samou! —
Sliby Tvé, slova Tvá klamou.“ —

„Nevěříš? — Nechceš? — Nuž lásku mou znej!
Třeba se na věky trudím,
jedno jen objetí pro vždy mi přej:
hocha Ti milého vzbudím.“
„V náručí Tvojí?! — Jen jednou! — On živ! —
Hřích-li, co z lásky! — Ó, učiň ten div!“
„Po lanu spusť se v tu skrýši.
z tekoucí vody dej číši.“

Dívka, hle! z věže, kde žene se proud,
číše již plna jest moku.
Zpět zase pospíchá ve tmavý kout,
v lana již spouští se oku. — —
Řetězů řinkot a jásavý ryk,
ticho — pak dívčice úzkostný křik. —
Rámě co jeho ji jímá,
druhé, hle, pohár již třímá.

„Svobodo! lásko! ten přípitek vám,
krůpěj tu žíznivé zemi!
Svobodu, lásku již dobytou mám,
provalte proudy se zděmi!“
Přetéká číše, v ní prameny řek,
bortí se stěna, jíž nezmohl věk,
v zpěněné vlny se kácí;
vodník se s nevěstou vrací.

V. Útěk.

Skryt v hlubinách jezera tajemný hrad,
stěn křišťálem sporý jen pablesk se krad’,
co vzpomínka na slunce jasné.
Kol zelené vlny. Ni nebe, ni zem,
ni stromy, ni vánek, ni zvuk nezní sem,
kam unes’ a uzavřel na vzdory všem
si vodník své děvčátko krásné.

Jest samotna. Vodník šel na hrozný lov.
Zde za živa pohřbena v předčasný rov,
což není už pomoci žádné?
Ni dveří, ni oken, kol pevná jen zeď.
Co blýská Ti na prstu soumrakem? Hleď!
„To vodníkův prsten, on k spáse mne veď;
kdo nosí jej, ve vodách vládne.“

Jen pokyn a stěna se otvírá hned.
Co vidí tu děvčete žasnoucí hled?
Proč na prahu síně teď váhá?
Kol nádoby zlaté, kam pohledne jen.
„Zda pravda, co vodník mi pravil, či sen?
Zda neslyším z nádob těch bolestný sten,
jenž v duši a srdce mi sahá?

Tam oběti vodníka. Hoch můj je tam!
Ba není to přelud, ba není to klam.
Nuž ozvi se, drahý, své milé.“
I chvátá kol dvorany, napíná sluch,
a kloní se k nádobám, zde-li je druh.
Však marně. Již zoufajíc dochází kruh —
hlas známý tu z nádoby kvílí.

I dotkla se víka jen démantem svým,
kov praskla z otvoru vznáší se dým,
jak mizí, hoch milý tu stojí.
Tak bledý a smutný. Ó, radost a žal!
„„Ó, nezvídej lós můj, co vodník mne jal,
on pokrm a nápoj mi bolesti dal,
však láska Tvá vše zase zhojí.““ —

„Dél nedleme v sídle tom hrůzy, již v před!“
A kynutím otvírá hlubin se střed
z vln strnulých schody se tvoří.
I stoupají ruče až v závratnou výš,
vstříc kynou jim břehy, vždy blíže a blíž,
teď poslední skok a jsou na zemi již:
však za nimi cesta se boří.

Zde spěli si v objetí. Pláč tu a smích,
i sdíleli sobě, co zažil kdo z nich,
slib věrnosti na novo střídán.
„„Vrať vodníku prsten.““ V hloub uvrhla jej.
Tu v rákosí chechtot a ve vlnách rej,
hlas z dálí zní: „Panenko, dobře se měj! —“
A nebyl již vodník zde vídán.