Bajky velkých/Z lásky k vlasti

Bajky velkých Eliška Krásnohorská
Bajka o jméně	Z lásky k vlasti	Vzácná moucha

Údaje o textu
Titulek:	Z lásky k vlasti
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Bajky velkých od Elišky Krásnohorské. V Praze. Nakladatel: Eduard Valečka, 1889. S. 93. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Pravdivý to příběh, dojemný:
Nevýzkumně lupič tajemný
na smetanu do sklepa se vkrádal
opatrné paní hospodské;
její ostrovtip ho nevybádal
ani oko její prorocké.
Záhada tím hlubší obetkává
tajně každou zločincovu stopu,
smetana že na polici stává
vzdušně zavěšené ode stropu,
na provazech vždy se houpající,
jížto těm, jimž křídla odepřena,
jistě na věky jest nedosíci!
Police, jak sama okřídlená,
míhá před bědnými zeměšlapy
jako plody ráje před Tantalem.

Oko nalíčeno. Kéž se lapí
démon škůdce! — Ale s jakým žalem
mstitelka zří vězet hrdlem v očku
svého miláčka, své vše, svou kočku!

Soud je strašný. Zrada taková
hořce bouří srdce ženy rázné.
„Smrť!“ zní první rozhodnutí zkázné.
Přece — přec však soucit zachová
hlavu propadlou, jež v oku vázne;
souzeno, ne bez bolu a strasti,
hříšnou kočku vypovědět z vlasti.

Srdci soudkyně se uvolní,
o hříšnici když se hlásit slyší
známou chalupnici přespolní:
„Dejte mně ji! U nás máme myší!
Nechť je mlsná! Přece si ji beru;
smetana — ta u nás v domě věru
v hrncích nestojí a nekysá; —
kde nic není, kočka nesmlsá.“

Hříšnice tak po procesu krátkém
v nůši pevně obvázané šátkem
do vyhnanství unesena v dál.
Dlouhý, vroucí pohled za ní plál
z očí oné, jež ji odsoudila.
Ach, vždyť kočička ta roztomilá,
lichotivá, čistá, — z domova,
kde se narodila, kde se hřejí
u peci teď sličné děti její,
jesti vyděděna, do slova!

Mstitelka, jež v dumách za ní zírá,
tajně dlaní cosi s oka stírá.

Třetí vzešel úsvit po rozsudku.
Jako v šero chladné svatyně
záře vniká na práh kuchyně;
čtyřnohý v ní stín — co to? aj v skutku!
zázrak jest to! neslýchaný div!
Slepě v cizí nůši odnesená
přes dvě míle cesty z dálných niv
vrátila se kočka odsouzená!
Paní hospodské to srdcem hýbá,
ona kočku zdvihá, laská, líbá,
ona opět s očí stírá cosi
a tu vzácnou kočku po domě
od jednoho ke druhému nosí,
hlásajíc jim sebevědomě :
„Sotva člověk v kočáře by krytém
cestu vštípil tak své paměti!
Kočka moje nalezla ji citem,
láskou pro domov a pro děti!“

Dojímala každého ta zpráva;
kočka přijata jest poznovu!
Vůkol rozlétla se její sláva;
tklivý příklad lásky k domovu
mravně působil na všecky strany.

Ztratila se kočka; nejspíš snad
mateřsky teď dřímá u koťat.

Ale když pak na stůj dohled ranný
hospodská si v sklepě svítila,
police se divně klátila, —
kočka seděla tam u smetany!
A co dále? Nic, — to zcela stačí!
Známe, komu domov milovaný
s tklivou láskou k vlasti tolik značí:
vlasť je tam, kde sedím u smetany.