Bajky Lafonténovy/Skřivan a jeho mláďata

Bajky Lafonténovy Jean de La Fontaine
Ztracený poklad	Skřivan a jeho mláďata	Drvoštěp a Merkur

Údaje o textu
Titulek:	Skřivan a jeho mláďata
Autor:	Jean de La Fontaine
Původní titulek:	L’Alouette et ses Petits, avec le Maître d’un champ
Zdroj:	Bajky Lafonténovy. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1875. s. 48–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emil Herrmann
Licence překlad:	PD old 70

Skřivan jeden se opozdil se stavbou svého hnízda a pozdě kladl vajíčka. Hnízdo jeho nacházelo se uprostřed pole osetého pšenicí, která jižjiž dozrávala. S úzkostí odlétala samička pro potravu svým mladým, s úzkostí vracela se zpět, neboť se obávala, že co nejdříve již přijdou ženci položit pšenici. I uložila mláďatům svým, aby na vše pozor dala, co se bude kolem dít.

Sotva že odletěla, přišel kdysi majitel pole se synem na obilí se podívat a pravil k tomuto: „Již čas, synu, abychom pšenici požali; spěš k našim přátelům a požádej je, aby zítra časně ráno s kosami se dostavili, bychom pšenici položili.“ Pak odešli.

Samička vrátila se domů, a s úzkostí jí mláďata vyprávěla, co otec se synem hovořil.

„Nemějte strachu, děti, a spěte klidně,“ spokojeně řekla matka, „neb nikdo nepřijde.“ A skutečně z pozvaných nikdo se neobjevil.

Samička opět odletěla pro potravu přikázavši dětem, aby zas na vše pozor daly. Brzy přišel otec se synem a vida pšenici netknutou rozhněval se na své přátele a zvolal: „Jdi ke strýcům našim, hochu, a požádej je jménem mým, by zítra co nejčasněji s kosami sem přišli a pšenici síci mi pomohli; že k podobné službě jim budu ochoten.“

Mladí skřivánci strachem umírali a zděšeni matku o tom zpravili; ta však je konejšila: „I dnes ještě pokojně spáti můžete; ničeho se nestrachujte, neboť ani ze strýců žádný se nedostaví.“

Když rolník se synem třetího dne na pole přišel a viděl, že také strýcové nezachovali se podle žádosti jeho, pravil rozhorlen: „Již na nikoho nesmíme spoléhat, nýbrž jenom sami na sebe. Zítra jak se rozední, přijdeme sem sami s kosami a požneme, co nám síly postačí, aby pšenice nepřezrala.“ Po těch slovech odešli.

Když matka skřivánků od svých dětí o této rozmluvě se dověděla, zvolala: „Nyní teprva jest čas, abychom útěkem se zachránili!“ A než se večer snesl na dědiny, odletěla se svými mláďaty s pole pšeničného, aby vyhlídla si jinde útulek.