Bajky Ivana Krylova/Medvěd a Poustevník

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Medvěd a Poustevník
Autor: Ivan Andrejevič Krylov
Krátký popis: bajka
Původní titulek: Пустынник и медведь
Zdroj: Soubor:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha, 1886
Licence: PD old 70
Překlad: Hynek Jaroslav Mejsnar
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Ač v nouzi úslužnosť nám bývá velmi draha,
ne každý však ji umí vzdávati;
Bůh nedej s hlupákem se svázati,
neb hlupák úslužný je škodlivější vraha.
Žil člověk nějaký, v tom božím světě sám.
kdes na samotě, v drahné města dáli.
Ten život poustevný ať chválí si kdo chválí,
ne každý schopen jest, by zvykl samotám.
Strasť, radost děliti — ó sladké potěšení!
Kdos namítne: „Což luh a háj a pažiť vábná,
pahrbky, potůčky a mechu pleť hedvábná?“ —
Ó krásny — marno pření!
a přec si zasteskneš, s kým mluviti-li není.
Tak poustevníku tomuto
též bylo na samotě kormutno.
Jde do lesa, kdes hledat sousedův,
by s někým vešel do známosti.
Však lesy koho hostí
krom vlkův a krom medvědův?

A vskutku, s velikým se potkal medvědem.
Nu, co tu počíti? hned klobouk smekne,
a s uctivým se kloní pohledem.
Pan soused jemu tlapu v ruku vtekne.
a slovo ke slovu, se seznamují hned
a bratřičkují,
a tak si v družbě zalibují,
že celé dni jsou spolu — co jim svět?
Co měli za hovor a jakou kratochvíli,
zda žerty snovali či báchory.
a jak si vedli hovory,
já podnes nevím přes vši píli.
Byl Poustevník vždy zdrželiv,
a Medvěd mlčel jaktěživ;
tak z domu ani zbla se nevychýlí.
Ať bylo jak bylo, náš Poustevník byl rád.
že Bůh mu poklad ráčil dáť;
byl všude za Miškou, zle bez Mišky mu býti,
a nemůže se Miškou nachlubiti. —
V těch družných jednou hodinách
si řekli, že se projdou v lesích, po nivách
a po horách a dolinách;
a jak už ve slabším vždy člověk těle dýše.
tož i náš Poustevník se spíše
než Miška unavil.
a často v cestě zastavil.
Byl horký den. I znal hned dobrý Miška rady:
,Jen bratříčku si ulehni,

a třebas usni, oddechni,
a já tě v prázdni své chci věrně stříci tady.‘
Dal Poustevník si říci: lehl kmet,
a zívnuv usnul hned.
Dlí Miška na stráži, ba k práci hned se točí,
neb spáči na nos moucha skočí.
On mouchu odžene,
a jen se ožene,
již moucha na tváři. Zas máchne — moucha znova
na nose příteli,
vždy protivněji bzí mu v průčelí.
Tu Miška náš, ni nepromluvě slova,
ozbrojí tlapu těžkým křemenem,
přisedne na bobek, a jedva dýše
si myslí: ‚Tiše jen, však já tě skrotím v pýše!‘
A spatřiv na čele, jak moucha tam se kníše,
seč byl, i bouchl v čelo kamenem.
Tak případen byl ráz, že z lebky střep byl pouhý,
a zůstal Miškův druh tam spáti na čas dlouhý.