Běda lhářům/XI.

Běda lhářům Josef Kajetán Tyl
X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 233–242. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na vzdáleném východě začaly temněmodrou oponou první růžové pruhy vycházejícího slunce přeskakovati — v ranním šeru potopena byla ještě celá krajina.

Bylo to před branou pevného místa, jež ruce divých Maďarů na pomezí moravském vystavěly, chtíce vládu svou upevniti v krajích slovanských. Opodál stála dřevěná stodola, a v ní noclehovali uběhlíci z dvora Abafiho.

Pozorně otevřel nyní Stojmír veliká vrata a ohlédnuv se kolem, vyšel pod šíré nebe.

„Ti tam spíce libě odpočívají“ — mluvil sám k sobě — „já však jako matka jsem starostliv. Ó, kéž bych jen také té tiché blaženosti užil, že se mi skutek povedl! Přes řeku ovšem jsme se dostali — než i tady roztáhla se již moc divých pohanů, jenom že mrtvou, zpustlou zdá se mi býti celá krajina, kdež jindy samý život panoval. Jistěji se ovšem takto utíká — není však živé duše, jenžto by zprávu dala o cestě. Až bude jen toto hnízdo za zády, pak si oddechnu. Křídla bych si přál na místo nohou váhavých; a předce je nemohu ještě zbuditi. Oba jsou na smrt zemdleni.“

Starostí trápen popocházel sem a tam, mnohé myšlénky trudily mysl jeho, a divnými city tísnilo se srdce jeho.

„Což ale řeknu, až budu státi před pánem?“ začal opět sám k sobě mluviti. „Poslední slovo jeho bylo napomenutí přede vším podvodem — a jakáž to nyní strakatina, počítám-li kroky a skutky naše! Dceru jsme z domu otcovského odvedli — aspoň dovolili, že s námi odešla. Jakž tu před očima otce velebného obstojím? A pak co bude z ní, jenžto za námi šla z dětinské nevinnosti? Nemohu věřiti, že by Milotu milovala — ačkoliv jej dosti veliká změna potkala, co jsme opustili divou cizinu — předce však jej nemiluje! Věřím to, a předc mi každé slovo, jež mu daruje, jako závist duši smutnou naplňuje.“

Živěji počalo srdce jeho tlouci, oko jeho navlhlo milostným mokrem i pozdvihlo se k nebesům.

„Hlava její sklonila se ve spaní na prsa má — dychot její podobal se hlubokému vzdychnutí. Jako plamen proniklo to duši mou — snad na něj myslela. Tu jsem musel vstáti, utéci pod šíré nebe — a nyní tady žvatlám s ranní temností. — Aha — východ se zardívá, den se budí. Snad že nyní cestu najdu a neb člověka — hoj! to byl krok! — Chodí zde někdo? — Jak? Odpověď!“

„Tu máš místo odpovědi!“ ozval se v tom za ním silný hlas, a svalovitá ruka jej pozadu chopila. Byl to pacholek z čeledí Abafiho, kterýžto s jinými přes řeku se pustiv, stopy utíkajících vypátral.

„Zrada!“ zkřikl Stojmír a začal se brániti.

„Ty jsi páchal zradu!“ odpovídal pacholek, zmužile s ním zápase. — „Hou, hou!“ zkřikl pak za sebe, a v několika okamženích octnul se tu ještě jiný pacholek, i nádvorník a Ďúla.

Stojmír však zatím z rukou nepřátelských se vymknul.

„Ustupte!“ zvolal s očima planoucíma. „Dokud není dokonáno dílo mé, žádný mě nelapí.“

„Ty — ty!“ zuřil Ďúla. „Děvče, kde jest? — Meč můj.“

„Postůj tiše, pane!“ zdržoval jej nádvorník. „Ta nám neuteče. — Mluv, kluku, kde jsou tvoji společníci?“

„Chce-li se vám krve,“ odpověděl Stojmír roznícený, an se byl ke dveřím stodolním postavil — „tu mějte mou! Pomsta shání se po pachateli. Či chcete dívku, dceru pánovu? Požádám ji, aby s vámi odešla; půjde-li — dobře; nebude-li ale chtít, nasadím pro ni tak ochotně krev svou — jako pro soudruha svého.“

Přitom vytasil ostrý nůž, kterýž měl zastrčený za pásem.

„Kde jsou ti dva — mluv!“ dorážel naň nádvorník. „Lhání nezpomůže!“

„Já nikdy nelhal, a nebudu také nikdy lháti!“ odpověděl mladík a otevřev dvéře, okázal na dívku a jinocha, soudruhy své, kteří na otepích slámy polosedíce ještě dobře spali. — „Tu je vizte oba! Nepohne-liž vás nevinnost kol nich se vznášející? Jak boží dech vine se dechot jejich z prsou čistých, an duše jich zatím u Boha prodlívá! Nemluvte nahlas, ať jich nezbudíte!“

Přitom dvéře opět zavřel a poznovu se nože uchopil.

„Pryč — pryč!“ začal Ďúla horliti a obnaživ meč, chtěl na jinocha dorážeti.

„Počkej, pane!“ zdržoval ho nádvorník. „Máť u sebe zbraň — i netřeba dávati se nadarmo do nebezpečí. Tutoť je naše posádka a pomoc taková na blízku, že nám z nich žádný neuklouzne. Jsoutě tam za pevnými zdmi také okovy a vězení — hoj, hni se!“ velel dále jednomu pacholku — „zatluč na bránu! My tu zatím postojíme a dáme pozor.“

I odešel pacholek ke bráně.

Ouzkostně pohlédnul Stojmír kolem sebe, vida nebezpečí se všech stran se hrnoucí, až posléz oči k nebi pozdvihna, ruce rozpjal a z hlubin duše takto zvolal:

„Jménem tvým vydal jsem se do ciziny — ústy velebného starce rozprávěl jsi ty, Pane na nebi! Z bohatého pokladu svých zbožných činů dal mi pomoc tvou za posilu na cestu — ó nevzdaluj se, dokud není zpomožíno! Zdáť se ovšem, že nemožnosti žádám; leč možno jest jenom to, co ty stanovíš, a co ty nechceš, zůstane nemožné. Neprosímť také pro sebe — jen pro něho a pro ni. Na životu lidském arci mnoho nezáleží — ale na osudu života mnoho záleží. Vrátí-li se dívka ke svým, zhorší se a zdivočí — a Milota — ach, vždyť to, Pane, víme oba — ten je sláb, a bude-li museti nazpět do vazby, odpadne zoufanlivě od cesty tvé — strýc jeho ale požehná se a zemře. To však se nesmí státi — viď, že ne?“

V zanícení všech smyslů svých klesl na kolena — a horoucí slova jeho, zdálo se, že musí proniknouti nebesa. S podivením poslouchali ho pohané.

„Kluk se pominul,“ řekl nádvorník, „a mluví s povětřím. — Že pak ale ještě nikdo z brány nepřichází!“

V tom se v pevné posádce ozval zvuk zvonečku.

„Slyš! jaký to známý zvuk?“ zaplesal Stojmír. „Tak znívá znamení pravověřících, když se shromažďují k modlitbám.“

„Jen se nemejli, panáčku!“ ušklebil se nádvorník. „Totoť je sídlo maďarské, a silnějších tam bohů vzývají, nežli jest váš Ukřižovaný.“

„Nuž, tedy se musím odhodlati na krok poslední!“ zkřikl Stojmír. „Již tedy o pomoc neprosím — teď ji požaduji; nikoli, ne — ještě prosím, Pane na nebi! An jsem se sluhou tvým se loučiti měl, zablesklo se v duchu mém, i věštilo se mi o zázracích — staň se tedy i nyní zázrak nějaký — ten žádám! Dostůj mi svému slovu svatému — běda lhářům!“

Veškerá bytost mladíkova byla toho okamžení sproštěna vazby tělesné, duše jeho hořela — on nebyl na zemi. Neslyše a nevida zchopil se skokem se země, jakoby opravdu na zázrak pohleděti chtěl.

V tom ejhle! otevřela se brána — odění muži vyhrnuli se z otvoru, před nimi vůdce v lesknavé zbroji.

„Pomoz nebe!“ zděsil se nádvorník. „Toť nejsou našinci! — Není-liž to maďarská posádka?“

„Ještě přede včírem byla brlohou nevěřících divochů“ — odpovídal mu hlas mezi přicházejícím zástupem; „ale outok času nočního učinil zde moci jejich konec. Slyšte jasné zvuky zvonků, kvapem zavěšených, an k modlení zvou všechněch, kdožkoli důvěrně a s láskou v pravého Boha spoléhá.“

„Slyšte, slyšte!“ jásal Stojmír, s jasnou tváří k společníkům svým se obrátiv, kteří byli ze stodoly vyšli. „Slyšte, vizte a divte se!“

V tom se nový zástup z brány vyhrnul. Byli to kostelní zpěváci a přisluhovači velebného biskupa Velehradského.

„Sám otec naší církve,“ jal se opět vůdce sboru ozbrojeného mluviti, „on sám přišel konati služby Páně a rozsívati slova spasitelného učení.“

„Pane, pane můj — ach strýče!“ zvolal Milota, zahlídnuv starce velebného, za sborem posluhovačů přicházejícího, a rychlým krokem k němu pospíchal.

„Miloto! můj synu!“ zaradoval se nábožný starec, mladíka vřele k srdci přivinuv. — „Bože, milost tvá je veliká!“

„Margito!“ řekl Stojmír a popustiv citu svému volnějšího průchodu, pojal dívku oběma rukama za hlavu. „Hle, tu jsme již u našinců. — Ah tak!“ doložil na to, jakoby se byl opět zpamatoval, i pustil dívku. „Tys ještě jediná skvrna díla našeho.“

„Aj, tedy mě nech“ — obrátila se dívka od něho — „ať se sama očistím.“

„Již tebe tedy zas v náručí držím, synu můj!“ promluvil nyní biskup k Milotovi. „Mělť jsem o tebe velikých starostí — nejenom jak bysi okovů se zbavil, ale i o veškeré činy tvé a chování. Spadlať rouška s oka mého, i poznávám, že nejsi, jak bysi býti měl. Uvidíme, jak to budoucně péčí novou nahradíme. — Nyní však pověz: přišel jsi sám, a nebyl s tebou člověk, jehož jsem vyslal za tebou?“

„Tamto stojí!“ odpověděl Milota, na Stojmíra ukázav. „On byl mým ochráncem a spásou.“

„Aj, můj divý synku!“ pousmál se velebný starec laskavě. „Můj věrný, upřímný hochu! Podej mi ruku — ne abys mou líbal — nikoli! abys ji stisknul — tak! Nu, lhal jsi hodně? Zaklínal ses?“

„Zcela čistě to arci nešlo, velebný otče!“ odpověděl jinoch srdečně rozveselen; „měli jsme se ale na pozoru, jak jen možná bylo. Cele pravdivý byl jediný náš pomocník: Bůh!“

„Toť jest on na všech cestách svých!“ dosvědčil biskup a obrátiv se k vůdci mužův ozbrojených, doložil: „A takž i tebe ve jménu božím žádám, propusť tyto, jenž miláčků mých pronásledovali! Nech ať se v míru domů navrátí — jinák-li nechtějí, abychom je v lůno církve spasitelné přijali. — Nu, jestli se zdráháte, odejděte s Bohem! U nás neděje se žádné násilí. — Však pravda posléz každého předce zmůže, i bez pohánění a jiných prostředků — sice by pravdou nebyla. Odejděte v pokoji!“

„Ta tamhle — ta —“ začal Ďúla jektati a na dívku, nevěstu svou, okazovati; ale nádvorník všemu dalšímu rokování a zdržování chtěje ubrániti, mocně jej za ruku pochytiv, za sebou ho vlekl.

„Použij svobody, jižto nám dávají —“ vece přitom — „než jich to omrzí. Jsou dosti hodní pošetilcové.“

S těmi slovy odešli Maďaři, a velebný Řehoř také kroků svých k městu obrátil. Zastavil se však opět, že Milota s průvodcem svým za ním se nebéře.

„Proč ještě váháte?“ tázal se laskavě.

„Jesti tu ještě jedna,“ odpovídal Milota ostýchavě, „kteráž na milost tvou čeká. Tato dívka — dcera Abafiho, mého bývalého vězníka.“

„Stojmíre!“ zvolal biskup hlasem vysokým. „Učinils ty mně to?“

„Odpusť, pane můj —“ začal se jinoch vymlouvati; ale Margita mu další slova přejala.

„On ti, pane, řekne, že to neučinil,“ vece dívka — „že jsem proti vůli jeho s nimi z domu sama odešla. A takž tomu jest.“

„Co tě k tomu pohnulo?“

„Co mne nejdříve k tomu kroku pohnulo, tenkrát jsem nevěděla, nyní to však již vím; budiž to ale zapomenuto na vždycky. Příčina druhá — ta šlechetnější, ta zůstane jako tenkráte i nyní a na věky. Tys právě mužům lidu našeho spasení církve nabízel; však oni nechtěli. Viz tady dívku, jenžto chtěla i chce posavad; uvediž mě do své míruplné obce!“

„Bez vůle otcovy?“

„Přijde-li otec pro mne, dáš mu nazpět křesťanku, a on ji co křesťan, tak tuším, domů odvede. Takto se rozseje slabé símě dobrého pomalu dál a dál, a lidu mému vzejde z něho příští spasení.“

„Mně nesluší býti skoupým s věcí, kteráž lidu všemu náleží,“ odpovídal starec velebný — „a protož tvou žádost vyplním.“

„Pak ještě jedno, pane!“ ozval se Milota. „Jest-li dovolíš, tedy —“

„Co jest? Tak ostýchavě jsi jindy nemluvil.“

„Dokud jsem v zajetí byl, jednala jen tato dívka se mnou vlídněji; také na cestě jen u mne se držela, chápala se ruky mé — jeť také z rodu vzácného.“

„A proto tobě nakloněna i rodem rovná — myslíš? Měl jsem s tebou něco jiného v úmyslu; je-li to však vůle boží — jakž ty, panno, myslíš?“

„Z počátku, myslím, budu živa v tiché samotě; potom se mnou jednej, jak se ti zalíbí.“

„Tomu nás budoucnost naučí. Nyní zatím podej ruku svému ochránci!“

I chtěla Margita již ruku vztáhnouti, an sebou Stojmír trhnul, jakoby ho ostrý meč byl projel. „Pane —!“ začal jazykem váznoucím.

„Co jest?“ tázal se velebný starec velmi laskavě. „Proč stojíš tak opodál?“

„Propusť mě, pane, ze služby! Člověk cestám uvykne, jak mile jednou po světě se ohlídnul. A pak — toť víš také, že bych rád života na bojišti okusil —“

„A proto chceš odejíti?“

„Proto, pane!“

„Běda lhářům!“

„Jáť jen myslím, pane můj, že —“

„Běda lhářům!“

„Nuž tedy věz — ta dívka leží mně samému na mysli. Nechce-li mě však — vezmi si jiného. Hleděti ale na to nebudu, jak ji zasnubujete —“

„Stojmíre!“ zvolala dívka s tváří uzardělou a očima sklopenýma.

„Margito! čeho se mám nadíti?“

„Nepřála jsem ti hned zpočátku? Tys mě ale vždy nemilosrdně odbýval.“

„Což pak jsem nemusel pro pána svého? Směl jsem k němu s loupeží se navrátit?“

„Tys ale předce mé srdce ukradl — a máš je posavad. “

„A předce chceš jiného?“

„Já?“ řekla dívka a ruce prosebně sepnouc, na biskupa pohlídla. „Já nechci.“

„Jakýž je to divný, pomatený svět?“ jal se velebný starec po krátkém rozmýšlení mluviti. Všickni mluví pravdu, i vychloubají se tím — a předce ona sama sebe i jeho obelhává — on zase mne i také ji — jeden lže, protože ho přelhal druhý. Ten koukol, již vidím, nezahladíme; blaze nám, kdy pšenice nad ním vyroste! — Jakž to ale s tebou vypadne, Miloto?“

„Pane —“ odpověděl tento — já mu dívky popřeji. Jeť můj ochránce — a ona ho miluje.“

„Dobře tak, můj synu! Ode dneška budu míti jako dva syny po bratru. Král mi něco k vůli učiní — a pak si vezmi Stojmír maďarského pána dceru. Ty však netruchli! Tys byl klamán na zemi plné klamu, synu můj! Já vím o zemi, kde pravda panuje. Důvěřuj ve mne — já tě tam uvedu. Tam bydlí štěstí, jež nižádný klam nezvrátí!“