Běda lhářům/X.

Běda lhářům Josef Kajetán Tyl
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 230–233. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na břehu dunajském stál košatý strom, a na těle jeho, pod listnatou korunou visel malý obrázek. Vedle čněla dřevěná bouda převozníkova. Hněvivě popocházel okolo ní převozník a jeho pomahač. Oba byli v horlivém hovoru.

„Celé stádo, povídáš tedy, že odehnal?“ tázal se onen tohoto.

„Abafi? Ba věru!“ posvědčil mu pomahač. „Byli jsme právě na pastvě — a když odcházel, ušklebil se ještě a řekl, abych tobě vyřídil, takto že lenivé dlužníky trestá, jenžto se k placení nemají.“

„A celé stádo za tak skrovný dluh?“ skřípal převozník zuby. „Nuž tedy se ho navždy odřeknu. Za řekou jest lepší plat než-li u těchto divochů. Lidé odtamtud darovali mně tento nábožný obrázek, okolo něhož nyní rád kvítí otáčím — a dá-li se ovoce dle semena posoudit, platí jediný jich Bůh více než-li naši všickni. — Dříve se však na Abafim ještě pomstím! Odvedu mu, co má nejdražšího — a nedá-li hodnou výplatu, vše zavraždím!“

S divou myšlénkou se obíraje, přistoupil na kraj břehu, odkudž v krajinu slovanskou pohledal. V tom přikvapila Margita.

„Jsme u řeky — jsme u řeky!“ volala jásajíc. „Jáť jsem vám to povídala.“

Stejným krokem přicházeli za ní z Abafiho dvorce uprchlí jinoši. Kvapně letěl Stojmír k řece a poslav toužebné zraky na protější břeh, obrátil se zase ke svým soudruhům a zahlédnul obraz na stromě visící. Bez prodlení před ním poklekl a vykonával modlitbu.

„Dobrotivé nebe!“ zděsila se Margita. „Co to počíná?“

„Dobře dělá,“ odpověděl Milota, „to se patří.“

Přitom již i sám vedle něho poklekl. V tom se navracel převozník od břehu.

„Převážíš ty tady, příteli?“ tázala se ho Margita.

„Převážím,“

„A jsi tuším Abafimu, pánu těchto dědin, sloužiti povinen?“

„Dobrému pánu Abafimu? — To jsem.“

„Nuž tedy věz! Tito dva, jež tuto vidíš, jsou pacholci Abafiho a nesou rozkazy jeho do krajin. Protož honem loď připrav — hezky lehkou a rychlou — ať je i se mnou na protější břeh donese.“

„Ty pacholky Abafiho?“ tázal se převozník, nedůvěrně s dívky na jinochy pohlédaje.

„Nevěříš-li — totoť jest heslo naše: Tekeli.“

„Dobře — to jest heslo pana Abafiho,“ dosvědčoval převozník, an byl potichu vyřknuté slovo zaslechl, a tvář jeho vyjasnila se divokou radostí. — „Hoj, kluku!“ zvolal pak na pomocníka. „Tuhle s těmi statnými lidmi pojedeš přes vodu — honem dobrou loď! — Dovol, panno! —“ mluvil dále k Margitě — „ať se na okamžik odstraním. Musím pacholku svému něco nařídit. — Jeď s nimi zatím na řeku —“ velel posléz pomahači — „ale zdrž je, až přivedu přátely a rybáky.“

„Kde jest převozník?“ ozval se v tom Stojmír, an byl modlitbu dokonal.

„Zde jsem.“

„Rádi bychme na druhou stranu.“

„Vím již, vím. Jdete s rozkazy dobrého pána Abafiho.“

.Co to mluvíš?“

„Já mu již řekla“ — skočila Margita do řeči — „co mu věděti potřeba, že vás bohatýr Abafi posílá —“

„A tu ovšem sprosták, jako já jsem, poslechne,“ doložil převozník.

„Chceš-li to jenom proto učiniti a nic k vůli tomu jehož obraz tamto visí,“ řekl Stojmír — „tedy věz, že nepřicházíme na rozkaz Abafiho ani z jeho vůle. Nech mě, panno — já jinak nemohu.“

„A což tedy nejste z jeho čeledi?“ podivil se převozník.

„Nejsme.“

„A tu právě jste před mým obrazem klečeli! Jste snad ze zajatých Slovanů — zadržených násilím maďarským? To máte domů ještě daleko.“

„Bůh pomůže! Nechť jsme kdekoliv — převez nás přes řeku! Nechceš-li, musíme se jinde ohlídnouti.“

„No postůjte! Máte-li pak peněz?“

„Máš-li na těchto dosti —?“

„Mám — mám!“ odpověděl převozník, chtivě po penězích sahaje, které Stojmír z ňader vytáhl. „Sám vás převezu — a to jen proto, že nejste z Abafiho čeledi. Neboť kdybyste byli jeho lid — byl bych vás uprostřed řeky potopil. Abafi jest můj nepřítel, a srdce moje prahne po mstě.“

„Vidíš to, panno!“ zvolal Stojmír radostně — „kam by nás lež byla přivedla!“

„Co jest?“ otázal se převozník pomahače, který se rychlým krokem navracel, a promluviv s ním několik slov potají, doložil hlasitě: „Honem na loď! Na blízku jest jezdce viděti — nejspíš to kvapí za vámi. Pojďte — a děkujte tomu tam na obraze mém, kterýž vás ke mně přivedl a řeči vaše řídil.“

S těmi slovy kvapil ke břehu — ostatní v patách za ním. Nadarmo dospěli pacholci Abafiho až k boudě převozníkově — nadarmo s nimi Ďúla přikvapil — a nadarmo sám Abafi nad vlnami zlořečil: převozník hnal svou loď pevnou a jistou rukou do širokého proudu, a stíhajícím nezbylo nic nežli mrštit za nimi oštěpem — ale také nadarmo.