Přeskočit na obsah

Běda lhářům/VIII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VIII.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 222–225.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Nejrannější jitro budilo se v lesnaté, hustě zarostlé krajině. Křovím a roklemi drali se Stojmír a Milota.

„Já jsem již mdlý —“ řekl tento a posadil se na skalisko, jakového tu kolem síla se hromadila.

„Což ale, jestli nás lapnou?“ tázal se onen.

„Pak se tobě povede zle. Mne snad předce někdy strýc vykoupí.“

„On — tebe? To nemůže a nechce — proto jsem přišel za tebou.“

„Že nechce, povídáš? To jedná hanebně.“

„Budeš ty ho souditi, panáčku? Hanebně! — vida! — on, jenžto je bez chyby — až na jednu, že totiž mysl na věci vyšší obrátiv, bratrůsyna nedobře vychoval. Že tě miluje, poslal mně za tebou — a kdyby jeho nebylo, nechal bych tě nyní vězeti.“

„To by mně bylo právě vhod. Tys mi tuze sprostý!“

„Beze mne seděl bys ještě u koní.“

„Tam se mi dobře vedlo — měl jsem dosti čeho jíst!“ odpověděl Milota a rozhorlen proti soudruhu svému se postavil. „Nuže tedy, jsi-li tak moudrý, jak se vychloubáš — kde jest tady cesta? Pomyslil jsi také, co vše jiné člověku potřebí? Co naplat, že jsme pod šírým nebem? — Hlady zde zajdeme. Les, kdo ví, kolik dní zdálí se táhne — někde na nás líté zvíře vypadne a zhltne nás.“

„Důvěřuj se v Boha,“ napomínal jej Stojmír — „onť nám pomohl k svobodě — i bude pečovati o hladové. Jenom —“

„Stojmíre! Stojmíre!“ dal se v tom opodál hlas volající slyšeti.

„Schovej se, honem!“ řekl Stojmír.

„Poslyš dříve!“ odpíral Milota. „Toť jest Margity hlas.“

„Ať si! — ona nebude sama.“

„Ba jest! Již ji vidím. Ta nám pomůže. Nechceš-li ale čekati, odejdi — já počkám!“

Nyní Margita přiběhla. Tvář její rychlou chůzí hořela, šat byl semotam pocuchán.

„Ach, nebi díka, že vás nacházím!“ zvolala radostně. „To je dobře.“

„Buď mi vítána!“ pozdravil ji Milota, ruku proti ní vztahuje.

„Proč pak se odvracíš?“ tázala se Stojmíra, slov Milotových ani si nevšímajíc. „Neboj se, že váš outěk pokazím. Musíte tady trošku počkati — to nyní právě potřeba. Naši lidé jedou za vámi druhou stranou, ale na konci lesa vám nadjedou, poněvadž koně nepředhoníte. Zůstaňte již tedy na čas ještě pozadu.“

„Ale pro vše na světě!“ zvolal nyní Stojmír. „Jak pak ty za náma přicházíš?“

„Jak? — Chtěli mě zabit, když jste odešli, a tu jsem utekla až na kraj lesa, chtíc za ranního jitra domů se navrátit. Když ale den přicházel, spatřila jsem na měkké zemi vašich nohou stopu. Ta je prozradí — pomyslila jsem přitom, a jdouc po drně, kde stopa se nedrží, posejpala jsem pískem vaše kročeje. Tak jsem přišla dál a dál — jsem nyní tady, a již se nevrátím.“

„Co ti napadá?“ zděsil se Stojmír šlechetný.

„Ano, ano, — zůstaň u nás!“ zvolal Milota.

„I pomysli jen“ — mluvila dívka — „jest-li vás otec nechytí, což i Bůh váš uchovej! — a pak se domů navrátí: bude mě bít a do sklepa mě zavře, jakož jednou matce učinil. A potom — má býti onen Ďúla mým manželem; ale já ho nechci — já se vám přiznávám, že ho nechci. Vezměte mě s sebou — budu vám třeba prospěšna. Znám kolem všechny stezičky, a dobře vás povedu. Potom se k tvému pánu uchýlím, k jeho strýci, a budu nábožná učení jeho poslouchati. Onť mi poví o Bohu a o povinnostech. Bude-li mě pak otec chtíti — ať si za mnou přijde, a také něčemu se přiučí. Nebude mu to na škodu.“

„Já však nebudu trpěti, aby si s námi šla,“ odpověděl Stojmír. „Musil jsem pánu svému slíbiti, že nic hanebného, nepravého při tomto kroku nepodniknu, k němuž nás jenom nouze dohnala. A nechť bych i pánovi otroka odváděl, dceru nechci otci unesti a množiti takto kletbu již beztoho snad nad námi vyřknutou.“

„Jen poslyš!“

„Nechci. Nesmí se to státi.“

„Nuže — tedy ty mně s sebou vezmi, Miloto!“

„Ó, s radostí!“

„Nepřivolím tomu!“ odpíral Stojmír, mezi oba vstoupiv.

„My se tě nebudeme ptáti!“ řekla dívka. „My jsme dva i máme více hlasů.“

„Tedy vás tu chvíli opustím.“

„Ať si! Však my si pomůžeme bez tebe. Až k řece vím dobře o všech cestách — za řekou je zná Milota.“

„Já je neznám —“ odtušil mladík nejapný — „já ne!“

„Nuž tedy je zná jiný. Budemeť blíže u vlasti tvé, a každý nám cestu okáže.“

„Mnoho štěstí na cestu!“ řekl Stojmír.

„Pak ale vstoupíme před tvého strýce, Miloto!“ mluvila dívka dále — „a řeknem: ‚Sluha tvůj se špatně zachoval; my si však sami pomohli.‘ — Nu, proč pak jsi tak smuten, Stojmíre?“

„Svůj rozmar jsem tobě zapůjčil. Však, slyš — co to?“

V tom bylo slyšeti zvuk lovčího rohu, opodál pustinou se rozléhajícího.

„Aj, proč pak se lekáš a třeseš, an jsi právě tak zmužilá byla?“

„Třesu-li se, děje se to pro vás.“

„Jen pryč!“ pobízel Milota.

„Já zůstanu!“ opíral se Stojmír.

„Žádnou pošetilost, která marně souží!“ řekla Margita. „To není sbor, leč jediný člověk, zbloudilý, a svolává svých soudruhů. Tamto v zadu jest jeskyně — tam se ukryjem a počkáme, až přejde; snad ho budete moci též přepadnouti a v zápasu ho zmůžete. Buď jak buď — jen honem pryč — a to sice kolem, aby stopu naši nenašel.“