Běda lhářům/VII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VII.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 214–222.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Před ložnicí Abafiho byl malý předsínec, do něhožto se, jako pak ze sínce do komnaty, hrubě tkanými oponami vcházelo, jimižto místo dveří polookrouhlé vchody ukryty byly. Krom těchto vchodů byly tu však ještě dvéře, kterými se do komnaty jiné vcházelo, a v těch vězel dosaváde dosti hrubý klíč, ačkoliv jindy Abafi všecko uzavíral a klíče k loži svému ukládal.

Pozorně přiblížil se odhodlaný Stojmír na sínec, a trochu silněji zadupnuv, honem zase ustoupil a za oponu se ukryl. Po malé chvíli hlavu opět vystrčiv, pozorně se ohlížel. Měsíc jasné šeřil — nikde nebylo živé duše pozorovati. V hlubokém spaní spočívati zdál se veškerý dům.

„Pevné tedy spí!“ promluvil mladík v duchu sám k sobě. „Proto však není ještě vyhráno. Divá zvěř má lehké spaní. Jen ale chutě! A kdyby mě i zastihl, nějakou lží se mu předce vykroutím. Avšak stůj! to mi velebný starec zakázal! Lháti nesmím. Jesti to arci k smíchu — pouhé bláznovství; nebo jak má člověk ďábla přemoci? Však děj se vůle Páně! Nějak si pomůžem.“

Opony u ložnice pozorně rozvíraje, nasléchal Stojmír ještě, zda-li Abafi spí, a slyše jej úplně chrápati, vklouzl do vnitř, nepozoruje ani, že byla Margita potichu za ním na sínec vešla, dávajíc pozor, co Stojmír počíná.

V ložnici stála na hrubém stole veliká měděná lampa; knot v ní již dohoříval — vínem obtížený Abafi byl ji snad zapomněl zhasnouti. Okem sokolovým proběhl Stojmír stěny a všecko nářadí — tu se mu na samém loži něco zablesklo. Byl to v skutku veliký klíč, kterýž byl Abafi na stěnu pověsiti chtěl, jejž ale, vínem a ospalostí zmožený, v ruce podržel, až na lože poklesnuv, usnul.

Po prstech přistoupil k němu mladík a oko k nebi pozvedna, sáhl po klíči. Pevně ho držel bohatýr, i zdáloť se, jakoby tím silněji prsty do něho zatínal, čím snažněji mu ho mladík vykroutiti chtěl. Odhodlav se na nejhorší, trhl jím Stojmír posléz násilně, — klíč se octnul v rukou jeho, ale Abafi se také z první dřímoty probudil.

„Hoho! můj klíč —“

„Poslyš, pane!“

„Klíč!“ rozkřikl se bohatýr a oči mocně otvíraje, sháněl se po meči. „Kde jest můj klíč? Já tě na tisíc kusů rozsekám!“

„Jen poslyš —“ uhýbal se mladík.

„Ty poslyš — praví můj meč!“

Vida Stojmír, že se nebezpečí množí, vyběhl z ložnice na sínec a odhodil klíč k hlavnímu vchodu mezi oponu. Tam se byla však již také Margita ukryla; nebo sotva že prvního slova otcova zaslechla, skočila hbitě ke dveřím a strhnuvši z nich kvapně klíč, jako s drahou kořistí za oponu se schovala.

„Kde jsi, zloději?“ křičel Abafi, s mečem obnaženým žena se za Stojmírem. „Kam jsi dal klíč?“

„Já ho nemám!“ odpovídal mladík, a očima po vchodu toče, doložil v duchu sám sobě: „Jen abych ho dostal, až odtud vyklouznu.“

„Tys ho ale vzal!“ horlil Abafi.

„Ano — vzal jsem ho.“

„A kde ho máš?“ dotíral naň bohatýr, meč k ráně povznesa.

„Zahodil jsem ho,“ omlouval se Stojmír a uskočiv ráně, začal po zemi na druhé straně hledati. „Tuhle snad někde leží.“

„Hledej!“

„Zde není.“

„Neptám se, kde není, kluku — ale kde jest? to se ptám.

„Já také!“ odpověděl Stojmír, tělo zase povznesa.

„Aj, ty opovážlivý pacholku! Hodláš ty pořád takovéto drzé kousky provádět?“

„Zvedni nohu, pane!“

„K čemu to?“

„Jen ji zvedni!“ řekl Stojmír ještě jednou a rychle se k němu přitočiv, opravdu mu také nohu pozdvihl. „A — tu také není!“

„Živé blesky! Tropíš ty se mnou žerty? Poslyš, otroku! Teď budu počítati: jedna, dvě, tři — a nebude li po třetím klíč nalezen, vrazím ti meč do žeber. Jedna!“

„Dej pak si říci!“

„Dvě!“

„Snad nebudeš tak nakvap —“

„A — tři!“ zvolal Abafi, meč nad hlavu pozvedna.

„Hlouposti!“ vzkřikl Stojmír a ucouvna ukázal k oponě. „Tamto jsme ještě nehledali. — A vida! zde jesti ten drahý klíč!“

„Tvoje štěstí! Byl svrchovaný čas.“

„Tento klíč je však lehčí — a nebo se mi ruka třese. Věru, to není onen klíč!“

„Jen ty ho tamhle pověs!“ odpověděl Abafi a rozevřev oponu u své ložnice, na dřevěnou stěnu okázal.

„Dřív se podívám, není-li zde jiný —“ namítal Stojmír, otáčeje se kolem do kola.

„Tam ho pověs — tisíc hromů! Jiný tady není.“

„Ba skoro; aspoň tu žádný neleží!“ řekl mladík a vešed do ložnice, klíč na stěnu pověsil.

„Okaž ruce!“ velel mu Abafi a ohmatav jej, natáhl se na zeď po klíči, přičemž poněkud na lože se naklonil. „Dobrá! — ten tu visí.“

„A ty se, pane, vyspi!“ řekl Stojmír — „abysi pozbyl opilství.“

„Jakže to povídáš? I — zlořečený!“ rozpálil se ještě bohatýr i chtěl se z lože vzchopiti; ale Stojmír mu podrazil stoličku, že se na znak převalil, a uskočiv ke dveřím, zvolal: „Jen se vyspi! Zejtra to budeš míti za sen!“

„Živé blesky!“ mumlal Abafi, již polo zase ve spaní. „Proklatý pacholek! — a vlastně se na něj člověk ani zlobiti nemůže. Co myslí — to povídá — a jest kluk veselý! Kdybych já byl na jeho místě — jinak — bych — nedělal!“

Mrzutý přicházel Stojmír z panského dvoru. Zastaviv se na mostě poslouchal, zda-li Milota ještě kopá.

„I ať třeba spí! Což pomůže jeho kopání? — A však hle! — on kopá. Měl jsem ho za slabce, on ale vykoná, co mu bylo určeno, an zatím já jsem poklesl, vychloubaje se chytrostí a silou. — I nech toho, panáčku!“

S těmi slovy sešed s mostu, přiblížil se k vratům. Chtěl je ohledati, zdali by se vypáčiti nedaly, a však upřev na ně oči ustrnul a ucouvnul.

„Milostivé nebe!“ zvolal. „Jesti to zraku mam? Šálí mě noc? Ve vratech vězí klíč! To není možná! Jak by se byl dostal sem — ježto byl nedávno nahoře? — A předce lákavě na mne se usmívá? — Musím tě chopiti a zkusiti!“ zvolal dále a skokem u vrat se octnuv, popadl klíč, a otočiv jej semotam několikkrát v zámku, doložil: „On to jest, a svoboda zeje na nás všemi štěrbinami!“

Nábožně sepjal pak ruce a pozdvihl oči k nebesům. „Patrné jsou cesty tvoje, Pane na nebi!“ vyklouzlo mu přitom z hlubin duše — „a tvoji andělové opatrují nás.“

„Na omylu jsi!“ ozvala se tu za ním Margita. „Žádný anděl nepomáhá, kde člověk se lstí a falší dílo začíná.“

„Se lstí a falší?“ opětoval Stojmír, omámen i přítomností i slovy dívčími.

„Nechceš-li prchnouti?“

„Toho jsem nikdy netajil.“

„A proto myslíš, že jsi pravdivý? Ne tak! Nejsemť tak bláhová, jak se ti snad zdám, a také někdy přemejšlím. Člověk nelže jen slovy, alebrž i skutky. Mluvil jsi ovšem hrozivou pravdu, ale my v tebe předc důvěřovali, aniž ty lží důvěru si získal. Protož doufej na Boha při svém počínání; neboť já to byla, jenž ti klíč přinesla. Chceš tedy uteci?“

„Chci.“

„Tak! — a proč?“

„Ptáš-li se otroka, proč po svobodě touží?“

„Tobě se vede u nás dobře.“

„Přitom jsem slíbil nábožnému pánu — tak nábožnému, že, srovnám-li slova jeho při loučení s tím, co mi právě dětinská ústa tvoje řekla, zahanbením oči k zemi klopím — tomu jsem slíbil přivésti bratrůsyna, onoho Milotu, nazpátek z hanebného zajetí. Ó, kdybysi znala toho důstojného služebníka božího!“

„I známť já také svaté muže tvého národu,“ odvece dívka s jemným zápalem — „neboť přicházejí kněži vaši někdy v naši krajinu, hlásajíce učení o jediném Bohu — a věru!“ mluvila dále, ruky jeho se dotknoucí — „na čem srdce s úplnou vírou lpí, jest vždy sjednoceno a jediné. — Ó neboj se, že tě budu náklonností svou trápiti, kdybys tady zůstal! Jáť nejsem, jako lidé někdy bývají, řkouce: To je krásné, to musí býti moje — a to je dobré, toho se hned chopím! — Jáť se mohu, s dobrým i krásným těšiti, jakož požíváme slunečního lesku, kterýž není žádného a všem předce patří. Nejsemť již také paní nad sebou — ačkoli s hrůzou na to myslím, komu jsem zadána; zůstaneš-li ale u nás, dobře se ti povede. Otec můj je zlý jen v prvním hněvu, a onen druhý — ach nebudu na to ani mysliti! Jen tady zůstaň! Za rok a den se mnoho změní!“

„Jakž to ale vypadne s mým přítelem?“ ptal se jinoch, pohnutí srdce svého stěží udusiv.

„Nech ať sám odejde.“

„Ach, ten by si neuměl pomoci a padl by pronásledovníkům do rukou. Až ho ale vysvobodím, pak —“

„Nelži! Rád by si řekl: Pak se navrátím. Ty však se nevrátíš, jak mile odejdeš.“

„Má Margitko!“

„I nech jen! Můžeš-li ty beze mne býti, já to také dovedu. — Začněme o potřebnějším! Kde je Milota?“

„Podkopává most, aby spadl, kdo by na něj za náma vyběhl.“

„Haha! — to je chytré! — Ale poslechni, jak silně tluče!“

„Panáčku!“ přiskočil Stojmír ku příkopu, pak děláš takového hluku?“

„Byla to poslední rána —“ odpovídal Milota, z příkopu ven vylézaje a zahlídna Margitu, hned k ní zaměřil.

„Chraniž mě před ním!“ prosila dívka, za Stojmíra se schovávajíc. „Nyní tu máš přítele, kterýž ti láskou zplatí věrnost tvou. Ha ha, věru! Ten hezky vypadá — celý umazán a umokřen. Ubohý panáček!“

„Proč mi to tento poroučel!“ pohodil nejapný mladík hlavou — „já za to nemohu.“

„Nu, vždyť je dobře —“ smála se Margita. „Nyní jen honem do díla! Otec můj ovšem spí; snadno však, že ho podezření před časem probudí. Otevři vrata, Stojmíre — a dej pozor na cestu! Z počátku jde rovně, potom se zatáčí a dělí — ta v levo povede vás blíže, protože jde hustinou, kady nebudou moci na koních za váma. Klíčem z venku zavřete — no, strč ho jen do zámku — a pak ho zahoďte — tak se i tady pronásledovníci vaši pozdrží. Jen rychle pryč —“ pobízela dívka váhavého Milotu; „a kdyby vás dostihli, chop se kmenu a braň jako lev svého přítele.“

„Já se postarám o sebe.“

„Slyšíš-li pak, Stojmíre? To zní velmi potěšitelně. Již ale pospěšte —“

„Hou! hou!“ ozval se tu za nimi v okně panského domu zvučný hlas Abafiho, a vedle volajícího bohatýra objevil se Ďúla. „Co tam děláte?“

Nedavše odpovědi, vyskočili mladí muži ze vrat a chvátali do širého pole.

„Držte je!“ křičel Abafi z okna. „Chyť je — pusť se za nima!“ pobízel Ďúlu. „Dobře žes nespal a kočičí oči měl. Chyť je!“

Přitom již i pádného váhavce a žárlivého milovníka ze dveří strkal, a sám oštěpu se chopil.

„Běda mně!“ úpěla Margita na dvoře. „Nyní se to shrne na mne.“

V tom vyběhl Ďúla na most; ten ale začal se viklati a pohroužil se se ženichem do bahnitého příkopu.

„Ha ha ha — ten hloupý Ďúla — ten si dal!“ smála se dívka navzdor blízkému nebezpečí; v tom ale zafičel vedle ní oštěp a zabodl se hluboko do měkké země.

„Proklaté plemeno!“ zavzněl přitom otcův hlas; „toho ty jsi vinna!“

„Smilujte se nebesa —“ bědovala dívka — „oni mě zavraždí! Pryč, pryč — aby mě v prvním hněvu nepopadl — až ochladne, teprv se nevrátím.“

Přitom skočila ze vrat, zavřela za sebou, a klíč odhodivši, letěla jako splašená srnka do pole.