Básnické spisy (Kalina)/Čertova skála

Básnické spisy (Kalina)
Lázeň Libušina	Čertova skála	Klášterní panna

Údaje o textu
Titulek:	Čertova skála
Podtitulek:	(Národní pověst)
Autor:	Josef Jaroslav Kalina
Zdroj:	KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 27–32. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pod Týřovem, hradem pustým,
    Bystré proudy Mže valí;
Všude vůkol lesem hustým
    Trčí divé ouskalí.

Změnu časův lidu věští
    Holostrmý Kouřimec;
Na smrt volá, na neštěstí
    Sejček, noční hlasivec. —

Tu na břehu u své chýše
    Sed plavec unavený,
Pokřiku zlověštce slyše,
    V proud hledí zarmoucený.

Šedotemně se pláň vodná,
    Čujíc vichr, krabatí:
Takť i plavcova nerudná
    Mysl se jeřabatí.

Neb ač otrlý jsa strastí
    S lítým živlem válčit zná:
Však již ustavných nápastí
    Nával sílu přemáhá.

„Brzoliž mi klid zavítá!
    Zhyň pekelná robota!
A když nebe nedbá, lítá
    Přispěj mi pekel rota!“

Duch to slyší ducholovný,
    Arcivrah, on Kramperák,
Duše lapat vždy hotový,
    Jako rybář ryby v sak;

Stane před ním v nedojepě,
    Kloudný jako mládenec,
V zelený šat oděn lepě,
    S vrchu krásný kredenec.

„„Coť, holátko! srdce svírá?““
    Dí naň oulisnou řečí;
„„Ké to břímě tě potírá?
    Nadlehčímť nebezpečí.““

A muž kosem naň pohlíží,
    A prořekne na polo:
„Kéž by sňal mi s beder tíži!“
    A s tím vrahu pad v kolo.

„Z rána po večer klopotně
    Teď trudím se přívozem,
Hůř tahouna, jenž robotně
    Jazykem plazí o zem.“

„A jaká kde kyne čáka?
    Jako kdo na dno klone;
Chvilku nese vír chudáka,
    Až tůň vždy ho pochlone.“

„Ni však o sebe dbám hrubě;
    Než co počne dcera má?
Jižť, ubožka! na té době;
    A kdo jí ruky podá?“

„„Hezkáť?““ ptá se ulízavec,
    On šibalský záletník.
„To věřím,“ odepře plavec,
    „Moh by ji vzít úředník.“

„„Což, kdybych já o ni říkal?
    A sám hojné věno dal?““
„I! vem si ji třeba Hýkal,
    Bych ji jenom dobře vdal.“ —

„Čím se živíš?“ opět plavec,
    „Pověz, ať znám, kdo můj zeť!
„„Méň já nejsem, nežli správec,
    Řemesel znám kolik set.““

„Toťs chudák! ba chudožestník!
    Rozumíšli, vyslovím;
Nebřidím co nepočestník
    A splním, co připovím.“

„„Nuže! buď ta dívka moje!““
    Tak naléhá pekelník;
„„Skončena dnes bída tvoje:
    Od té dobys pan celník.

Clo budeš vybírat hojné
    Bez péče a klopoty;
Klenutí zde stane strojné,
    Most předivné lepoty.““

„Přes tu řeku? kdy to bude?“
    „„Dřív než kohout zapěje.““
„Věruli pak? u všech všude!“
    „„Uvidíš, co se zděje!““

A s klobouka sejma péro,
    Praví: „„Však zapiš se mi.““
„Tou měrou provdána’s dcero!“
    „„Prodána!““ hluk podzemí.

A zlý host podrápnuv druha,
    Péro namočí krví!
Ruku jemu veda z tuha,
    Šilhá naň zpod obrví.

Podepsáno. List pochytna,
    Schová ženich v toboli,
A smích běsný, jak ze Sitna,
    S vichřicí zahlaholí.

Aj rarach se větrem řítí;
    A rve rázným ramenem
Doubí, skálí a co chytí,
    Razí kámen kamenem;

A jak spěchem skály mece
    V proud sykotný, zkypělý:
Oblouk za obloukem v řece
    Zdí se jako z oceli.

Již přes polovici řeky
    Spěje pyšná budova —
Uchvacují duši leky,
    Trne duše plavcova.

Břeh se pod ním podtrhuje:
    „Běda! to z pekel zlý host!“
Vlasy sobě s hlavy ruje,
    A již ho rve zoufalost.

„Přispěj, Víte! chraň mé robě!“
    Aj, tu na čele lodi
V nejpilnější, platné době
    Kohout se mu nahodí.

Muž lapiv ho, vzhůru vrhne,
    Kohout hlasně zapěje;
Zděšen tu sebou ďas trhne,
    Neb již v most nedospěje;

I zahuhle: „„To tvé štěstí!
    Ale této mé tuhé
Chovej se nedůtklé pěsti,
    Stihneli tě podruhé!““

A jak zařve strašným hukem,
    Do řeky se most rune;
Běs poslední spoustu cukem
    Na břeh skalný vysune. —

Posud čertova sní skála
    Na paměť pozděrodým:
Kdo ji zří, vyhýbá z dála
    A dá výhost duchům zlým.