Básně (Sládek)/Z irských melodií

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z irských melodií
Autor: Josef Václav Sládek
Zdroj: SLÁDEK, Josef Václav. Básně. Praha: Grégr a Dattel, 1875. s. 50–53.
Licence: PD old 70

I[editovat]

Vy pušky máte, my jen holé ruce,
my právo jen, vy máte násilí,
nám titulů se zrádců udílí,
vám za zločin se dává absoluce.

Vy pány jste, my schátralou jen luzou,
vám v povel hon jde slepých otroků,
my nadšených jen máme proroků,
my láskou jen, vy bojujete hrůzou.

Vám kyne čest, nám pranýř, úmor, hany,
vám křížky v hruď, nám bodák nebo kříž,
vám k šejdům světlo, k činu nám jen skrýš,
my nic, vy v podpor máte velikány.

Vás v pyramidy kladou, ve Pantheon,
náš do všech uhlů vítr snese prach,
náš pomník Helota je v dějinách,
váš Caesar tam a hrdý Napoleon.

Nuž ať — tu kletbu všichni znají dnové,
že vaše pěsť náš kácí ideál,
však znají též, že vždy zas z prachu vstal
jak „země syn“ kdy čerpal síly nové.

Tak často již nad skrváceným světem
tyranů houkla hymna jásává:
Zasedněm k hodům! Ticháť Varšava —
— ticho hřbitově kostmi na posetém.

Tak často již si budovala tróny
na kupách mrtvol havěď hýřivá,
kypěla hudba, číše pěnivá
— slzy to horké utlumené stony.

A na posměch krvavým stínům hýká
rouhavé v chrámech: „Pochválen buď bůh“,
však jaký ryk to zahřměl pánům v sluch?
to Rob’spierre, to Harmodia dýka.

Jen tropte dál své krkolomné špásy,
my — také své; snad zas nás porvete;
nech — z naší krve mstitel vykvěte,
čí vítězství však — to dopoví časy.


II[editovat]

O bože, bože, ten když svět jsi stvořil,
tak lepý, krásný, k samé určen lásce,
či zamýšlel’s jej v lup dát dravé chásce,
či chtěl’s, by červ, jejž’s stvořil, zas jej bořil?

Což nechtěl’s, aby volny světy byly
jak Ty, než čeho v pustém bylo šíru,
či neurčil’s jich k svobodnému víru,
nechtěje, aby na řetězích hnily?

Proč trpíš jich, těch rouhačů Tvé vůli:
že’s vzduch učinil, sup by volněj létal,
a zem, by tvor Tvůj do prachu se metal,
a oheň, pout by tyrani v něm kuli?

Myšlence jedné koří svět se celý:
To’s Ty, — krom Tě kdo dít smí: Já jsem jeden,
jenž vládnout smím, kdo k jiným: K poutám’s veden!
Prach prachu: „Modla jsem, ty klaň se!“ — velí?

A přec tak jest — ta muška v každé chvíli
se volná shřívá — kvítek volně vschází,
to ptáče volné píseň pěje v mlází
a muž, Tvá chlouba — všechněch bídnější-li?