Arta/2.

Tato stránka potřebuje úpravy.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v ostatních článcích a stránkách, v radách na stránce Vzhled a styl, případně na její diskusní stránce.

Arta Ladislav Klíma
1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	Arta
Autor:	Ladislav Klíma
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Brno : Nakladatelství G, 1992
ISBN:	80-900805-2-9
Licence:	PD old 70

Na obloze válely se nejasně hrůzné mlhavé přízraky se sněhově bílými, dlouhými vlajícími hávy. Nejvíce jich tísnilo se u okna baronovy ložnice, jako by se již nemohly dočkat duše umírajícího starce. Ve vedlejší komnatě choť jeho, baronka Arta, zdrcena, krčila se v poduškách.

Nikdy dosud nepocítila cosi tak příšerného. Nejspodnější elementární stavy duše překlopily se na povrch. Zachvátil ji nesmyslný strašný strach před smrtí ; její jedinou touhou bylo teď žít, žít stůj co stůj, aspoň den, hodinu, minutu — dřívější její láska k smrti zdála se jí být tak nepochopitelnou, hloupou . . . A vše všední, jak bývá, probudilo se v ní s láskou k životu : touha po penězích, po spokojeném, bezbolestném životě, dobrém vycházení s lidmi — ctností. — Skryla se pod podušku — skoro bezvědomě modlila se — Otčenáš.

Již delší dobu zněl jí ve sluch rozčilený hovor baronův, tu a tam zděšení prozrazující. — A náhle proryl vzduch výkřik.

Vzchopila se a chtěla běžet k své sestře. — Tu zavzněl řev baronův znovu. Stanula nerozhodně. „Bože všemohoucí !“ slyšela. „Zase — zase - a hrozněji než dříve ! Ó ! — zblázním se — ta hrůza — to mrtvolné šelestění — to hnutí hrobu a přece — ta propast — noc — lepkavost života — závrať — točení — a nic. - Nic, ó ! Kéž by už byl konec - tam - tam - pro boha — strašidlo kouká se sem oknem - aby mne udusilo, ta hrůza hrobu — posmrtného snu, — vy to necítíte pusťte, - nedržte mne — zabijete mne!“

„Držte jej !“ zvolal jeden z lékařů. — Ublíží si — přerazí si holé nohy, překouše si tepny na rukou — všude plno krve - držte jej — provazy sem !"

„Ježíš Maria, nepoutejte mne! Vždyť se musím hýbat a rozptylovat, — nevíte, jak je to hrozné!“ vyrážel strašně trhaně ; bylo slyšet kácení se nábytku. „Pusťte mne, ať uteku z domu, jen to mne spasí - nebo vyžeňte tu můru - leží tam naproti nahá a posílá všechno na mne — Ježíši smiluj se — zas to jde na mne — něco se v duši mé provalilo — stoupá to stále výš — teď neodolám — konec, vím !“

„Držte jej, — rozbije si hlavu. — Provazy — na nohy — tak — držte pevně — tak — zachráním jej — ale nevydržím to déle, kolego — je mně též jakoby strašidla mne obletovala — kdybych neseděl vždy pevně v sedle, stal bych se pověrčivým . . . Tak — spoután - co — teď — dělat —“ Zavzněl nový výkřik Melanie . . . Baronka, bez vůle jako dítě, rozpakovala se, má-li běžet na pomoc jí nebo — baronovi. Taková soustrast se jí znocnila —

„Pro boha, rozvažte mne !“ řval stařec. „Rozum mne opustí — umírám — kdo by to vydržel — Pokoj plný strašidel, — umlouvají se, — teď se shodli — se všech stran blíží se ke mně . . . Klid jde — ke mně — mír — ne — nerozvažte mne ať je konec — hrob — Nic — propast — prázdná — hrůza všeho — ne — rozvažte mne přece, ať mohu — utéci —"

Poslední slova byla tak strašně zařvána, že se baronka rozhodla. Jako furie řítila se k ložnici baronově, aby zmařila všechnu práci své sestry. Vytasila dýku — a byla odhodlána nejen pouta starcova jí přeřezat, ale i do doktorů ji vrazit, postaví—li se na odpor — Ale ještě než do ložnice doběhla, zavzněl ještě jeden výkřik nejstrašnější . . . . Vrazila dovnitř a jala se řezat provazy — Lékaři, při pohledu na ni, couvali do kouta — a jejich pomocníci též. Nikdo nepochyboval, že by odpor zaplatil smrtí. Ale když přeřezávala provazy na rukou, ustala — a vykřikla — Viděla, že osvobozuje od pout — mrtvolu. „Milostivá paní, ustaňte!“ zvolal jeden z lékařů. „Zahubíte jej !“ „Osle !" řekla Arta náhle, skoro klidně. — „Je mrtev, nemáš oči?“ „Omdlel!" zvolal druhý, chvěje se jako osyka . . . „Amoniak sem !“ „Ale dyt je mrtvý, pane doktor!" řekl přítomný řezník. „Nehýbá se, hubu má otevřenou, voči vyvalený a ze skla, černá. To bych byl neuměl zabít žádnej dobytek, abych to nepoznal.“ — „Není mrtev!“ stál na svém doktor. „A kdyby byl, pak, pak — nu pak je to vědecky vysvětlitelno.“ — „Můj drahý muži !“ vzkřikla nepřirozeně vdova, — padla mrtvole tváří na prsa . . . Ale hned se vzchopila. „Zešílím, nemohu na to hledět !“ vzkřikla - a ubíhala pryč ... Všechna energie se jí vrátila s radostí, že je svobodna. — A zmizel strach transcendentální. Dýchala opět volně, vzduch byl čistý. — Se smrtí baronovou rozprchla se strašidla.

Proběhla pokoji, vyrazila dveře, vedoucí k Melanii . . . Ta ležela na zemi bez hnutí ; nemohla ji zburcovat. Ale poznala, že drahá bytost není mrtva — Rychle a duchapřítomně zabarikádovala si dveře, odstranila vše, co by mohlo zavdat podnět k podezření, že bylo zde čarováno. Chtěla tím ovšem jen předejít malé mrzutosti, vědouc, že žije v osvíceném věku, kdy každý, kdo v možnost magie věří, platí za blbce „Vím — sestřičko!“ příšerně nezřetelně mluvila Melanie. „Ale — já — budu jej asi následovat . . . Neděs se — a zešílím—li — snad zas nabudu rozumu. — Zas to jde na mne — uspi mne morfiem — až bude světlo — spíše - tomu — odolám… Strašný, nejstrašnější je můj osud, jen to mne těší, že po každé noci nastane jitro — Co jsem již přetrpěla, zasloužím — hrůza! hrůza !''

Arta uposlechla. Poté spěchala zas k mrtvole, teď již oficielní: neboť mužové vědy se zatím shodli, že fysiologické atomy v baronu přestaly fungovat — Když se Melanie probudila, byla šílená . . . Nedalo se to tajit - Byla dopravena do blázince. Ale Arta, změněna v ocel, doufala v její uzdravení a štěstí v tomto světě. Nastal den pohřbu. — Baronka byla nemocna a nezúčastnila se ho; sotva by se i jinak byla propůjčila hnusným ceremoniím a stavěla se na odiv blbým divákům.

Obřady v době odbyty, rakev snesena - a za hlaholu zvonů vzdaloval se rozsáhlý průvod . . . Baronka, ležící na posteli, osaměla úplně. Konečně nastalo ticho, ticho, mající v sobě za těchto okolností něco divně příšerného - ticho, které zavládne v domě, jehož pán je právě nesen na hřbitov . . . Taková hrůzná pustota, vymřelost. — — Začala cítit temný nepokoj a strach. Vstala z lože, nahlédla oknem. Na ulici nebylo člověka. Zvony stále připomínaly, že se v dálce něco příšerného děje; Artě zdálo se, že zvoní na poplach jí … Ulehla opět toužebně čekajíc na návrat lidí. Žluté, odpolední květnové slunce lilo se tiše a mrtvě plným proudem na podlahu . . . „Jak je to divné, že ta sluneční mrtvá obluda v mém pokoji, vedle mne, leží !“ pomyslila si. „Co to asi za bytost, jež, světlá a nehybná, směle, ba drze vedle mne leží?“ Náhle sebou trhla — zbledla. Vzpomněla si na slova milence svého Thanata —

„Až zvony budou znít a sluneční vetřelec na podlaze vedle tebe ležet, pak jdi tam, odkud dosud nevyvanul umrlčí zápach! Tímto činem dokážeš, že jsi hodna být mou milenkou ; on přivede tě velmi brzo v mé objetí,“ šeptala a skončila drkotáním zubů. — Studený pot vyvstal jí na čele „Bože můj !“ zašeptala, usednuvši na loži . . . . . „Teď, teď to strašné přišlo, zrovna teď! A já nejsem pranic připravena, miluju teď tolik život, bojím se tolik smrti! Strašné! Teď ta hrůzná vážná věc — — Nemohu — ne — ta cesta je cestou k smrti. — Ne — či snad mám být bídná, zkazit si budoucnost ve věčnosti? Nemám síly tam jít - smrtelný děs vane na mne odevšad - zvony znějí tak příšerně — teď vcházejí asi na hřbitov. Zastenavši klesla bezmocně, prožívajíc pekelná muka. — Náhle se její tvář zjasnila „Neshoduje se to, - nejsem povinna tam jít! Vždyt řekl ještě :a než hrom třikrát zarachotí.“ A to se nestane! Vždyt je obloha tak čistá —"

Jako laň vyskočila a pohlédla okny. — Zajásala. „Na západě nebe úplně modré, — — odtamtud vane vítr, je tedy úplně vyloučeno, aby bouřka přišla dříve, než zvony přestanou zníti. Ano ! Nejsem povinna tam jít - neshoduje se vše! Ach!“ Všechna tíha s ní spadla . . . Jala se zpívat . . . „Ať to přijde později,“ myslila si, „jen co budu lépe připravena. Dnes - nic hroznějšího - nejhorší ze všeho je přece jen nepřipravenost a - Tu zaslechla slabé zvuky, podobající se šelestění větru v lesních korunách . . . Poté zpěv drozdů a kosů . . . To spustili ve vedlejším domě fonograf . . . Arta se slabě lekla nevědouc proč —. Šelestění přecházelo v hučení stále silnější . . . Arta náhle smrtelně zbledla — a v zápětí zarachotil dlouze hrom.

„Přece jen — ó! Sudba se strašně splňuje Ne — ne nepůjdu — ! Ale mám se stát nehodnou jeho objetí? Ne! Statečnost je to nejkrásnější Ale — brzká smrt — jeho ložnice, — snad nebude opakován.“

Bez ducha čekala. Po hromu následoval liják, hučení bystřin . . . Pak sláblo zas — vítr usedal, konečně jen slabé šelestění — a ptačí zpěv v to zazníval. „Opakuje se to !“ zašeptala . . . „Musím se rychle rozhodnout. - než po třetí — pak byl by Thanatos pro mne ztracen.“ Ulehla a poměrně uklidněna přemítala. Hrom zarachotil, po druhé, vody hučely — tichly a les zas jen šelestil.

„Po třetí se to opakuje!“ zvolala. Zrak jí křečovitě vzplál a náhle zahořel bujnou odhodlaností. „Půjdu! Ukážu se býti hodnou, miláčku můj! Vše je lhostejno, jen statečnost ne! Jdu - haha! ničeho se teď nebojím!“ A ještě dříve než hrom po třetí zaduněl, vyřítila se z komnaty a vrazila do bývalé baronovy ložnice! Zvony ztichly, slunce již nesvítilo v hrobově tichou místnost. Arta dosti klidně usedla. Uplynulo pět minut a děs vkrádal se v její duši . . . Snažila se vší silou jej zapudit, nemohla. Ticho bylo stále hlubší, něco jakoby z něho vyvstávalo. „Učinila jsem, co mně Thanatos řekl - mohla bych tedy jít —“ řekla si a vstala. Ale nedošla ke dveřím. „Teď by to bylo zbabělé, neboť se bojím . . . Počkám ještě - nu, pět minut . . . Pak mohu spokojeně odejít… Br! Ten strach! Ale co na tom! Strach možno učinit příjemným…“ Usedla zas a snažila se, aby tak učinila - Ale nedařilo se jí to, strach byl stále větší a nepříjemnější. Vyňala hodinky a toužebně čekala. Ale čas strašně pomalu lezl. - Stav její byl stále nesnesitelnější. Povstala - pobíhala komnatou. Ale za chvíli, čelo majíc studeným potem zbrocené, usedla opět . . .

„Ještě dvě minuty !“ zašeptala. — „Uteku . . . Ne ! zůstanu! Ale potřebuju celou svou sílu — jak je to hrozné ! Jsem nemocna — tato strašná místnost — zase zmocňují se mne strašlivé pocity, tytéž, které mne uváděly v šílenství než on zemřel. Není pomoci proti nim. Ale vydržím to . . .“ Minuta uplynula . . . Zmocnila se jí děsná otupělost. Zaradovala se z toho . . . „Již nepřivolá má duše záhrobní duchy !“ děla si. — Přistoupila k oknu — čtvrt minuty uplynulo. —

Tu zaslechla za sebou šramot. — Nový strašný děs se jí zmocnil. Otočila se. Šramot vycházel ze zdi, oddělující místnost od vnějšku. Zněl tak trochu slaběji. Rychle skočila ke dveřím, — naslouchala se zježenými vlasy — a vrátivši se ke stolku pohlédla na hodinky — „Ještě dvacet vteřin !“ zašeptala. „Vydržím, ať stane se cokoli — a ať se třeba za tu dobu zblázním ...“ Nemohla stát, usedla. Bylo ticho a každá vteřina věčností. Tu zarachotilo to náhle — a ve stěně otevřela se dvířka jí neznámá. Vykřikla, chtěla povstat — nemohla — a dvířkami proplížil se baron v rozhaleném županu, klepaje pantofly. Kráčel těsně mimo ni, usmívaje se pošklebně, ke dveřím, zamkl je a klíč uschoval. Pak hekaje odebral se ke stolu a sedl tři kroky od svě choti. „Chu, chu — co to zvoní?“ chrochtal. „Pohřeb, ne? Kdo má pohřeb?“ „Nevím," vypravila ze sebe se vším úsilím. „Chu, chu — jsi bledá, — a myslím, že se bojíš? Čeho se bojíš? Cheche! Já jsem se poslední dobou také mnoho bál . . ‚ Div, že jsem ještě živ z toho, Nu, teď je mně zas docela dobře, jsem docela, docela uzdraven. život je přece jen hezký, cheche !'‘“

„On myslí, že žije !“ pomyslila si radostně. „Nechá mne na pokoji. Nemusím se ničeho bát, čeho se vlastně bojím? Ale — bože můj, co to mluvím? Nebát se — a umrlec právě do hrobu spouštěný, mluví se mnou! Vlasy se mně ježí… Dotkne-li se mně, zemru jistě —“

„Proč?“ dodala si odvahy. „Každý musí umřít, smrt se krásná a je to život!“ — „Hlouposti ! Hu ! pořád zvoní. Nevím, proč to na mne dnes tak divně působí . . . Jako by zvonili umíráčkem. Není ti také, jako by zvonili tobě?“ Mráz ií prochvěI. Jak mohl věděti, co se před nedávnem v její duši dělo . . .? Díval se na ni a ušklíbal se . . . „Nu, blaze žijícím! Dobře, že nezvoní nám dvěma, cheche! Kde mám tabatěrku? Jaký to zde divný nepořádek od té doby, co jsem zde naposledy byl! Kdo to ztropil? A co to tu za zápach? Jako v umrlčině . . “

Otevřela zásuvku a šoupla k němu po stole tabatěrku. Šňupl si. A ona dodala si odvahy. „Proč jste zavřel dveře? Otevřte!“ — „Ale proč nechceš chvíli se mnou zůstat? Cheche. Jsem tvůj muž.“ — „Jsem nemocná! A co je to za způsob mne zavírat?“ Způsob nezpůsob! Jen tu ještě chvíli zústaň, chvilka postačí. Zvony ztichly - už je pod zemí. Teď bude se nám to hezky mluvit ! — „Otevřte ihned, sice budu křičet !“ — „Křič jen, cheche! Vím, že jsi mne nikdy neměla ráda !“ — „Jak mohla bych mít ráda tak protivného dědka?“ — „Tak proč sis jej brala? — Vždycky ukládala jsi mně o život . . . Cheche ! Vím, že chtěla jsi mne probodnout než přilétla můra . . . . Ale teď je můra v blázinci. Jak — to — všechno víš?“

„Cheche! Vím ještě víc, vím víc, cheche! Mám uvnitř víček chlupy, cheche !“ „Hraje se mnou jako kočka s myší!“ pomyslela si Arta, a děs větší všech ostatních vstával v ní. Vyskočila, jala se lomcovat dveřmi a křičet — „Starého muže připravily jste o krátký život !“ zařičel teď hlasem, jakého dosud od něho neslyšela. „Zasypaly jste jej mokrou, studenou, tmavou, hnusnou hlinou, - hu, hu ! hrůza ! Ale ještě je spravedlnost, ještě je Bůh! Na vaši hlavu padne má smrt ! Tobě také zvonily ty hrozné zvony.“ Povstal a pomalu šoural se k ní. Praštila lenoškou do dveří, — ale ty byly pevné. — Již stál za ní. Odskočila, mrštila lenoškou po příšeře. Ale ta, zachechtavši se jen, šla pomalu za ní. - Hrozný děs vzal jí síly. Skrčila se do kouta. — Přiblížil se, rozepjal ruce — klesla na kolena. „Ještě je spravedlivost, ještě je Bůh!“ slyšela ještě nejasně a pocítila na tváři dotek ledových dlaní...

Našli ji mrtvou. Při pitvě se zjistilo, že praskla jí srdeční tepna. Melanie zemřela v blázinci o rok později.