Arta/1.

Tato stránka potřebuje úpravy.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v ostatních článcích a stránkách, v radách na stránce Vzhled a styl, případně na její diskusní stránce.

Arta Ladislav Klíma
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	Arta
Autor:	Ladislav Klíma
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Brno : Nakladatelství G, 1992
ISBN:	80-900805-2-9
Licence:	PD old 70

Arta byla z Londýna vypovězena se lhůtou desetidenní. - Nebrala si to k srdci, ale smála se blaženě. Ale než odjela, očekávalo ji ještě malé překvapení. Byla zatčena na nařknutí dědiců jistého vévody, že prý ho podvodným způsobem připravila o nějaké skvosty. Nebylo však pravda, že od něho jakýkoli skvost obdržela. Přes to sotva byla by ušla odsouzení, nebýt té okolnosti, že měla asi 30.000 liber. Byla, pozbyvši z nich 29.000, uznána za nevinnou. Vesele opustihla blátivý Albion.

„Čert vezmi všechen světský úspěch, — — nic blbějšího nad pachtění se po něm. Teď si rozumím! Jen dokud jsem byla vlastně všední, usmívalo se na mne štěstí ; když zvítězila ve mně vyšší stránka, ukázalo se, že ušlechtilost nenechá se srovnat se „štěstím“ ve světě. Žádná energie nepostačí vyššímu člověku, aby se nějak obstojně v blbé lidské společnosti udržel. Neobyčejnost a úspěch mezi lidmi, — haha! spíše snese se oheň s vodou !“

Usídlila se v malém městečku českých pohraničních hor. Měla ještě dosti peněz, asi na tři roky. Žila v samotě skoro eremitsky, toulajíc se většinu dní lesy jako jejich víla, strašíc zjevem svým ženy a děti, které potkala, plníc hrudi mladíků, kteří schválně navštěvovali místa, kam chodívala, bolestnou, marnou touhou: tak mrazivý byl výraz úchvatného obličeje. Byla teď v svobodě své poměrně šťastna; i touha její po neurčitém, ač jí bolestně prošlehávala duší, byla jí příjemná. S nikým skoro nemluvila; později však vzala si k sobě dvě sličné dívky, s nimiž žila jako Sapfo - obě se do své velitelky zamilovaly a byly náruživější ještě než ona; přes to se jejím rozmarům za jejími zády smály.

Sladkou, klidnou láskou k ženám nahrazovala si lásku k mužům. Neznajíc jí dosud, toužila po ní tím více. Všichni mužští, které dosud poznala, se jí přímo hnusili a jen několikrát pocítila v jejich objetí trochu smyslné rozkoše; tato kurtisána byla ve skutečnosti čistší než sto bezvadných žen. A i nynější její sny o lásce měly v sobě poměrně málo smyslného, nebo spíše smyslné bylo učiněno vznešeným, ideou. Tato žena byla vlastně schopna milovat jen ideu, ale jako žena dovedla milovat ideu jen ztělesněnou, totiž v podobě krásného muže. - Vysněný milenec její byl bytost nadpřirozená, byl Bůh. Byla si jista, že nemohla by se do něho zamilovat jinak, než jako do Boha, sestoupivšího na Olymp, že by v něm s nábožnou hrůzou milovala jen to nejvznešenější na něm. Sny o této bytosti byly u ní tak živé, že působily jí náhlá zastavení tlukotu srdce, bezesné noci, ale i překrásné dny bolestného štěstí, jaké může poskytnout jen touha —

Tento milenec však nepřicházel, touha po něm rostla. „Snad přeci přijde! Snad dostaví se k vůli mně zázrak!“ šeptala si teď často, pološílená vařící se krví. "Svět je studna tajemství, a kdo spíše než já byl by hoden, aby příroda své lůno otevřela a vytoužený skvost mně darovala. Konečně vydala všechny peníze. — Mohla sice přijmout dary dřívějších svých zbožňovatelů ale skálopevně si umínila, že nepřijme již žádných almužen, že se bude živit poctivě … Rozhodla se, že odjede do Prahy. Ale než opustila své zákoutí, událo se ještě něco neobyčejného : našla vytouženého milence - Boha.

Byl jasný, říjnový den a pozdní odpoledne. Naposledy ubírala se přátelskými lesy, aby se s nimi rozloučila - Bylo jí nezvykle divně v duši — tak nevýslovně smutně. Slzy jí kanuly na mokrý mech. „Mé ubohé srdce !“ šeptala si, „tolik touží po lásce, po utrpení, po blaženě bolestném rozplynutí se v jiném — a nikdo, nikdo ti nerozumí! Nikdo nevidí, jak jsi dobré, jak slabé, jak nešťastné ! Nikdo nechce plakat s tebou a já bych tak ráda, já ubohá, vydechla duši svou v duši miláčka! Nikdo nechce tě rozdrtit - sladce rozmáčknout. Slzy mé, proč kanete? Proč se svírají mé svaly? Proč svíjí se mé ubohé, nekonečně milující srdéčko?“ Rozplakala se hlasitě a klesla. — Vítr příšerně šuměl nad ní. Černý havran kmitl se nad korunami, náhle se obrátil ve svém letu a snesl se zcela nízko nad ni. — Usedl na větev a nepohnutě na ni zíral svýma hloupě směšnýma a příšernýma očima… Ale ona ho neviděla. Duch její se nořil do snů —

Povstala a jako štvaná spěchala dále. Jak dlouho - nevěděla. Konečně octla se u jezera dřímajícího mezi zalesněnými, skalnatými stráněmi. Nikdy u jezera toho nebyla … „Kde se zde vzalo? Vždyť není na mapě!“ kmitlo jí usínající duší — Rozhlédla se, stanula, zbledla. — — Nikdy neviděla něco tak mrtvého. Nehybné bylo zsinalé modré nebe, nehybné nízké, mlčící, příšerně žluté, osamělé slunce na něm … Ani vánek nepohnul stromy a křovinami, ztuhlými jako ledové květy. Ptáček se neozýval. Bylo ticho jako v zimě o půlnoci. - Ani vlny jezera se nepohnuly, jakoby byly zledovělé. — Příroda zemřela — jen smrt zde vládla, neslyšně se chechtala, neviditelně šklebila —

Sáhla si na srdce … Znovu se děsila: nebilo. Ale rázem zapomněla na své strachy a rychle ubírala se bez myšlenek a přece tak tíživě hrozně v duši, po břehu jezera, prodírajíc se houštinami. Náhle stanula, slabě vykřikla. Před ní zelenala se a hnědla maličká louka. A uprostřed, asi pět kroků před ní, stál zcela nahý, mladý muž — Jeho velmi štíhlé, bílé tělo bylo vytesáno krásněji než kterákoli antická socha. Hrdě se na něm tyčila příšerně bledá hlava, ohraničená na krk splývajícími vlasy, černějšími nad noc. Jako uhel černé oči plály intensivněji než rozžhavený kus kovu. Nevýslovně žensky krásné, mužné spící tahy vyhazovaly ze sebe transcendentální magickou příšernost. Něco strašného a hrůzně svůdného linulo se z celého zjevu a děsnou nadelektričností podmaňovalo a v prach vrhalo.

Arta pocítila, že jí srdce opět bije — a stále silněji a hrozněji. — Nekonečná slast, slast lásky, slast z náhlého uskutečnění všech tužeb ji zdrtila. A hrůza, o níž nemohla říci, je-li tím nejstrašnějším nebo tím nejkrásnějším, spojila se s láskou v nebesko-pekelný chaos. Bylo jí v té chvíli, že octla se v srdci života, že je bohem, který je tímto srdcem … Znovu vykřikla - rozpjala paže. A jinoch rychle k ní přistoupil, objal ji, políbil. Mrazivě horká slast jí projela, jí stále projížděla. — Přitiskla se k němu — a klesala. — Zadržel ji pevně — Jala se mu líbat oči, čelo, nos a při každém polibku prochvívala jí nevýslovná blaženost — — — Náhle se vzpamatovala, — odskočila, temně zarděla. Přejela pohledem nahé tělo — vykřikla „Cizí nahý člověk, — a já — —“ Její žensky stydlivé srdce bylo zdrceno tím, co učinila."Kdo jste, pane?" vypravila.

„Miluju tě a chci, abys byla mou !“ odvětil hlasem, který ji div neporazil. Miluješ mne též?" „Kdo jste?“ zajektala. "Kdo jste? - Co je to za neslušnost - takto nahý — vypravila se sebe napjavši všechnu vůli … "Jste podivný, mluvte !"
„Miluješ mne?“ otázal se po třetí a takovým způsobem, že Arta podlehla. Znovu v ní zavířila děsná, metafysická láska.

„Miluju tě nekonečně!“ vzkřikla - a rozepjala náruč … "Proč bych to neřekla? Vždyt ty jsi ten, po němž tak dlouho jsem toužila. Ó, buď se mnou věčně ! věčně !"
Znovu se objali a líbali … . . On hladil jí tělo slastí se chvějící — A tu cítila, že rázem všechen oděv s ní padá, že je nahá jako on — Novou, čistou slastí ji to naplnilo … Dala se do pláče a přitiskla nahé své tělo k tělu jeho - A klesli na mech a stali se manžely — Nevymanila se ani pak z objetí jeho — ale pokryla jej celičkého polibky.
„Zůstaneš se mnou, viď?“ šeptala. — „Bez tebe nechci, nemohu žít! Ty jsi mně vším, jsi mnou samou, mým tělem, mou duší, bez tebe nejsem nic, nic! Zůstaň u mne stále, věčně, musíš! Jak teple bezpečně, bude mne u tebe ! S tebou chci být do smrti v žaláři přikována - jaká slast! S tebou mučena, umučena, jaké nebe !“ „Budeš mou, ale ne hned ! — Jen branou Smrti vejdeš ke mně!" „Branou smrti?“ zachvěla se … „Hrozné slovo !“ „Což nemiluješ smrt?" „Miluju ji ! - Jak často mne láká, jak se na ni často těším jako dítě na štědrovečerní dárek! Ale jindy šklebí se na mne tak děsně.“ „Vše vskutku krásné je děsné, vše děsné je krásné. Vy lidé nechápete, že utrpení je slastí! Ty to aspoň tušíš! Vše ve světě je slastí, bolest jest jen klam." „Ano, ano ! Ale smrt - je zničením.“ „Není zničení, není špatností, není nepřátelství, není nemožností. " „Budu tedy po smrti žít?“ „Smrt je život v nejplnějším rozkvětu, jádro a pravé tajemství života! Vzhledem ke smrti jsi vlastně teď mrtva !" „Zdálo se mně často, že život je smrtí. Ale co je konečně pravda?“ „Že je život srnrtí, smrt životem, pravda lží ! Ale smysl těch slov zatím nepochopíš!" „Miláčku, tys můj ! můj ! nic tě mé duši nevezme, neboť tys se mnou !“ „Ano, dokud se neomrzíme ! Ale jen smrtí dosáhneš mne zcela!" „Chceš zemřít !“ „Chceš? Nebojíš se? „Chci se bát! Strach je slastí jako vše! - A vše je — — — “ „Láska! - Zemřeš, to jest: vejdeš brzo v pravý život. Přivedu tě k sobě." „Učiním to - a tak ráda! Vše je lehké! Ale kdo jsi, miláčku můj?“ „Jsem ten, kterého jsi od prvního probuzení vědomí svého milovala, - jsem mysterium života, jevící se nejjasněji v jeho nenáhlejším zániku, t. j. jsem Thanatos! Jsem souhrn myšlenek, jejichž předmět je tajemstvím rození neboli smrtí, souhrn myšlenek zhuštěných v bytost, která může se částečně jevit i v podobě člověka." „Bože, tys smrt ! —“ „Život! Nemiluješ smrt?" „Ó, více než dříve ! Teď teprve vidím na tobě, jak je krásná. Nemilovala bych tě, kdybys nebyl pln hrůzných tajemství! Miluju tě, protože se tě bojím. Nemilovali bychom život, kdyby nebyl hrozný. Miluju tě nekonečně, neboť miluju život, miluju věčnost, miluju Věčně. Chci snad zemřít, abych zrychlila let svůj, abych jen s tebou, jen v tobě stále dlela, chci jen stále zmírat a zmíráním žít! Ale“ — dodala smutně: „přec jen tebe nedosáhnu … Tys bůh, já červ. Nejsi pro mne, — hrozno !“

„Vše je božstvím, vše jest jednoho původu, jedno je vše! Jsi mnou, já tebou. Kdysi byl jsem červ, jednou staneš se bohyní a dojdeš nejvyššího. Nic není před ničím uzavřeno. V každém okamžiku jsi vším, ale nechápeš toho. Aby to všemu bylo dokázáno a tím vůbec skutkem se to stalo, musí vše projít vším, sloučit se se vším, stát se vším. Teď budeš mne mít jen částečně a někdy, protože mne nechápeš ; ale stále více a více budeš mnou - až splyneme v jedno … Až přijdou doby, kdy staneš se zcela tím, čím jsem já a já zcela tím, čím jsi dnes ty — a budeme se zcela stejně milovat, jako dnes.“

„Jaká to krásná myšlenka ! Zešílím z ní !“ „Bud šťastna! Dokud v tomto světě pobudeš, neuzříme se již; v říši stínů však budeme se často scházet. Zemřeš brzo, a toto je proroctví Thanata : Až hrom třikrát zarachotí, až zvony budou znít a sluneční vetřelec na podlaze vedle tebe ležet pak jdi tam, odkud dosud nevyvanul umrlčí zápach! Tímto činem dokážeš, že jsi hodna být mou milenkou ! On přivede tě velmi brzo v mé objetí! A jeden z nejkrásnějších osudů očekává tě po smrti. Avšak ne hned po ní. Uchystal jsem milence své osud, jaký nebyl dosud dopřán žádnému člověku. Nahlédneš jím v taje věčného života hloub než každý jiný, - a touze tvé po tomto světě, po těch, kteří jsou ti v něm milí, bude částečně vyhověno, třeba časně zemřeš. Zvláštními cestami povede tě osud, aby mohl tě uvésti do Údolí Štěstí. Buď šťastna a mysli na mne, kdo miluje věčnost, miluje vskutku život, musí milovat nade vše smrt, kdo nemiluje smrt, je mrtev, zatím co žije! „Miláčku !“ vykřikla, „vezmi mne s sebou - musíš - touha po tobě mne umučí i Usmrt mne hned, rozdrť mne - jak sladké to bude !“ Odvětil jen úsměvem a zmizel. Elektrická rána udeřila hromem tělesnou i duševní bytost Arty. Něco s ní spadlo — jezero zmizelo — — —