Antologie z oper/Leoš Janáček

Antologie z oper
Záboj	Leoš Janáček	Její pastorkyňa

Údaje o textu
Titulek:	Leoš Janáček
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 92 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Leoš Janáček

Leoš Janáček

narozen 9. VI. r. 1854 pod Hukvaldy u Příbora na Moravě, jako syn učitelský. Studoval reálku, učitelský ústav, stal se žákem Křížkovského a na varhanické škole v Praze žákem Skuherského; pak byl na konservatoři ve Vídni a Lipsku a po návratu do Brna stal se sbormistrem „Svatopluka“ a dirigentem „Filharmonické besedy“. Od r. 1881 byl ředitelem varhanické školy a od roku 1919 jest rektorem konservatoře v Brně. Jest hlavním vůdcem moravského směru separatistického v hudbě, který chce Moravu i umělecky co možná osamostatniti a vytvořiti něco zvláštního, moravského, kdežto směr pravý, nám sympatický, chce tomu, aby Morava postavila se Čechám po bok a soupeřila s nimi na poli téhož, celonárodního umění. Janáček byl kdysi vysloveným odpůrcem Smetanovým, a také dnes nelze jej počítati mezi Smetanovy stoupence. Vynikl jako teoretik, pedagog a proslul jako skladatel. Největší pozornost věnoval národním písním a popěvkům, které déle než 25 let sbíral a studoval; v jeho skladbách se tato folkloristická znalost projevuje. Skladby: Mužské sbory: Maryčka Magdonova, Kantor Halfar, 70.000, vesměs na slova Petra Bezruče, ženský sbor: O Kašparu Ruckém na slova z Hradčanských písniček F. S. Procházky, Valašské tance, Moravské tance, Kytice, kantáta Amarus na sova Jar. Vrchlického, symfonické básně: Šumařovo dítě, Ballada blanická, balet Rakoš Rákoczy. Opery: Šárka na libreto dle motivu Zeyerova (nedokončena), Počátek románu, Její pastorkyňa (1904), Výlety páně Broučkovy do měsíce a do XV. století, Káťa Kabanova (1921); nyní pracuje na opeře Liška Bystrouška, dokončiv nedávno „Zápisky zmizelého“. Populární „Její pastorkyňa“ jest komponována na drama G. Preisové. Janáček zhudebňuje činohru důsledněji než Fibich a doslovněji než Foerster. Vytvořil dílo plné žáru a života, vůně moravského venkova. Chtěl podati hudební drama slovácké dle svých teoretických předpokladů, že jen naprostá věrnost a upřímnost v podání života slováckého dodá dílu pravého rázu. Proto se stal umělecky naturalistou. Naturalismus Janáčkův jeví se již ve volbě látky; je to vnější, drsné drama lidové, bez hlubších tónů citových. Janáček svoji teorii národní a lidové hudby buduje na tak zvaném „nápěvku“, jenž jest mu hudebním motivem určitého útvaru hotové řeči. V „Její pastorkyni“ je teorie nápěvků provedena do důsledků. Jedno, dvě, tři slova textu jsou skladateli hlavní věcí, v nich je „duše scény“; proto pak jich nápěvek je i motivem orchestru, ne ve smyslu moderního thematu hudebního, nýbrž jen odleskem nápěvku stále opakovaného; primitivismus ohrožuje právě to, po čem tvůrce touží: dojem přirozenosti, prostoty. Orchestru přidělen úkol více podřadný, než jest v moderním dramatu hudebním; spíše scény podmalovává, koloruje, čímž dotýká se největší vymoženosti celé kulturní hudby dvou století. V důsledku toho „Její pastorkyňa“ jest spíše experimentem, nežli silným, zralým dílem. Ve svých sborech, kde nepřichází ve styk s orchestrem, kde jednostranný kult vokálního živlu není na ujmu živlu druhého, dochází k výsledkům nesrovnatelně vyšším.