Antologie z oper
JUDr. Emanuel Maršík	Černý leknín	Stanislav Moniuszko

Údaje o textu
Titulek:	Černý leknín
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 126-128 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70

Emanuel Maršík: Černý leknín

Opera o 3 dějstvích. Slova K. Jonáše.

Osoby

Žandová (Černý leknín)… s. Rybář Rukan… t. Hrabě Benedikt… bar. Hraběnka Benediktová… s. Hrabě Brode… bar Hraběnka Brodeová… s. Správce… b. Informator… t. Porybný… b. Dráb… b. Kastelán na zámku hr. Benedikta… bar. Dívka… s.

Děje se kolem r. 1830. I. jednání na hrázi rybníka na panství hraběte Brodea. II. na zámku hraběte Brodea. III. v hradní síni zámku hrab. Benedikta. — První provozování v Nár. divadle v Bratislavě 19. II. 1921.

Obsah

Jednání I. Při rybolovu v rybníku hraběte Brodea zaznívají veselé zpěvy dětí, žen i mužů, a nejkrásnější děvče, posazené na sud, stává se »královnou ryb«. Jásot rázem utichne, když rybáři vytáhnou na břeh nevídanou kořist: v síti objeví se pod vodními travami a lekníny žijící bytost, obyvatelka vodních tůní, jež bez ostychu vypravuje svůj osud. Jmenuje se Žandová a žije již několik století v rybníce. Stála prý tehdy na hrázi, když se objevil vodník. Naříkal, že mu před tisíci lety utekla žena, a stáhl ji pak samu do vodní říše. Zakřikne do rybníka a volá vodníka, aby potvrdil její slova, což se také stane. Nato připluje mladý rybář Rukan a zpívá toužebnou píseň lásky. Žandová chválí jeho ještě pěkný hlas a připomíná mu, jak ho hladívala něžnou rukou Žofie Lichnická a jak tehdy ho líbávala před věky. Vyzrazuje, že ona jest ta Lichnická a on ten potulný pěvec, k vůli němuž ji manžel zabil. V duši Rukanově ozvou se vzpomínky zašlých dob, ale nechce dále ničeho slyšeti o té proklaté čarodějce, již dráb odvádí do vězení na zámek. Po vzrušeném tom výstupu vrací se veselá nálada taneční. Rukan, jako by zapomněl na cizinku, chce si zatančiti s nejkrásnější dívčinou z chasy, ale v tom objeví se znova Žandová a působí všeobecné zděšení.

Jednání II. — Hrabě Brode pozval na svůj zámek vznešenou společnost, která se baví hovorem a zpěvem. Po písni hraběnky Brodeové, doprovázené hrou na klavír, hraběcí informator rozpráví o budhismu a stěhování duší. Brode se zmiňuje, že má ve vězení podivnou ženu tvrdící, že žila před dávnými věky. Hrabě Benedikt přeje si ji viděti, a Žandová vstupuje do jizby obrazem, visícím na stěně. Našla tajný východ z vězení a bloudí po komnatách zámeckých. Vykládá pak společnosti, v jaké podobě byli všickni již na světě. Brodeová byla prý napřed otrokyní, pak ženou chána kytajského, manželkou loupežníka, služkou a nyní jest hraběnkou. Správce se přerodil již desetkrát a stále zůstal podvodníkem. A Benedikt? »Byl jsi mladým rytířem« — zpívá vzrušeně o něm Žandová — »který odešel do boje a zanechal jsi na hradě mne, mladou, tesknící ženu. A přišel cizinec, který obloudil sladkými písněmi mé srdce. A tys mě přistihl v jeho náručí a zabils mě. Tulák-pěvec uprchl tehdy, ale dosud žije — je to Rukan, právě se blížící zámku s písní milostnou o Žandové.« — Výklady těmi pohoršená společnost dává Žandovou odvésti a chystá se k tanci. Jen Benedikt tesklivě vzpomíná. Náhle světla shasnou, a při měsíčním svitu Žandová opět se zjeví vedle něho. Horoucí písní milostnou probouzí i jeho lásku, kterou hrabě opakuje jako projev citů ke své ženě před staletími. V tomto opojení Žandová naň naléhá, aby ji vysvobodil z prokletí zabitím Rukana; neučiní-li tak, pak dalších dvě stě let bude blouditi. Hrabě odpírá svádění a vzkřikne, že vražditi nebude. Dveře se otevrou, Žandová zmizí, a společnost se ženou Benediktovou se vrací. Hraběte nalézá v horečce, blouznícího o Žandové. Když ho manželka chce odvésti, zazní z dáli Rukanova píseň lásky k Žandové, kteráž popouzí hraběte, aby soka přece usmrtil. Jest však zadržen svou manželkou.

Jednání III. V hradní síni na zámku hraběte Benedikta. — Hrabě vstupuje s manželkou a kastelánem do starobylé jizby, v níž před věky byla spáchána známá vražda. Vyléčiv se z blouznění předešlého večera, prohlíží zbylé v komnatě památky: postel, zkrvavenou dýku, obraz předka vraha a významný nápis na obraze o zvadlé lásce, který si upravuje ve vyznání lásky k manželce. — Vtom kastelán přivádí Rukana, lapeného při pytláctví. Hraběnka odchází, a tak stojí samotni, proti sobě někdejší odpůrci, v jejichž duších se probouzejí zapomenuté děje. Rukan vzpomíná lůžka, jehož záclony kdysi rozhrnoval. Rozhrnuje je znova, a za nimi objevuje se — Žandová. Ta rozněcuje žárlivost obou mužů, dávajíc Rukanovi zpívati milostnou píseň a ukazujíc rudý medailon, který mu zavěsila na krk, když v náručí svém choval její hlavu. Potom zpívá píseň lásky k Rukanovi, strhává se stěny dýku, podává ji hraběti a volá: »Bijte se! Mé srdce patří tomu, kdo zvítězí.« V souboji klesá mrtev Rukan, probodnutý Benediktem, a z prokletí vykoupená Žandová mizí, žehnajíc hraběcím manželům.