Přeskočit na obsah

Anemonky/Z „Ozvěny“

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Z „Ozvěny“
Autor: Vojtěch Pekař
Zdroj: Anemonky. Básně omladiny jižních Čech. Vydáno 1871. s. 103–105.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 140

Ach, jak krásná jest procházka
v Anninčině zahradě,
po záhonech kvete láska
v rozmanité pořadě.

Když tak někdy jdeme spolu
po uzounké cestičce,
ona sklopí očka dolů
podobna jsouc růžince.

Ach, jak vřele si to žádám,
vroucí sliby bohu skládám,
      abychom tu zbloudili,
      nikdy se nevrátili.

Jaké mocné vášní pudy
v našich prsou bytují,
a své slasti a své trudy
v jeden kalich slučují!

Taková nám pouta dala
neúprosná příroda,
že se v ně i poupjala
celá naše svoboda.

Prchej jedné v pilném chvatu,
brzy jiné ve záchvatu
      vášnivosti na moři
      loď se tvoje ponoří.

Na nebi se hvězdy krásné
v milionech míhají,
buď své jeví světlo jasné,
buď jen v šeru kmitají.

Ona v nebes milém luhu
nikdy v kráse nezvadá,
ta zas z pověčného kruhu,
sotva vzešlá, upadá.

Tak i zde u země-bytu
mnohý znám jest, mnohý v skrytu,
      mnohý v slávy přeludu
      mrtvý nástroj osudu.

Výš a výše orel letí
slunečního do znětu,
a vždy touží povyspěti
k němu v smělém výletu;

a přec ví, že tato touha
nikdy se neukojí,
že jej tato cesta dlouhá
nikdy s cílem nespojí.

Tak i ona duše naše
nesmí slétnouť dolů plaše,
      ale pravdy v toužení
      stále tříť se k sblížení.

Pojď, příteli, ruku v ruce
vstupme na loď života,
ať se moře vzedme prudce,
ať se koráb ztroskotá!

My vždy budem v obejmutí
pospolném se chrániti,
a v posledním prsou dmutí
z jedněch úst se modliti.

Až pak sobě ve květinném
hrobu někdy odpočinem,
      tu i naše popely
      dále budou přátely.