Anemonky/Kozáci (Blanický)

Anemonky
Kdo Čech jsi, vytrvej!	Kozáci (Blanický)	Pomiluj ny!

Údaje o textu
Titulek:	Kozáci
Autor:	Josef V. Blanický
Zdroj:	Anemonky. Básně omladiny jižních Čech. Vydáno 1871. s. 8–10. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 140

Zahrává v širé stepi si
zefýrek tichý, jemný;
zdvíhá se v sivé dálce mrak,
a roj je vidět temný.

Snad tažní jsou to ptáci, jenž
ze stepních letí krajů;
snad stěhují se odtud pryč
do vlažných jihu hájů?

Ó nejsou tažní ptáci to,
však jsou to molodenci,
a kůň i zbraň jich zdobena
ze svěžích květů věnci.

Bujaří jsou to kozáci
a ataman v jich čele;
válečný zní kol stepi zpěv,
a jásají vesele.

I přijíždějí k mohyle,
a tato se jich táže:
„Oj, molodenci, kamže pak
Vám vlasť táhnouti káže?“

„Hoj proti vrahu v lítý boj
k obraně milé vlasti;
zkusí náš Tatar břitký meč,
před námi má se třásti.“

A duní pod kopyty zem,
oř syny stepi nese,
a z mohyly to temně zní:
„Nechť Tatařín se třese!“

I přijíždějí k řece zas
a tato se jich táže:
„Oj, molodenci, kamže pak
vám vlasť táhnouti káže?“

„Hoj proti vrahu v lítý boj
k obraně milé vlasti;
zkusí náš Tatar břitký meč,
před námi má se třásti.“

A šplouchaje ve vlnách oř
dál syny stepi nese,
a vlny vodní zahučí:
„Nechť Tatařín se třese.“

A mizí v dáli temný roj,
umlknou zpěvná ústa;
a v stepi opět prázdnota,
a step je opět pusta.

Již mohyla tam nešepce,
ni zelené to doubí,
a bílé vlny tiše dál
se s břehy svými snoubí.

Jen jediný hlas bolně lká,
jen jedny blednou tváře,
kdykoli z rána povstane
sluneční ze sna záře.

To lká jen sličná stepi dcéř;
bol v Ukrajinu lítá,
a Zefýr jej tam zanáší,
kde Jasoň zemím svitá.

Avšak zlou nese zprávu zpět
děvici z cizí země:
„Prsť bojovníky pokrývá,
junácké statné plémě.“ —

Již umlknul ten bolný hlas,
již oněměla ústa;
mohylou novou honosí
se široká step, pustá. —