Alexandreis/Zlomek Svatovítský

Alexandreis Anonym
	Zlomek Svatovítský	Zlomek Jindřichohradecký

Údaje o textu
Titulek:	Alexandreis
Podtitulek:	Zlomek Svatovítský
Autor:	Anonym
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

[...]
že jmu bylo všecko známo
vzemi, vmoři, vhvězdách tamo,
ten však čtveru věc vyčítá,
jež přěd jeho smyslem skryta:

„Kak mám“, pravě, „sirdce
však mám tři věci nesnadné
a pak ovšem čtvrté věci
smyslem nemohu dosieci:
kdež sě člun u vodách plazi
a kdež had po skalách lazi,
kdež orel vstúpi voblaky.
Kto má tako světlá zraky,
by mohl ty cěsty poznati,

ande sě každá potratí?
Jakž ta troje věc pomine,
tako i jich sled pohyne.
Ty tři cěsty znáti pilno;
ale že ovšem úsilno
cěstu člověka mladého
znáti vrozkoši chovalého,
vtom mysli veždy blúzi,
ni jé kdy cele posúzi.“

A když ten vněčem blúdí,
jenž smyslem vzšel na všě lidi,
ač sě kde v mých sloviech potknu,
snad mne proň v tom nic nedotknú;
neb sem přěd ním tako malý
jakž přěde lvem zvěř ustalý
a přěd sluncem voščěná sviečka,
neb přěd mořem mělká řiečka.
Však sem to z mladostí slýchal,

jehož sem sě vždy ustýchal:
tu mysl mají mnozí lidé,
že tak brzo zle posúdie
[...]
V tom řiedko vynde zpříslovie:
jedni proto nepochválé,
že majúc smysla u mále,
nerozumějíc skládanie,
cuzie slova brzo vzhanie;

druzí také, jež nepřějí,
ti sě snad světle nevsmějí,
vóbec mých slov snad pochválé,
a jakž otstúpie dále,
což najhoršieho vědie,
o mých sloviech propovědie;
ti přézen mají na vezřění,
a srdce vždy zloby miení;
obličej mají pokojný,

a myslce vždy žádá vojny.
To sě vše bez diva děje:
ktož kak umie, ten tak pěje.
Krt v dobrých lukách rád ryje,
Vlk na ovce rád vždy vyje,
též závistivý z zloby tyje.
Avšak, ač v čem moje slova
zblúdie, přiezen jest vždy hotova,

což by sprostného viděla,
by to svým pláštěm zastřěla.
Proto, ktož chce, ten pochválí,
nepřietel - ten sě oddálí.
Jáz na ty jistě nechci dbáti,
chci zěvně věděti dáti
těm všěm, kteříž po čsti stojé,
a nečstných sě nic nebojé,
o králi, čsti seho světa,

ježto v ty časy osvěta.
Král Filip byl v zemi řěcký
muž slovutný ve čsti svěcký;
po svém právu míše ženu,
v zboží, ve čsti porozenú;
Olympias - tak slovieše -
ovšem divné krásy bieše.
Daru má ot Boha mnoho,
když čstnú ženú daří koho;

kteráž z založenie kázní,
téj netřěba časté bázni.
Ustalý rád pitie sáhá,
zeschlým lúkám časna vláha,
čstná žena muži přědráha.
Po všě časy toho krále,
jež pokojní lidé chválé,
řěčská země v mířě stáše,
nepřátel sě nic nebáše.

Tehdy přijide čstná hodina,
králová porodí syna,
Alexander vzděchu jemu.
By syn vhod králevi čstnému;
nebo by juž na téj době,
jakož mu třěba po sobě
bieše ostaviti hlavu
svéj dědině na opravu.
Tehdy i po malém časě

králi zlá příhoda sta sě,
po niž upade vosidlo.
Posla ženu vjiné bydlo,
a ten, jenž ji provodieše,
Pauzoniáš - tak slovieše -
vzem sobě protivnú radu,
zavřě sě sní na svém hradu.
Kto sě móže toho střiece,
komužt porúčé své věci?

Nenieť nic tak protivného,
jakž nepřiezen člověka svého;
neb má o to potaz snadný,
ktož jest vkterém domu vnadný,
ten móž, když chce, býti zrádný.
By král vsmutce i vžalosti,
pyče poručené čstnosti,
až sě své rady doloži,
přěd tiem sě hradem položi.

Krátký čas toho vynide,
až král Filip ssvěta snide:
zradú to nepřietel doby,
smáolem lidí krále pobi.
Ach, člověče, kak si křivý,
kak jsi svéj hospodě lstivý!
Jehož ti čest vzdána všaká,
jenž ot tebe viery čeká,
toho hlavy tvój meč láká!

Kněz Alexander vtu dobu
spade vvelikú sirobu.
Otčíka juž nejmějéše,
matky také nevidieše;
jedno mieše mistra svého,
najvěčého světa seho,
jemuž jej byl král poručil,
by jej čsti, múdrosti učil.
Mějéše v sobě smysl mladý,

neumě sobě dáti rady.
Nepřietelé všidy vstachu,
svoji o něm nepodbachu.
Tak sě země zhubi všěcka,
jež prvé bieše plnečka.
Neby dosti ot bližných hořě,
až i s oné strany mořě
král Darius lidi vysla,
jiže tu zemi bez čísla

zbavichu každého dobra.
Ktož co móže, ten to pobra
koňmi, skotem, zbožím, rúchem,
jehož kto neslýchal sluchem;
jakž, což cizí nepojechu,
to vše po nich svoji vzěchu.
Kdažto bude v zlém poběda,
nenie kto co pověda,
jedno každý: „Hoře, běda!“

Již země v porobě stáše
a za moře dan dáváše;
neb ten bieše ještě dietě,
v jehož jé státi osvětě,
nevěda, co zdieti sobě
v téj strasti, v téj porobě.
Tak vždy bývá v takú dobu:
když hlava vstóně mdlobú,
údi sotně vládnú sobú.

Těch let země velmi zhynu,
až kniežecie mladost minu
a smysla viece přistúpi.
Kdaž zdětiných let vystúpi,
urozomě dobřě tomu,
ž' zlo vporobě býti komu.
Snad možéše tak již jmieti
druhé léto po deséti;
uzřě, že země porobena,

všeho dobrého zbavena,
poče ksobě sám mluviti,
řka: „Ach, kda jest tomu býti,
jakž bych já svój kóň okročil,
svého vraha krvi utočil
silnú ranú mého meče -
tepruv byl bych tu bez péče -
toho, jenž mi otce pobil
i jenž mú zemi porobil.
 ‚Jsi Neptalabovo plémě!‘
mniece viec tak, nezvolé mě
králem pro takú nezrodu.
Bóh mi nedaj tu nehodu
déle o sobě slyšěti,
radějí bych chtěl umřieti!“
To mluvieše, hrozně lkaje,
na svú žalost spomínaje,
jakžto lvový štěnec právě,

jenž ještě nenie na stavě
a jenž ještě netvrd vnohy,
ni mu došel zúbek mnohý,
uzře někde stádo volóv,
však pochce knim shory dolóv;
nemoha té moci jmieti,
stana i počne tam chtieti;
což neskoná, na něž miení,
však to pokáže vsvém chtění.

Tehdy mistr, slyšav řěč takú,
vida v něm moc nejednakú:
„Vizi,“ vece, „mój kněžiče,
že již dosti znáš čsti líce;
dobrého jsi založenie,
nic ti tak silného nenie,
by toho nemohl dosieci,
ač budeš mé rady střieci.
Poslúchaj mne tuto sada,

toť jest moje prvnie rada:
Jměj dvór svój po kněský vnadě,
své šlechtice jměj v svéj radě;
chovaj sě obojetníkóv,
hospodnie čsti proradníkóv!
Ti toho jsú obyčeje:
oko sě jich veždy směje,
jazyk jmají vniž meč v sobě,
jenž seče straně na obě.

Z chlapieho řáda nikoli
i jednoho v čest nevoli;
nebo chlap, když jest povýšen,
nesnadně bude utišen:
Zlé kolo najviece skřípá,
malý had najviece sípá
a chlápě najviece chlípá.
Aspis slove hádek jeden,
ten jest tak velmi nezbeden,

jakž nedbá i jedněch kúzel,
hlavu stáhne jako uzel;
když kto kúzly kce jej jéti,
nemóže ničse prospěti;
jedno ucho k zemi stulí
a druhé chvostem zatulí.
A takéž chlap, když bude vyší,
dobřě slyšě, však neslyší.
Kteříž potok voden bude,

ten sě vždy viece zabude
než která hluboká řěka,
ježto široce vytieká.
Takéž chlap, když obohatie,
když sedí, daní neplatě,
dobře znav, však nepozná tě.
Avšak ktož jmá dobré nravy,
ktoliž jest své viery pravý,
nebo ač i pokolenie

některý zbožného nenie:
však jsú dóstojni čstnosti,
když dbajú o múdrosti;
neb najvěčšie šlechta tu je,
kdež smysl nravy okrašlije.
Šlechetný ščep bývá z pláni,
když sě starý peň oplaní:
tak z chuzších bývají páni.
Když zbožie neb smysla nenie,

v šlechtě bude porušenie.
A pakli sě kdy to udá
vztazovati tobě súda,
pro dar nepřěvracuj práva,
jakž juž pohřiechu sě stává.
Kterúž stranu peniez súdí,
druhá sě naprázdno trudí,
nejeden sě tiem oblúdí.
Budž lehek proti chudému,

protiven budž protivnému
nenieť nikde tako tuhý,
chceš-li, budeš jemu druhý.
Přěd zástupem první bývaj,
svých sě lidí nepokrývaj ;
a když tě tu uzřie tvoji,
tu rád každý tobě sstojí.
Když pastýř přěd vlkem srší,
toho sě stádo rozprší,

ten jest nehoden své vrši.
Potom, mój kněžiče, věz to:
ač kde dobudeš město,
dobytek, poklad vybera,
všěcky svoje lidi sbera,
otplacijž každému míle
podlé skutkóv, úsilé.
Juž v službě nýnie otplátka,
že hospodnie milost vrátka,

zle sě brž než dobřě zračí;
jak sě z mračna nebe zmračí,
tak.sě hospoda rozpáčí.
Snad jsi chud, že nejmáš dáti?
Uč sě v tom rady chovati
když dobudeš, tehdy dávaj,
a když nejmáš, oběcévaj.
Lékař vždy jmá čáku k sěči,
pták rád slyší, kdežto skřěčí,

sluha věří slibný řěči.
To ti naposled povědě,
jenž k tvéj čsti najlepšie vědě:
v rozkoši sě neobložij,
u panosti neumnožij ;
ač sě v tom dvém neostřěžeš,
sám sě tiem najviec sviežeš.
Plodu nedá moklé pole,
a čest i v rozkoši vóle

nesedí na jednom stole.
Juž ti všicku radu kráci,
v jedno slovo sě navráci:
milosrden buď k nevinnému,
najviece k člověku svému.
Chovajž tvrdě moje slova,
budeť služba vždy hotova
a ve cti vždy obnova.“
On tu radu přije míle,

vstúpi srdce ke vší síle;
neb jakož tu s mistrem stáše,
tako sě mu jistě zdáše,
že nenie v světě jedna strana,
by mu nebyla poddána;
nebo obrově srdce jmějéše,
kakžkoli děťátko bieše.
Trn sě z mladu ostřě pučí,
sám sě vnadí štěnec rúčí,

šlechta sě vždy ke cti lučí.
Jest Korintus město dávné,
vší ve čsti velmi úpravné,
k řěcký zemi jako hlava,
že sě v něm děje poprava.
Jakož svědčí Písmo svaté,
bylo to město proklaté;
ale svatý Pavel potom
pojměl mnoho truda o tom,

jakž tu kacérstvo zatratil,
po Bozě lidi obrátil.
Tehdy Alexander kniežě
s svým sě rytieřstvem potieže,
osypati sě tu káza,
ve vše královstvo sě vváza.
A když jeho osypachu,
všickni okolo něho stáchu,
ale všakoti najblíže

požité rytierstvo, jiže
vši zemskú věc upravichu,
a již jeho rada biechu.
Ti bydléchu u pokoji,
že sě juž nehodiechu k boji.
Bě obyčej časa toho,
jakože uzřěchu koho,
jenž byl dobrý v svéj mladosti,
a jakž došel starosti,

dáno mu zbožie toliko,
do smrti třěba koliko.
Juž málo za peniez zlata,
neb na kohož spadne stráta:
„Zavři přěd ním,“ dějí, „vrata!“
Po těch stáchu málem dále
v stranu podlé svého krále
jinošě, rytierstvo mladé,
jimiž ještě mladost vlade;

ti, což neučinie múdrostí,
to oblepšie svú rychlostí.
Avšak přěd starými těmi
i také mladšími všěmi
Aristotiles sedieše,
jenž tehdy králév mistr bieše,
svého mistrovstva užívaje,
břěčtanový věnec maje.
Ten jmějéše na to znamenie,

že po něm věčšieho nenie:
jakž sě břěčtan vždy zelená,
tak ho múdrost povýšená
nebude viec polepšena.
Tehdy král mezi nimi stoje,
vezřěv na rytierstvo svoje,
nesnad bych mohl vylíčiti,
jakž tiem poče vesel býti,
tak šlechetné lidi jmaje.

Stáše všie péče nejmaje;
neb ač by byl tak pokojen,
by nedbal i jedněch vojen,
avšak také lidi jmieše,
pro něž drz býti musieše.
V ten čas tací dni biechu,
v nichž všě osenie ktviechu:
žito, víno, dřicvie, tráva,
každé podlé svého práva.

Alexander časa toho
sebra lidí ovšem mnoho,
a když sě na vojnu vybra,
všěch lidí pět tisíc sebra.
Jedné biechu všitci vóle,
jakž, kdy vyndú na pole,
dobřě by za to přisáhl,
že bratróv zástup vytáhl.
A jakž jej rada nauči,

zástupy lepším poruči,
tak, jenž zástup oprávieše,
z těch ze všěch jeden nebieše,
by nebyl stár let pětidcát
nebo najviece šestidcát.
Jakož jich starosty biechu,
když k boji pojediechu,
by kto tehdy patřil na ně,
zajisté přisáhl by za ně:

ne rytierskú jsú postavú,
ale vší kněžskú úpravú.
K tomu kci pověděti:
jmějéše tisícóv třidceti,
a to vše pěšieho lida,
jež nehledáchu klida.
Každý těch oružie jmiechu,
hráli, meč, pukléř nesiechu
a železný klobúk k tomu,

hlavy střěha jako v domu,
kabát tvrdý nebo pláty,
mnohý pro ty došel ztráty.
V ten den, Alexander kdyže
na vojnu sě s mocí zdviže,
všě sě řěcká země vzhrozi;
avšak jedno sě ohrozi
město, chtě sě mu přiečiti,
svú hrdostí vz něho býtí.

Aténe sě to vzýváše,
v velikéj sě moci znáše
v lidech, v pokladiech, v
tvrdosti
i ve všiej velikéj čstnosti.
Alexander když ty řěči
vzvědě, že mu sě město příčí,
ni sě s kým o to potáza,
inhed v tom miestě rozkáza,

aby sě hotovi jměli,
jakž by náhle k městu jeli.
Ne tak brzo král rozkáza,
až sě voj přěd městem skáza.
Snadno k tomu ponúceti,
ktož co sám bude chtieti,
ač i s škodú, však tam jeti.
Voj sě poče hotovati
a chtě města dobývati.

Tu spade strach lidi na všě;
stařější sě potázavše
řechu : „Dostúpím všie škody,
nepřímem-li své hospody.
Úsilno sě vz vodu bráti
a sě ostnovi spierati,
najviec vz hospodu státi.“
Protož tu radu vzemše,
krále s milostí přijemše,

dobychu věčné tvrdosti,
by neopáčil jich hrdosti.
Když sě s tiem městem umíři,
posla ottad posly čtyři
k městu, jemuž Téba diechu,
jež také vz něho biechu,
aby jej míle přijeli,
nebo mu otpověděli.
Viz, kak byl to lid nesmierný

a svý hospodě nevěrný,
jež posly svého krále,
nepomeškavše nemále,
kázachu živy zahřiesti,
nedavše poselstva snésti.
Krále řěč dojide taká,
těch poslóv rodina vzplaka.
Vece král: „Bóh sešli ránu
na mě, ač toho zapomanu !“

V téj řěči nic neumnoži,
přěd tiem městem sě položi,
káza sě všěm hotovati
a chtě města dobývati.
To město by v taký mysli,
brániti sě jmu pomysli;
a když k šturmu potekú,
u městě sě všickni lekú,
a naviece pro ten skutek,

z něhož král jmieše smutek;
bychu všichni bez náděje,
že sě jim všecko hoře děje.
Tu sě v tu dobu šturm poče,
již ze všěch stran tváři točie,
pod nimiž pěšcém státi,
jimž zed bylo podebrati.
Nepřietele všidy ostúpi;
ktož sě kde na zdi vykupi,

ot toho pak střělci biechu,
jakž vyzřieti nedadiechu.
By křik u městě veliký,
poddal by sě rád všeliký,
ale toho časa nenie,
by o to měli pomluvenie:
neb když v čem bude povada,
ani potaz, ani rada,
nenie kto čáky přidada.

Za malečko pomeškachu,
až zed všidy podebrachu;
tak biechu strachu poddáni,
přěmohú je bez všie brani.
By prostrana všudy cěsta,
ktož kady chtě, jde do města;
a kdež kto koho potká,
tu nejmá přěd ním živótka.
Všěm bě strachy srdce znylo,

rádo by sě dietě skrylo;
a kdež kto kam přiběhne,
tu nepřietele dosiehne.
Tehdy město zažhú všidy,
nepřietel stá zde onudy;
a ktož kde z ohně uteče,
ten obak upadne v meče;
a ktož sě mečóv ukradne,
ten všelik v oheň upadne.

Povědě ti všecko sprosta:
jeden člověk živ neosta;
neb jakož zděli běchu,
takúž otplatu vzěchu.
Zloba zlým sě vždy obrátí,
dobré sě dobrým vždy otplatí,
a ktož zle miení, ten vždy stratí.
Po rušení toho města,

když vše bezpokojé přěsta,
jakož juž nikte nebieše,
jenž proti jmu býti smieše,
pomeškav rok velmi malý,
káza, by sě hotovali,
a chtě sě za moře bráti,
netolik s tiem bojevati,
jenž jeho zemi ochudil,
ale tak sě bieše vzbudil,

všěm králém vzdávaje přietu,
a což kniežat na všem světu.
Zatiem sebra všě své voje
i všeliké lidi svoje;
a kteříž kak nedospěli
nebo k vojně neuměli,
těm poruči města, hrady
v svéj zemi zde i onady.
V tu dobu bě juž dospělo

o korábiech všecko dielo,
jakož, což třěba stravy
i všeliké úpravy,
to vše při morském by břěze,
v korábiech na kotvách věze.
Král káza kotvy vynieti
a větrníky všě rozpieti.
Vztrže sě vietr ovšem časný
i by ten den velmi jasný.

A když pojidú korábi,
nejeden svú mysl oslabi,
jenž pro kořist rád jel z domu;
by bylo lze opět tomu
doma býti u svých dietek,
přijal by to za sen světek.
A třěba jim bieše toho,
že, kakž jich bě velmi mnoho,
ze sta jeden se nevrátil,

a to každý život ztratil.
Neb zajisté když ot břěhu
v šíři korábi potahú,
zprostřěchu hlas až pod zořě,
snad na své budúcé hoře.
Člověk vždy na vše séhne,
dobrého spieše poběhne,
ve zlém jsa, pak sě nehne.
Každý, jakož ti sem pravil,

rád by sě té ceste zbavil
pro své dietky i rodinu.
Jediný král v tu hodinu
tam sě přič obrátil bieše,
jakž o tom všem nedbajéše,
kromě jedna žádost jeho:
poznati nepřietele svého.
Juž běchu pominuli
ottad, jakož na moře vzplynuli,

časi jednoho měsiece
nebo k tomu málem viece,
až ten, jenž koráb oprávie,
sběže, tu řěč králi pravě,
že již achské země znáti,
tu, kdež bylo jim přistati.
By králova radost velé,
spade u voj to veselé,
až vypraviti nemohu,

kakú vzdachu chválu Bohu.
Tehdyž král v koráby vesla,
káza všěm přijéti vesla;
což hnáti vietr nemožéše,
vesty dopomoci chtieše.
Ne tak brzo vesl dosěhú,
až běchu bliz při břěhu;
by ot břěha pláně taká,
jakž by mohl dovrci s praka.

Král sě v svéj radosti vzchopě,
vzchyti podlé sebe kopie,
mocí takého vítěze
vrže, až ustrnu v břězě.
V tu dobu stachu na měle
dvě stě korábóv dospěle,
jež vši naplněni hojně,
což která potřěba vojně.
Tu sě na břěh položichu,

stanoviště svá rozbichu,
pokrmiece dosti sebe;
a jakž sě omrači nebe,
sotně mohú dočekati,
kdy by bylo léci spáti.
Tak běchu trudem hynuli,
že biechu dlúho u moři pluli;
nebo když člověk ustane
a postáti sě dostane,

dětí ni domu spomene.
Třetie sieho světa strana
Azia jest jmenována.
Tu stranu ot slunce vzchoda
okceána, moře, voda
i, otňadže vzchodí zořě,
obteče Polednie moře.
Ot nás ji dělí hluboká
Prosřědnieho moře stoka,

toho moře, po němž plovú
pútníci k Božému hrobu.
Ot pólnoci ji zatieká
Tanajs, slovutnějšie řěka,
i jenž Meotides slove,
ta ji také i oplove.
To nám lidé vyznávají,
jiže v tý straně bývají.
Sú v ní vlasti nejednaké,

v nichž jest bohatstvo všaké:
dvakrát léta ktvú osenie,
jehož v těchto zemiech nenie;
nic sě v nich nedostává,
jímž živa člověčé hlava.
Což kamenie výborného
nebo zlata přědrahého,
jež moře neb země plodí,
to všecko ottad přichodí:

ryzie zlato z Arabie,
drahé kamenie z Indie.
Vše sám sobě člověk draží,
sám sa nade vše zlato draží,
však pro ně čest, duši váží.
To mi také z Písma známo,
jež bylo v téj straně tamo
Babylon, město veliké,
v němž bě bohatstvo všeliké.

Tu sě kdas obři sebrali,
když sú sě potopy báli,
věži činiti počechu,
na nížto bydliti chtiechu,
ač by sě kdy Bóh rozhněval,
i poslal na svět dřevní přieval,
jakož to jest byl učinil,
když proti jmu byl lid zavinil.
Tu nikomu neotpustil -

neb vešken svět byl opustil -
kromě Noe jediného
a k tomu třem synóm jeho;
i také jich čtyři ženy,
ty jsú potopy zbaveny.
Těch obróv myšlenie divné
Bohu by velmi protivné;
o to sě snadno potáza,
všěm sě jim rozjíti káza,

dav každému hlahol jiný.
To sě sta v tu hodinu,
jež prvé řeč jednu jmiechu,
druh druhu nerozumiechu.
Dva a sedmdesát jich bylo,
tolikéž řěčí přibylo.
Protož Babylon slove
proměna řěči obrové.
Jesti také v téj straně

všeho světa vniž rozhranie,
Jerusalem, město dávné,
pro Boží smrt ovšem slavné.
Tu pro ny náš Tvořec milý,
poníživ své svaté síly,
ráčil za ny smrt podjéti,
nechtě diáblu moci přieti.
Ktěl-li bych to vše klásti,
co v téj straně měst i vlastí,

dotad ti bych řěč rozvláčil,
až by sě snad i rozpáčil.
Protož tu řeči ukráci,
v své pravenie sě navráci.
Již by čas protivu zoři,
když bývá křik ptačí zboří,
kdažto sě noc se dnem dělí,
a když slunce na svět spěli.
Alexander vzveda zraky,

vezřě na zořě oblaky;
uzřěv den, jako sě leče,
vstana, rúče sě obleče.
Šed i sta na jedný hořě,
obezřě tu vlast ot mořě;
potom sě v zemi obráti,
poče města shledovati;
a kam sě koli obrátieše,
tu na všě strany vidieše,

kdežto vína, žita ktviechu,
kdež která loviště biechu.
Zřěv všady dlí i na přieky,
uzřě, ande silné řěky,
z nich teče široce voda
a mocná v nich ryb obroda.
Vida to, velmi sě sžáda,
vzmluvi tak k svým lidem sada:
„Zřěte na všě strany v pole,

kaká v těchto zemiech vóle;
zde královstvo, zde chci jmieti
a vám chci své země přieti!“
Řka tak, nic neottěže,
da, ktož co dóstojen bieše.
V tom sě nic byl nerozpáčil,
vniž by vesvět byl podtlačil.
To sděv, káza vojem vstáti,
do Cilicie sě bráti.

Posla k městóm i na hrady
a k tvrzem zde i onady;
a jakž ho náhle zvěděchu,
tak jej s milostí přijechu.
Tehdy sě v tu vlast uvieže,
hlúbe tam přědce potěže.
Uda sě jmu jeti tady,
kdežto sú trojské ohrady,
ještě jedinké znamenie

tu, kdežto leží kamenie.
Nýnie-li tě lén slyšeti,
a ti budu vyprávěti,
proč sě mu rušenie stalo,
pročti se je to vše dálo.
Byl jest Paris, kněžic v Troji,
vzchován ve čsti, u pokoji,
jehož otčík i matka
pro lásku svého děťátka

tak běchu míle vzchovali,
jakž mu vóli ve všem dali.
Jmějéše to knieže k lovu
mimo všecko mysl hotovu.
Sta sě to časa jednoho,
když jezdi v lese mnoho,
až sě ot lovcóv zblúdi
a kóň sě mu velmi ztrudi;
přiboda sě s cěsty v púšči

pod krásný buk v jednu húšti,
vzvrha na suk uzdu s koně,
poče spáti, dřěvu sě kloně.
Zdieše sě jemu v téj hodině,
uzřě ve sně tři bohyně:
jednu, jenž vládne milostí,
druhú, jenž vládne múdrostí
i seho světa udatstvem,
třetí, jenž vládne bohatstvem.

A ty zlaté jablko jmiechu,
o něžto sě velmi přiechu;
nebo bieše na něm pisáno:
„Která kraššie, téj bude dáno.“
Vzvolichu ho súdcí sobě,
řkúc: „Dáváme tu moc tobě,
ať sě nepřem déle o to,
daj, který chceš, jablko toto;
a nad čím nás která móže,

toho tobě vždy pomóže.“
Tehdy sě sta v tu dobu,
on poče sě raditi sám s sobú,
vece: „Co sě nedostává
mně podlé kniežecieho práva?
Mám přieliš mnoho bohatstva
a také se jmám podlé udatstva,
podlé jiných smysla dosti:
což viec třěba múdrosti?

V štěstí také mám vóli časnú,
bych jedno jměl ženu krásnú!“
Řka tak, téj jablka dohodi,
jež nad milostí vévodí.
A jakž brzo je rozsúdi,
vztrhna sě vietr, jej ubudi,
proňž musi pryč ottad jeti,
jmaje tu věc na paměti,
kak by sě mu to dostalo,

ježto sě jmu ve sně dálo.
Tehdy mu na mysl tanu,
na jednu věc rozpomanu,
z niež mieše sličnú příčinu,
proti Řěkóm zjevnú vinu.
Stala sě jest byla kdasi
škoda Troji v dávné časy.
Herkules byl kněžic řěcký,
v udatstvě vybraný, dětský;

ten byl Troji prvnie bieda:
pobil Parisova děda,
k tomu zabil jemu dva stříce,
pro něž leží Troje nicě;
a vzal mu byl v též časy
tetku ovšem divné krásy,
Esionie, čstnú děvici.
Tu dal jednomu kniežeti,
Telamonu, jenž s ní knězě

doby, Ajaka vítěze.
To jest byla vina troje,
pro niž Paris, knieže zTroje
proti Řekóm srdcem stonal,
až jest to i dokonal,
jakož je jim unesl ženu
najkrašší v světě, Helenu,
pro niž sě jest stala vojna
Řěkóm s Trojí nepokojná.

Jsú přěd ní deset let stáli,
tu vítězi vojevali.
Nejeden toho zlým užil,
jenž tu svój živótek složil,
těch vítězóv s obú stranú,
na něž když sě rozpomanu,
až mi sě v srdci zavine.
Pro tak malú věc jediné
plakala nejedna matka,

zbyvši tu svého děťátka;
lkalo srdcem mnohé družě,
zbyv svého milého mužě.
Ach, srdce člověčé bludné,
ach, zamyšlenie neklidné,
jež pro jednu ženu -
jměla krásu přěmnoženú-
vešken sě svět byl zbudil,
deset let sě vojnú trudil,

až v jedenácté léto -
kak mi zpomanúti zle to! -
čstné město Troje dobyto.
Tu bez čísla lidí zbito,
jakož řiedký kto hostaven,
starý i mladý života zbaven,
naposled město sežženo.
Řiedko jest kdy pochváleno:
bez trávy lúka sečená,

bez příslovie krásná žena.
To také písmo vykládá,
ž' toho města čstná ohrada
deset let plně hořala.
Škoda jest takého diela!
Tak sě jest stalo rušenie.
Již sě vráci v své pravenie.
Jakož napřěd pravi,
Alexander tu sě stavi.

V tu dobu jenž s ním tu biechu,
takú záhubu uzřěchu;
neby jeden tu nepyče
a žalostí lomě ruce.
Vidúc na vítěžských roviech
o jich skutcéch, o jich sloviech
kdes na kameni vyryto,
kdež všemu světu neskryto,
řekú: „Dojdem též strasti;

vešli smy v neznámé vlasti,
z nich sě viec nevypravíme,
až sě života zbavíme.“
Král uslyšav řěč svých lidí,
vece: „Proč váš smysl v tom blúdí?
Nikdy nenie čsti dóstojen,
kto ce býti vždy pokojen.
Doňadž koně nepokuši,
péči vždy naň jmieti muši;

ten sě takéž skazí stáním;
jakož častým osedláním.
Takéž jest každý člověk,
má-li pokojný tento věk;
pokoju sě tak obloží,
až snad v lenosti umoří.
Protož mé srdce tam spěje,
kdež mi sě, bohdá, čest zděje.
Jedno chcete-li pohověti,

chci vám něčso pověděti,
pro něž jmám všicku náději,
že tam k nepřieteli spěji.
Kdaž mi mój otčík pohynu,
zdě mi sě v nocní hodinu;
mysléch leže sám jediný -
ničijéše nikte jiný -
co by mi bylo sobě zdieti,
nevědiech sě co přijéti:

vrahom-li sě otpierati,
čili tak v porobě státi.
Tak mi myslce v obém stáše.
Ktož tu biechu, každý spáše.
Mysléch jakžto pták některý,
jenž sobě nedojme viery,
kdyžto sobě ptá pokoje,
kde by choval dietky svoje,
nesměje lap hniezda sklásti,

boje sě všeliké nápasti,
aby hniezda vietr neobořil,
neb sě had k dětem nevznořil,
letě dlúho v lesi, v poli,
až snad někde miesto zvolí.
Tak mi sě uda uzřieti,
ande sě tako prosvieti,
jakžto když bude z hromu blesk,
pro něž sobě tak velmi stesk,

až zapomanuch sám sebe;
i vezřěch, naliti z nebe
jeden krásný člověk sstúpi,
jenž ke mně bliz přistúpi;
všěcka na něm čstnost bieše,
a tak divné rúcho jmieše,
jakž mi sě nezdá nikake,
by kdy člověk vídal také.
To sem tak vidal právě,

jež jmieše na svý hlavě
korunu z zlata světlého
a z kamenie přědrahého.
Nemoh jmu jmene zvěděti,
jedno to mohu spomněti:
cos mu bě na čele psáno,
jež mi věděti nedáno.
Když ho chtiech potázati,
on prvé svú řěč uchváti:
 ‚Vynidž,‘ vece, ,z kraje svého,
podámť vši čest světa seho,
a kdež mě uzříš potom,
nemysl zlého lidu o tom.'
Tehdy jak brzo to povědě,
kam sě podě, živ nevědě;
ale jakž sě přič obráti,
všě sě ta světlost zatrati.
V tomž tvrda jest má náděje,

což jest mluvil, že mi sě zděje.“
To sě v krátce všecko zlíči,
ta řěč, již jim král vylíči,
že, když sě uda jemu
přijeti k Jeruzalemu,
tu jej ten potka tělestně,
jehož bieše vidal ve sně,
s takým znamením velikým,
s židovským zástupem všelikým;

a jakož jej náhle potka,
pade přěd ním velmi zkrotka.
Tomu sě diviti jechu
ti všickni, jenž s ním biechu.
A když mu tu čest pokáza,
vojem do stanóv rozkáza.
Šed do města s málem lidí,
milostivě sě poklidi,
i jakž jej ten muž nauči,

tak sě tu Bohu poruči.
Dav pravé přiezni stvrzenie,
vzem s milostí otpuštěnie,
káza vojem ottad vstáti,
chtě sě k nepřátelóm bráti.
Již byl vtáhl daleko v zemi
proti nepřieteli svému
Macedo, ten opravitel
i své vlasti obranitel.

A když příde pověst ta
v perské hrady i u města,
tehdy z těch okolních tvrzí
potočichu posel brzý,
aby sě král Darius střěhl,
že jeho nepřietel přitiehl.
A když s tiem posel přiteče,
Darius sě velmi leče.
Kak by mnoho příčinnějí,

pokladem, lidmi silněji -
neb jmieše královstvo dvoje,
z nich nadeň mohl jmieti voje -
ale že vždy byl pokojen,
že nedbal i jedněch vojen,
tiem proti mu bieše mdlejí,
jímž by mohl býti silněji,
ač by byl srdce toho,
k němuž jmějéše lidí mnoho.

Však nechtě, by sě kto domněl,
by v čem své moci zapomněl,
káza sě všěm hotovati,
chtě nepřátely potkati.
A jakž brzo provolachu,
tak všickni na vojnu vstachu.
Zatiem sě také potáza,
Alexandru list rozkáza,
řka: „Král Darius, král nad králi,

jehož sě moci vše nevzdálí,
Alexandru, sluzě svému,
dietěti obak čstnému,
spoviedaju milost svoji,
ke čsti radě i pokoji.
Vědě, že jsi po letech mladý,
proněž ještě nejmáš rady,
češeš jablka nedospělá,

varuj se takého diela!
Kdež ovoce nedospělo,
češeš-li to, tratíš dieto.
Poddals sě v vojenské bydlo,
chovaj se, byť neostydlo!
Ale na jakéž si době,
jež slušie, poslal sem tobě:
uzdu, měšec, mieč okrúhlý,
jež obrovnán na všě úhly,

ten sě tvým letóm podobá.
Pakli která tvá chudoba,
měšce sě jedno dotiežeš,
až s potřěbu vyviežeš.
A snad si sě tako splašil,
mníš, by tě nikte neustrašil:
uzdy sě na to dotieže,
vniž plachý kóň, tak tě svieže.“
Alexander listy přěčta,

uslyšav, kaká jest řeč ta,
vece: „Lépe rozuměji,
kak sě ti daři vypravují,
tento se mieč na to maje,
jenž okrúhlý na všě kraje,
stojíte všickni vidúce,
že jej drži tvrdě v ruce,
takéž to vězte právě,
že již veš svět jmám v svéj opravě.

Tento měšec to vykládá,
že, což váš král má poklada,
skrze ten móžte věděti,
že to všecko budu jmieti.
Uzda mi sě hodí k tomu,
když juž sadu v jeho domu,
všecko, což jmá, sě rozplení
a jej svieži vniž vól léní.“

Rozkázav poslóm ta slova,
da jim listy k tomu znova,
potom daři i každého
podlé práva králevského.
Vzemše posli listy jeho,
nesú je přěd krále svého.
Přěčta listy král pohanský,
jež mu bě poslal král řěčský,
poče sě tomu diviti,

že směl kdy to pověděti
a řka: „Jmám svět v svéj poruce,
jakž ten mieč drži v ruce.“
Podivi sě také tomu,
že řekl: „Sadu v jeho domu,
vládna všěmi městy, hrady
v jeho zemi zde i onady.“
Svým řitieřóm to rozprávě,
svú korunu na sě vstavě:

„Však já sem,“ vece, „král nad králi,
mne sě po všem světu báli
vši králové i kniežata,
dávajíce dan ot zlata.
Kak mu móže to přijíti,
by mohl v takú čest kdy vníti,
jakž by objal mé králevstvo?
Vizte, kaké psal bláznovstvo!“
Řka to, káza poslóm siesti,

uzel máku jemu nésti
a řka: „Věz to, pyšné robě,
posielaji ten mák tobě,
aby věděl, co jmám moci
vlastních lidí, bez pomoci.
Tu jest ovšem máku mnoho,
ty nemóžeš čísti toho;
tolikéž jmám já vojí,
všudy lid sě vniž roj brojí

okolo mne za tři míle;
nýnie čísla téj všiej síle.
Tisíc na jednoho tvého
jmám rytieřstva výborného.
Kako chceš boj se mnú vzéti,
nemoha té moci jmieti?
Raziť, by sě mně pokořě
bral sě zasě přič za moře,
ač zbýti chceš zde hořě;

chtě královstva zde dobyti,
móžeš tam svého zbýti.“
Alexander tu řěč slyšě -
ande posel mluví tišě -
káza uzel rozvázati
i poče ten mák zobati
a svým Řěkóm udávati.
Každý jeho hrst nachváti.
„Zobte,“ vece, „moji Řěci,

ci vem něčso dobrého řieci,
z něhož vám bude všěm radost
a pohanóm v srdci žalost.
Tento mák to znamenává,
že nám Bóh je všě poddává.
Jelikož ho zrn zzobete,
když u boji juž budete,
tolikéž pohan pobijete,
v tom sě vám nic nepoměte.

Jakož ten mák zuby zetřem,
tak zástupy jich všě potřem.“
Potom poslóm těm povědě:
„To jáz jistě,“ vece, „vědě,
že mnoho lida jest při králi;
ale to já velmi chváli,
že tak měkké lidi vodí;
úfaji u Bóh, že mi neuškodí.
Jakžto ten mák Řěci zobí,

tak vašeho krále pobí.“
Řka to, káza poslóm vstáti
a pepřě jim uzlík dáti,
aby nesli králi svému,
zpoviedaje tu řěč jemu
řka: „Poslals mi máku mieru
a pravě to na vši vieru,
že tolikéž jmáš svých lidí;
však o tobě zle sě klidí.

Ač jich s tobú jest přěmnoho,
což jest obak do toho,
kdaž jsú měkci vniž mák zralý,
v nichž jmáš v boji statek malý?
Poviz rúče uzla mého:
s čímť jest tvrzí máku tvého?
A taká jde hořkost z něho,
v němž by bylo něčso zlého !
Těch jest zrnec velmi málo,

však by o život tobě stálo,
nemohl by jich všěch zzobati.
Skrzě to rač znamenati:
málo lidí jmám při sobě,
budúť v boji horci tobě!“
V tu dobu Darius stáše,
kdež svých lidí moc sbieráše;
a když již sebra voje,
chtě zvěděti, lida co je,

spudi všě v jednu ohradu,
jakžto pastýř činí stádu;
čite z jitra až do noci,
však nezvědě všie své moci.
Tak některá domovnice
z jitra přečte své ovčice,
aby pastýř též přihnal
ovčice, jež v stádo vyhnal;
ale mnohá, ne všě přídú

ovčice, jež v stádo výdú:
některá snad s skály spadne
a některú vlk popadne.
Takéž sě těm lidem dosta,
řiedký opět domóv postá.
Zatiem vybera lehčejších
lidí na koních rúčejších
šestdesát tisícév poně,
s nimiž posla své podkonie,

čstného rytieře Menona,
jenž svú jézdu zle dokona.
Ten to rozkázanie jmieše,
že mu slédati voj bieše,
kde by sě sebrali Řěci,
proti jim jemu bieše léci.
Král Macedo, když to vzvědě,
své lidi k boji pořiedě-
jež uvěřiti protivno

i také zajisté divno,
že tak maje lidí málo,
avšak sě mu to dostalo,
jež pobi ty všě voje,
jakož brzo došel boje,
tak jakž, což nepřátel bylo,
nic nebo velmi málo zbylo.
A když ten boj održě,
vojnu ottad náhle vrže.

Kakž byl ustal, všakž nepřěsta,
hnav, doby jednoho města,
jež Sardis i dnes slove.
To s jedné strany oplove
Sagarius, silná řěka,
s druhé sě s ní moře stieká.
A tu biechu kola dávná,
tak chytrá i tak úpravná,
jakž jich nikte nemožéše

rozebrati ni umieše.
V tom ti lidé miechu vieru,
ktož by poznal jich rozměru,
že té země králem bude
i to, což chtě, to dobude.
Ta byl ustavil král Mida.
Tehdy Alexander vnida,
ohledav kola i vzdviže,
vzpodejma i pusti níže;

točiv jimi sěm i tamo:
„Nic mi,“ vece, „jest v nich známo;
co věčého třěba trudu?
Jakž mohu, tak jich dobudu!“
Výma meč, počen ot vrchu,
roztě kola, až všě prchú.
A když tu vši věc poklidi,
posla ottad v jézdu lidi,
aby všickni v tu vlast vehnali,

měst i hradóv dobývali.
Sta sě to na krátké roky,
podbichu všě Kapadoky
a jednu zemití Lydu.
Ottad když zasě přijidú
do Tyře, kdež král bieše,
kdež jich čekaje ležéše,
přečekav tu noc jedinú,
a jakž brzo ta noc minu

a den sě na svět pokáza,
tak vojem vstáti káza.
Dosti divno, že to mohl zdieti,
hna toho dne mil třidceti,
k nepřieteli pospiechaje,
vždy sě toho domnievaje,
zda by, to Darius zvěda,
potkal jej v horách, přědjeda.
Jest tu bliz Eufrates řěka,

jež, slyši, z ráje vytieká,
u niež král Darius voje
sebra na své bezpokojé.
Vzvěděv, že ten bliz přitahá,
jenž na jeho vši čest sahá,
hnu sě s vojmi s toho miesta,
kadyž mu upřiemná cěsta
proti Alexandru jíti.
Byl sě událo tu býti,

co by tu uslyšal hrózy,
když sě hnuchu ottud vozi!
A to by také uslyšal:
z šalmějí, z bubnóv hrozný šal.
A nejeden tu komoň hrzal,
svú podkovú cest potvŕzal,
když sě vznímal, lomě zuby.
Nejedny zubrově trúby
v skalách své prostřěly hlasy,

jakž sě zdáše, by v ty časy
všěcky sě skály bořily.
Taký běchu křik stvořily,
taký dieše vzuk pod zořě,
vniž by sě třásl svět i moře.
Tak sě bě vypravil hrdě,
vší věcí silně i tvrdě.
Před zástupem právě v čele,
jenž pohanská viera velé,

táhniechu vóz osm koní,
a ti biechu všickni broni.
Na tom voze zlatá škříně,
v niež ležéše jich svacině.
S obú stranú toho voza,
kdež jich viera i všě hróza,
jedieše dvanádcet muží,
jich každý téj škříni slúží,
a každý jmaje řeč jinú,

rúcho rozličného činu.
Pohanstvo tak za to jmají,
že ti lidé neumierají,
řkúc: „Sú na věky živi,“
avšak jsú v téj vieřě křivi;
neb řěky, moře, vše splyne,
což na světě, všecko mine
kromě slov Božích jediné.
Za tím vozem bliz jediechu,

jež rodina králi biechu,
dvadceti tisícóv vplně
a všitci v hedvábný vlně
biechu i přědrahém rúšě,
jakž hrabiem, kniežatóm slušie.
Ti všickni biechu na přědku.
Sám král jedieše v prosřědku,
jenž pro veliké bohatstvo,
pro rozkoš i pro ozračstvo

na zlatém voze jedieše,
a ten pro blesk vešken hořieše.
Nad vozem pro letní zparu
proti slunečnému varu
orlice bě pověšena,
jež bieše chytře vymyšlena,
aby pod ní horkost stydla.
Ta jmějéše zlatá křídla.
Podlé voza jenž biechu,

jež sě vdy krále držéchu,
jeho bližšie přirozenie
královského pokolenie,
dvě stě jinochóv výbornějších,
svúšlechtú přirozenějších.
Málo dále pak přěd těmi
královskými jinošemi
deset tisícév vzástupě,
jež diechu vši v jednom slúpě.

To vše výborní rytieři,
těch komonstvo pod kropieři,
ratiště jich postřiebřena
a kopie všě pozlacena.
Ješčež kromě toho všeho
jmějieše lida pěšieho
dvakrát tisícév třidceti;
ti běchu na to pojeti,
aby pro těch lidí hrózu

neprotřěl sě nikte k vozu.
Bě obyčej časa toho,
jakože doma nikoho
své čeledi neostavili,
ženy, děti, všě pojeli.
A bieše král vzal v tu dobu
matku, ženu, děti s sobú,
a coť mzhóv patset možéchu,
to s ním poklada nesiechu.

Za tiem lehčejší lid příde,
jenž množstvem z čísla vynide.
Juž bliz sebe stáchu dvoje,
řěčské i pohanské voje,
čekajúce s obú stranú
druhého dne světlost ranú;
neb jim bě věděti dáno,
že jakž jutřě bude ráno,
kda sě slunce prosvietí,

tu sě spolu vojem sníti
i dojíti bylo boje.
Tehdy král Darius stoje,
k svým vojem při jedný hoře
mluví u velí pokořě,
jakž, ktož tu bieše, taký -
leč bohatý, chudý - všaký
jeho řěč pokornú slyšě -
an k ním mluvi velmi tišě -

neby tak srdce tvrdého,
by nepolitoval jeho.
„Slyšte,“ vece, „čstní otčíci,
všie šlechty přědší dědici!
Každý vás svú šlechtu vzvěda,
vzpoměň sě na svého děda,
z kakéhos pošel poroda.
Nenie tak tvrda příhoda,
by té nemohl podržeti,

chceš-li svú šlechtu pomnieti
kak jest spáčiti dóstojna,
jež sě nynie děje vojna,
kdežto jest sluha vz hospodu,
vniž mladý zvěř plove vz vodu,
neb i posléz vezme škodu.
Takéž to bláznivé robě,
jež mě vzbuzuje proti sobě,
na něhož nalehu tako,

jakž mne nezbude nikako.
Co je vzpáchal, sami vizte,
jež protivno jest zajisté;
i vás každý div sě tomu,
když sě kto přiečí komu,
jehož sú sě mocní králi
i mocná kniežata báli.
Vzpoměňtež, že ste svobodni,
a tito hostie nehodní,

již sú porobeni vámi.
Pomyslite na to sami
pro svú čest i také pro mě:
ač ny svú mocí polomie,
čest i zbožie potratíme,
jakž sě viec neopravíme.
V vieřě sobě všitci sstojte
i mému sě snu okojte;
nebo sě ten, ač Bóh ráčí,

po méj čsti na jevě zračí.
Vidiech ve sně řěčské stany,
jež sú nám, bohdá, poddány,
ande po nich oheň taký
ot země až pod oblaky;
a jich král stáše přěde mnú,
chtě cosi mluviti se mnú,
a na něm zlaté okovy
a pláš aksamita nový;

i postá přěde mnú málo.
Toť mi sě jest ve sně zdálo.
Ještě viec Iepšieho vědě,
ježto vám potom povědě.“
On tak ještě stoje mluví,
až přiteče z řěckých vojí
posel, pravě ty noviny,
že jíž řěčské hrdiny
s svým králem i s svú vší mocí

za sě běžie i dnem i nocí
kromě cesty v hory, skály.
By křik u vojech nemalý,
ande sě všickni veselé
a koně přidati velé.
A jakž jim koní přidachu
a přěs řěku sě přěbrachu,
kromě rozmyšlenie všeho,
netbajíc na králi svého,

což mohú vybósti z koní,
to bez cesty každý honí,
chtě po nich prvé utéci,
mniece, by běželi Řěci.
Kam tvá, králi, moc pospicchá,
kdež ti nebude do smiecha?
Kam tak nevěhlasně běžíš?
Kamo takú zbroji stěžíš?
Za mníš, by tam utěžal?

Za mníš, že by přěd tobú běžal,
jehož jest jediná péče,
by ty nezbyl jeho meče?
Juž bliz Saracéni biechu
k městu, jemuž Iskon diechu,
v němž král řěčský tehdy bieše,
kdež s svými vojny ležéše.
Tehdy řěčská strážě pozna,
že pohanstva zbroje hrozna.

A snadno bieše poznati,
komuž bylo na to ptáti;
neb jich bě mnoho bez čísla,
každý žena bez rozmysla;
a kadyž koli hnáchu,
jakžto mhla bieše ot prachu.
Sehna jezdec, strážě náhlý,
pravě, že pohani přitáhli.
Tu křik sprostřěchu veliký,

odění chce rád všeliký;
a jakž který panošě slove,
tak toho pán jeho zove:
on Radvana, sen Mladotu
a sen Jana, on Radotu.
On spalnieř juž na sě vleče
a sen potřěbuje meče;
na nom již železa brnie
a sen tepruv vsýpá brně;

některý již vzpíná pláty
a sen juž drží štít zlatý;
onen juž sedí na koni
a sen dospěv, oř juž prohoní.
Druh druhu koně přidává
podlé vojenského práva.
Za malý čas pohověchu,
až všichni zajedno dospěchu;
však najprvé král byl dospěl,

a ktož mohl, ten po něm pospěl.
V tu dobu spolu sě potkachu,
zpořiedivše všichnu svú dráhu.
Král řěčský náprvé vzváza
a všěm svým téže rozkáza;
rytierstvo sě o něm shrnu.
Tu k nepřátelóm poprnu
jakžto koli vlk zamrlý,
jenž pro hlad otvěsí krli,

za nímž lační štěnci tekú,
hladem sotně nohy vlekú,
potekú za ním mlaštiece,
přijésti sě rádi chtiece;
a kdež uzřie stádo v poli,
vysunúce sě na ně z dolí.
Takž vlku přibude síly
a ščenci mu budú čili;
a jakž sě k stádu připrne,

každé skotě strachy strne,
nesmieti sě bude hnúti
ani kamo poběhnúti.
Jakož vlcie činie stádu,
tak Řěci v pohany spadú.
Král pohanský by tiem vzrúzen;
uzřěv to, že jest oblúzen,
otstúpi ho všě náděje,
nevědieše, co živ zděje.

Tak sě bieše hrozně ustrašil
a k tomu vešken lid splašil;
poče sě stavěti ochotně,
že strachy mluvieše sotně!
Náhlost sě ničemu nehodí
ktož sě s krotkostí obchodí,
nad nepřátely vévodí.
Avšak sě domysli toho,
maje viece lidí mnoho,

a řka: „Jakž nastúpi na ně,
osadě je v každé straně,
polomi je bez pakosti,
[...]
Dobřě bě umyslil tako,
ale však sě sta jinako.
Nebo ktož sám sobě hřímá,
tomu búřě nic neotjímá,
leč bud léto, leč bude zima.

Juž na špici právě stáše
král řěčský, kdež boje čekáše,
zpořiediv každého k tomu,
v kterém křídle býti komu,
a sám přěd zástupem v čele
k bojovi hotov dospěle.
Podlé něho v pravé strani
biechu vítězi stavani:
syn Permenióv, Nikanor,

a jeho bratr, Polykanor,
za tím Cenos, Ptolomeus,
Perdikas, Klitus, Tydeus.
To všecko jinošě mladé
a každý zástupem vládne.
Po těch pak na levéj straně,
kdež počátek každý ráně,
Permenio bieše postaven,
požitý muž, však nezbaven;

za tím jeho syn Filota.
To pak bieše lepšie rota.
Tu bieše Antigon, Kraterus
a po těch vítěz Severus.
Jakž ti pravi, to ti biechu,
jež zástupy vládniechu.
Tehdy král kopie dosáhna,
malečko ořě povztáhna,
své šlechtice upomanu,

zřě na nu i na sí stranu,
chtě poznati jich útrobu,
kto s ním miení v tu dobu:
neb co které srdce miení,
v kteréj vóli neb ve chtění,
to vše znáti na vezřění.
Pány prosbú ochoťuje
a chuzším dary slibuje.
Za tiem malečko postoje,

prvé než dojedú boje:
„Ktož ste,“ vece, „sem pozváni,
chuzšie panostvo i páni,
vaši dědové i přědci -
rozliční sú na to svědci -
jsú nepokoj veždy střěli,
pro něžto jsú i čest vzeli;
a jakž jsú byli dědové,
takéž budžte i vnukové,

každý na svój rod spomana.
Dnes vám jest čest v ruce dána,
ač jedno budete chtieti
svú šlechtu i rod pomnieti.
Dnes jest juž čas přišal toho,
jehož sem žádal přěmnoho;
dnes nepokoj bude krácen
a vás každý pobohacen;
mně dobrého slova přějte

a sobě vše zbožie mějte!
Patři každý na ny voje,
kakť sě uzlativše stojé!
Snad jsú sě na jhru vybrali,
a ne proto, by boj brali?
Vizte, kakť na nich zlato hoří,
pro něžto dnes budú v hoři,
kdyžto pro kořist je svlačie
a koňmi je nahy stlačie.

Kakť stojé sebe široce!
Vizi, že sú na poskoce.
Což mluví, dobřě poznáte,
až skrzě jich štíty zlaté
železná kopie proskočie
a z jich srdce krve utočie.
Ještě bych k vám mluvil viece,
ale strach, že poběhnú k řěcě.
Pospěšmyž - juž ti sršie -

dřieve než sě pryč rozpršie!“
Řka tak, kopie navrže,
spade v nepřátely brže,
než kdy kámen vrhú z praka.
Taký křik i hróza taká
by u vojech stranú obú,
jakož sě zdáše v tu dobu,
by sě juž vesvět bořil,
taký sě tu křik bě stvořil,

ande koni v tieskni řehcí
a meči v odění skřehcí,
ande z lučišť nejedna střěla
vynde i z samostřiela.
Nikdy z přievala i jednoho
nespadne kropí tak mnoho.
Juž bě trub nic neslyšěti,
pro prach nebe neviděti.
Tehdy na prvniem pohnání,

kdež lepší stáchu pohani,
kdežto sě korúhvy stviechu,
kdež sě štíti zlatem lskniechu,
tam sě král řěčský oboři,
vznímaje sě na svém oři,
patřě, by sě čstný nahodil,
jehož by sě kopím hodil.
Sta sě mu čstná příhoda
potka jej syrský vévoda,

Aretas bě menovaný,
najlepší mezi pohany;
ten jmieše na helmě kámen
pyrop, jenž svietí vniž plamen.
Ten potka krále řěckého;
prvú ranú kopie svého
prosřěd štíta sě ho hodi,
zetřě kopie, však neuškodi.
Král sě mu brzo oplati

a rychle mu živótka ukráti;
neb jakož jej rychle potka,
nejmě přěd ním živótka:
štít, pláty, brně jmu protče;
on spade, kóň sě mu potče;
v samém srdci kopie přěkla;
ten prvý jide do pekla.
Tehdy sě zástup zamiesi -
biechu v vojště lítí čěsi -

ande Ptolomeus s Klitem
i sen i on s zlatým štítem
jakžto dva lvy hladovitá
nebo dva vlky nesytá
prosřěd stáda ovcě svězie,
takéž ona dva vítěze,
na koho sě obrátíta,
tomu živótka ukrátíta.
Neb když Klitus s Artofilem,

sen i on na oři čilém,
bodeta na sě kopíma,
vznidú dřízhy mezi níma;
zatiem sě potkasta sama
koňmi, prsmi i hlavama,
a jakž sě druh s druhem srazi,
spadesta koňma přěz vazy.
Tak sě tvrdě sešla běsta,
jakž za umrla ležiesta,

nemohúce vlásti sobú
z otrapa velikú mdlobú.
Inhed Klitus v tu hodinu,
jakž málo ho mdloba minu,
dřieve sě než on opravě,
přistúpě mu blíže k hlavě,
prvé nežli sě nadviže,
hlavu jemu mečem střiže.
ßy boj tvrdý s každé strany

mezi Řěky i pohany,
až Mazeus pohan vyteče,
proti nepřátelóm křiče.
Ten na prvniem svém potkání
pět Řěkóv do smrti raní:
o jednoho kopie přěkla,
v druhého nóž do pěsti vekla,
třetieho mečem uhlavi,
čtvrtého mlatem unavi,

na pátého sě navráti,
toho i s koněm přěvráti.
Tu sěč když uzřě Filota,
by jmu líto svých života;
na Mazea tam pomieni,
an sě stvě v zlatém odění.
Prvé nežli u něho by,
deset pohan mlatem pobi.
Ot těch sě tam přič obrátě,

vítěžsky svój meč vychvátě,
tu sě mu šest naměři.
Ti všickni biechu rytieři;
ti jej ve zlý čas potkachu,
Filotasóv meč poznachu.
Nedlúho o nich ostúpa,
až do jilec meč v nich skúpa
a v sedmém meče otehna;
tu jej pohanstvo obehna!

Jakžto koli vepř divoký,
jenžto má široké skoky,
když naň vyvrú láji
někde v luzě nebo v háji,
bude-li neučená láje,
stane vepř, nic nedbaje;
ač který pes k němu vnočí,
vezma ránu i otskočí;
pakli naň vyvrú psy vnadné,

lovec jej jako ukradne:
takéž vítěze onoho
potka Saracénstva mnoho.
V ten čas budieše bez něho,
by nebylo otce jeho.
Ten s Kraterem a s Volkonem,
Cenosem a s Antigonem
přispěchu brzo k Filotě.
Což si jich slýchal v tý rotě,

v tom pobití i v tom hluku,
ten každý sám na svú ruku
člověkóv bliz do sta zabi,
však své síly neposlabi.
Tu ten boj postá na dlúzě,
mnohý proto došal núzě.
S druhé strany tu bliz stáše
bratr Filotóv, jenž boj bráše,
seka lidi zde onady.

Tu naň vytěže jinoch mladý,
jemuž Endinius diechu;
zlý mu čas přijide pohřiechu!
Neb jakž potka Nikanora,
na krátce sobú obora,
kopím jemu štít obrazi,
však ho ničse nepokazi;
tak sě mdle otrúti kopie,
jakžto když z búřě krópě

někde na tvrdý dóm spadne:
tak ono dietě neradné
Nikanoru sě otrúti.
Hněvy sě Nikanor smúti.
Zlé sě stává proti zlému:
brzo sě oplati jemu;
beze všeho pomeškánie
pusti meč po levý straně,
počen ot oka levého,

přěpusti až do druhého.
Stáše také bliz ot toho
zástup vévody jednoho,
jenž Neguzar slovieše;
ten Řěky všě tu udivieše,
k vojně násilně rozumný,
k každý sěči velmi umný,
jakž, což každého oružie
jest k vojni i k boji slúžě,

k tomu všemu byl dospělý
i na div ovšem umělý,
kopím boda na prostraně,
v tieskni mlatem, nožem raně;
kam sě ten obráti seka,
tu krev teče jako řěka.
A když to uzřě Filota,
že proti jmu mdlé ta rota,
ande krvaví jdú potoci,

hna tam a ktě svým pomoci,
k Neguzaru sě přiboda.
Stať sě mu dobrá příhoda:
udeři jej v helm po vrchu,
až jiskry vysoko zprchú.
Neudeřil bieše lehce,
pojide meč s helma skřehcě;
ještě bieš ruky neottrhl,
kterúžto sě bieše zavrhl,

tak ho bieše dosáhl krutě,
ruku mu po loket utě.
Neguzar sě velmi smúti,
jakž možéše, to však skuti:
zdvihna sě z přědnieho luku,
ještě s tú s poslední rukú,
oboři sě po Filotě,
jež už bě v velikém potě;
hna naň s uostrú bradaticí,

chtě jej zatieti po líci;
a snad by ho tu byl zabil,
by jemu rány neoslabil
Amyntas, jež ščít navrže;
vtě jmu v ščít, až nevytrže.
On tu vztrha bradatici,
an mu stě druhú ručici;
by Neguzar jakžto kláda,
pojide, sebú nevlada.

Často sě to velmi stává,
že bolest moci přidává.
Tak sě Neguzaru dosta,
když juž sám bez ruky osta.
Vzdechna v svéj žalosti kBohu:
„Zději,“ vece, „ježto mohu.“
V nepřátely kóň oboři,
v svém neštěští i v svém hoři
hnav i polomi čtyry s sobú

a sám tu spade pro mdlobu.
Tiem polepši svého smutka
z tak přěvážného skutka.
Když juž nelzě zbýti zlého,
ni sě móž státi jiného,
nelitujž života svého.
Juž bieše neznati trávy
z lidí tu pro potok krvavý,
jakž každý duol krví natekl

a druhde sě prach krví spekl,
avšak viece s oné strany,
otňadžto sekli pohany.
By zástup pohanský řiedek,
obráti sě týlem vpřědek;
za malý čas přič poběhú
tam k eufrateskému břěhu.
Kakž jich koli mnoho bylo,
však k sěči jich málo zbylo.

Macedonský král to vida,
jako sě jmu moci přida;
uzřěvše to také Řěci,
vsěkú je i zbodú v pleci.
Kdež meč i nejedna střěla,
kdež ležie ubitá těla,
tady hnáchu bez rozpači.
Ach, co sě tu ctných těl stlačí!
Kam sě kto obráti koli,

byly zbitcóv hory, doli.
Nejeden umřěl bez časa:
on juž leží, nohú třasa;
druhý juž ležě umierá
a sen ještě duši sbierá;
některého koňmi tlačie
a po sem sě drobi vlačie;
on leží s zbitú hlavú
a sen mra vťal zuby v trávu;

on leží zabit ot mlata
a semu pak hlava sťata;
on sě ještě živ obracie,
a sen juž mra krví vracie;
onomu krev z srdce teče,
seho kóň po sobě vleče;
onomu uťata ruka,
sen sě sotně drží luka;
za ostrohu visí mnohý,

a mnohému sťaty nohy;
mnohý ještě čtveřno lazí,
a druzí juž ležie nazi.
Nikdy ote dne prvého
až snad i do dne súdného
ani bude, ni jest byla,
jakož tu by, zbitých síla.
Ještě stáchu, boj berúce,
o pobězě nevědúce,

v jednom křídle pohan málo,
jenž bieše ještě ostalo.
Ti pro čest žen i dětí
nechtiechu rádi běžeti.
Vietr protivný vše rozvěje,
lap sě který skutek děje,
když lepšie nenie náděje.
Tak sě sta tomu ostatku,
jemuž dieše ku přěvratku;

neb juž s koně král jich zboden,
jenž toho bieše nehoden,
by sě kryl kda v pěšiej zbroji;
ni o něm juž dbají svoji,
až Anson, rytieř jeho,
ssěde jemu s koně svého;
ten ho přěs řěku přěnese
do Babylona po lésě.
Udatstvo sě v strach promeni,

ktož kam vie, ten tam pomieni.
Všeliká sě nemoc vzbudí,
kdažto sě hlava ztrudí,
tu zemdlejí všickni údi.
Takéž jich čsti by na mále,
když pomdle moc jich krále.
A když juž přiběhú k řěce,
tu k nim nalehú najviece.
Najvěčí tu vzěchu škodu,

jakž je v pleci vsěkú, vzbodú,
tak, ač kto zbude meče,
ten však v řěku na smrt teče.
Některý by rád zbyl řěky,
avšak tam jeti bezděky;
neb, ač sě lekne vody,
však vždy nezbýti škody.
Ach, nelzě věděti brodu
nebo kde mělčější vodu:

mnoho tisíc by přěpluli,
jež hanebně tu stonuli.
Druh druha sě tona lapá,
na tisíc stran každý tápá
a nejeden sobě steště,
pod nímžto kóň tona prýště,
ande druh druha dosiehá,
chtě sě rád dobrati břěha.
Kaká škoda, sami vizte!

I zdá mi sě to zajisté,
že těch lidí na pobězě
tu stonu v hlubokém břězě
tolikéž, ne málem méně,
jelikož jich z boje nenie.
Avšak sě jich dosti obra,
v nichž čstné srdce i mysl dobrá,
na dobrudrustvo pomniece,
hanebně sníti nechtiece,

boj na samém břězě vzěchu.
Ti čstnějé obak umřěchu,
nebo snad neby bez toho,
by Řěkóv nezbili mnoho.
Juž bě ľud i koni stali,
ježto biechu bojevali,
úsilím vešken lid vznojen
i každý meč krví napojen,
jenž jest krví poplul tako,

že nemóž v nožnice nikako.
Tehdy všě meče povrhú,
tam sě mezi kořist vrhú.
Kto by mohl tolik počísti,
jelikož vzěchu kořisti!
Když juž kořist skladú
všucknu na jednu hromadu,
tu král daři každého
podlé dóstojenstvie jeho.

Tu kořist vzkladú na koně,
každý kóň pojide stóně;
vztřěštěchu osi i kola,
nebo jim kořist odola.
Každý měch, tlumok natlačen,
avšak člověk veždy lačen.
Vše tělo bera ustalo,
avšak sě zdá ještě málo.
Bráním ruka jakžto zbita,

však berúce vždy nesyta;
a když nejmiechu več bráti,
počechu za ňadra klásti.
Div, člověče, kak sě trudíš
i kak sobú sám v tom slúdíš,
pro zbožie svój život vážě,
i to, což jest velmi dráže,
svú duši, den za dnem topíš!
Pro zbožie sě na smrt vzchopíš,

běžíš v oheň i u vody,
nestřěha sě i jedné škody
a vždy zbožie chtě nabyti,
jehož musíš obak zbýti;
nebo jest tvój živótek krátek.
Viz, kak jest tento svět vrátek:
dnes snad chodíš zdráv i jasen,
a v jutřě budeš snad uhasen.
Viz, že co na lidech dobudeš,

jakž umřeš, všeho zbudeš,
s horami sě nepřěbudeš.
Potom jidú mezi panie,
jich nebieše kto juž bráně;
a nejedna hořem nyje,
ande s jejé bielé šíje
krzno nebo komži drahú
panošě i panošky táhnú.
Nejedna slovutná žena

nedóstojně obnažena,
a zajisté div ot diva,
že je mohla kdy býti živa;
ande vedú na všě strany
dievky, ženy mezi stany,
nejedna své čstnosti želé,
ande jí pojíti velé,
kdežto jéj viděti vraha:
auvech, přěpusto neblahá!

Nejedna svých slez unoři
v svéj žalosti i v svém hoři
a lomieci bielé rucě,
ande ju neznámost smúcie.
A když sě juž všecko to sta,
za malečko král tu postá,
až povedú Dariovu
matku, sestru i králevú
a v sedmi let dietě malé,

spolu přěd řěckého krále.
Stáchu přěd ním v smutném líci
a srdce jde rózno čšticí,
ande nenie kto ottušě -
div, že nevyskočí dušě -
v takém stojéce ohromě,
kdežto na všě strany lomie
rucě, čest, zbožie ztrativše
i všeho dobrého zbyvše.

Sama sě vždy šlechta káže:
co je milosrdie dráže,
kdež kto ottuší smutnému
a najviece neznámému,
ač kto komu i zaviní?
Takéž král řěcký i učiní:
uzřěv tak šlechetné ľudi,
milosrdie sě v něm zbudi;
ochotně sě k ním přichýle,

zajisté přijma je míle,
matku sobě vzě za matku.
„Syn mi budž,“ vece děťátku,
a k tomu pak oně obě
sestrú miesto přije sobě.
Tak byl milostivý za mladu,
doňadž nevzě horší vnadu.
Nad všě krále sieho světa
byl by jakožto osvěta:

také bě v něm milosrdie.
Ale když juž zbožím vzhrdě,
dobrost v zlobu sě obrazi,
dobrá vášně sě pokazi,
i poče svých býti dávcě,
jenž prvé bieš oprávcě;
porušiv všě prvnie slova
i zamysli práva nová,
promeni všě lepšie práva;

neb sě i ještě to stává,
že čest nravy promenievá.
Ach, světe, kak si obludný,
kak jest tvój přiebytek trudný!
Vědě, že vždy péče nabývá,
ktož na tobě čsti dobývá;
mdle posedí na tom stole,
ktož čsti žádá na tvém kole.
Ochoten jsi na počátce,

ale však velmi krátcě:
ač kde počátek osladíš,
jedem skončenie obnadíš;
podáš sebe s prva lacně,
čest danú otplatíš pracně.
Dobřě sloveš svět, že jsi světel,
že jsi náš zjevný nepřietel;
protivně sě však svět vzýváš,
nebo ne vždy světel býváš:

ač sě komu v čem prosvietíš,
tiem jedno lid k sobě dřietíš;
jakž brzo člověka vzplodíš,
zlého jmu opět dohodíš.
V tom sě dobřě dáváš znáti,
že nemóžeš na dlúzě trvati;
co na tobě kde přěbývá,
i v jedný čsti nepřěbývá.
zle sě námi, světe, pečeš,

jakžto ptáčkóm pruhla léčeš,
a jakžto róžě brzo stečeš.
Po jednom dni toho boje
potoči král posly svoje
do Damaška, k tomu městu,
vzkazuje jim tu řěč věstú,
aby jej míle přijeli -
nebo jmu otpověděli -
le tak, jakž by sě poddali

i tako plat vydávali,
jenž jest král Darius jměl.
Nali juž sám tomu chtěl
zlý oprávce toho města,
jemužto po službě sě sta,
vida, že sě čas proměnil,
an inhed na zlé pomienil.
Všěcky, což tu bieše lidí,
přěd město s sobú vylúdi

pod umluvením přělstivým,
zradu mysli, srdcem křivým
poda na smrt ty všě lidi.
Zlé sě to obak poklidí,
neb jakž ty ľudi pobichu,
jemše ho, na kolo zbichu.
A když to Darius vzvědě
po posle, jenž mu povědě,
že sě tak tomu zrádci stalo,

kak bě juž stratil nemálo,
však ottuši srdci svému,
že sě tak bieše stalo zlému.
Zisk se ztrátú vždy na vázě,
neb sě to často přiházie,
jež zlé s dobrým přicházie.
Juž bě šest dní pominulo
a na sedmý den sě hnulo,
podlé pohan obyčeje,

jakž sě ještě u nich děje,
kteří běchu zbiti Řěci,
skladše, král káza je sežieci.
A když toho pokona,
obráti sě do Sidona;
což v téj vlasti bieše lidí,
všěcky pod svú moc připudi.
Ottad pryč obráti voje,
nechtě kdy jmieti pokoje,

k městu, jemuž Tyrus diechu.
Ti jej protivně přijechu.
Kto sě móže vz toho bráti,
komuž Bóh chce co dáti?
Tomu nemóž nic ostáti.
Alexander když to vzvědě,
že ti ľudé k brani řiedie,
by tiem radosten toliko,
nevědě řieci koliko.

Viz srdce vítěze toho!
Uzřě na zdi lidí mnoho,
jež sě jiným zdá pakostno,
tiem jmu by velmi radostno.
Vida časté věže ve zdi,
však sě mu to ničse nezdí.
Nejedna smrtedlná střěla
přětí se zdi z samostřiela.
Všudy sě stvie štíti zlatí,

jimiž sě bě zastierati;
hustě stáchu na zdi kopie
jakžto třtie neb sláma v snopě.
Kdyžto k šturmu potekú,
u městě sě nic nelekú:
jedni se zdí kámen valé,
druzí pak skytú hrále,
ot třetích pak střěly letie
jakžto krópě z deště létě.

Král sě tím nic nerozpáči,
káza, by tekli kopáči,
nad nimižto tváři nesú
ovšem z přětvrdého lesu.
Se všěch stran sě ke zdi tištie
jakžto žížely z mraviště;
ťusíc sě jich řebřie chvátí,
chtiece sě na zed vzebrati;
obojí sě o smrt dělé

a nejeden šíp vystřělé.
Tako na smrt tekú slepě,
vňuž ptáci váznú na lepě.
Sto jich jednú se zdi zabijí,
a však sě vždy ke zdi hrabí;
pobitých dvě stě povlekú;
avšak zavše pod zed potekú.
Tu bez čísla ľudí zbichu
dřieve, než města dobychu.

Ten šturm stá za dva měsiece
neb ještě k tomu viece.
Na každý den šturmováchu,
až však zed podebrachu;
na sto stran sě zed oboři
a nejeden by tu v hoři.
Stá nepřietel s každé strany,
neby juž potřěba brani;
všudy hoře, všudy čšticě,

všady běžie jako mšicě
ženy, děti a křičiece,
kam sě dieti nevědúce.
Tehdy zažhú na sto čéstí.
By sě bylo lzě zahřiesti,
ťusíc by nalezl takých
dětí, žen, muží všakých.
Tak jim bě přišal čas trudný,
každý mní, by byl den súdný,

neb leč dietě, muž, žena,
všěm zajedno smrt složena.
Neslýchaný div ot diva:
jedna hlava neby živa!
Ne bez viny sě jim to sta,
že tu živ ni jeden osta,
že, když král chtěl k městu jeti,
poslal, dávaje věděti,
by jej přijeli milostně;

ani vzemše radu sprostně,
šesti poslóm oči zbodú,
pro něž vzěchu všicku škodu;
jedno nechachu sedmému,
jenž by je vedl k králi svému.
Avšak svědčí Písmo o tom,
jakož to město potom
opět sě jest opravilo,
jakž, což tu pohanstva bylo,

to vše přišlo k svatéj vieřě,
jakž juž dobřě u Bóh věřie.
Kak sě tu bě pomsta stala
i ovšem pakost nemalá,
jímž sě každý mohl vzstrašiti,
jakž by nesměl vz něho býti
pro tak protivnú příhodu
i pak toho města škodu,
avšakž město Gaza

tu hrdost na sě pokáza,
k svému králi vieru
maje
i v svéj tvrdostí sě znaje,
Alexandru otpovědě.
A jakž on to brzo zvědě,
přěd to město sě položi.
Kak mu jdieše vše po zboží,
avšak sě v tom neostřěže.
Jeden měštěnín přiběže,

jakžto člověk výpovědný,
mezi svými stoje jediný,
da královi mečem ránu,
stoje prosřěd jeho stanu.
To jest pravda ve všiej věci,
že kohož Bóh chce ostřieci,
nemóž ho kto lap dosieci.
Tak sě sta tomu člověku,
jehož potom rozsěkú:

udeři krále po hlavě,
chtě jemu otjéti zdravie;
sta sě jemu ne po zbožú,
sotně královi protě kóžu,
proněž jej rozsieci káza.
Tehdyž ľudem i rozkáza
a chtě s nimi k šturmu téci.
Inhed potekú Řěci
všickni zajedno s svým králem.

Tu šturmovavše za málem,
krále v ruku zastřělichu,
proněž sě všickni smútichu.
I sám král sě viece smúti,
všěm sě jednú káza hnúti,
nic nedbaje na své rány.
Tehdyž inhed na všě strany
potekú jakžto ptáci k lepu;
ač jich kde sto potepú,

však v to miesto tisíc jdieše.
V ten čas bez města budieše,
by sě lépe nedomněli
a s králem příměřie vzeli;
zatiem sě pak potiežúce,
dachu sě královi v ruce.
On jich mysl pokornú vida,
s svými ľudmi v město vnida,
vojem dobřě otpočinu,

až poně šest neděl minu.
Tehdyž sě dotáza rady,
obsadi města i hrady;
pokľudiv všě zemské věci,
poče na větčí čest sieci
do Ejipta přěd sě dále.
Pomeškav tu dosti v mále,
tu všu zemi pod sě pobi.
Zatiem dále přěd sě vhlobi

do Libye, v zemi takú,
kdež vzě škodu nejednakú.
Jest ta země všě bez vody,
pusta ote všie úrody,
ani kde v ní ptáček zpievá,
ani kde viděti dřěva,
nikde sledu člověčého
ani také zvieřěcého;
ot horkosti vše v niej polí,

nikde cesty znáti v poli,
jedno piesek znáti všady
v téj zemi zde i onady.
Král Macedo, když to pozna,
že v téj zemi věc tak hrozna,
nechtě sě však rozpáčiti,
káza sě všěm hotoviti,
jež chtieše s sobú pojéti,
veždy tamo chtě dojeti,

kdež pohanská modla bieše:
tu v jednom dubě sedieše
v téj zemi velmi daleko
kak tam dojeti nelehko!
Nejednoho zby člověka.
By si byla mořká řěka,
asi by bylo bez diva;
ande jedno piesek zplývá,
a to ot slunečné spály

tak sě onen piesek kalí,
mútě sě vniž moře samo.
A když juž pojidú tamo,
koni jdúc cestu ubichu,
větrové sě obořichu;
mnoho sto koní uvázú,
s nimiž i ľudé zahřazú
v onom picsce, an sě mútí,

jakž sě lepké moře krútí.
Dřieve než šest dní pominu,
až strati lidu třetinu,
jež v tom piesce stonuchu.
A když šest dní pominuchu
a sedmý slunce osvieti,
uda sě mu tu přijeti,
kdežto ta modla přěbývá,
u niež ľudí síla bývá,

v lesě, jenž Hamon slove.
Tu kraššie studnice plove,
než ju vídal člověk který.
Tu podlé pohanské viery,
ktož chce u té modly býti,
musí z té studnicě píti.
Jest ta toho obyčeje,
že když slunce z hory spěje,
tak sě jejé voda vzvaří,

jakž horký úkrop, tak paří;
jakž slunce v polodne vzmiení,
tak sě ta voda promení,
tak ľútě bude studena,
jakžto ledu nakladena;
a když slunce k hořě spěší,
opět sě voda rozřěší,
tu jéj horkosti přibude;
té pakli prvé nezbude,

jeliž bude ku pólnoci,
opět jéj přibude moci;
studenosti jéj přibývá,
vňužto když poledne bývá.
Tehdyž král, dav běsu obět,
musí sě vrátiti opět,
kak bě přič přěd sě pomienil,
by byl toho neproměnil
posel, jenž sě za ním přibral,

pravě, že sě Darius sebral,
chtě ho podstúpiti bojem:
káza sě vrátiti vojem,
s nimiž chtieše na múříny,
by nezvěděl té noviny.
Toho sě najviece ubá,
že sě po něm vojna hrubá
bieše vzbudila v téj chvíli,
doňadžto v Libyi byli,

jež jdieše lidu obojú
k strasti, k smutku, k nepokoji,
k času ovšem ukrutnému,
zajisté přieliš k smutnému.
Mezi tiem jakžto juž oživ
Darius, svú moc přěmnoživ,
bieše všě země opustil,
že nikomu neotpustil,
by nešal na vojnu strastnú,

všěm svým chvíli na neštastnú.
Kmet, jenž oral po všě léta
i jenž robil, ploty pleta,
v ony u pokojné časy,
nemohl užiti nekrasy,
musil jíti, nesa kopie,
jenž lépe věděl o snopě,
i ten, jenž věděl o cepu
nebo kdy čas vzieti řěpu.

Prázden cop každý ležieše,
kto by mlátil, nikte nebieše;
ležiechu prázdny motyky
a vzdýcháše vól všeliký,
ande nenie kto jím ořě,
nebieše kto hromad bořě
ani křovie kto kopaje;
opadly běchu všě stáje,
nebieše živ kto jich pleta:

přišla běchu smutná léta!
Lidí mieše ovšem mnoho,
ale co bylo do toho?
Stratí člověk v každém miestě,
když k tomu nenie štěstie;
věz to každý, věz to věstě!
Mnoho bě ľuda sprostného
a tak dosti tvrdého,
jimiž by mohl boj zdieti,

by mu Bóh chtěl toho přieti.
Ale co do které moci?
Vynidú mdle všitci roci,
když Božie nenie pomoci.
Jdieše s sobú slony stěžě,
na nich biechu dobré věžě;
bliz jmieše tisíc buvolóv,
jež vzhóru i dolóv
na voziech věžě táhniechu,

na nichžto střělci sediechu,
a nejedna ottad střěla
šlechetný kóň proletěla.
Dosti sě vypravi silně,
všelikú věcí pilně,
viece než sto tisíc ľudí
s sobú na vojnu vyklidí.
Však sě vše ješutně děje,
ač kto na kterú čest děje,

když co Bóh komu nepřěje.
V tu dobu paky král řěcký,
ke všemu přěvážný, dětečský,
s svú mocí i s svými Řěky
stáše na ný straně řěky
té, ježto Eufrates slove,
jež skrzě ty země plove.
Tehdyž poče dále
na saracénského krále.

Nali ten juž kázal žéci,
kadyž chtěli jeti Řěci;
i kadyž jich byla cěsta,
tady sežhú vsi i města.
Vše těženie ohněm polí
u městech, ve vsiech i v poli.
Dosti byla sprostná rada,
za by juž, sě boje hlada,
přěd sě tamo netáhl hlúbe;

ale zamyšlenie hrubé,
na něž bě srdce obrátil,
kromě ž' by sě život krátil,
tak by snad musil přěstati
inhed tu náhle chvátati.
Káza brzo vstáti vojem,
hna s nevelikem nepokojem,
přěváživ sě všie své věci,
chtě nepřietele dosieci;

hna za ním veždy po sledu,
kadyžto jej vódce vedú.
Jakžto vnadný sledník koli
někde v lese neb u poľu
stopy sě jelenie chopě,
vždy sě ho drží po stopě;
ač jest mnoho jiné zvěři,
všakž jinéj neuvěří;
veždy sě přidrží truda,

v tom nejmá nic obluda;
na něž najprvé pomiení,
nikak toho nepromení;
ač zvěř i daleko zběhne,
však teče, až ho dosiehne:
takéž Alexander těže,
až však nepřátel dosěže.
Dotad jézdu v cěstě děla,
až přihna do Arběla,

v ňužto dobu sě súmrači.
Tu sě jich dosti rozpáči,
jimž koní snide mnoho,
pyčúc na krále z toho,
o něm všecko zlé šepcúce,
mnozí mdlobú sotně jdúce,
každý řka: „Co to pomóže,
ač nás každý život zmóže
pro člověka jediného,

jenž tak srdce lakomého,
jemuž sě zdá všecko málo,
což v světě by mu sě dálo?“
Tak pykáchu svého truda.
Za tiem sě pak inhed uda:
pokáza sě zvieřinice
jakžto z jutra domovnice;
potom pak měsiec vznide,
inhed mu v světlosti snide;

tako sě promeni ovšem,
že by tma po světu po všem.
To sě ještě často stává,
že sě ho světlost proměnievá;
i mluvie to sprostní dědi,
by jej tehdy jedly vědi.
Tehdy sě veš ľud zamúti,
řka: „Co sě nad námi skutí?
Tato tma jest příklad toho,

že nás umře za jitra mnoho.
Toho král náš dopraví,
že ny našich životóv zbaví;
podejmem škodu nemalú,
všecko jednomu na chválu.
Že kto nám jest to poručil,
by sě nás každý proň mučil?
Lepí jest sám umra za ny,
než to hoře spadne na ny.“

Král uslyšav řěč svých ľudí,
uzřě, že sě zle o něm kľudí,
nic sě tiem neustrašě:
„I co sú,“ vece, „řeči vašě,
pro něž čtete moju vinu?
Každá věc jmá svú hodinu,
i kak ju Stvořitel ustavil.
Kto jest vám takú řěč pravil,
by to bylo zlé znamenie,

u měsieci promeněnie?
Mistři o tom dobřě vědie,
kak sě všickni časi řiedie,
jakž je Bóh ustavil tako,
že sě neproměnie jinako.“
Tak povědě Alexander.
Tehdy přistúpě Aristander,
jenž bieše mistr veliký:
„Slyš to,“ vece, „vás všeliký,

nedržte sě v tom obluda!
Ten Stvořitel všeho ľuda
i všie věci světa seho,
což jest ustavenic jeho
ot najprvnieho počátka,
v tom nenie ničse přěvratka.
Slunce, měséc i planéty
ot počátka všěmi lety
vždy sě držie svého běha,

mořě, řěky svého břěha.
Ač kdy zlý déšt na skot spadne,
neb sě kde město propadne,
nebo mor vstúpí na ľudi,
nebo sě kde válka vzbudí:
jakž první den ustaveno,
tak nebude promeněno.
Viztež, pročti sě to stává,
jež sě měsiec proměňává:

něterdy když tak přiběhne,
že když rohem hor dosiehne
a pod zemi juž pomiení,
v tu dobu sě vždy promení.
Svědčé také mistři umní,
že sě jmu světlosti umní,
když přistúpi k slunci blíže.
I mluvie tak mistři tíže:
jakž pochodně svietí viece

nežli při niej malá sviecě,
takéž jakž sě s sluncem sejme,
slunce jmu světlost otejme.
Nicti v tom jiného nenie;
jedno jmějte za znamenie,
že, když sě měsiec omračí,
tehdy sě pohan čest potlačí;
a když slunce pobledie,
tehdy Řěci svú škodu vzvědie.

„Jmějtež,“ vece, „všickni za to,
že jest pohleděl měséc na to:
jakož jistě to vidíte,
tak tento boj obdržíte.“
To povědě ten starosta,
i bieše to vše řěč prostá,
neb to dolíčichu sami
starých králóv příhodami.
Tiemž přěsta zlé umyšlenie

z tak radného promluvenie;
tiemž zavrhú všě strachy.
Ktož by počal býti plachý,
ten přěsta všie své dřevnie řěči,
jsa juž hotov ke všiej sěči.
On uzřěv mysl svého ľuda,
že juž nežádá klida,
káza, by sě ľud oblačil,
by sě opět nerozpáčil.

Prosřěd noci náhle vstachu,
jakž trubačí hlas poznachu,
a sám král hna přěd zástupy.
Nejeden panošě hlúpý
ještě ležieše a chrápě,
ande jeho snové trápie.
Některého svój pán volá,
an dřiemě leze pod kola
a chtě ještě rád pospati;

avšak, by co bylo bráti,
nebylo by jmu do spánie.
Ale tu neby čas bránie,
nebo dieše k času tomu,
kdež bě péče ne o domu,
jedno životě jediném,
a to ni o čemž jiném.
V tu dobu král Macedonie,
jeho voj, jeho podkonie

v také sě hory táhnieše,
jichžto výsost taká bieše,
jakž jich sotně móž dozřieti
tahdy jemu bieše jeti.
Tehdy, jemuž bě nevykla
[...]