Alexandreis/Zlomek Jindřichohradecký

Alexandreis Anonym
Zlomek Svatovítský	Zlomek Jindřichohradecký	Zlomek Vídeňský

Údaje o textu
Titulek:	Alexandreis
Podtitulek:	Zlomek Jindřichohradecký
Autor:	Anonym
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

[...]
aby v tu všu vlast vehnali,
měst i hradóv dobývali.
Sta sě to po krátké roky,
podbichu všě Kapadoky

a jednu zemicu Lydu,
odňadž jedyžto přijidú
do Tyrie, kdež král bieše,
kdež jich čakaje ležieše,
přěčakav tu noc jedinú,
a jakž birzo ta noc minu
a den sě na svět pokáza,
vojšče odtad vstáti káza.
Divno dosti, že to mohl sdieti,

hna toho dne mil třidcěti,
k nepřátelóm pospiechaje,
toho sě vždy domňávaje,
zda by, to Darius vzvěda,
potkal jho v horách, přijeda.
Jest tu bliz Eufrates řěka,
jež, slyšu, z ráje vytieká,
u niež Babylonský voje
sebra na své bezpokojé.

Vzvěděv, že ten bliz přitahá,
jenžto na jeho čest sahá,
hnu sě inhed s toho miesta,
kadyž mu upřiemá cěsta
proti nepřátelóm jíti.
Komu sě tu dálo býti,
co jest tu uslyšal hrózy,
jedyžto juž hnuchu vozi!
A co jest také uslyšal?

Z šalmějí, z bubnóv vzučný šal.
Nejeden tu komoň hirzal,
svú podkovú cěst potvirzal,
když sě vznímal, lomě zuby;
a nejedné hlasné trúby
v skalách své zprostřěly hlasy.
Tak sě zdáše, by v ty časy
všecky sě skály sbořily.
Taký běchu křik stvořily,

taký dieše zvuk pod zořě,
vňuž by sě třásl svět i moře.
Tak sě by vypravil hirdě,
všú věcú silně i tvirdě.
Přěd zástupem v samém čele,
v němž pohanská viera velé,
táhniechu vóz osm koní,
a ti byli všici broni.
Na tom vozě zlatá škříně,

v níž ležala jich svatyně,
oheň, proňž podlé jich viery
pop mieval časté ofěry.
S obú stranú toho voza,
jež jich viera i jich hróza,
jedieše dvanácte muži,
jichž každý téj škříni slúží,
a každý jmaje řeč jinú,
rúcho rozličného činu.

Pohanstvo tak za to jmajú,
že ti ľudie neumierajú,
řkúce, že jsú na věky živi,
avšakž sú v té řeči křivi:
neb řěky i moře splyne,
což na světě, všecko mine
kromě slov Božích jediné.
Po těch inhed málem dále,
patrujúce svého krále,

hlučnými zástupy diechu,
již jeho řodina biechu,
dvadcěci cis’úcóv pilně,
již všici v hedbábnéj vilně
biechu; u přědrahém rúšě,
jakž takým kniežatóm slušie.
Ti všicci biechu na přědku.
Sám král jdieše na prosřědku,
jenž pro veliké ozračstvo,

pro rozkoš i pro bohactvo
jedieše na vozě visatém,
a ten veš hořieše zlatem.
Avšak netolik po zlatě,
jímž bě vóz sdělán bohatě
po všěch stranách oba poly,
jakž ojemi, tako koly,
ale po drahém kamení
dal sě bě v takém znamení,

jakož v té úpravě bylo,
že jho moci nic nezbylo.
Nad vozem pak vz letňú zparu
proti slunečnému varu
orlicě bě povýšena,
jež bě chytřě vymyšlena,
aby pod ňú horkost stydla,
a ta jmieše zlatá křídla.
O vozě pak bez oděnie

jeho bližné přirozenie,
dvě stě junoš výbornějších,
svú šlechtú přirozenějších,
biechu mu přisluhujúce,
obyčeně při něm súce
s poslušenstvím čsti nemalé
v komorničstvě svého krále.
Ti vždy bydlili při dvořě,
majúc péču o komořě.

Avšak napřěd přěde všěmi
kniežěcími junošěmi
diechu spolu jako stlúpem,
diržiece sě s svým zástupem
dvadcěci cis’úcóv poně,
každý u svého komoně,
s drahotú přieliš nemalú
vypraviv sě na přěchvalu
svým oděním i svým ščítem

i pak přědrahým kuršítem.
A ti vši byli rytieři,
těch komonstvo pod kropieři
bez pozlaty polúzené,
kopie maje neruzené
barbú od cinobra vzatú,
ale vlastně rudú zlatú.
Ješčež viece kromě toho
ľuda seho neb onoho

něco málem sprostnějšieho
mějéše ľuda pěšieho,
příčinně v dobrém odění
vňuž ten, jenž všú mocú miení
potkati sě bojem silně.
Tak ty bě vypravil pilně,
by pro jich moc i pro hrózu
neprotřěl sě lap kto k vozu.
I byl ten svyčej v tu dobu,

že vždy pojímali s sobú,
což kaké čeledi měli,
kdyžto na vojnu kam jeli.
I vzal byl král téže chvíle
sobě na většie úsilé
máteř i svú sestru, ženu,
na ztrátu sobě súzenú;
nechtě, by co v tom byl mina,
pojal bě s sobú i syna,

veza sě také se všěmi
své králové junošěmi,
což jich paddesát vóz táhlo;
vše, že jmu k boju nenáhlo.
A což pak tři sta velblúdóv
a patcet mzhóv silných údóv
poklada s ním mohli nésti,
to bylo vždy s ním nalézti.
Za tiem jiná sbroje vždy šla,

jež sobě nejměla čísla.
Tu bliz sebe stáchu dvoje
hřecké i pohanské voje,
čakajúce s obú stranú
druhého dne světlost ranú;
neb jim bě věděti dáno,
že, jakž jutřě bude ráno,
jedaž sě slunce prosvietí,
tu sě spolu vojem snieti

i dojíti bylo boje.
Tehdy král Darius stoje
k svým vojem při jedné hořě
vzmluvi v velikéj pokořě,
jakže, ktož tu bieše, taký -
leč bohat i chudý - všaký
jeho řeč pokornú slyšě
[...]
a lomieci bielé rucě,

ande ju neznámost smúcie,
kdež juž nebyl kto pomoha,
ni rady přidati moha.
V chvíľu tak strastné hodiny,
zbyvše čsti i své rodiny,
ona svého neby mužě,
tato své zmilelé družě,
po němž sirdcem viec stonala,
až i sobú pokonala.

A když všecko juž sě to sta,
za malečkem král tu postá,
až povedú Dariovu
matku, sestru i královú
a v sedmi let dietě malé,
syna pohanského krále,
a k tomu bratra vlastného
s mnohem kniežat rodu jeho,
jižto běchu tudiež jeti,

s přěvelikú sbrojú dětí,
vévod, kniežat i markrabí,
svobodných pánóv i hrabí.
Tak když je přěd král přivedú,
a sirdce jim jakžto v ledu
v oné hrózě i v úžěsti,
kde sě každý musil třiesti,
kdež sirdce šlo strachy rózno,
tu, kdež bylo býti hrozno,

v takém stojéce ohromě,
ande na vše strany lomie
rucě, takú čest ztrativše,
sbožie i rodiny zbyvše.
Sama sě vždy šlechta káže;
co jest milosirdie dráže,
když kto odtuší smutnému,
a najviece neznámému,
jakž tu král hřecký učini,

i jakž také činie jiní,
jimžto jest přěde dnem ráno
po jich přirozeňú dáno,
jakž nemohú býti tvirdi,
počenše sě v milosirdí,
v němž sě i jemu tu sžěli,
vida, že onen bor kvielí,
jemuž sě všě žalost skladla,
a jich čsti korona spadla.

Takž inhed k nim sě přichýle,
zpřije k sobě všecky míle,
matku sobě vzě za matku.
„Syn budž mi,“ vece k děťátku,
a k tomu pak oně obě
v sestrú miesto přije sobě.
Tak bě milostiv za mladu,
doňadž nevzě horšú vnadu.
Nad všě krále seho světa

byl by viec jako osvěta
čsti, kázni i milosirdie.
Ale když pak sbožím vzhirdě,
počě býti ľudský dávcě,
byv dřéve jich čsti oprávcě,
i změni všě pirvnie slova,
zamysliv jim práva nová,
vzblúdi sě mysľú ve mnohém,
a chtě sě vzývati Bohem,

stirpěti to moha věkem,
by sě juž vzýval člověkem,
zamysliv všě horšie práva;
neb tak sě i ješče stává,
že čest nravy proměňává.
Po jednom dnu toho boje
potoči král posly svoje
do Damaška, k tomu městu,
vzkazuje jim tu řeč zvěstú,

že bez všeho úsilé,
ač jho králem přijmú míle
i chtie sě jemu poddati,
ž' dá jim při všie čsti ostati
i při všem jich dřevniem právě
je i jich děti ostavě,
a tak, ač jemu vydadie,
což tu jich král jměl v pokladě.
Nali juž purgrabie z města,

jemužto po službě sě sta,
uzřě, že sě čas proměnil,
an také na zlé pomienil,
všě měscké věžě osadiv,
a sě sám na smirt proradiv,
pod umluvením lstivým,
své mysli potazem křivým
chtě sě skľuditi s sím králem
v pomluvení dosti malém

s sobú ľud z města vylúdi.
Zle sě tak obáč pokľudi:
chtě čúš s honci sě pobiti,
a když juž by tomu býti,
přivede ľud až v zástavu
své pohuby, ne na zbavu,
že si zhynuchu, boj vzemše,
jemu hlavu stěchu, jemše.
Tak jakž oněm vzkopal jámu,

tak tudiež upadl v ňu samu;
ustlav jiným v návi bydlo
i upadl sám v též osidlo:
neb kto sě zle druhem peče
a osidlo jiným léče,
řiedko sám jeho uteče.
Král Darius když to vzvědě
od posla, jenž povědě,
že sě tak tomu zrádci stalo,

kak bě juž ztratil nemálo.
všakž odtuši sirdcu svému,
ž' sě tak bylo stalo zlému.
Nebo nenie nic tak zlého,
by v tom nebyl zisk jiného;
protož i při každém skutcě
zisk ve ztrátě, radost v smutcě
sú spřěžena v jedno pútce.
V téjž řeči král doby města,

tuž v něm několik dní přěstá.
Jak juž šest dní bě minulo
a na sedmý den sě hnulo,
tehdy podlé svých obyčěje,
jak sě i dnes v Litvě děje,
ti, již běchu zbiti Hřeci,
snesše, král rozkáza sžéci.
A když té věci pokona,
obráti sě do Sidona

[...]
k městu, jemuž Tyrus diechu.
Ti jho protivně uzřěchu,
poddati sě jmu nechtiece,
a obrániti sě mniece.
A juž na zdi ľuda tolik,
jakž nevědě řéci kolik,
jímž sě by v sirdcu raduje,
uzřěv, že tolik ľuda tu je.

Všakž což jinému úsilno,
to jmu sě zdá vše pochylno;
neb kakž mnoho věž bě ve zdi,
však sě jemu nic to nezdí.
Nejedna smirtelná střěla
přětí se zdi z samostřiela;
všady hustě stála kopie
jakžto trest nebo sláma v snopě;
jímž nic mysli nezatoče,

ze všěch najpirvé šturm počě,
kdež náviece kamen valé
a kdež čěstě skytú hrále;
sto s ním po jednú odtepú,
a cis’úc vňuž ptáci k lepu;
sto jich pobitých odvlekú
a cis’úc jich pod zed tekú.
Takž ten šturm stá ješče viece
nežli pilná dva měsiecě;

dnem i nocú bez přěstánie
nódpočinu šturmovánie;
jakž obirtli tako praky,
nódpočinúce čas všaký,
jakžto kluky tak blídami,
tak i tvirdými kočkami,
dne ni noci přěstanúce,
k branám sě zavše berúce,
pokoje sobě nedachu,

až však v město sě vebrachu.
Tehdyž město zažhú všady
[...]
jadyž v zemi byla cěsta,
tahdy vzežhú vsi i města,
nestatečně vzemše: radu,
zda by čúš, boje sě hladu,
netáhl za ním v zem’u hlúbe;
ale zamyšlenie hrubé,

na něž bě sirdce obrátil,
kromě ž' by sě život krátil,
tak by snad musil ustati.
Jakž na to počě netbati,
ač si vše těženie polí
v městiech, ve vsech i na poli,
kdež nedal bráti potravě
koňské pícě ku potravě.
An pak všěcky ohni mina,

svých korúhví nezavina,
jakžto ten, jenž vše juž znáše,
na zisk, na ztrátu zřieváše,
hna či toho dle nemnoho,
třidcěci mil dne jednoho,
přěváživ sě všie své věci,
chtě vždy nepřátel dosieci,
bera sě jako po sledu,
jadyžto ho vódcě vedú.

Vňužto vnadný sledník koli
někde v lesě neb u poľu
chvátiv sě stopy jelenie,
tiehne sě po ní neléně,
netbaje všeho obluda;
neb ač sě jemu kdy udá,
že sě čilý zvěř naměří,
všakže jemu neuvěří,
diržě sě vždy truda svého,

až však i dosiehne jeho:
takéž koli v tu hodinu
všě hrady i města minu
i střělnicě horských tvirzí,
pokazuje sě vždy hirzí,
že netbal úsilna diela,
až i přihna do Arběla,
v ňužto dobu sě súmrači.
Tu sě jich dosti rozpáči,

jimžto koní snide mnoho,
zle pomlúvajúc naň z toho,
řkúce: „Co sobě pomóžemy,
ač sě v životiech zmóžemy,
všecko jednomu na chválu,
jenže to čta věc za malú,
sobě ni nám odpočine
ani lakomstvem co mine.
Jakž i mluvie jiní mnozí,

že sě juž hněvajú i bozi,
jakož i po čěsiech známy,
v nichžto zázraky vídámy,
již sú všé ztráty znamenie,
ač bohóv milosti nenie“.
Té řěči mnoho přějide.
Zatiem inhed měsiec vznide;
pokázav sě velmi jasně,
inhedž, málo postáv krásně,

by svú světlost velmi řědě,
až pak ovšem i pobledě,
vňuž by krvú sě obul všady.
Hřeci řechu : „Juž nikady
ztráty nám jest neutéci;
ktož nás kam chce, tam smie téci;
neb to, jež vidím znamenie,
v tom juž nic jiného nenie,
že veždy boj jutřě ztratím;

proč sami svój život krátím?
Lepí sám jest umra za ny,
než ta ztráta spadne na ny.
Každý nás své hoře vida,
proč jmu živu býti kdy dá,
proč li juž meškati viece?
Neb což vidím od měsiecě,
že juž nám nepřěje světla,
to jest, ž' ny bude smirt

střětla.
Nedajmež jmu živu býti,
ač chceme svého hoře zbýti.“
Král uslyšav řeč svých ľudí,
vida, ž' sě o něm zle kľudí,
však sě tiem nic neustrašě:
„Co sú,“ vece, „řeči vašě?
Kterú mi dáváte vinu?
Každá věc jmá čstnú příčinu.

Že sě o tomto hněváte,
málo řečí múdrých znáte.
Mistři tito vám povčdie,
jižto hvězdy zřiece vědie,
že, jakž sě který čas mění,
měsiec jest v jiném vidění.“
Tak promluviv Alexander,
tehdy přída Aristander,
mistr v chytrosti veliký:

[...]
chcte li v tom pravdu vzvěděti,
jáz vám ju chcu pověděti,
a vy druh druhu poviete,
jakož ju ode mne vzviete.
Neb tbá Tvořec světa všeho
od ustavenie pirvého.
Jakž čas pošel od počátka,
v tom nenie viec nic přěvratka.

Tak sú všěcky věci stálé,
jakž ve mnozě, tak u mále;
tak jest veš svět v jeho chtění,
že sě juž viec nepromení.
Ač kdy zlý mor na skot spadne,
neb kde město sě propadne,
nebo sě kde válka vzbudí,
nebo smirtcě spadne v ľudi:
jakož pirvní den staveno,

tak nebude proměněno
ustavenie ľubo Bohu,
jemuž vědi v sen nemohú.
Viztež, pročti sě to stává,
jež sě měsiec proměňává,
o němž mluvie staří dědi,
by jej tehdy snědly vědi,
konopě po tmě přadúce.
Tomu miesta nedadúce,

vězte, že to vše z obluda.
Neb někdy sě jemu udá
k horám v západ přěběhnúti;
chtě jich proluky minúti
k západu dolóv pomiení;
tu sě mnohokrát promění,
minuje proluky horské,
táhna sě pod mezě morské.
Někdy sě pak stává také,

ne všakž chvíle všelikaké,
jakož mluvie mistři tíže,
že když příde k sluncu blíže,
tehdy sě jmu světlosti umní.
I mluvie tak mistři umní,
že jakž slunce při měsiecu,
jakž pochodně proti svieci
svú světlost viece vydává,
takéž podlé svého práva,

jakž pochodně podlé sviecě,
tak slunce podlé měsiece
veždy velím viece svietí.
I jest vám to za to jmieti,
že pohanstvo k vašéj moci
jest vňuž ku pochodni v noci
sviečka a vňužto v polodne
měsiec bývá k sluncu ve dne.
Protož jistě mějte za to,

že měsiec pobledě na to,
jakož to jistě vidíte,
tak tento boj obdiržíte.
I řku ješče nad to výše,
že pohanská všě moc zmiše,
zbledie, rozběhši sě plašě
silnú hrózú moci vašie.
Pakli kda slunce pobledie,
tehdy Hřeci svú škodu vzvědie“.

I byla to všě řeč prostá,
což je mluvil ten starosta;
neb to slyšiechu i sami
dávných Hřekóv příhodami.
I minu zlé zamyšlenie
z tak múdrého rozmluvenie.
Tak zřiece všici svých pánóv
[...]