Alexandreis/Zlomek Budějovickomuzejní

Alexandreis Anonym
Zlomek Budějovický	Zlomek Budějovickomuzejní	Zlomek Muzejní

Údaje o textu
Titulek:	Alexandreis
Podtitulek:	Zlomek Budějovickomuzejní
Autor:	Anonym
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

[...]
V tu dobu ta dva prorádcě,
nevěrného skutka skládcě,
radiesta sě nejednako,
nevědúce ješče, kako

bylo jima svého krále
jéti, v mnozě či u mále;
neb ke všěm tu neúfásta,
pro něžto sě velmi básta,
ač by jho kak mětně jala,
by samá vtom neostala.
Takž o tom mluvivše mnoho,
Bessus vece: „Co do toho,
ač bychvě myslilaj déle?

Ráno, kdyžť vstane s postele,
pojdvě přědeň, všakž nesborně,
postaviece sě pokorně,
rcěmež: ,Kráľu, co svě sděla,
v tom sě svě lepše domněla,
mniece, ž' byť sě to sľúbilo;
a kdyžť to protivno bylo,
toho sirdečně želévě.'
A mezi tiem nikte nevie,

co sě stáci moci bude,
jakž najú obáč nezbude.“
Juž bě ľud dnem sě ujiscil,
a svět obáč sě nezčiscil
ote všie mraky tmy nocnie.
Tehdy obáč nepomocně
ráno uzřěv zorňú hvězdu,
král Darius, náhlú jézdú
chtě preč, sedieše na vozě.

Tdy ni o čsti ni o Bozě
tbajúce ta mužě zrádná,
sen hi on přěd vozem padna;
postavú smutného lícě
ležeta přěd vozem nicě,
mluviece k němu s pokorú,
vzdvihše k němu hlavy vzhóru,
řkúce: „Kráľu, najú vina
jest velika, všakž ju mina,

vezři z tvé milosci na to,
že, doňadž svě živa, za to
tiem té viny pokúpívě,
jakž tebe viec nódstúpívě
s postaťú našeho rodu,
s tobú na zisk hi na škodu
s milosťú ostati chtiece,
tebe viec neodstúpiece.“
Tdy vida je v téj pokořě,

stešče sobě, silz unořě;
tuž jima inhed uvěři,
tuže sě s nima hi smieři.
Dokončav to s sima rúče,
vozatajóm proč ponuče,
hna preč, nikdie nepostoje,
zavše nepřátel sě boje.
Ana, což o něm ukladla,
v tom jima mysl nic núpadla,

kromě zavše toho střěhla,
kak by té zrady dotiehla.
A čstný muž chváta preč spěšě,
voj pak sěm hi tam sě miešě,
kdežto byl mnohý nevěda,
kam chtěl král, kam li byl jeda,
neb jich viece nevědělo,
což sě ot sich státi chtělo.
Všakž byl tu jeden Hřečenín,

čstného plemene zemenín,
jenž byl kterúsi náhodú
s všú postaťú svého rodu
králem hřečským vypověděn,
Patron, jemuž byl pověděn
té všie zrady sklad nevěrný.
Tenž člověk, hospodě mierný,
téj řěči svój čas uhlédav,
nikomu věděti nedav,

minuv všu těch zrádec hrózu,
přitřě sě k královu vozu
hi vzmluvi, řka: „Kráľu milý,
já, člověk svých přátel zbylý,
jenž snad toho nedostoju,
by ty přěslyšal řěč moju;
neb což bych tobě poradil,
mněl by, bych tě s tvými vadil,
jižť sú službú přirozeni

a tvú čsťú dávno vzplozeni,
Bessus čúšto s Narbazonem,
jižto juž s velikým shonem
na to dnes sú sě sebrali
hi to juž sú uzeptali,
ač mi chceš v tom vieru jéti,
že tě chtie, ač mohú, jéti.
Tohož, věz, ž' nikakž nezbudeš,
že dnes hi živ hi mirtv budeš.

Protož, ač ráčíš, přikáži,
abych byl viec při tvéj stráži,
a ty viec buď u mých staniech,
neb juž nejmáš viery na něch,
jimž si, jakž řkú, čsti dohodil
a je z chudých ľudí vzplodil,
jakž slyšu hi jakž mi pravie.
Protož mi v tom uvěř právě,
že hi jáz hi má rodina -

jichž si ty čáka jediná,
hi již juž nemóžem dále
kromě tebe, svého krále,
k němuž jest poslednie čáka,
když nem přišla chvíle taká -
že nem jest nelzě nikame
ot tebe v země neznámé,
v nichž sě nelzě bude skrýti,
jestli nám tebe kak zbýti;

niť bych stráž tvój býti žádal,
bychť sě co lepšieho nadál.“
By těch slov viece než mnoho;
všakž on nic netbaje toho,
jakž mohu to snáze řéci,
ž' osuda nelzě utéci.
Neb což sě Patron pomodlil,
což li prosě řěči prodlil,
nemohl nic té řěči dáti,

by ho chtěl uposlúchati
a řka: „Kak vy dobřě znaju,
že k vám věrně doufaju,
jakž ste mi sě přikázali,
tak ste věrně se mnú stáli.
Ale Bóh najlépe to vie,
že, ne bych v také příslovie
jáz hi mój ľud byl upadna,
kak jest smirt velmi nesnadna,

však raději v ňu upadnu;
nežli sě tak svých ukradnu,
hi byl svú vlast tak pohaně,
přiveda zlé slovo na ně.
Protož než sě jich otvinu,
lepí sem, ž' ot nich pohynu;
as každý snad die to po mně,
že jsem jich čest vždy byl pomně.
Pakli mě tak osud honí,

že mne tak chtie zbýti oni,
k kteréjž koli přídu škodě,
to juž bude pozdě hodě,
ž' mi živu býti nežádno:
protož, což chtie, vše mi
snadno.“
Vida to Patron, sě smúti;
slyšě, ž' nechce vyvinúti
ot smirtci, k niejž sě byl blížě,

hna preč; inhedž svú moc stiže
hi rozkáza v náhlém slově
svým sě jmieti vždy v hotově.
Ješčež krále hnav ujisci,
chtě se v smirt přědeň poskýsci.
Bessus pak, jakž nerozuměl,
vztáza, jenžto hřěčsky uměl
hi jenž byl jima tlumačil,
co by byl Patron napáčil

kterých slov neb které řěči.
A sirdce juž žáda sěči,
trúce sě tam na Patrona,
mieniece naň slova pro na,
ježto všecka juž bě vzvěděl
tak, jakž Patron byl pověděl.
V tomž hněvě sě voza dotra,
potu s čela rukú potra,
mnohokrát mečě sě lapav,

na Patrona sě pochápav,
jehož ho snadno odtiskú,
že nebylo na něm zisku,
proto že chtěl naň nevinně
a také že jel příčinně;
pro něžto veš hněv ochabi,
mysle veždy na to, za by
přišlo jmu s lepšú příčinú.
Ten vždy úmysl zlého činu

ješče k téj noci otloži,
jehož hi sám čstný kmet poži,
že jho chtěl zabiti často,
jakž sě tu nesta za vlas to.
Ten den minu, noc přistúpi
a v staniech lehše zástupi,
pomlúvali řěč rozpačnú,
se hi ono chvíľú mračnú.
Ande sě zlá věst pronášie

v onom zámutném rozprašě,
kdežto Bessus s Narbazonem,
zavše sě radiece o něm,
sobě všiu noc setky nedal,
chtě vžda, by svój čas uhlédal.
Noc jest děju všemu mátě,
jakžto zisku tako ztrátě;
noc jest zlému čas útratný,
v němž udaten jest núdatný;

noc jest, v němž sě zlý nestydí,
pobdě, ž' jeho dobrý nevidí.
Avšakž často v téj rozpači
mnohý skutek sě otvlačí
podlé ľudského dómysla,
jehožto bývá bez čísla;
když juž mní kto, by byl zíščě,
všakž ho strach bude odtiščě,
jakž ten zisk, jenžto mní maje,

otloží, časa čakaje.
Takž ona své děnie dlúhé
doložista noci druhé.
Ta noc byvši hi otjide.
Mezi tiem, jakž slunce vznide,
Bessus šed přěd čstného mužě,
vzmluvi, na Patrona túžě
a řka: „Kráľu, juž to viziu -
jehož sě řéci nestyziu -

že sě zbožně vzýváš králem,
jaks’ nynie pokázal málem,
žejs’ jho slyšěti nerodil
v tom, v němž by nám rád
poškodil,
ľudem čstně tobú vzchovaným
hi tobě věrně poddaným,
jižto tobě všie čsti přějú
a pro tě vše sdieti smějú.

Ale tito, již sú tací,
již po miršě jakžto ptáci
sěm hi tamo sobú mecú
a zisku dle všady lécú,
zda by z nich kto cuzích uživ
byl tu, kdež byl dřéve slúživ;
hi jest to, kráľu, bez diva,
ž' sě taký v sujnú řěč vsývá,
tobě na našu čest radě -

zle ny jest tak s tobú vadě -
nejmaje sám nikdie stavu,
v němž by mohl kde skrýti hlavu.
Ten pro zběstvo, pro chudobu
sěm hi tamo točě sobú
jakžto trest, jam vieter pochýlí,
tam taký člověk sě schýlí.
Ale jáz hi jiní hpáni,
jižto sme tobú vzchováni,

tobě věrni býti musím
hi s tobú všeho pokusím,
k němuž dobré právo jmámy,
ž' sě pro tě hi na smirt dámy.
Protožto tobě děkujem,
že juž na tobě to čujem,
jakž s’ sě věrně s námi smířil,
když si na ny neuvěřil
tak nevěrné mysli ľudem,

jímž juž bezpečnější budem.“
V téj řěči minu ta dieka;
an, čstný kmet, jakž znal
člověka,
potaknu jmu ve všiej řěči,
jakž jest obyčěj člověčí,
jemužto juž příde k tomu,
že nevie, kak řéci komu;
věda dobřě, že řěč křiva,

však jé, kakž mnoha, pozbývá.
Ten den opět byv hi minu
zlého zámysla v témž činu,
jenž těmi ľudmi uložen -
a do té noci otložen -
čstnému mužu velmi strastně
ot jeho postati vlastnie.
A juž slunce v svém západě
pošed ne v svéj svyčnéj vnadě,

připřělo sě bě u břěha,
povzdaluje svého běha
budúcie věci zámutkem
hi tak zrádné věci skutkem,
kdežto sluha své hospody
hledal tak přěhrubé škody.
Měsiec také v svém pobězě
vzpieti sě na mořkém břězě,
nechtě sě vzdvihnúti z mořě,

vše pro to budúcie hoře
té přěnevěrné prorady,
jéž nelzě juž zbýti kady,
takž jakž jest pojíti všemu
vždy k času ustavenému.
Měsiecu sě uda vzníti
a sluncu pod zem’u sníti,
a vojska šla v stanoviščě.
Sde pak čstný kmet sobě stýščě

sedí sám, svých stanóv střěha,
ande jho každý pobiehá,
kdež sám s sobú vzímal radu
svých posledních dnóv v západu,
kdež juž čsti miesta nedadie,
sedí sám sě s sobú radě;
ale nestatečna rada
jest, kdež spadne ta přěvada
ve čsti od svých vlastních ľudí,

tu hi každá mysl zablúdi.
Takž přěbieraje řěč mnohú,
sedí mdlý král vzdyšě k Bohu
a řka: „Mocný Hospodine,
jehož chtěnie nic nemine,
ani kto móž lap co moci,
k němuž tvé nenie pomoci!
Čím sem, Bože, sě dopustil,
žejs’ na mě těžcě přěpustil

tak rozličných pohub ztráty,
ž' sem člověk všie čsti otjatý,
ni jmám miesta mezi mými,
jež sem vzplodil dary svými?
Ti mi nepřějúce sdravie,
strojé smirt méj staréj hlavě;
a ten mój nevěrný sluha,
jehož sem otjal ot pluha,
ten na mě mečě pobrúsil

a chtě, by jho mnú pokusil.
Která, Bože, moje vina?
Či sem byl v čem právo mina,
že pro mě kto zbyl dědiny
bez práva nebo bez viny,
a já súd kdy v čem přěvrátil,
by pro to kto sbožie ztratil?
Či sem kdy komu povolil,
aby kto proň svú krev prolil?

Či sem ten byl, na němž ktos by
své pokorné núžil prosby
při kterém právě neb súdě,
a jáz byl co křivě súdě,
mimo právo dary bera?
Či plakala vdova která,
zbyvši pro mě svého mužě,
jenžto mi byl věrně slúžě,
a mnú, nepomniece na to,

bylo jí sbožie otjato?
Či sě stalo kda dědicu,
by pro mě stál v smutném lícu,
z svého sbožie jsa vyveden?
Budž těch viece nebo jeden,
což jest bylo mých zem obcě,
vystupte na mě, žalobcě,
a já, což sě neopraviu,
v tom sě s právem své čsti

zbaviu,
ž' sem byl nečstně život veda:
proč mi živu býti teda?
Budž inhed Bessus udaten
hi ten, jenž jmu jest.postaten,
ten s ním přída, viecež nedli
tiem, což sú zla na mě svedli.
Pakli sem byl pravdy bráně,
diržav svój ľud v věrné schráně,

nebyv ni v čemž mysľú křivú,
proč mi tdy nebyti živu?
Budž ten birže smirtci uživ,
ktož jest jé s právem zaslúživ
[...]