Alexandreis/Zlomek Budějovický

Alexandreis Anonym
Zlomek Vídeňský	Zlomek Budějovický	Zlomek Budějovickomuzejní

Údaje o textu
Titulek:	Alexandreis
Podtitulek:	Zlomek Budějovický
Autor:	Anonym
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

[...]
ač podlé vašie čsti práva
chcte sobě věrně pomoci
proti téj nesstáléj moci
hi to všecko sobě zlaté,

ježto jakžto vrukú máte,
ač ruka takéže kmeču
jmá jakžto ke bráňú péču,
vy sobě všě sbožie mějte
a mně jedno té čsti přějte
vslově ač si velmi malém,
bych jedno slul vaším králem,
sa účasten čsti vtéj řeči.
Ale což jest vkteréj sěči,

té mi vždy dajte účastnu
býti pro vašu čest vlastnú.
Pakli mě vás kto upatří,
za dvě neb kročěje za tři
bych postúpil vzástup zasě,
kterého boje lekna sě,
skryta přěd sě vás kterého:
nepřějte mi nic dobrého."
Hi byl by snad mluvil viece;

tdy sě jmu uda vezřiece
znamenati jezdcóv mnoho,
ženúc ot krále onoho
sjedniem hrabiú velmi mocným,
sčlověkem ovšem pomocným,
jehož on král vypověděl.
A ten byl to zrady vzvěděl,
ž' chtieť nepřátely přělstiti:
kdež sě bylo boju sníti,

kotvy byly na vše strany
králem pohanským metány,
zda by točúš as juž tady
učinil něco přěvady
u přělščení dosti malém.
Takž ten hrabie mluviv skrálem,
vslužbu sě přikáza jemu,
odpověděv kráľu svému,
Patron, ten slovutný hrabie.

A juž všady straně na bě
nejeden zboden na hnání
přěd zástupy vcekcování,
chtě druh druhu býti škoden:
sen zastřělen, onen zboden
vtomž střielení hi vtéj sěči.
Uvěřiv juž ve všiej řěči
král hřecký tomu pohanu,
hnu zástupem vjinú stranu.

Což mu třěba, vše rozkázav,
vzdviže sě, svój helm zavázav,
takž jakž jej náhle zadirže,
příjem kopie hi navirže.
Netáhil by kto hnúci okem,
tak sě náhlým snidú skokem.
Na všě strany střěly letie
jakžto krópě zbúřě létě,
zde hi onde kopie třeščie

jakžto trscie neb zechlé léščie
a hlas sě vzdvihl až voblaky.
Taký zvuk, třěsk hi křik taký
by v zástupiech stranú obú,
jakž sě zdáše, by v tu dobu
sto hromóv spolu vzehřměli,
tak sě běchu tvirdě sněli,
vňuž by koli z firmamenta
všecka čtyři elementa

chtěla sě vydřieti zkořen:
taký bě zvuk hi křik stvořen.
V tu dobu král z Macedonie
pobodl bieše svého koně
vzástup, jakžto lev, ne zkrotka;
tehdyže sě inhed potka
s jedniem slovutným pohanem
z Indie, s Aristomanem.
A ten seděl na velblúdě,

vítěsky sě s kopím pudě,
a král na svém Bucifale.
Tenž pak pohan potka krále,
v němž sě jmu sta něc po sčestí:
zetřě kopie až do pěsti,
jímž obáč nic nepoškodí.
Král sě pak velblúda hodí
podlé plece v samé hrudi,
v němžto také nepoblúdi;

nebo bě velblúd vysoký
a k tomu pak činil skoky,
pro něžto sě nízko uda
kopie snésti na velblúda.
Inhedž sě velblúd přěvráti,
vňuž koli když sě vyvrátí
javor ot moci větrové:
tak to tělo velblúdové
učini lom, k zemi spadna.

„Snadná,“ křikú Hřeci, „snadná
stane sě nám čest hi chvála,
když sě králi ta čest stala!“
By boj tvirdý s obú stranú,
nejednu smirtelnú ránu
oboje sobě tu dachu,
kdež sě najpirvé potkachu,
ande bradaticě, hrále
ve krvi jakžto v vodě kalé.

A král hřecký tam v zástupy
třěl sě, sěka on ľud hlúpý,
kdež meč, hrále, bradatice,
sěkúce naň tak hi sice,
jeho hlavě sě otrúti,
jímž sě mysl ho nic neskrúti.
Tak bě k sěči přihotován,
vňuž by byl z železa skován;
a snadno jmu vše pak snésti,

že jmu šlo všecko po sčestí.
Takž tu ot něho smirt vzěšta,
jež najlepšie z těch tu biešta:
Fareš jednomu jmě bieše,
druhý Elifar slovieše,
jenž byl ot Ejipta hrabie
a sen pak z Syrska markrabie,
člověky oba bohatá,
v ňúž sě sta veliká stráta

tomu králi pohanskému
hi jeho pak ľudu všemu,
co jich vzě v životě strátu,
zřiece dvú udactvo na tú,
již sě sěkli velím viece,
onú dvú udactva zřiece.
Neb její přěmocná síla
mnoho Hřekóv bě zhubila
bitím, bodením hi sěčí.

Ale všakož, jakžto řěči,
proti Hřekóm nic nebylo,
což sě bě pohan zhubilo.
Všady po prachu, po trávě
tekl potok, zemiu krvavě,
v němž juž ležal ľud hubený
vňuž les neb háj porúbený.
S obú stranú sta sě stráta.
Stála čtvera pkelná vrata

otvořena až do kořen.
Taký byl křik diábly stvořen,
mniece, by sě země sřekla,
chtieci je vyhnati z pekla.
Tak dušě letěly hustě,
jakžto když stáda rozpustie.
Což bylo kde prázných kútóv,
mohl jest býti piln dóm Plútóv;
neb v tom boju řiedký zbaven,

by nebyl Hřěky unaven.
Ande všudy ľudí hlúpí
ležie ssěčeni vňuž trúpi:
leží Enoš od Filoty,
slovutný muž z pohan roty,
zabiv tudiež Ežifila,
v němžto velé pomoc byla
všěm lepším hřeckého krále,
sšed zabitých ne u mále.

Bieš tu také ober jeden,
králem pohanským vyveden
tam od Čirveného mořě.
Ten bě přišel na své hoře,
člověk postavú nekrátkú,
múřín otcem, ober matkú,
jehož ktož uzřěl, ten stirnu
pro nu tvář mocnú hi čirnú
hi pro tak silnú postavu.

Jakžto kádcu maje hlavu
a žird vňuž pavuzu nesa,
jakž ju kdes byl vytirhl z lesa,
takž, jadyž šel, tady piršě
přěd ním běhal proč ľud, siršě
již dobrodružnie dle chvály
silně sě potykovali
přětvirdého kopie ranú,
kdežto mnohý s obú stranú,

jelikž rozuměti mohu,
zboden dřěl sedlo ostrohú.
To rytířské kratochvílé
postá dosci dlúhé chvíle,
až sám král ľudem pokynu;
takž ta chvíle byvši, minu.
Tehdy což bě měščan přědních
hi jiných pánóv ľudí úřědních,
pojidú přěd svého krále,

nesúce dary nemalé
se čsťú dóstojenstva jeho
sbožie onoho hi seho,
ježto člověčiemu oku
ľubosci dává posoku,
ot daróv drahoty všaké,
přěchvalú čsti nejednaké.
Zatiem povezú pardusy,
lvy hi mnohé velé štrusy

hi což jiné ptačie sběři
hi přěľúté divie zvěři,
ježto, kletcěmi lomieci,
řula, své schrány nechtieci.
Což by lepšího kde jměli
neb co ľubého věděli;
ježto by jmu bylo vzácno,
to jmu bě dáti vše lacno.
A to vše v takém veselí,

jakéhož nikdy nejměli,
ot hercóv, ot metcóv všakých,
piesnotvoróv všelikakých,
jimižto pihy ulicě
radosci také hi sicie
hi chutosťú všaké hudby.
Tohož veselé dotud by,
jeliž všecka ta noc sjide;
toliž ľud pak domóv jide.

Nikdie nečtem, by tak velé
bývalo v světě veselé,
ani když římská moc svého
volila krále kterého,
by v tak veliké radosci
hi v tak přěmnoženéj cnosci
svého ciesařě přijala
neb takú čest pokázala.
A s právem sě jmu to dálo,

což sě jmu jest čsti kde stalo,
že sě vyhrav s málem ľuda
hi pojměv mnoho nekľuda,
svú věcú tak snažně pílil,
až sě jmu veš svět pochýlil.
By Bóh uslyšěti ráčil
své křestěnstvo hi to zračil,
by takýž byl českým králem:
úfal bych v to, ž' by za málem,

leč budž Litva, leč Tateři,
kakž sú menováni kteří,
Besermené nebo Prusi,
leč nepotvirzení Rusi
přišli by k takéj přípřětě,
jakž by, sě krsta přichopiece,
byli svých modl odstúpiece.
Hi to by sě státi mohlo,
ač by to co juž pomohlo,

že Němci, již sú zde hoscie,
chtie doždaci, by na moscě
Prazě, jehož Bóh snad nechá,
nebylo viděti lecha:
hi mohlo by sě birž státi,
by jich bylo nevídati.
Divž sě, Babylone město!
K divuť jest podoben, věz to,
tvój král, přieval všeho světa,

všěch jiných králóv přípřěta,
o němž Danielem prorokem
jest pisáno dávným rokem,
jakož jemu od pólnoci
bylo příti v silnéj moci,
čúž o jednom rozě kozlu
tomu beranovi po zlu,
jenžto jměl silná dva rohy;
ten přěd ním spadl, sehnuv nohy.

Tenž juž taký hi tak mocný
své postati pomocný,
Babylo, tvým králem bude,
pod nímžto tvá čest probude,
jehožto by veš svět žádal,
by sě tomu jedno nadál,
by sstál v té mysli dobrotě,
južto jest proměnil pro tě,
tvému sě sbožú obloživ,

jehož byl jest málo poživ,
zradiv sě nečstným opilstvem
hi také tiem zrádným smilstvem,
jehož viece nenie poně
nikdie než u Babyloně,
kdežto malého dle mýta
dci mateřú jest neskryta.
Tiem všiem tvój král sě oleniv,
by všu moc sirdcě vypleniv.

Ale, ač pravdu poviemy,
hi jinde toho něč viemy,
o němž by v mlýně co hudli,
snad by pod střěchú oškludli.
V téjž rozkoši, v téjž ozrači
Alexander mysl omrači,
třidcěti dnóv odpočívav,
po svéj vóli tu přěbývav,
by byl jho kto tdy nadtrútiv

nebo kterú válkú mútiv,
byl by velím viece mdlejí,
jímžto sě mněl sa čilejí.
A všakž, kak nerad, z té vóle
musi ven dieti na pole.
Tehdy když vytahú voje,
na sarapských polích stoje,
jednu věc vyhrav z své mysli,
nebývalú věc zamysli:

jakž zástupóm stráž vyvoli,
již u šturma hi na poli
nebyli nice činiece,
jedno zavše na to zřiece,
aby u každého skutka,
kohož která věc kak utká,
jenžto by vztáhl nebo přěčil,
by ten strážný na to svěčil.
K tomu zamysli věc druhú:

káza vzvésti žird přědlúhú,
po niejžto by bylo znáti,
když by bylo vojščě vstáti;
neb tak mnoho ľuda bieše,
jakž juž trub nedoslyšieše.
Tuž žird za věst ve dne jměli,
v noci dýmem věst věděli.
Pro těchž zámyslóv noviny
chtě k ľudem býti bez viny,

zda by byl kto jho co vině
v tom, což byl bez rady čině,
vzmluvi a řka: „Ľudie moji,
zdali kto vás, jenž tu stojí,
jest, jenž by sě co domýšlel,
bych bez rady co zamýšlel,
jež by bylo škodno komu?
Hi jeden z vás nevěř tomu,
bych tuto věc sám o sobě

zamyslil, chtě kteréj zlobě,
kromě ž' čin této nadsady,
k němužto budž vašie rady,
těm všakým byl na příhrozu,
jižto strachem nebo hrózú
nesdějú lap skutka čstného
mysľú sirdcě núdatného,
by núdatní, lepších zřiece,
byli také lepšu chtiece,

jehožto jest třěba tuto,
kdež často bývá přěkruto,
u příhod ve mnozě pilných,
vašich dějem skutkóv silných,
o nichž by nikte nevěděl,
když by jich kto nepověděl.
Protož tato věc neškodná
buď vám ľúba, ač jest hodna,
při tak mnohéj téjto sběři,

kdež druh druhu málo věří,
a což dobrý skutí živě,
to zlý na sě potkna lživě,
vezme to, což nezaslúžil,
jehož lepší bude núžil.“
[...]