Alchemista/I.

Alchemista Josef Kajetán Tyl
Úvod	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 57–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tělem, duší
Muž se kruší,
Klopotě, baže,
Pile, se snaže,
Měně a boře,
Štěpě a tvoře,
Mocí a lestí
Sháněje štěstí.

Schillerova „Píseň o zvonu“

Den sv. Jana Křtitele roku 1649 klonil se k večeru. Obloha rděla se růžovými červánky, a po okolí Pražském začali se chladiví větérkové točiti.

Mezi Bílou horou a klášterem Břevnovským stálo vedle postranní, odlehlé pěšiny několik starých dubů. Za nimi, zdélí mnoha kroků, táhly se lískoviny, a pod nimi odpočíval cizinec, muž asi třicetiletý.

Dle oděvu jeho bylo viděti, že pod korouhvemi německých knížat sloužil, a tvářnost jeho jevila, že se byl v životě s mnohým protivenstvím potkal.

Tiše hleděl nyní za sluncem a z velikých modrých očí jeho ukáply dvě slzy.

„Blažený, kdo se na tvé navrácení těší, koule nebeská!“ promluvil na to se srdečným povzdechem. „Já… se netěším. Na mne se nebudeš nikdy milostně usmívat! Avšak uvidíme, co nám Praha přinese, ta pověstná!“ doložil na to po chvíli, hustá vousiska si hladě, a jakoby se chtěl dalším trapným myšlénkám ubrániti, obrátil se na druhou stranu.

Tu právě od té strany, od kláštera, vlekla se lidská postava, pozorně se ohlížející a sehnutá, skoro po zemi se plazící.

Cizinec pod lískami se ani nepohnul, ale upřel pozorné oko na muže, který blíže a blíže k dubům přicházel.

Ten se nyní až k nim samým přiloudal. — Byltě to starec vlasů našedivělých, ale pokud se za soumraku rozeznati dalo, očí ještě jiskrných a oudů velmi pohyblivých, tak že se podobalo, jakoby hubivý věk před časem byl vlády své nad hlavou jeho použil, ostatek těla ni bystrotu ducha neporušiv.

Dle šatu a celého zevnějšku dalo se souditi, že náleží k stavu nezámožných měšťanů.

Na rameně nesl malou motyku. Tu nyní odložil, a čepici sejmuv, s vráskovitého čela pot si utíral. Potom se vůkol po nebesích ohlížel.

„Nu, jak pak, milá hvězdičko!“ pravil na to s radostným, skoro dětinským úsměvem, „kdy pak se okážeš? Haha! Počkej, však já to dnes vyčíhám! Večer svatého Jana Křtitele má zlatý květ; ale ti blázni to nevědí. Haha! Však já ti jej, milý pokládku, otřesu!“

Na to vytáhl z ňader jakousi šňůru, a pokud jen stačila, kolem prostředního dubu ji položil. Potom i s motykou do tohoto kola se postavil, poklekl a zemi políbil.

„Pro tebe, kolébko drahá, v nebezpečí se vydávám! pro tebe s tajnými mocnostmi zápasím! Bůh na mne hledí, a anděl jeho stojí vedle mne!“

Takto vroucími slovy promluvil, a spatřiv na to hvězdu, po níž se byl dříve ohlížel, třikráte znamení kříže okolo sebe učinil. Nyní pozdvihl motyku a začal u kořene dubu kopati. Temný ohlas padajících ran poletoval sotva za lísky.

Cizinec pod nimi zpovolna se vztýčil a potichu blíže k dubům přikročil.

Starec kopal. Ňadra se mu pracně zdvihala, a pot se mu lil po tváři. Ale starec kopal bez ustání, jednotlivými slovy — jako: „Pro Čechy! pro vlast! jen pracuj!“ chuti a síly si dodávaje.

S podivením pozoroval jej cizinec. Večerní tmy se množily, kolem nebylo po živé duši ani pocitu. I zmocnila se ho jakási péče o starého muže, a s touto přistoupil až k samému dubu.

Starec, namáháním při kopání těžce oddychující, pozdvihnul nyní hlavu. I zahlídl cizince a pronikavě zkřiknul:

„Zpátky! zpátky, nepříteli!“ vyrazil ještě ze sebe, a vypustiv motyku, začal proti nenadálému úkazu oběma rukama v povětří šermovati; avšak brzo leknutím a zesláblostí přemožen, s bolestným sténáním a skučením mezi rozhrabanou zemi sklesl, a zůstal vedle dubu jako bez sebe ležeti.

Outrpně naň cizinec chvíli pohlížel. Potom se k němu sehnul a promluvil řečí líbeznou: „Příteli, co pak tu děláte? Hodláte pod širým nebem přenocovati?“

Ale nedostav odpovědi, musil starce pozdvihnouti, v náruči jej podržeti, spánky mu tříti a několikráte naň volati, nežli z mdloby procitnul.

„Kde pak jsem?“ tázal se tento, z hluboka si oddechnuv.

„V rukou pravověřícího křesťana a dobrého přítele, jenž by vás rád domů doprovodil,“ potěšil jej cizinec.

„Ach, že jste dříve nepřišel a tu obludu s plamenem a rohama nezahnal!“ postesknul si starec. „Opět celý rok ztracen,“ doložil pak hlasem skoro plačtivým, „a nadarmo jsi mi dnes, milá hvězdičko, svítila! Doba ještě nevypršela; nesmím se pokladu dotknouti.“

Cizinec zdvihl motyku a druhou rukou chopil se starce pod paždí.

„Kam se obrátíte?“ ptal se ho přátelsky.

„Do města,“ řekl starec.

I šli vedle sebe, ani slova však nepromluvili. Starec, pohřížen v tichých žalobách, sotva že rtoma pohyboval; cizinec pak, buďto mlčení jeho z útlé šetrnosti přetrhnouti nechtěje, anebo se poněkud zapomenuv, že se mu byl za průvodčího a ochránce nabídl a že tedy o něho pečovati měl, po celé cestě sám s sebou na mysli se obíral.

„Již tedy dnes v Praze?“ mluvil v duchu k sobě. „Hodlal jsem ještě jednou pod oponou nebes pospati! Nu, Bůh dej, aby šťastná byla hodina, kdy vkročím do města, toho dějiště činů velikých a věčně památných!“…

Právě měla se brána již zavříti, když k ní starec a cizinec dorazili.

„Aj, bodejž to vlci!“ zvolal branný, když si byl pozdním příchozím do tváře posvítil. „Jste vy to, starý kutile? Byl jste snad někde na čarodějném kapradí? — A kdo pak se vás to přichytil?“

„Zastavte se u mne zejtra na skleničku barevného!“ přetrhnul mu starec kvapně všecko další vyptávání, a ruku mu stisknuv, průvodce svého za sebou skoro táhl do města.