Židovská encyklopedie Brockhause a Efrona/Ruth

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ruth
Autor: Abram Solomonovič Kameněckij
Krátký popis: encyklopedický biografický článek
Původní titulek: Руѳ
Zdroj: Soubor:Brockhaus and Efron Jewish Encyclopedia 13.djvu
Vydáno: Еврейская энциклопедия. Díl 13. Sankt-Petěrburg: Brockhaus-Efron, 1911. Sloupec 746–749
Licence: PD old 70
Licence překlad: CC BY-SA 3.0
Související: Ruth
Heslo ve Wikipedii: Kniha Rút
Brockhaus and Efron Jewish Encyclopedia 13.djvu

Ruth, מגילת רות‎ je jedna z knih Svatého písma, která se vztahuje k oddílu Spisů a popisuje osud Moabitky Ruth, která se připojila k židovskému národu a vposled se stala pramátí krále Davida. Kniha představuje jeden z tzv. pěti svitků a čte se v synagoze o svátku Padesátidení (v druhý den svátku; viz Megilot). Kniha má celkem 85 veršů a v tištěných vydáních bible je rozdělena do 4 kapitol. O jejím umístění v biblickém kánonu viz Spisy. V Septuagintě a Vulgatě následuje za knihou Soudců, jako by představovala její pokračování (viz Biblický kánon, Židovská encyklopedie, IX, 214 a násl.)

Obsah[editovat]

Tato malá kniha představuje rozkošnou idylu z života předků krále Davida. V době soudců, v období, kdy Judeu sužoval hlad, se jeden významný betlémský občan, Elimelech, přestěhoval s celou svou rodinou — ženou a dvěma syny — do Moábu. Synové Machlon a Kiljon se po smrti otce oženili s Moabitkami a žili v cizině dalších deset let. Když pak i oni umřeli, aniž by zanechali potomstvo, matka a vdova Noomi se vydala zpátky do Judey. Své snachy, které ji doprovázejí, sama přemlouvá, aby ji opustili a vrátili se do Moábu, kde se mohou podruhé provdat. R. ji však neopouští, prohlašuje jejího Boha svým Bohem a její národ svým národem. V Betlémě se R. vypraví paběrkovat na cizích polích, aby obstarala potravu pro sebe a svou tchyni. Náhodou přichází na pole Boaze, bohatého příbuzného svého zesnulého muže. Ten, když se dozví, o koho se jedná, ji chválí za to, že opustila své příbuzné a připojila se k národu, který neznala, aby spočinula pod křídlem Boha Izraele; dovoluje jí, aby po celou dobu sklizně sbírala klasy na jeho poli. Na radu Noomi navštěvuje R. Boaze v noci na humně a připomíná mu jeho závazek, který má ve vztahu k ní jakožto příbuzný jejího bezdětně zemřelého muže. Boaz slibuje, že se s ní ožení, pokud se bližší příbuzný jejího muže zřekne svých práv a závazků. Ten se jich skutečně zřekl, Boaz se oženil s R. a převzal od Noomi roli hlavy Elimelechovy rodiny. R. porodí syna, kterého sousedky pojmenují Obed. Ten se stane dědem krále Davida.

Charakteristika knihy[editovat]

Příběh je podán dojemným, idylickým tónem. Sloh je volný, bezelstný. Knihu R. lze označit jako žánrový obraz z vesnického života; je plna té nejupřímnější srdečnosti. Autor se s láskou zdržuje u scén, kdy R. odmítá opustit svou tchyni, kdy Boaz chválí její počin, kdy starší města žehnají jejich sňatku. Z celé knihy čiší pokoj a vůně polí. Dokonce i noční scéna na humně je popsána s dojemnou naivitou prodchnutou cudností. To nejdůležitější sděluje autor až na konec — že totiž potomkem tohoto páru byl sám král David. Tím je dosažen hlavní cíl příběhu: láskou prodchnutá charakteristika předků davidovské dynastie. — Někteří nacházejí arameismy v knize pouze ve slově הלהן‎ místo הלהם‎ (1, 13) a לקים‎ (4, 7). Text se dochoval neporušený, pouze v kap. 4, 5 podle názoru kritiků třeba namísto ומאת‎ číst גם את‎. (sr. ib. 10).

Názor kritické školy[editovat]

Počínaje racionalistou Leonh. Bertholdem (zemřel r. 1822) se kritika přiklání k tomu, že považuje knihu R. za čistě poetické dílo postrádající jakýkoli historický základ. Prvky umělosti spatřuje již ve výběru jmen: hlava rodiny nosí jméno, jehož složka znamená „král“ (מלך‎); předčasně zemřelí synové se jmenují Machlon (od מחלה‎ — „nemoc“) a Kiljon (z כלה‎ — „zničení“); snacha, která se odvrátila od tchyně, se jmenuje Orfa (od ערף‎ = „záda“); jméno R. by mohlo pocházet z רעות‎ = přátelství. Podle názoru Bertholda a Ferd. Bernaryho má kniha R. za cíl oslavit levirátní sňatek; v takovém případě by ale autor dal roli Boaze bratrovi zemřelého manžela R. Reuss dovozuje, že kniha R. byla sepsána brzy po pádu efrajimského království a má politickou tendenci dokazovat, že davidovská dynastie má právo nástupnictví nejen v království judském, ale i v efrajimském, neboť její zakladatel Obed byl právním nástupcem efrajimity Machlona (Ruth 1, 2). Je-li tomu ovšem tak, pak autor tak dovedně zamaskoval svůj záměr, že jej skutečně nikdo nemohl odhalit. Také je nepochopitelné, proč autor učinil Davidovu prababičku Moabitkou. Kuenen a Geiger nacházejí v knize tendenci jiného typu: Autor chtěl svým vyprávěním oponovat přísným opatřením Ezdráše a Nehemiáše proti smíšeným manželstvím Židů s ženami z národů, které je obklopují, a chce dokázat, že za jistých podmínek se Žid může oženit dokonce i s Moabitkou. Cizí původ R. se ovšem v knize sděluje jen jakoby mimochodem, není zdůrazňován, jak by bylo lze očekávat, kdyby autor skutečně byl měl podobnou tendenci. Z knihy R. vůbec není cítit žádná polemika. Spíše je možné předpokládat, že autor vypráví tradici o původu davidovské dynastie, která mohla původně vzniknout v kruzích judskému panovnickému rodu nepřátelských, ale v podání našeho autora obdržela zcela odlišný charakter; zlostný pamflet se proměnil v podivuhodnou charakteristiku Davidových předků s hlubokým mravním obsahem. Za pozůstatek prvotního charakteru příběhu je možno považovat jméno „Obed“, které znamená „pracovník“. Možná původně toto jméno znělo Ebed — „otrok“. Že se nejedná o původní jméno, o tom se dochoval, jak se zdá, náznak i v samotné knize R., kde je řečeno: „a daly mu sousedky jméno [jaké?], řkouce: narodil se syn Noomi, a daly mu jméno Obed“ (4, 17); u podrobné zprávy o volbě jména je obzvláště nápadná absence vysvětlení významu jména „Obed“; samo jméno navíc neodpovídá situaci, při které bylo dáno.

Co se týče datování knihy, názory kritiků se rozcházejí. Bertheau, Ewald a další tvrdí, že kniha byla sepsána v době babylonského zajetí nebo po něm. Tomu se zdá nasvědčovat aramejský odstín jazyka a odkazy na starší díla. Zvláštní význam kritikové přiznávají skutečnosti, že autor hovoří o obřadu zouvání obuvi jako o zvyku, který existoval dříve, a ne v jeho době (4, 7: „tak bylo dříve v Izraeli při výkupu a při záměně na potvrzení nějaké věci: jeden zul svůj střevíc a podal druhému, a to bylo svědectvím v Izraeli“). Tento obřad se ostatně liší od obřadu popsaného v Deut. 25, 9, kde je předepsáno, že vdova odmítnutá švagrem má mu na znamení pohrdání zout střevíc (viz Levirát). Reuss, Oettli a Driver datují sestavení knihy do doby posledních judských králů. Ed. König tvrdí, že příběh R. sepsaný v prorockých kruzích Severního království byl přepracován v době babylonského zajetí do podoby, ve které se nám kniha R. dochovala. Posledních pět veršů (4, 18—22) obsahujících Davidův rodokmen považují kritikové za pozdější přídavek, protože s ohledem na předcházející verš 17 se zdají být zbytečnými. —

Viz:

  • Leonhard Berthold, Histor.-kritisch. Einleit. in die sämtl. kanon. und apokryph. Schriften d. Alt. und N. Testaments, Erlangen, 2342 a násl.;
  • Ferdinand Bernary, De Hebraeorum Leviratu, Berlin, 30;
  • Umbreit, Ueber Geist u. Zweck d. Buches Ruth, in: Theolog. Studien u. Kritiken. 1834, 308 a násl.;
  • Geiger, Urschrift atd., 1857, 49 a násl.;
  • úvody do bible od Keila, De-Wette-Schradera, Bleek-Wellhausena a dalších;
  • A. Jellinek, Kommentare d. Rabbi Menahem b. Chelbo, R. Tobia b. Elieser u. a. Rabbinen z. Esther, Ruth, Klagel., Leipzig, 1855;
  • D. Hartmann, Das Buch Ruth in der Midrasch-Literatur, Frankfurt, 1901;
  • S. Wessel, Das Targum z. Buche Ruth, Bern, 1899;
  • L. Köhler, Der Zweck d. Büchleins Ruth, Teylers Theol. Tydschr., 1904;
  • R. Brenner, Ruth, Frankfurt, 1908;
  • J. E., X, 576 a násl.;
  • Enc. Bibl., IV, 4166 a násl.;
  • PRE³, XVII, 265 a násl.

A. S. Kameněckij

Ruth v agadě[editovat]

Agada odvozuje jméno רות‎ od kořene רוה‎ = sytit, poskytovat blahobyt, jelikož potomek R., žalmista David, složil hojný počet hymnů Nejvyššímu[1]. R. pochází od moabského krále Eglona, vnuka Balakova. Ohledně Moabitů, kteří byli Židům nepřátelští a způsobili jim mnoho zlého, je řečeno: „nevstupuj v nepřátelství s Moabem a nezačínej s ním válku“[2], a ohledně Midiánců, kteří byli pouhými pomocníky Moabitů v jejich úkladech proti Židům, je předepsáno: „mějte Midiánce za nepřátele a porážejte je“[3]. Tuto disproporci vysvětluje agada tím, že z Moabu nakonec měla vyjít „překrásná holubice“ פרידה טובה‎, R.[4]. Když se R. rozhodla přestoupit k judaismu, její tchyně Noomi se snažila jí to rozmluvit, poukazovala na obtížnost dodržování žid. obřadů, na omezující pravidla o sobotě, na velký počet zákazů, které jsou Židé povinni dodržovat, ale to vše nedokázalo otřást jejím rozhodnutím[5]. Když dorazila do Judeje, bylo jí čtyřicet let a přitahovala pozornost svou krásou[6]. Pozornost Boaze však na sebe upoutala výhradně svou skromností. Na jeho poli pracovala pouze mezi slušnými (מהוגנין‎) ženci, nenapodobovala chování jiných žneček[7]. Podle tradice se R. dožila vysokého věku a byla přítomna tomu, kdy její potomek, král Šalomoun, soudil dvě prostopášnice[8]. —

Srv. Nachalat Schimeoni, s. v.

  1. Berachot 7b
  2. Deut. 2, 9
  3. Num 25, 17
  4. Baba kama 38a
  5. Jebamot 47b
  6. Ruth raba, IV, 6
  7. Šabat 113b, Ruth r. IV, 8
  8. Ruth r. II, 2

Z.