Židovská encyklopedie/Kniha Ruth

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kniha Ruth
Autor:
Původní titulek: Ruth, The Book of
Zdroj: Soubor:Jewish Encyclopedia Volume 10.pdf
Vydáno: Jewish Encyclopedia. Volume X. New York, London: Funk and Wagnalls, 1905. S. 576–577.
Licence: PD origin
Licence překlad: CC BY-SA 3.0
Související: Ruth
Heslo ve Wikipedii: Kniha Rút

Kniha Ruth, poeticky idylického charakteru, ačkoli samotný příběh je psán formou prózy, obsahuje příběh z období soudců. Z tohoto důvodu je v Septuagintě umístěna za knihu Soudců a toto pořadí je zachováno i ve Vulgatě a v anglických překladech. V hebrejské bibli se však Ruth nachází v části „Ketuvim“, tedy třetí části kánonu, kde následuje Píseň Šalomounovu a je tak v pořadí druhým z pěti svátečních svitků. Ve španělských rukopisech a v jedné bibli z r. 1009 je Ruth zařazena jako první[1]. Toto zařazení, jak bude rozebráno níže, je pravděpodobně v lepším souladu s datací knihy; byla totiž napsána tak dlouho po čase, o kterém pojednává její příběh, že mnohé ze zvyků, na které odkazuje, již byly zastaralé.

Biblické údaje[editovat]

Kniha je pojmenována podle jedné ze svých postav, která se svou tchyní Naomi sdílí čest být její hrdinkou. Příběh je následující: Elimelech, muž z Betléma Judského, se svou ženou Naomi a svými dvěma syny, Machlonem a Chilionem, odešel v období hladu a usadil se v zemi Moáb. Tam Elimelech zemřel a jeho dva synové se oženili. Machlon si vzal za ženu Ruth a Chilion Orfu — obě Moabitky. Oba synové rovněž zemřeli v Moábu. V příslušném čase se Naomi doslechla, že hlad v Judsku pominul, a rozhodla se vrátit se tam. Ruth doprovází svou tchyni do Betléma navzdory jejímu odrazování a rozhodne se sdílet svůj osud s judským lidem. Obě dorazí do Betléma na počátku sklizně ječmene. Obě jsou samozřejmě zcela chudé. Elimelech měl sice dědičný podíl půdy mezi svými bratry, ale nenalezne-li Naomi go'ela, bude nucena jej prodat[2]. Elimelech měl v Betlémě zámožného příbuzného jménem Boaz, který stejně jako ostatní byl zaměstnán sklizní. Naomi poslala Ruth paběrkovat na jeho pole a tato poté, co k ní byl přívětivý a prokázal jí několik laskavostí, rovněž podle rady své tchyně, k němu v noci přichází a podrobí se mu. Boaz ji shledal přitažlivou, ale informoval ji, že existuje bližší příbuzný než on, který má přednostní právo vykoupit Elimelechův majetek, a aby mohl Boaz v této záležitosti jednat, je nezbytné, aby se nejprve tento příbuzný svého práva zřekl. Následně povolal tohoto příbuzného do brány města před starší a pověděl mu o situaci Elimelechovy ženy a snachy a o jeho (tohoto příbuzného) právu vykoupit majetek a oženit se s Ruth. Příbuzný prohlásil, že si to nepřeje učinit, a zul střevíc na znamení, že se zříká svého práva ve prospěch Boaze. Boaz následně vykoupil statek Naomi, oženil se s Ruth a stal se skrze ni otcem Obeda, který se v příslušném čase stal otcem Jesseho, otce krále Davida.

Kritika[editovat]

Je třeba poznamenat, že v příběhu knihy Ruth je několik ne zcela jasných bodů. Děj v některých částech, jako i. 12—14, předpokládá existenci levirátního zákonu[3], zatímco v jiných částech jako iv. 3 a násl., se zdá, že vykoupení Elimelechova majetku pro jeho vdovu je hlavním předmětem diskuse. To zřejmě předpokládá, že zákon o dědictví dcer[4] byl rozšířen na manželky. Dále pak má čtenář z všeobecného průběhu děje dojem, že Boaz je go'elem; ale z iv. 13 a násl. vyplývá, že go'elem by měl být Obed[5]. Konečně měl-li být levirátní zákon naplněn, měl být Obed považován za syna Machlona, syna Elimelecha, přitom je ale ve skutečnosti nazýván (iv. 21) synem Boazovým.

Bewer[6] upozorňuje, že se ve Starém zákoně setkáváme se čtyřmi stupni vývoje levirátu:

  1. Go'elem nemusí být jen bratr, ale jakýkoli příbuzný zemřelého, jako v Gen. xxxviii.
  2. Musí to být bratr (ačkoli tato forma není doložena, je nicméně nutným předstupňem následujícího).
  3. Splnění povinnosti levirátu je požadováno jen od těch bratrů, kteří žili se zemřelým[7].
  4. Nikdo si nesmí vzít ženu svého bratra[8].

Podle této klasifikace je forma levirátu podle knihy Ruth tou nejstarší ze všech, ale zde narážíme na potíž, že popsaná forma koupě Naomina majetku naprosto není v souladu s jakoukoli formou levirátu, nýbrž se zákony popsanými v Lev. xxv. 25 (Kodex svatosti, dále citovaný jako H). Bewer z toho vyvozuje, že myšlenka levirátu není původní součástí knihy Ruth, ale že dílo bylo nejprve sepsáno podle Lev. xxv. 25 a později bylo do jisté míry upraveno, aby do něj mohla být zapracována myšlenka levirátu. Popsané fenomény knihy lze však docela přijatelně vysvětlit i jiným způsobem, jak bude popsáno níže.

Datování díla[editovat]

Podle Bewera je kniha Ruth mladší než H., je ted poexilní. Tento názor na datování zastávají z jiných důvodů i mnozí další vědci[9]:

  • Na dobu soudců je odkazováno jako na dobu dávno minulou (i. 1) a dokonce i zákon popsaný v Deut. xxv. 5 a násl. je zmíněn jako již neudržovaný zvyk[10].
  • Jazyk knihy obsahuje několik arameismů, jako נשא נשים‎, i. 4; שבר, עגן‎, i. 13; a קים‎, iv. 7).
  • Důraz na Davidův rodokmen[11] má poukazovat na dobu, kdy se David stal národním vzorem.
  • Zjevný zájem autora o svatbu Izraelity s Moabitkou, zájem, který je v příkrém rozporu se zákonem Deut. xxiii. 3 a násl., jakož i s postupem Ezdráše a Nehemiáše[12] ukazují, že autor knihy Ruth byl současníkem Ezdráše a Nehemiáše a knihu napsal, aby ukázal, že jejich opozice vůči sňatkům s cizinkami odporuje starodávnému a navýsost úctyhodnému precedentu.

Driver[13] sice argumentuje, že celková estetika a čistota stylu knihy Ruth poukazuje na předexilní původ, přičemž připouští, že davidovský rodokmen na konci je pravděpodobně pozdější přídavek; přesto lze poexilní původ knihy Ruth považovat za potvrzený jejím umístěním mezi „Ketubim“, tedy do třetí části kánonu. Názor považující ji za traktát proti sňatkové politice Ezdráše a Nehemiáše se zdá být nejvýš pravděpodobný.

Bewerova teorie interpolací[editovat]

Bewer[14] tvrdí, že dílo bylo napsáno v té době a za tím účelem, a že ve své původní podobě, bez jakékoli zmínky o levirátu, bylo efektivnějším argumentem v onom sporu, než je nyní. Zastává názor, že někdo blízký Ezdráši přidal levirátní interpolaci, aby vznikl dojem, že Boazovo manželství s cizinkou není precedentem pro běžného člověka, jelikož byl k němu přinucen povinností levirátu.

Jestliže kniha byla napsána v předpokádané době, pak je ze zákona H[15] jasné, že levirát již vymizel. Bylo by příliš očekávat absolutně jasný a přesný popis jeho fungování. To, že spisovatel směšuje jeho ustanovení s ustanovením Lev. xxv., který pojednává o vykoupení majetku chudého, by v této době bylo zcela přirozené, stejně jako zmatek ohledně toho, kdo vlastně byl oním go'elem. Bewerova teorie interpolací se tudíž zdá být nadbytečná. Cheyneův názor[16], že Elimelech byl Jerachme'elita a odešel přebývat do země Miṣṣur, je jen jednou ze kuriozit jeho Jerachme'elsko-Miṣṣurské teorie.

Reference[editovat]

  1. Buhl, Canon of the Old Testament, i., § 10; viz Biblický kánon
  2. v Ruth iv. 3 מָכרָה‎ má být vokalizováno מֹכרה‎ = prodá; srov. Am. Jour. Semit. Lang. xix. 145
  3. srov. Gen. xxxviii. a Deut. xxv. 5 a násl.
  4. Num. xxxvi.
  5. srov. Nowack, Handkommentar zum Alten Testament, s. 199, s.v. „Richter“, „Ruth“ atd.; Bertholet, K. H. C. ad loc.
  6. Am. Jour. Semit. Lang. xix. 143 a násl.
  7. srov. Deut. xxv. 5 a násl.
  8. Lev. xx. 21
  9. např. Kuenen, Historische Bücher des Alten Testaments, i., část 2, s. 195; Cornill, Einleitung, s. 241; Nowack, l. c.; Bertholet, l. c.; a Kautzsch, Literature of the Old Testament, s. 129)
  10. srov. Ruth iv. 7
  11. iv. 20 a násl.
  12. Ezra ix., x. a Neh. xiii. 23 a násl.
  13. Introduction, s. 427
  14. l. c. xx. 205 a násl.
  15. Lev. xx. 21
  16. Encyc. Bibl. s.v.

Literatura[editovat]

Kromě děl citovaných v článku:

  • Bleek, Einleitung in das Alte Testament, Wellhausenovo vydání, 1893;
  • König, Einleitung, 1893;
  • Strack, Einleitung, 4. vyd., 1895;
  • Oettli, Ruth, in: Kurzgefasster Kommentar, 1889.

E. C., G. A. B.