Ženy a milenky slovanských básníků/Słowacki ve Florencii

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Delfina Potocká	Słowacki ve Florencii	V době libánek

Údaje o textu
Titulek:	Słowacki ve Florencii
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 199–209. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Juliusz Słowacki
Související na Wikidatech: Juliusz Słowacki

Słowacki, navrátiv se z dlouhé cesty po Orientu, cítil v srdci svém prázdnotu. Jeho fantasie roznícena byla obrazy překypující nádhery přírodní. Spatřil Kairo, s vrcholků egyptských pyramid pohlížel na východ slunce, rozlévajícího rudě zlaté paprsky po daleké, nekonečné poušti, plul po Nilu, odpočíval u stop Memnonových, procestoval Syrii. U Kristova hrobu v Jeruzalemě probděl v pláči celou noc, vzpomínaje na vzdálenou domovinu. Byl v Betlémě i v Damašku, a mezi mnichy v klášteře Belcheshbanu na horách libanonských uzavřel se čtyřicet pět dní, veda život asketický. Když odcházel, slzeli všichni a na cestu mu dali ohromný žok vína v kozlovině. Záviděl jim pravidelný, jednotvárný jejich život; zdálo se mu, že by mezi nimi nalezl onoho jedině pravdivého štěstí, po kterém neustále toužil, — klidu. Avšak jakási neznámá moc pudila ho nazpět do Evropy. V Bajrutu vsedl na loď a 17. června 1837 přistál u břehův italských.

Nucenou karanténu odbyl Słowacki před Livornem, odkud se odebral do krásné, věčně kvetoucí Florencie. Avšak společnost, kterou tam našel, tužbám jeho nevyhovovala. Nebylo nikoho, k němuž by mohl přilnouti celým srdcem. A Słowacki po lásce toužil, lásky potřeboval! Vlašky spatřoval však bez veškerého půvabu. Byl poněkud sentimentálně naladěn a nedostatek této vlastnosti u nich činil každou jeho illusi nemožnou.

Z celé cesty po Východě zachoval si jedinou intimní vzpomínku. Spatřil v Kaffě na trhu s otroky krásnou Habešanku, jejíž zjev neskonalým vděkem svým hluboce zaryl se do jeho duše. Zdálo se mu, že by šíleně mohl milovati tuto nešťastnou dívku, která by krom něho nikoho už na světě neměla. Litoval, že tlumok jeho nebyl v té míře zlatem obtížen, aby ji byl mohl sobě koupiti. Zamýšlel ji přestrojiti za páže a s novou Gulnarou býti novým Larou.

Ah! Ve Florencii bylo tak nudno. Všecky poklady umění, kterými Mediceové obohatili s tak velkolepým přepychem rodné svoje město, nebyly s to, aby mu nahradily vřelé dívčí srdce, o němž marně blouznil. Býval časem u hrabat Potockých, s kterými činil výlety do čarokrásného okolí. Ač Słowacki nijakým způsobem nestaral se o to, aby se zalíbil krásné pleti ve Florencii, přec všecky dámy o něho se interessovaly. Vábilo je smělé, rytířské jeho vystupování, jakási divokost a neméně elegance zevnějšku. Mimo to byl duchaplný a sršel vtipem. Toužily s ním se seznámit, leč básník všecka pozvání odmítal. Kdysi šel procházkou s Heřmanem Potockým. Potkali povoz kněžny Survilliers, která kázala zastavit a žádala hraběte, aby jí Słowackého představil.

Nezbylo než zablýsknouti se aspoň na krátko mezi skvělou florencskou aristokracií. V listech k matce stěžuje si básník často, že z večerních besed, kde všecky elektrisoval a okouzlil svými myšlénkami, roztomilými způsoby, svým humorem, vrací se domů unaven, zmalátněn, pln nevýslovné nudy.

Kněžna Survilliers, dcera Josefa, bratra Napoleona I., byla malého vzrůstu, tváře dosti příjemné a velmi bohatá. Zvlášť nadšenou byla ctitelkou krásných umění a v saloně svém shromažďovala všecko, co ve Florencii vynikalo duchem aneb původem. Na soirée u ní někteří kreslili karrikatury, jiní mluvili o literatuře, jiní opět vypravovali příhody své na cestách do dalekých zemí. K nim náležel Słowacki. Povést o něm jakožto cestovateli po Egyptě a Palestině dodávala mu v očích florencských dam nezvyklé zajímavosti. On sám si v tom liboval, dodávaje si časem koloritu a vzezření Tassových rytířských postav, časem vymýšleje o sobě anekdoty po způsobu Giaura a před svými vděčnými posluchačkami rozvinuje fantastický obraz mravů a života orientálního.

Jen hudba byla z dýchánků kněžny Survilliers vyloučena, což plnilo Słowackého velkým zadostučiněním. Sám praví: „U Vlachů první cantatrice — c’est un grand homme! Jiné velikosti na světě neznají.“ Nicméně hudební horečka ani jeho neušetřila. Opatřil si fortepiano a ve společnostech hrával Chopina, ne-li s uměleckou virtuositou, jistě s citem a nadšením.

Kněžna si básníka našeho opravdu zamilovala. Zvala jej vždy na soirée srdečně a důtklivě, a když odcházel, ptala se: „A kdy se uvidíme?“

Několikrát za týden vzkazovala mu po známých, aby ve středu k dýchánku jistě přišel. V divadle musil bývati u ní v lóži a kdysi pozdržela jej u sebe přes celý jeden akt „Normy“. Słowacki v dopisech svých k matce zmiňuje se o tom polo ironicky, dodávaje, že nad tím nejméně spokojen byl Heřman Potocki, který do kněžny beznadějně se zamiloval. Bavily jej tatarské její oči, zářící v hloubi temné lóže v nepohnuté a bledé tváři jako dvě bludičky.

Navštěvoval ji též někdy z rána, když kreslila paysage, a mnohé chvíle veselé prožil v její společnosti. Pracovna plna byla medaillonů, portretů, rodinných poprsí a stolky krylo nejméně dvacet bohatých památníků. Jakési aroma dávné, ztracené velikosti plnilo celý boudoir té dámy.

Radíval kněžně, jak by své dýchánky měla zařizovati, ale o srdci — o citu nějakém — nikde ani stopy.

V pozdní jeseni r. 1837 poznal však Słowacki dívku, která zdála se býti vhodným zkušebním kamenem pro jeho vychladlé srdce. Byla to Američanka, krásná jak anděl, a básník v ní spatřoval jednu z Nymf Niagary, podobnou oněm zjevům, které Manfred vyvolával kdysi z duhových oblouků, rozpjatých nad alpskými vodopády. Již srdce jeho zaněcovalo se bleskem jejích chrpových očí, ale stálá veselost, ustavičný téměř smích na rozkošných jejích rtech ho od ní vzdalovaly a na konec zcela odpudily. „Vložil jsem znova,“ vyznává, „hlavu pod křídla jako pták a pohroužil jsem se v melancholické svoje sny.“

Tak přečkal básník ve Florencii zimu. Krátké návštěvy některých rodáků, jako přítele Zenona Brzozowského, paní Komárové s její oběma dcerami a jiných dosavadní způsob jeho života valně nepozměnily. Nalezl v městě rovněž Poláka malíře, Zeidlera, který pocházel z Křeměnce a znal všecky poměry i příbuzné Słowackého. S ním trávil největší část svého prázdného času a posléze i do jeho domu se přestěhoval.

O štědrý večer byl Słowacki u hrabat Potockých, kdež zachovávané národní obyčeje polské živě na paměť mu uváděly domov a nejluznější dny mladosti. Drobných zábavných příhod nebyl nedostatek, dostavily se mnohdy samy, takřka z nenadání. V domě, kde bydlil, meškala v prvním patře venkovská rodina vlašská, která skládala se z otce, matky a šesti mladých děvčat. Básník dosti zhusta k nim zavítal, ovšem jenom z té příčiny, aby v jejich společnosti naučil se plynněji mluvit italsky. Chtěje se za to nějakým způsobem signorinám zavděčiti, uspořádal pro ně kdysi malé soirée, k němuž také pozval Zeidlera. Tancovaly, jedly cukroví a velice se divily elegantnímu nábytku, skvostné lampě, která salon osvěcovala, koberci, jenž zakrýval podlahu, pianu, zkrátka všemu. Jen Zeidlerovi se nedivily, neboť byl škaredý jako ďábel.

Básník, varován již dříve přítelem, že bude naň učiněn milostný atentát, choval se k dámám velmi úslužně a zdvořile, avšak celkem chladně. Tu na schodech, když se již loučily, jedna z nich činí mu vyznání lásky a žádá za jeho ruku. Rozesmál se srdečně, že pomatená Circe zůstala před ním státi s polootevřenými ústy.

Na dýchánku u paní Komarové seznal Słowacki předního ze současných italských improvisatorů. Sám určoval některá themata, avšak teskno bylo mu zírati na poesii, takým způsobem sníženou. Ubožák za večeři se celý zpotil, co zatím paní domu i jiné přítomné osoby potají zívaly, italsky nerozumějíce. Krásné dcery hostitelky své shledával chladnými jak mramor a nelíbily se mu.

Společnosti dam se však Słowacki již nevyhýbal. Provázel je často po galeriích v obrazárnách, vykládaje jim umělecké zázraky starých mistrů. Jeho smělá paradoxa, nevšední výmluvnost a hrdé, ohnivé oči nikdy s účinkem se nemíjely a mnohá z krásných signorin zatoužila po objetí tohoto samolibého Narcisa. Zdá se, že jedna z nich aspoň na několik dní jej trvaleji upoutati dovedla. Praví o ní, že úplně shodovala se s rozkošným půvabem italských krajin. Její oči, safírové za večerního soumraku, stávaly se černými při denním světle, jako kamení v orientálních pohádkách. Byla pěkného vzrůstu, štíhlá, s růžovými rty, povahy poněkud chladné, ale ve své bytosti měla něco tak čistého, že se podobala mythologickým Nymfám a Najádám, jichž obydlím jsou stříbrné zdroje.

Avšak nebylo souzeno, aby na delší dobu uvázl v její síti. Dostalo se mu výstrahy v malé příhodě, kterou pokládal za osudné znamení. Najal kdysi vozík s jedním koněm a vyjel sobě se svojí Fornarinou, jak mladou Florenťanku nazývá, do Oratellina, kdež v anglickém parku běhali po svěžím trávníku, trhali růže a v poledne, když nastal nepříjemný sluneční žár, odpočívali ve stinných jeskyních, jimiž zazníval šum proudících potůčků. Již pokládal sebe za šťastného Numu s Egerií, když návrat málem by byl skončil se neblaze. Kůň jeho se splašil a pádil divoce po strmé cestě. Vida nebezpečí Słowacki úmyslně převrhl a vypadl s dámou svojí tak šťastně, že se jim oběma nic nestalo. Kabriolet se ovšem porouchal, kůň zaplatil svoji bujnost četnými odřeninami, ale několik skudů vše zas náležitě vyrovnalo.

Příčina, proč vlastně spanilá Florenťanka měla zůstati opuštěna a zapomenuta, byla rázu střízlivě praktického. Słowacki zamýšlel odjeti do Paříže, aby u Pinarda dal tisknouti některé své práce básnické, jimž dal vznik pobyt jeho na Východě. Hlavně se mu jednalo o báseň „Anhelli“, a snad také zatoužil opětně po černých očích mademoiselle Kory, s níž doufal při té příležitosti se setkati. Nicméně k odjezdu nedošlo. Rukopis Słowacki do Paříže zaslal, ale sám zůstal ve Florencii. Tento obrat, náhlý a neočekávaný, neboť den odjezdu byl skoro již určen, nestal se ovšem bez důvodů závažných.

Po různých dobrodružných milostkách, které nikdy nezčeřily mocněji duševní hladinu našeho básníka, podobajíce se poletování motýlovu od růže k růži, dostavil se okamžik, který měl v srdci jeho vzbuditi trvalejší a hlubší dojmy. Snad nebyly ani skutečnou láskou. Avšak zdálo se, že z nich vypučí Słowackému klidný, spokojený život, to, co velká část lidské společnosti zvykla sobě nazývati štěstím.

V létě r. 1838 přijela totiž do Florencie rodina Moszczyńských z Podolí. Moszczyński byl člověk již obstárlý, velký dobrák, poněkud mnoho mluvil, ale byl milionář a všecko bohatství po něm zděditi měla dcerka jedinačka, panna Anděla.

O této slyšel Słowacki již dříve, bylať dala košíčkem jeho důvěrnému příteli, Zenonu Brzozowskému, což tohoto zahnalo v daleké kraje a učinilo soudruhem básníkovým na cestách. V době, kdy osobně s ní se seznámil, snad nebyla zrovna kráskou, nicméně však dívkou milou, pěkného vzrůstu, pečlivě vychovanou. Záhy se všemi srdečně se spřátelil. Moszczyński tolik zdvořilostí mu prokazoval, že Słowacki byl nucen proměniti svůj samotářský způsob života a trávil s ním večery téměř každodenně. Rovněž choť jeho básníkovi vřele byla nakloněna. Odjíždějíc za krátko na Ukrajinu, slíbila, že navštíví v Křeměnci jeho matku, aby jí vypravovati mohla o synovi. Słowacki, čině o tom zmínku v listech svých k matce, dodává: „Jestliže tedy budeš se viděti s paní Moszczyńskou, chovej se k ní, má drahá, srdečně a zle o mně nemluv, neboť mne pokládají za velmi dobré stvoření. Sama paní M., ku všem dosti chladná, se mnou jest dobře, ano i ve vážnosti mne má.“

Místo její u dorostlé dcery zastoupila prozatím panna Helena, stařenka z bližšího příbuzenstva, která vítala vždy příchod básníkův úsměvem. A panna Anděla? Ta vroucně a hluboce do Słowackého byla zamilována. Při jeho návštěvě vstupoval ruměnec na líce mladé dívky, a také srdéčko její začalo bíti rychleji. Rodičům svým řekla určitě, že za nikoho se nevdá, leč za Słowackého. V domě Moszczyńských byla samovládnou paní, otec i matka hověli všem jejím libůstkám a tak se stalo, že ani v této příčině nečinilo se jí žádného odporu.

Słowacki zpočátku zmíněných úkazů sobě nevšímal. Staral se hlavně o osud „Anhelliho“, který vytištěn a vydán přijat byl u Moszczyńských s nadšením. Také mu ani nenapadlo, že by on, „chlapec bez groše“, ucházeti se mohl o ruku dcery milionářovy, která na vše strany košíčky rozdávala až milo. V srpnu 1838 zamýšlel konečně na určilo opustiti Florencii.

Tu stalo se, čeho nejméně se nadál. Tři dni před odjezdem přišel k němu Zeidler se zprávou, že prostřednictvím třetí osoby činí se mu nabídnutí, aby neodjížděl a o přízeň panny Anděly se ucházel. Divil se tomu, ač nechtěl uvěřiti, že by zpráva byla pravdivou. Nicméně zůstal, aby, jak sám dí, někdy svědomí mu nevyčítalo, že se pro štěstí, dle lidských rozumů veliké, nesehnul, když před ním na cestě leželo. Téhož dne navštívil jej otec Andělin a rozmluvou, vedenou jinak velmi chytře, dáno Słowackému na vědomí, že jeho další pobyt ve Florencii Moszczyńským bude milý a vítaný. Od té doby často u Moszczyńských býval návštěvou. Činil tak proto, aby seznal blíže dívku, její vlastnosti i její povahu. Nezdá se, že byl pannou Andělou ihned okouzlen. Avšak básník náš cítil vždy sentimentální náklonnost k těm, kteří k němu srdečně přilnuli. Není positivního důkazu, že náklonnost tato k panně Anděle vzrostla v silnou, náruživou lásku. Že však dívka lhostejnou mu nebyla, ano že i s jeho strany lze mluviti o citech něžnějších, které byly počátkem lásky opravdové, toho nikdo popírati nemůže. Nesmí nás mýliti, že popírá to Słowacki sám. V rozhorlenosti, s kterou to činí, v nejistotě, zdaž přízeň panny Anděly byla skutečnou, neb toliko líčenou — přes všechno zřejmé ujištění i další zcela srozumitelné postupování starého Moszczyńského — zříti musíme důvod nejpatrnější, že Słowacki na konec též se zamiloval.

O rok později, kdy z poměru toho zbyla básníkovi jenom nepříjemná vzpomínka, píše totiž pln hořké ironie:

„Prodlévaje často v domě mé belli, v domě egoismu, naplněném chladnou atmosférou zlata, prožil jsem všecky nejistoty člověka, s nímž koketováno, tak, že konečně mne to unavilo, zvláště když srdce mé při tom bylo úplně chladné a vidělo všecky nedostatky. Snad to byl pouze sen a přelud s mé strany, ale jak nesníti, když otec při stole, ano i zcela veřejně mi často říkal na příklad slova taková: ‚Rozmysli se nad sebou, rozmysli i zamiluj se, a já tě ožením.‘ Na což panna se ruměnila, a já jsem nevěděl, co si mám mysliti.“

Podobná nejistota a nedůvěra sama v sebe, při okolnostech tak zřejmých a pochopitelných, jen u zamilovaného jeviti se může. Avšak chování se Słowackého v té příčině musilo se zdáti Moszczyńským chladné a nevysvětlitelné. Když pak v té době utrpěla matka jeho značné ztráty majetkové, nechtěl, aby se zdálo, že chce svoji chudobu zatajiti bohatým sňatkem. Snad i tato věc by byla nerozhodla. Na neštěstí však vmísili se v to jiní lidé. Nediskretnost osoby, které užito bylo k první proposici, dala vznik nějakým intrikám zákulisním a poměr, sám o sobě choulostivý, ještě choulostivějším se stal.

Słowacki se ustanovil na tom, že všem nepříjemnostem rázem konec učiní, rozhodl se a odjel do Paříže. „Mé loučení se bylo chladné,“ píše o tom po roce, „a celé dobrodružství zanechalo mi v srdci trpkost a nejistotu, nebyl-li jsem předmětem posměchu. Snad bylo s mojí strany příliš mnoho pýchy, která panence jeviti se mohla váhavostí, kdyby však byla měla citů šlechetnějších, byla by srozuměla, proč jsem se o ni tak nevtíravě staral.“

„Ale to již přešlo,“ dodává Słowacki na konec. — Nicméně dlouho ještě nemohl zapomenouti. Ve dvou básních, dýšících ironií a samolibou pýchou, zasypává ubohé děvče ukrajinské, které pod lazurovým nebem italským zatoužilo po lásce a štěstí, — pohrdáním a kletbami.

Bylo to v době, kdy panna Anděla láskou k němu umírala. Ta, kterou nazýval chladnou jako mramor, bez srdce, nemohla žíti bez jeho lásky. Za krátko po jeho odjezdu ulehla — její chorobě lékaři nemohli porozuměti. Zemřela. Hrob byl milosrdnějším, než lidé a nežli básník.

Słowacki, dověděv se o její časné, záhadné smrti, trpěl a lítost, která zmocňuje se duše člověka po spáchaném činu nedobrém, zarývala se mu do srdce. Sám toho nezakrývá a vzpomínaje v jednom z pozdějších listů svých o panně Anděle vyznává: „Kdykoliv chodím nyní po temných alejích zdejšího parku, zdá se mně, že mi ona cestu zastupuje, že stín její se rumění, a sklopiv své oči přede mnou, že se táže: ‚Proč jsi mne nemiloval?!‘“