Ženy a milenky slovanských básníků/Delfina Potocká

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Puškinova Natáša	Delfina Potocká	Słowacki ve Florencii

Údaje o textu
Titulek:	Delfina Potocká
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 191–198. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Zygmunt Krasiński
Související na Wikidatech: Zygmunt Krasiński

Beatrix! — Tak ji nazval Zygmunt Krasiński a historikové jejich lásky se hádají, přísluší-li jí to jméno právem, či neprávem.

Pocházela z bohaté šlechtické rodiny Komarů. Rodné jejich sídlo, Kurylovka, bylo známo celému Podolí jako středisko vkusu, inteligence a aristokratického přepychu. Ze tří dcer byla nejstarší. Dostalo se jí vychování velmi pečlivého, ač spíše skvělého, než hlubokého. Na příklad neznala dočista domácí polské literatury a do své smrti nenaučila se polsky pravopisně psát. Jinak oplývala nevšedními dary ducha i srdce. S nadšením přilnuvši k poesii a k arcidílům umění výtvarného, vzdělala se tou měrou, že svými úsudky budila úžas skutečných znalců a vnadou svých způsobů každého okouzlovala.

Všichni její současníci tvrdí, že byla ideálně krásnou. Avšak její lepost nebyla pouhým půvabem — svou krásou podobala se spíše sochám antickým. Když Stanislav Starzyński hodlal v Zamiechowě postaviti svému otci nádherný pomník, dal dle její miniatury vytesati anděla smrti. Byl čarokrásný a Delfině tak podoben, že její rodiče sami častokrát do Zamiechowa přijížděli, aby srovnávali sněžnou líc své dcery s tváří smutného anděla.

Skorem ještě jako dítě provdala se za hraběte Měčislava Potockého, jednoho z nejpřednějších polských magnátů. Byl to syn Felixa Potockého z Tulczyna, typ oné sešlé, odrodilé polské aristokracie, která po předcích zdědila pouze jejich divokost. Život jeho byl toliko řadou brutálností. Jaký div, že sňatek tento nebyl pro Delfinu štěstím a že záhy hledala trvalého útulku v domě svých rodičů.

S nimi, od muže svého odloučena, a zároveň s oběma sestrami odebrala se do Italie, aby v středu krásné přírody a v nejvybranější společnosti z kruhů šlechtických i uměleckých zapomněla na zničené illuse o ráji při krbu rodinném. Nikterak nemínila zahaliti se v řízu chmurné resignace a před světem se skrýti. Naopak, chtěla užívati, chtěla se baviti. V domě Komarových shromažďovalo se vše, co vynikalo duchem, krásou, talentem. Hlavní pozornost každého obracela se k Delfině, jíž smutná, dramatická historie života tím většího kouzla dodávala. Buď co buď, byla to ženština, která nad své okolí rozhodně vynikala a nelze se diviti, že krásné rozvedence brzy začal se dvořiti celý zástup nadšených ctitelů. Nalézali se mezi nimi knížata, spříznění s krví královskou, i rovněž umělci jména světového.

Tak shledal ji Krasiński v zimě z r. 1838 na r. 1839, když po přestání nejtěžších bouří své nevalně utěšené mladosti přijel do Neapole. Povaha fantastická, neklidná, zvyklá dívati se na svět pouze zvětšujícím sklem. Básník, který neuměl s kothurnu věšteckých snů sestoupiti k prahům života obyčejného, který ve všem hledal romantických situací a zápletek, i tehda, když jich vůbec nebylo, duch, napojený pohárem nejsilnějších dojmů a vždy po nových a ještě mocnějších toužící. Dítě romantiky, kol sebe vytvořující svět vymyšlený, ideální, avšak i v tom umělém životě, utkaném z illusí, zjev vznešený a naskrz poetický.

Delfina, o celé nebe nižší, nežli on, zdála se býti s ním v některé příčině duševně spřízněna. Sličnou, nebesky krásnou její tvář ovíjel smutek. Snad nebyl ani tak hluboce cítěný, snad ovzduší Byronových heroin působilo na ni více, nežli nezdar jejího vlastního života. Jisto je, že byla sentimentální a chtěla býti zajímavou. Koketka v pravém slova smyslu, u níž vždy více rozhodovala fantasie, než srdce. Avšak její povaha nebyla načisto zbavena všech šlechetných rysů. Jsouc pro vše krásné a vznešené zanícena, dovedla býti též obětivou a v některých aspoň okamžicích — upřímnou.

První dojmy, které vzbudila Delfina v duši básníkově, byly velmi nepříznivé. Jeho přímému charakteru protivilo se povrchní, na pohled ovšem skvělé okolí, v němž si libovala, i život, jaký vedla. V dopise k příteli svému hraběti Soltanovi zmiňuje se o tom tak ostře a nešetrně, že tu ani nelze slov jeho opakovati. Nicméně dost brzy se vše změnilo. Nepopíratelný vděk její bytosti nemohl Krasińského nechati docela chladným. Na venek jevilo se to tím, že při každé příležitosti vášnivě spolu se hádali a na vzájem si říkali mnoho nepříjemných věcí. Teprve když Delfina viděla, že její soupeř neskloní hrdou šíj před jejím lesklým zevnějším fashionem, změnila tón a začala býti srdečnější. Krasiński též. „A teď večerem,“ vyznává v jednom ze svých listů, „ona smutně a s žalem vypravuje mi o svém morálním životě, a já poslouchám a časem ji těším.“

Stala se mu sympatickou, neboť z její slov seznal, že je též ženou nešťastnou, životem ztraceným, a ze sympatie tak často rodívá se pocit intimnější.

K tomu se též přidružila jiná okolnost. Básník ochuravěl a Delfina jej v nemoci opravdu sestersky ošetřovala. Od vděčnosti k lásce zbyl už jediný pouze krok a její oslňující krása a půvab veškerého obcování dokonaly ostatek. Nicméně Krasiński ještě v únoru r. 1839 pokládá vše za pouhou „prostou a dobrou přízeň“.

Avšak tato přízeň rostla a mohutněla, až v březnu dospěla v nejhlubší a nejmocnější vášeň, jaké bylo jen schopno srdce autora „Nebožské komedie“. Sám o tom píše v listě k příteli Soltanovi: „Sotva psáti mohu… Pomíchaly se všecky moje představy a víry, jsem jako slepý a pomatený. Prosím tě, neodsuzuj, ale lituj mne — neboť víš, že já ji miluji upřímně a na vždy. Bludy a šílenství mé ať ode mne tvé srdce neodvracejí; ty pro ně nikdy nic z duše mé a z mého přátelství tratiti nemůžeš. Víš sám, že jsou pocity tak násilné, tak neodolatelné, že rozum proti nim bývá toliko smějícím se šaškem, ne však pomocným lékařem. Hle, v takovém stavu právě se nacházím. Jakým způsobem k němu došlo, kolik zápasů jsem podstoupil, kterak zvolna jsem podlehal této fatálnosti, jak sám s sebou jsem se bil a sebe skrušil — to ať pouze mně a Bohu známo zůstane.“

To bylo první, ale také poslední přiznání se Krasińského k tomu, že paní Delfinu miluje. Od té chvíle sic častěji v listech ku svým přátelům se o ní zmiňuje, nikdy však o její lásce. Mlčení toto jest charakteristické, neboť týče se i korrespondence jeho s Edvardem Jaroszyńským, s nímž v té době byl v nejdůvěrnějších přátelských stycích. Nejlepší důkaz, jak hluboké kořeny zapustila jeho láska k Delfině. Dotkla se nejjemnějších strun srdce, zmocnila se celé duše — a v takových okamžicích šlechetná, útlocitná jeho mysl nemohla míti důvěrníků.

Budoucnost dověděla se o tom z jeho lyriky, plné vášně, uchvacujícího žáru a zároveň trpkého, zžíravého smutku. Drobné básně, roztroušené v listech jeho k Delfině, nebyly ovšem nikdy určeny pro veřejnost. Jest zajímavo, že v nich Krasiński poprvé užil verše — všecky jeho předešlé práce psány jsou básnickou prósou — a rázem ovládal jej mistrovsky. V nich jediných žije plně a otevřeně jeho láska, jak bezprostředně a čistě vyprýštila z jeho ryzí, upřímné duše.

A což Delfina? Možno bezpečně tvrditi, že ze všech jejích ctitelů byl Krasiński jejím největším ideálem. Lichotilo jí býti milenkou velikého básníka — ale rozuměti mu, jej pochopiti a celým srdcem a celým životem si ho zamilovati nedovedla. Nechceme říci, že by její láska byla toliko klamem — jisto je však, že při ní rozhodovala obraznost a ne cit. Pro takého duševního giganta, jakým Krasiński bez odporu byl, nedostávalo se jí křídel — zůstala při zemi, hluboko, hluboko pod ním.

Nemožno však upříti, že na další rozvoj jeho myšlénkového světa působila měrou znamenitou. Uměla vžíti se v jeho ideje, a opakujíc je před ním nemálo přispěla k tomu, že v něm samém zmohutněly a že velký duševní proces, který hrozil otřásti veškerým dřívějším jeho přesvědčením, stal se opět hymnem naděje.

A tenkráte, v době největšího úpadku Polsky, jako zářivý meteor s novým heslem z mrtvých vstání vytryskl z jeho duše „Předsvit“. Za tuto jedinou báseň Krasińského vždy musí býti polský národ Delfině Potocké vděčen.

Historie jejich lásky jest prosta a jednoducha. V polovici února r. 1839 odjela Delfina z Neapole do Říma, rozloučení to však dlouho netrvalo. Záhy opět milenci se shledali a strávili spolu celý rok až do léta roku následujícího. V červenci r. 1840 byl Krasiński nucen odebrati se do Mnichova, aby setkal se tam s otcem. Za ním přibyla Delfina a tam ponejprv nazval ji Krasiński Beatricí. Několik týdnů, jež spolu v Mnichově prožili, možno pokládati za vrchol jejich štěstí. Do Italie vraceli se již jako dvé duše na věky spolu sloučené, cele do sebe zamilováni, blouzníce o nejkrásnější budoucnosti.

Na několik dní zastavili se v severních Vlaších. Výlety do alpských údolí a po modrých, stříbrem chvějících se vlnách jezer zůstavily v duši básníkově dojmy nezapomenutelné. Při jednom z nich, když za krásné, měsíčné noci projížděli se spolu na jezeře Como, povstala myšlenka „Předsvitu“.

Krátce po tom znova se milenci rozešli. Krasiński vyjel si do Neapole, v máji však vrátil se do Říma a pak celé leto již od Delfiny se nevzdálil. Na podzim zpráva o smrtelné chorobě přítele jeho Danielewicze ho přiměla k tomu, že jel k němu do Mnichova. V zápětí pospíšila tam za ním i Delfina a zároveň s ním věrně ošetřovala chorého přítele. Po jeho smrti v březnu r. 1842 oba se odebrali na několik měsíců do Nizzy. „Na věky ty dni v Nizze zůstanou mi blankytnou vzpomínkou,“ píše básník příteli Gaszyńskému. „Jezdili jsme koňmo po horách. Nebe bylo čarokrásné, a v duši štěstí — klidné, vznešené, neboť stále hovořili jsme o světě ideí, o světě ducha, o světě budoucnosti.“

Tam, pod ohnivým zrakem Beatrice, za doby nejluznějších procházek byl také „Předsvit“ dopsán.

Leč blaho milenců nemělo trvati dlouho. Otec Krasińského znova usilovně na něho naléhal, aby se oženil. Básník nebyl s to odporovati a v červnu r. 1843 vstoupil ve sňatek s dívkou, která duševními vlastnostmi i krásou Delfině úplně se rovnajíc, převyšovala ji daleko ryzostí svých citů.

Posledním pozdravem Krasińského milence byla překrásná elegie „Modli se za mne!“, napsaná asi měsíc před jeho sňatkem.

Po svatbě, zdá se, že básník ze svého opojení vystřízlivěl. Ač přátelských styků svých s Delfinou úplně nezrušil, došlo přec konečně k tomu, že listy její, neotevřené, nechával bez odpovědi. Nimbus, kterým ji dříve obklopoval, zmizel. Kdysi napsal: „Ideál spatřit a si zamilovat, a potom dostříci na něm skvrn, jest hoře ze všech největší“ — a pravdu těchto slov doznal nyní sám.

Když po několika letech těžce ochuravěl, pospíšila k němu Delfina znova, aby ho opatrovala. Leč básník nepřál si ji spatřiti. Nesvoliv, aby předpuštěna byla k jeho loži, zemřel 23. února r. 1859.

Delfina Potocká ještě dlouho po smrti Krasińského tvářila se býti „vdovou jeho srdce“. Jakým právem, dokazuje okolnost, že jí to nijak nepřekáželo sblížiti se opět intimně se svým manželem, když tento po vyhnanství svém v Saratově přijel do Paříže.

Beatrix! — Ne, tou byla Delfina toliko ve fantasii Zygmunta Krasińského.