Ženich na licho/Zkažená večeře

Ženich na licho Josef Kajetán Tyl
Divné noviny	Zkažená večeře	Klubko se rozvinuje

Údaje o textu
Titulek:	Zkažená večeře
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 51–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

U večer po skončené hře na zámeckém divadle nebylo v Poličanech veselejších tváří jako v hostinci „u zlatého soudku“. V postranním pokoji byli se totiž Pivečko a Lenka, Stanislav, Koděra a Bětuška k přátelské večeři sešli, chtíce při tom ihned námluvy šťastných milenců slaviti. Nevěsta, plna nejsladší naděje v blízkou změnu stavu svého, smála se a dováděla, tak že otec litovati začal slibu svého, pro kterýž tento drahý poklad z domácnosti své postoupiti měl na věky věkův člověku cizímu. A jakému to člověku! Nevděčník, on jediný scházel ještě ve společnosti, kdežto se naň s horoucí nedočkavostí čekalo.

„I aby ho palečník!“ prohodil srdečný Koděra. „Toť máte zpropadeně neposlušného ženicha, Lenoušku! Musíte si naň budoucně jazejček naostřiti a hodnou metlu přichystati.“

„Žena prý jest sama odjakživa mužova metla!“ zasmála se Lenka. „Slýchala jsem to od mužů velmi zkušených; a nebude to tedy pod nebem nic nového, budu-li chtít i já při Ludvíkovi starého práva ženského užiti Trestu ovšem zasluhuje, že nepřichází; ale ještě větší pokutu uložila bych skoro jeho nerozdvojitelnému příteli, že ho s sebou nepřivedl. Kde jste měl hlavu? kde jste měl oči, pane Libenský?“ zažertovala dále, pohlédajíc při tom brzo na skladatele „Brunsvíka“, brzo na čtenářku Hájkovy Kroniky. „Mám-liž hádati?“

„Hádejte, touhyplná nevěsto.“ zvolal Stanislav.

„Nehádej!“ vskočila do toho Bětuška. „Posléz musela bych ještě i já pokutu ztrpěti, že mi pan Libenský čest prokázal, mne sem doprovázeti!“

„Jen aby nic jiného nedokázal!“ hrozila Lenka s přirozenou sobě potutelností. „Provázení by ještě prošlo.“

„Tys blázen!“ usmála se Bětuška i obrátila se, aby zarděné líce ukryla; Stanislav byl by však Lence málem okolo krku padl. Onť by vskutku rád něco jiného byl dokázal! Spanilá dceruška vlastenského mlynáře naplnila mu tak srdce a hlavu, že mu těch několik dní — těch několik tisíc kratičkých minut, co s ní byl při prvním seznámení, pak u zkoušek, doma i na divadle ztrávil, jako v krásném snění uprchlo. Jestli při tom něco obmýšlel? — to sám ještě nevěděl; na všechen spůsob bylo mu však milo pozorovati, že se ho Bětuška nestraní, ano že i jakýsi něžný soucit v celém jednání jejím se jeví. K tomu ho ještě Lenka pokoušela, a ženské mívají v takové případnosti velmi bystré oči — to věděl, i byl to již sám několikráte ve svých povídkách podotkl; nebylo tedy divu, že se chvilkami snad i myšlénkami obíral, k jakovým toliko přítel jeho, ženich in optima forma, práva měl. Začalť i nyní veškeré své Poličanské příběhy na mysli přebíhati: an tu drahně očekávaný Ludvík právě do dveří vstoupil.

„Aj, aj! hleďme pyšného pána!“ přivítal ho Pivečko. „Že dnes trochu těch bílých plíšků sebral, již si poctivého krčmáře nevšímá. Jakže? kde jsme tak dlouho vězeli? Jestli se nám pečeně připálila, budete ji muset sám schroupati.“

Ludvík však ani neodpověděl, a němou poklonou se omlouvaje, rovnou cestou k Stanislavovi zaměřil. Všechněch oči se po něm obracely, a všickni se ho lekali. Za dnů posledních z většího dílu na loži pomeškav, nebyl ovšem barvy nad míru zdravé: ale z nynějšího vzezření jeho jevila se více choroba duševní — zděšení totiž a strach, jenžto přátely jeho ještě více polekaly, nežli nepatrný tělesný neduh jeho, kterýž při dobrém opatření a šetření zmizeti mohl.

„Ale prožluklý člověče!“ jal se mu Stanislav domlouvati. „Kde pak vězíš? Co se ti stalo? Tyť jsi celý bez sebe!“

„Nic, nic se nestalo!“ odpovídal Ludvík; odstoupiv ale s přítelem na stranu, doložil hlasem utajeným: „Tvou upřímnou ochotou, tvým neúnavným snažením došel jsem cíle, k němužto jsem dříve ovšem poněkud s nedůvěrou pohlížel: ale právě u vchodu do svatyně blaha mého sápe se na mne zlomyslná msta. Aurelie mě chce zítra na úřadě udati!“

„Aby jí jazyk zdřevěněl! Kde pak jsi s ní mluvil?“

„V zámku na mne číhala. Abych prý s ní buďto nazejtří Poličany opustil, anebo na světskou hanbu se přichystal. Pomoz, — raď, příteli! co mám začíti?“

„Především hlavu na pravém místě podržeti. Možná, že to Aurelie zaspí.“

„To nevěřím. Nechalať to až k svrchovanému času dojíti, a neustupnou mysl její znám. Nebylo by divu, kdyby ještě dnes mstivou žalobu svou zadala, ježto jsem jí ovšem konečně pravdu povědíti musel a takž naději její v nivec uvedl.“

„Staň se již co staň; seber nyní poplašených smyslů, ať si vespolek večeři nepokazíme. Až budeme sami, promluvíme o té věci důkladněji, jáť beztoho ještě nic nevím — ani kdo jsi, — proč se v tom nešťastném inkognitu potloukáš? Přátelství se po tom netáže. Teď udělej ale tváře, jakoby ti mandle s nebe padaly; podívej se, Lenka již beztoho neví, kam starostí oči dáti.“

„Ale u všech všudy černých ďá—“ zvolal nyní Pivečko. „Jaké pak jsou to způsoby? Hrajete ještě komedii? Polívka je na stole!“

„Co pak se stalo? co ti schází?“ ptala se nyní také Lenka. „Jaké to máte tajnosti?“

„Blázínek váš nejmilejší,“ rozvázal nyní Stanislav, jejž upřímné přátelství méně na vlastní záležitost nežli na přítelovu dbáti pohánělo, a který, čím více nesnází se nahrnovalo, tím větší odvážlivosti nabýval, „blázínek váš nejmilejší byl by se málem pro mne polekal! Pravý dětina! Z pouhé vděčnosti celý se vyděsil. Nestojí to ani za řeč — psaníčko, obrázek — prosím, po druhé budu o tom obšírněji pojednávati. Nyní stojí naši páni otcové již u stolu, nebude se tedy slušeti, abychom je déle s hladovým žaludkem čekati nechali.“

I sedli nyní ke stolu. Rozmanitá rozmluva kořenila jim sousta, pošlá z nejlepší kuchyně Poličanské, a každý se přiznával, že dávno tak utěšeného večera neztrávil. Pivečko se těšil, že komedie dobře vypadla, Ludvík a Lenka, že potřebných peněz dostali, Bětuška se radovala, že přítelkyni k štěstí pomohla, otec její měl radost, že se Brunsvík podařil, a Stanislav plesal, že to všecko sám tak šťastně svedl, a při tom tak drahé odměny si dobyl. Všechněm četl na tváři povděčnost, toliko v očích Bětuščiných osměloval se něco jiného, něco mnohem rozkošnějšího čísti. „A proč bych nečetl? — jako pan správec říkává,“ mluvil sám k sobě. „Nehledí-liž na mne to spanilé dítě, že bych byl jakživ žádnou novelku nemusel psáti, abych nyní nepoznal, co se v tom ženském srdéčku děje? A neusmívá-li se na mne ta potutelná Lenka tak, jakoby říci chtěla: Mnoho štěstí, pane Libenský!?“

Stanislav byl blažený. Ach, spisovatel je křehké stvoření — nejslabší na celé zemi. Jenom ho trochu polektej, jen dost malou poklonku samolibosti jeho učiň, jenom špetkou kadidla před ním zakuř: a mohls dřív o bezhrdlí jeho státi, aneb, co ještě horšího jest, mohls o schopnostech jeho pochybovati — nyní se z tebe nejlepší přítel jeho udělal — on zapomíná na všelikou urážku, a padnuv ti okolo krku, radostí slzičku uroní. Jakž pak teprva měl si Stanislav u dobré večeře, po zdařilé hře a mezi lidmi počínati, kteříž ho nikdy neurazili, ano říkaje napořád na rukou nosili? Stanislav byl blažený. Přirozený rozmar jeho dělal nejsmělejší kozelce, a nepřál si nic jiného, než aby zase někdo v nesnázích uváznul a on — Stanislav totiž — své hocus pocus poznovu začíti mohl.

Pilo se právě na zdraví nastávajícího párečku, an se nevítaný host ohlásil.

„Bonus vesper — dobrý večer, pánové!“ ozval se totiž u dveří zámecký písař, pan Bartoloměj, vrátný pak a dráb strkali za ním do pokoje hlavy. „Zůstaňte sedět. Žádný mi neuteče!“

S podivením obrátili se všickni přítomní; Stanislav ale, poznávaje hned, co ta pozdní návštěva osob z úřadu znamená, skočil rychle, od stolu.

„Ah — gratias, gratias, domine venerabilis!“ začal na písaře s mnohými poklonami. „To jsou hosté! Jak se vede? Nesete mi něco? Jak se máte? Quomodo?“

„Semper taliter,“ odpověděl písař, množstvím otázek poněkud rozpačitý.

„Co pak nám nesete, pane písaři?“ ozval se nyní domácí hospodář.

„Já si pro něco jdu!“ odpověděl Bartoloměj, a dával si práci, aby úřadní, vážnou tvář okázal. „Silentium! Je tu mezi vámi osoba, řečená Ludvík Rovinský?“

„Co pak mi chcete, mnohovážený?“ ptal se ho Stanislav, ani na krok od něho neustoupiv. „Já jsem illa persona quaestionis!“

„Eheu, vida, vida!“ zvolal písař podivně překvapený. „Vos illa persona quaestionis? Tedy vy to jste, pane Rovinský? Půjdete s námi, amice!“

„Kam pak tak pozdě na noc?“

„Úřad nikdy nespí, semper vigilans!“ doložil písař velmi důležitě. „Amicus půjde s námi na úřad!“

„Dovolte, pane,“ počal nyní Ludvík, „hledáte-li herce Rovinského —“

„Tedy jste již nalezl!“ skočil mu Stanislav do řeči. „Nestarej se, milý Stanislave, my se již dávno s tím pánem známe, a doufám, že mi nic zlého neudělá.“

„Ale probůh! co pak počínáš?“ začal opět Ludvík.

„Ještě mi nerozumíš?“ odpověděl Stanislav, s přítelem stranou poodstoupiv. „Hleď, abys uplákl, a zatím pojištění osoby své dostal anebo nějaké rukojemství dostavil. Mně správec nic neudělá, až písaře svého omyl pozná; přičiním se, abych to všecko v pouhý žert obrátil.“

„Ale u všech černých —“ udeřil nyní Pivečko netrpělivě na stůl; „co pak to všecko znamená? Budete-li pak mluvit rozumně? anebo —“

„Budeme, budeme, moje nejsladší Pivečko!“ zvolal Stanislav, od Ludvíka rychle k němu se přitočiv. „Chcete se bezpochyby tázati: proč vysoce učený pan vrchnostenský písař pro mou osobu přichází? Rád bych vám to pověděl, kdybych se neobával, že by musel úřad tuze dlouho na mne čekati. I bude tedy zatím pan Libenský, drahý můj přítel, té dobroty a v mé nepřítomnosti vám život Ludvíka Rovinského pravdivě popíše. Zatím se vespolek všickni milujte,“ mluvil dále a skokem klobouk pochytiv, Bětušce ruku políbil; „a zachovejte i mne nepřítomného ve své milosti. Dá-li Pánbůh a páně správcova moudrost, opět se zítra v těchto místech spatříme!“

Při tom byl písaře za ruku chopil a nedbaje na další řeči a volání užaslých přátel, kvapil s ním ze dveří. Ostatní shrnuli se nyní s náramnou silou otázek na Ludvíka, kterýž tu stál zmatený, žalostí a bázní sklíčený.