Školák Kája Mařík/Díl I./XXXVIII. Kája a starý Vinkler

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXXVII. Kája se Zdeňou prohlížejí „kanón“	XXXVIII. Kája a starý Vinkler	XXXIX. Boží tělo

Údaje o textu
Titulek:	XXXVIII. Kája a starý Vinkler
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz Dostupné online. (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Do rána skutečně obloha se vyprala. Krátká bouřka pročistila vzduch. Od hor růžověla, a sluníčko vstávalo. Zdálo se, že samo odhazuje růžové stuhy, které mu zabraňovaly prokouknout, tak rychle pruhy se rozvazovaly, lámaly, zanikaly.

Kája nemohl dospat. Jak první pozdrav sluníčka zasvítil na okna, už seděl na postýlce a prohlížel oblohu. Mluvit ještě nesměl. Věděl, že by dostal. Tak jen si myslil: „Bude krásně. Jak by ne? Vždyť je dnes Božího Těla. Jen jestli někdo neukraď ten kanón. Dědeček Vinklerovic bude hlídat kapličky, kanón asi žádný. Už toho dědeček beztoho moc neuhlídá. Řekl tatínek včera večer, když myslil, že Kája už spí: ,Ten Vinkler se spouští na stará kolena! Ve škole štípal dříví a při tom trunčil z lahvičky kořalku, a když mu nesli oběd, spal na slámě jako o půlnoci. Ten už oltářů neuhlídá! Sedne si pod kaštany a bude popíjet, až usne. On se upije a jednou ho najdou mrtvého‘.“

Kája si hned večer myslil: „Proto on nepozná loučky. Ale jen aby dnes v noci nebyl někdo něco ukrad’! Měl by se tam doběhnout podívat, strachem by do rána nevydržel. Už svítá! Jen kdyby věděl, kolik asi je. Kdyby řekla maminka ,čtyry‘, to by tu byl jako nic zpátky.“

Hodiny tikaly, ale Kája se na ně podíval nepřátelsky a pohrdavě: „To pořád jen tik — tik, ale aby řekly, kolik je, to ne. Maminko!“

Maminka hlouběji oddechla, a nic. Sjel s postýlky a vzal maminku za ruku: „Maminko, kolik je?“

„Chlapče, ty se nazlobíš! Ani v noci nedáš pokoje. Moc málo, ještě můžeš tři hodiny spát!“

„A jé, to je doba!“ Chvilku čekal, pak potichu se oblekl, tichounce vyběhl ze dveří, luskl prsty na Péťu a úprkem hnal se k městu. Bylo přece ještě brzo.

Když proběhli s Péťou hustý les, oddychl si Kája a řekl: „To bylo dnes v lese smutno. Kdyby nebylo dnes Božího Těla, ani bych se nebyl pustil. Ale v takový veliký svátek snad ani pan loupežník nechodí loupit.“

Jak se mu ukázala bílá věž kostela, zmírnil klus. Péťa se bláznivě těšil z této nečekané procházky. Už byli v městě. Už na náměstí. Kanón byl na svém místě. Sláva! Oběhl kapličky — všecko netknuto.

Ale tatínek dobře hádal. Dědeček Vinklerovic ležel na lavičce v kaštanech.

To asi „turčil“, jak řek’ tatínek. Tatínek říká: „Jak se tak může člověk spustil? Naše Lyska pije, pokud má žízeň, a víc ne, kdybychom jí dali nevím co. A je to zvíře. A některý člověk pije a pije, a pořád pije, až se upije.“ Snad už dědeček Vinklerovic se taky upil. Vždyťse ani nehýbá. Obličej má přikrytý čepicí, snad se už upil. Když přišla maminka z pohřbu tety, řekla: „Tatínku, Anna ti byla taková dlouhá — to už si ji tak smrt srovnala.“ A dědeček Vinklerovic také je tak natažený. Snad už si ho smrt taky srovnala.

„Pane Vinkler,“ zavolal. „Pane Vinkler!“ zavolal hlasitěji. Zase nic. Hrůza ho obešla. Už je to jisté, upil se. Pomalu se přiblížil až k němu a zatahal ho za ruku. Ale hned ucukl. Ta byla studená! A tak mu sjela s lavice dolů a visela. „Jéje, kdyby byl živ, už by se ozval jako ráno maminka. Už se upil! Maminka taky řekla: Anna měla ruce jako led!“

Pozpátku poodstoupil od lavičky, přiložil otevřené dlaně k ústům a zavolal hodně hlasitě: „Pane Vinkler!“ Ale zase nic. „Tak je umřelý, upitý, nic není platno. Maminka říká: Jak slyšíš zvonit hodinku, neptej se, kdo umřel, ale dřív se pomodli Otčenáš za něj! Ju, zvonit hodinku! Strejček kostelníkovic asi spí, což aby šel zvonit sám? Malým zvonkem už zvonil kolikrát.“

Jaksi nerozhodně šel ke starému hřbitovu, který objímal kostel. „A vždyť bych se ani nemoh’ za něj pomodlit, kdybych neslyšel umíráček!“

Hravě přelezl vrata. Věž byla otevřena. Kája vyběhl po schodech, pokřižoval se a začal zvonit. Šlo to. Zvonil, až mu naskakovaly krůpěje potu na čelo. Drmolil při tom Otčenášky. Když se mu zdálo, že dost dlouho zvonil, šel s věže dolů.

Strejček kostelníkovic stál před sakristií, jukal oknem dovnitř, vrtěl hlavou, ale asi se mu dovnitř nechtělo.

„Strejčku,“ zavolal Kája. „To jsem zvonil já na věži!“

„A set element laudon, Krišpíne, tak ty budeš tropit takové uličnictví? Bouřit lidi a zvonit zbůhdarma?“ Rozkročil se, ale Kája nečekal.

Od vrat vykřikl: „Já ne zbůhdarma. Dědeček Vinklerovic je umřelý, tak já zvonil hodinku.“

Kostelník zůstal stát. Kája se rozběhl a kdo se ptal, každému řekl: „To dědeček Vinklerovic je umřelý. Upil se.“

A lidé kývali hlavami, zalézali zpět do domů a říkali: „Ten to dopracoval!“ Kája přiběhl domů, když maminka ve chlévě dojila. Ani nedutl a rovnou do kuchyně. Za chvíli se maminka vrátila. „Kde jsi lítal? Tohle se patří, už tak časně se toulat? Ukaž paty!“

Kája zdvihl bosé nožky.

„Ve městě jsi byl. Cos tam dělal?“

„Já jsem se šel kouknout, jestli někdo neukrad’ kanón, a odzvonit hodinku.“

Maminka postavila kráječe a zadivila se: „To snad ne!“

„Ju, to byste koukala! Ruka mu spadla pod lavici jako nic.“

Maminka zavrtěla hlavou: „Poslouchej, Kájo, v tomhle něco vězí. Kdo tě poslal zvonit?“

„Já šel sám, maminko, a strejček kostelníkovic za mnou volal: ,Set element laudon, ty budeš zbůhdarma zvonit?‘ Tak jsem mu řek’, že dědeček Vinklerovic zrovínka je umřelý.

Taky se může někdo ušňupat do smrti jako upít? Já se ho chtěl zeptat, ale…“

„Poslouchej, Kájo, kdo ti to řek’, že umřel?“

Vtom vcházel tatínek: „Tak jsem byl v lesovně, a povídali pánovic, že tam ráno učedník od Smidarů nes’ maso a povídal, že umřel starý Vinkler. Vzal to zkrátka. No, jaký život, taková smrt. Odpusť mu Pán Bůh!“

Hajná přestala pochybovat a Kájovi odlevilo kolem srdíčka. Jak maminka začala, vypadalo to, že třeba ještě Vinkler není umřelý — a potom by bylo moc zle.

Kostelník se mezitím vyklátil ze hřbitova. „Musíme tam všichni,“ řekl. „Kdyby se byl Mates Vinkler držel šňupce a ne kořalky, moh’ tu ještě být.“ Přitom vzal notný šňupec. „To dělá moc dobře po ránu. Ale mně se zdá, že mi zas Apolénka byla v piksle. Mně se to už dávno zdá, že mi ubírá. Měla tuhle u nosejčku kapičku. Povídám: ,Apolénko, mně se zdá, že šňupáš.‘ Ale ta se rozkřikla! No, ženská! Zapírá. Jak by to bylo krásné, kdybych jednou koupil tabáček já, po druhé ona. Pikslička by byla pořád plná. Tak vida, Mates už to má odbyto. Ale co to asi bylo za čiperu, který hned šel zvonit? Tak už mi oči špatně slouží, nepoznal jsem ho. Hodný chlapeček! Jako by věděl, že mne to už zmáhá.“ A vybelhal se na silnici.

Zatím děda Vinklerovic se pořádně prospal. Protáhl ztrnulé údy, posadil se a otřásl ranním chladem. Sáhl do kapsy po láhvi, ale byla prázdná. Podíval se po věžních hodinách: „A to jsem to prospal! Musím se podívat, jestli někdo něco neukrad’.“ Šoural se kolem kostela. Všecko v pořádku. „Nalili mi to včera u Čeňků moc vostrý, že jsem tak tvrdě spal. Jazyk mám jako dřevo, a žízeň, žízeň, že bych se dnes snad i vody napil! Snad už mají otevřeno, musím si dát bílou s rumem, to mne zas posílí.“

A jak šel zvolna náměstím, slyšel výkřiky. Viděl, že lidé i děti utíkají, ale nevšímal si toho. Vzal za kliku u Čeňků, otevřel a vešel.

U pultu stálo několik mužů. Jak ho spatřili, zaleknutě se na něj podívali, promnuli si oči, jako by chtěli lépe prohlédnout — a potom ustupovali dozadu.

„Tak bílou s rumem!“ poroučel si Vinkler.

Čeněk sám celý zbledlý vykoktal: „Vždyť jste mrtvý! Před chvíli vám odzvonili hodinku. Jste duch nebo člověk?“

Vinkler se nechápavě rozhlédl: „Co? Hodinku? Mně? Vždyť jsem živ. To jste špatně poslouchali. A pít mi dejte!“

Ruka se Čeňkovi třásla, když naléval. Ale jak viděl, že Vinkler naráz kořalku do sebe vlil, řekl: „Duchové nepijí, je to Vinkler, to bude mejlka.“

Když mu vyložil, že opravdu mu zvonili hodinku, rozkatil se Vinkler: „Však já se to dozvím, kdo to byl, ale potom bude zle! Roztrhám ho na cucky! Kostelník to nebyl. Ten by mi tu ostudu neudělal, protože jsme sloužili u jednoho regementu. Byl to asi uličník ňáký, který mne viděl spát pod kaštany. No, ten se bude mít!“

A než začali vyzvánět na ranní, vědělo se v městě, že Vinkler neumřel, ale že mu někdo šel odzvonit, aby ho dopálil.