Školák Kája Mařík/Díl I./XXXVII. Kája se Zdeňou prohlížejí „kanón“

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXXVI. Před Božím Tělem	XXXVII. Kája se Zdeňou prohlížejí „kanón“	XXXVIII. Kája a starý Vinkler

Údaje o textu
Titulek:	XXXVII. Kája se Zdeňou prohlížejí „kanón“
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Kája se ještě toho dne rozběhl se Zdeňou do městečka. Byli oba bosi a jen tak po domácku.

Kája řekl: „V městečku uklízejí a dávají na domy chvůj, kudy půjde zítra průvod, a což ty kapličky kolem kostela, to bys koukala! Samá břízka a květ, všechny čtyři budou dnes hotové. Starý Vinkler bude v noci hlídat, aby se tam nic neztratilo. A kanón tam budou chystat a všude asi metou. Zejtra si to ani nebudeme moci dobře prohlédnout. Doběhneme se tam podívat.“

Zdeňa jen kývla hlavičkou a už se rozběhli.

Kája ani dost málo nelhal. Náměstí bylo umetené, jen svítilo. Tu a tam ještě ženy domývaly okna, jinde průčelí domu zdobily zelení.

Na terase pod školou ležel velký sud, kolem něhož nechtěla Zdeňa jít: „Což aby to vybuchlo?“

Kája se usmál: „Co by vybuchlo? To dřevo? To se tam musí střílet a pak to zahřmí.“

Kája vyčíhal chvilku, kdy u kanónu bylo prázdno, a řekl: „Já tam vlezu, ju?“

„Kájo, ne, prosím tě! Což kdyby to přece vybuchlo?“

Ale Kája už byl v sudě. Za chviličku vylezl, oprášil se a prohodil: „Vlez tam taky, ať se přestaneš bát!“

Zdeňa nechtěla, ale Kája na ni vyvalil oči. Tak lezla a vrátila se s vítězným úsměvem: „Nevybuchla jsem!“

Kája se na ni podíval a řekl: „Jéje, ty seš umazaná! No počkej, ty doma dostaneš!“

„Vždyť jsi mne tam posílal a taky nejsi zrovna moc čistý!“

Šli ke kostelu. Byla to krása! V kapličkách obrazy, sochy, záclony, koberce, květiny, a Kája zrovínka věděl, čí koho oltář je, kdo jej zdobí. Na starém hřbitově vyklepával kostelník s hochy koberec. Vždycky třikrát flekl proutěnou plácačkou a šňupl.

Kája řekl: „Kdybych měl kdy, já bych pomohl, protože takhle s tím nebudou hotovi ani do rána.“

„Tak ho vidíte, kulicha starého,“ ozval se za nimi ostrý hlas. „Stojím tamhle u zídky už půl hodiny, a co vidím? Třikrát flekne a hned šňupne.“

Kája ji poznal a hned uctivě pozdravil: „Pěkně vítám, teta kostelníkovic!“

Ale „teta“ mu nevěnovala ani dost málo pozornosti. Potichu šla ke kostelníkovi, který právě potřetí flekl a natřepával šňupec nad tabatěrkou. Levou rukou ji sklapl a blahosklonně se nachýlil, aby nakrmil nos, když čísi ruka pleskla ho po prstech, tabáček vypadl a bylo slyšet: „Půl hodiny na tebe koukám, a ty jen šňupáš a jen šňupáš!“

Kostelník se zamračil, ale sladce se zeptal: „A žes raději té půl hodiny, cos na mne koukala, nešla prášit sama, Apolénko!?“

Tohle bylo Kájovi náramně k smíchu. Čekal, co bude dál, ale nebylo nic. Jen tabatěrka z kostelníkovy ruky zmizela v ruce kostelnice, která dlouhými, klátivými kroky šla k východu hřbitova.

Jak zašla za roh — Kája se za ní díval — rozhlédla se kolem, potřepala tabatěrku, otevřela ji, nabrala do dvou prstů, zdvihla trochu hlavu a vtáhla do nosu šňupec, po kterém tak krásně kýchla, že se musil Kája rozběhnout až k ní a říci: „Pán Bůh rač pozdravit, teta, vy taky šňupáte?“

Ale vtom mu teta přilepila takový pohlavek, že se mu hlavička jen zatřásla. A přece tím ničeho nemyslil, jen se divil. Bylo mu proto k nepochopení, proč se teta tak hrozně zlobí na kostelníka, když zabere najednou takový šňupec, že by jemu na třikrát stačil. I slzička mu z očí vyskočila, ale Zdeňa řekla: „Neplač, Kájo, ale víš, co? Řekni to strejčkovi kostelníkovic, že teta šňupá!“

Kája utřel slzičku: „Nepláču, to jen mi sluníčko přišlo do očí, ale to máš pravdu. Já mu to řeknu a hned.“

Táhl s sebou Zdeňu a už stál u kostelníka, který flekl teď víckrát za sebou, ale zas podle zvyku zajel rukou do kapsy. Protože byla prázdná, uplivl zlostně stranou a řekl: „Set element laudon, zas už mi ji vzala!“

Kája řekl tiše Zdeně: „Ten se umí krásně zaklejvat, viď? Pamatuj si to: Set element laudon!“

A Zdeňa si to honem opakovala a Kája zatahal kostelníka za šos: „Strejčku, hledáte pykslu? Teta stojí tamhle za třetí kapličkou a šňupá a dala mi pohlavek, jen to fiklo.“

„Copak, to ona umí. Ale povídáš, chlapečku, že šňupala?“

„No ju! Kejchala, až omítka se zdi padala.“

Kostelník se rozesmál: „Proto mi tabáček ubejvá, když Apolénka — no hodný, tak vida, no hodný jsi, chlapečku, žes mi to pověděl. Já si to doma spravím.“

Kája se ukláněl na všechny strany a dával „s Bohem“.

Jak se vraceli, ptala se Zdeňa: „Bolí tě ještě ten pohlavek?“

Kája si pohladil tvář a řekl: „Bolí. Dnes jsem to poznal, že jen od cizího rána bolí, od maminky ne. Nezapomněla si, jak se strejček zaklejval?“

„Set element laudon,“ řekla Zdeňa.

„Dobře. Musíme si to pamatovat. Ale pohlavek mi dávat nemusila. Maminka nikdá do tváře neuhodí. Uhodí jen tam, kde je víc masa. To je semetrika, ta kostelnice.“

„Co že je, Kájo?“

„Semetrika! To jsem šel tuhle do školy a strejček kovářovic na mne volal: ,Neviděl jsi někde tetu? Ráno šla do města a hnedlínko bude jedna a ještě tu není. To je semetrika!‘ Ty nesmíš být nikdá semetrika, nebo set element laudon, to bys koukala!“

„Já nebudu, Kájo! Až budu u vás, taky mne vezmeš někdy do města na koníčky?“

„Ju, na koníčky, to nejde! To stojí peníze. Jestli si vydělám, tak ju, ale dřív musíme mít na živobytí.“

Černavé sosny kývaly jim už na přivítanou pozdravem. Jak vešli do myslivny, spráskla paní ruce: „Kde jste chodili? Vždyť jste jako kominíci?“

„Já musila lézt do kanónu,“ řekla Zdeňa, „Kája chtěl.“

„Do kanónu! A na věž jste nelezli? Co tě to, Kájo, napadá! Do kanónu!“

„Proč se bála?“ řekl Kája. „Ona se nesmí bát, to by nebyla z lesovny. Vy jste, vzácná paní, nikdá nelezla do kanónu?“

„Kdepak, hochu!“

„Já jsem si to hned myslel, protože se pořád o Zdeňu bojíte. No ju, řídicovic umějí písničky a pohádky, ale na stromy lézt a do kanónu se podívat, to ne.“

Z vedlejšího pokoje se ozval hlučný smích pana lesního a paní lesní už podávala dětem jídlo. A když už seděli u stolku v kuchyni, vešla do pokoje a se starostí v hlase i očích řekla: „Tatínku, Kája tu naši ubohou děvenku poslal do kanónu. Chudinka malá, on ji někde zmrzačí.“

„Ale ne, maminko, neměj strachu! Co by dnes bylo ze Zdeni, kdyby nebylo Káji? Ten ji otužuje, ten ji učí ‚nebát se‘. Vzpomeň si, jak vypadala a co se nazlobila — a podívej se na ni dnes!“

V kuchyni se ozval vysoký Zdenin hlásek: „Set element laudon, už jsem to řekla, semetriko, že bysme rádi ještě mazaný chlebíček!“

„Vidíš,“ řekla paní vyčítavě, „tomuhle ji učí Kája.“

Ale pan lesní, pokud mu smích dovoloval, trhaně vysvětloval: „To není z Káji, kdepak! Doma toho neslyší, u nás taky ne. Byli asi dnes někde, třeba u dřevařů v lese, tam to chytli, Zdeňo, Kájo, pojďte sem!“ zavolal.

Zdeňa držela v ruce krajíc pěkně žlutým máslem mazaný, Kája dojídal.

„Kdepak jste dnes chodili, co?“

„Teta kostelníkovic šňupá a vyrazila strejčkovi šňupec, a on řekl: Set element laudon!“ vyhrkla Zdeňa.

„A strejček kovářovic řek’ o tetě: To je semetrika,“ pokračoval Kája, „a my jsme dnes byli v městě. Zdeňa se bála, že ji kanón roztrhá, no holka! To dřív nebude, až strejček ševcovic do toho práskne z flinty. Ale pohlavek mi teta kostelníkovic lízla, jen to fiklo!“

„Prosím tě, kolik ty máš těch strejčků a tet v městě? Už i Zdeňa říká strejček kostelníkovic, teta kostelníkovic.“

„To, prosím, už mám ve zvyku.“

„Učte se od dospělých tomu, co je dobré a hezké, a ne takovým slovům, jaká řekla prve Zdeňa. To se vůbec pro děti nepatří.“

Kájovi se tuze líbilo to slovíčko „vůbec“.

„Prosím, vzácný pane, ona vůbec Zdeňa to řekla jen tak.“

„Nikdy už to neříkejte, ani ty, ani Zdeňa! A teď pospěš domů a ráno se stav pro Zdeňu!“

Kája zdvořile se rozloučil a ještě mezi dveřmi řekl: „Zdeňo, ty vůbec čekej, až přijdu!“ A jak pospíchal zšeřelým lesem domů, pořád si opakoval to slovíčko, které ještě nikdy neslyšel a které se mu tak zalíbilo: „vůbec“.

Jak domů přišel, hned u dveří po pozdravu začal: „Maminko, kdybyste vůbec věděla, co už je za krásu v městě! To byste vůbec koukala! A strejček kostelníkovic vůbec povídal, že se diví, že teta šňupe.“

Maminka se usmívala, až se jí bílé zuby ukázaly, a řekla: „Kdopak mu to pověděl?“

V Kájovi trochu hrklo a honem zamlouval řeč: „Mám vůbec Líze přidat píci?“

Maminka řekla: „Kdepak jsi to zase chytl, to ‚vůbec‘? Přidej Líze, jdi, mám tu ještě práci!“

Tatínek se už také vracel a Kája mu políbil ruku a na špičky se postavil, aby tatínek spíš mu na čelo dosáhl, a řekl: „To jsem vůbec rád, že už jste doma.“

Tatínek se také smál, ale ne dlouho. Jak Kája nechal otevřeno, až do kuchyně bylo slyšet, jak se rozkřikl na Lízu: „Set element laudon, semetriko, uhni!“

Tatínek hned šel pro něj a přísně se ptal: „Kdo tě učí takhle mluvit? To tě není hanba?“

A metla švihla mu po mase, a ještě jednou, a tatínek znovu se ptal: „Kdes to slyšel?“

Kája se vzadu hladil a řekl upřímně: „Tatínku, to zaklejvání strejček kostelníkovic povídal, a ‚semetrika‘ řek’ strejček kovářovic o tetě. Vzácný pán také povídal, že se to pro děti vůbec nepatří, aby tak mluvily. Já už to víckrát neřeknu, tatínku, prosím vás, nezlobte se! Vidíte, švihl jste dost, a nebolí to jako ten pohlavek od tety kostelníkovic.“

„Ona ti dala pohlavek? A pročpak?“

Nikoho na světě neviděl Kája tak rád v tu chvíli, jako tetu šafářku, která právě vcházela. „Naše Marjánka už má zoubek! Kolik nocí jsme s ní nespali, ale už je venku.“

„Jéje, teta, já vůbec už jich mám plnou pusu, a spíme všichni dobře. Vidíte, holka! Místo, aby vůbec měla radost, že bude mít čím vůbec kousat, brečí a nespí. Taky se jí viklá? Teta kovářka má vůbec taky jen jeden, ale veliký, a ten se jí vůbec pořád viklá.“

„Jo, chlapče, to má od toho, že pořád tím jazykem smejčí po lidech. Ale naší Marjánce se neviklá, a už jí zas polezou ostatní.“

„Měla jste říct tetě Dvořákovic, aby přinesla už zubatou holku, aby mohla hned jíst vůbec rozpíčky.“

„Ty jsi taky ‚vůbec‘,“ řekla teta a dala se do povídání s maminkou.

Kája zčerstva klekl k postýlce, a než se začal modlit, myslil si: „Snad tatínek vůbec zapomene se znovu ptát, proč mi dala teta kostelníkovic pohlavek.“

Odříkal všecky modlitbičky, když teta odcházela, a než s ní tatínek s maminkou vyšli za hájovnu, dělal, jako by spal.

Ale tatínek nezapomněl. Jen se vrátil, už volal: „Kájo!“

A on neprozřetelně odpověděl: „Už spím, tatínku!“

A tatínek řekl: „Asi nespíš, protože slyšíš a mluvíš. Proč ti dala teta kostelníkovic pohlavek?“

„Protože, tatínku, jsem vůbec… já jsem, tatínku, řek’ strejčkovi kostelníkovic, že teta šňupá pod kapličkou.“

„Ale? Tak ty se zaučuješ na udavače? A to jsem já nevěděl!“

„Když, tatínku, ona mi dala vůbec takový pohlavek…“

„No dobře! Asi jsi zasloužil. Pozítřku bude péct maminka rozpíčky, tak nedostaneš vůbec ani ukousnout!“

Kája ztichl a usnul.