Školák Kája Mařík/Díl I./XXV. Kája by rád na výlet

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXIV. Kája nese do školy zabitou zmiji, a přijde pan inspektor	XXV. Kája by rád na výlet	XXVI. Kája pojede na Karlův Týn

Údaje o textu
Titulek:	XXV. Kája by rád na výlet
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

V Lážově teď často Kája zaslechl flašinet. Nejhezčí písničky měl lipanský Troníček. Jenže obyčejně začal hrát po ránu k osmé, když Kája musil do školy. Ale přece jen Kája znal všecky písničky podle noty, které hrál. Pospíšil si v 10 hodin ze školy rovnou za Troníčkem. Ale jak se začali trousit ulicemi druháci, poznal, že je jedenáct a upaloval k samotám.

Ve středu dopoledne neměl ve škole stání. Jak šel ráno do školy, Troníček vyhrával novou. Tuze se Kájovi líbila a zaposlouchal se před školou. Ještě Troníček nedohrál, když Vojta Brabencovic se kmitl kolem něho: „Už je osm, honem pojď!“

„Jaká pak to asi je?“ myslil si Kája. „Však mu to strejček Troníčkovic poví. Má s ním přece jakou známost! Kolik krajíců chleba i kusů rozpíčků odstěhovalo se z Kájovy tašky do Troníčkových kapes. Posledně měl taky novou. Řekl, to je, Kájo, ‚Copak je to za vojáka‘. Tahle asi bude jiná. Jen aby už bylo deset!“

Pan řídící řekl: „Kájo, tys, myslím, dnes duchem nepřítomen.“

Kája se nad tou větou trochu zamyslil, ale protože jí ani trochu nerozuměl, vstal a odpověděl tajuplně: „Prosím, pane řídící, on strejček Troníčkovic má dnes ve flašinetu novou písničku.“ Ale panu řídícímu to bylo asi jedno, protože se naň ani nepodíval a řekl: „Sedni! Hodný žáček nedbá kolovrátku a myslí na učení.“

Kája chtěl honem vysvětlovat, že žádný „korohnátek“, ale flašinet strejčka Troníčkovic, když se pan řídící zastavil a řekl: „Ticho, děti, něco vám povím. Ode dneška za týden podnikne naše škola výlet na Karlův Týn. Do Řevnic se půjde pěšky ráno v 7 hodin, pak pojedeme vlakem do Budňan. Připomínám, že na Karlově Týně jsou vysoké schody. Pak bude společný oběd pod hradem, a k večeru pro nás přijedou žebřiňáky do Řevnic. Prvňáčky neberu rád na takové výlety. Zlobívají po cestě. Ale aby vám toho nebylo líto, kdo byste chtěli jít, poproste, aby tatínek nebo maminka šli s vámi! A teď vám povím něco o Karlu IV., blahé paměti, o tom, který dal postaviti hrad Karlův Týn, o tom, který kázal postavit v Praze Karlův most.“

To ostatní už všecko běželo mimo Kájovo vědomí. Zapomněl i na Troníčka. Do srdíčka usadila se mu jediná myšlenka: Škola pojede na výlet, prvňáci taky!

Výlet! Tohle slovo se mu náramně líbilo. Jen jestli se taky bude líbit mamince! To bude zas soužení. Dráha – to Kája věděl – to se musí platit. Oběd, řekl pan řídící – no, Kája by přece nemusil mít někde oběd. Vzal by si pár krajíců chleba, do láhve trochu mléka.

„Úžasně hluboká studna je na nádvoří,“ – to ostatní Kája neslyšel – „hodí se kamínek a hodnou chvíli trvá, než je slyšet, jak dopadne. A kapli sv. Kateřiny tam uvidíte. Tam dobrý císař a král Karel IV. se modlíval celé dny. Nikdo ho nesměl vyrušiti z jeho modliteb a rozjímání. Skrovné jídlo otvorem u podlahy mu podávali. Kaple je celá posázená českými polodrahokamy.“

V Kájovi se tajil dech: Taková studna a drahokamy, a císař Karel IV. a ta kaple…

Pan řídící ještě dodal, kolik by každý musil přinést peněz na dráhu a na oběd. Kája si tu cifru v duchu pětkrát opakoval: Deset korun, deset korun!

„A kdo si bude chtít koupit třeba sodovku nebo pomoranč, nebo třesně, nebo cukroví, to ovšem musí mít v kapse peněz víc! Povstal, udělal kříž a začal: „Ve jménu Otce,“ a hned se všichni přidali: „i Syna i Ducha sv. Amen. Otče náš…“

Jindy býval Kája ze školy první venku. Dnes se loudal mezi posledními. Strejček Troníčkovic vyhrával hned vedle školy u Mautnerů a zrovna tu novou, ale Kája poslouchal jen tak jedním uchem. Až Troníček přestal hrát a zavolal na něho: „Kájo, slyšíš, tu novou? To je: Já mám holku od Odkolků, ta má oči jako šmolku.“

Kája honem sáhl do kapsy pro krajíc a hrst jakubek: „Jéje, strejčku, ta je ňáká hezká! Jakže to je? Já mám holku od Koukolků?“

Líbila se mu, třeba ze slov znal jen ten začátek. To ostatní dohvízdá.

Začal si hvízdat, jak k lesu přišel. Maminka zrovna byla trochu rozzlobená. Jakpak by ne? Dvě kvočny s velkými už kuřaty zaběhly jí až hnedle k hranicím lesa. Lízá se utrhla a okousala mamince všecky trsy „šnitlíku“, a jedno house prohnal Péťa tak důkladně, že bylo zrovna „smrtelné“, řekla maminka a hned dodala: „Copak ty se lajdáš lesem a hvízdáš jako pastucha? Kdybys radši si přispíšil a matce pomohl!“

Jak řekla maminka „matce“, bylo vždycky zle!

„A copak jsi to hvízdal?“

Kája upíjel zdlouha mléka: „To je, maminko, ta nová, co má strejček Troníčkovic ve flašinetu.“ A hned začal:

„Já mám holku od Koukolků, ta má oči jako šmolku…“

A ostatní hvízdal. Ale nedohvízdal. Maminka sáhla na skříň a už to švihlo.

„Já ti dám holku od Koukolků, já ti dám takové darebné písničky! Pro pána krále, nic špatného dítě doma neslyší a takhle se nám kazí!“ A už to pokračovalo. Metlička měla hody a Kája smutek. „Jestli jen ještě jednou se opovážíš takovou darebnou písničku zpívat, dostaneš víc. Ještě bys tomu mohl učit Zdeničku a vzácný pán mohl by nás odtud dostat. Pravdu by měl! Kdopak si nechá dítě kazit!“

Kája šel do lesovny. Je to pravda! V čem je holka, to nestojí za nic. Jen vejprask z toho kouká. Kdyby se zpívalo: „Já jsem ten kluk od Koukolků“, ani by maminka nemukla, ale kdepak! Že ho to hned nenapadlo! Teď nesmí o výletě ani ceknout.

V lesovně, jak sám v duchu si řekl, taky se ňáko špatně vyspali. Vzácná paní hubovala Týnu, že zapomněla přinést z Lážova játra, Zdeňa fňukala, že ji bolí bříško. Kájovi na úctyhodný a dlouhý pozdrav odpověděli jen tak trochu. Kája si sedl vedle Zdeni na lavici u kamen.

„Moc tě bolí bříško?“ ptal se soucitně. „To by bylo lepší vzít to trapem párkrát za sebou průsekem. Chceš?“ A vyběhli. Vrátili se za hodinu červení v tváři, Zdeňa se smíchem: „To jsme to bříško prohnali! Už nebolí nic. Nemáte, maminko, něco k jídlu?“

Kája seděl zas už na lavici a vzdychal. Vzdychal tak těžce a často, že se konečně rozesmála i paní lesní.

„Copak tak vzdycháš, chlapče?“ A nesla každému hrneček smetany s krajícem chleba.

„Ju, vzácná paní, taková je tam studna, že ani hned kamínek není slyšet, když se tam hodí, a z drahých kamenů celá kaple. Povídal pan řídící jako nic: ,Deset korun si musíte přinést na dráhu a oběd.‘ Já bysem si vzal chleba, ale ‚maminka‘, řek’ pan řídící, ‚ať jde s vámi‘!“

„Výlet na Karlův Týn, viď, Kájo? A to ještě nevíš, že máš přijít k nám a poprosit, a že tě vypravíme? To víš, maminka musí moc počítat. Abyste šli dva, stálo by moc peněz, a samotného tě pustit by se bála. Ale já si myslím, že bys dal na sebe pozor. Konečně, pan řídící by si tě vzal na starost. S tím si hlavu nelam.

Peníze dostaneš a ještě ti něco upeku, abys měl s sebou. Jen si to doma ňák vyřiď!“

Kája přestal vzdychat a oči mu svítily: „Vzácná paní, kdepak takovou vejlohu! To já jen, kdyby vzácný pán řekl naší mamince, že mohu sám, a peníze ani nepotřebuju. Když dojdu do Řevnic, to až k tomu hradu taky doběhnu. Však já je tam najdu!“

„No, povíme si o tom ještě,“ smála se paní lesní, a Kája dával dobrou noc.

To house, co bylo prve „smrtelné“, už se vzpamatovalo, kvočna už i s kuřaty seděla, maminka hajná už se usmívala. Kája neobyčejně ochotně pomáhal při úklidu na dvoře. A jak maminka sedla ke kamnům, aby rozdělala oheň, začal nesměle: „To je pořád horko, maminko!“

„No, když ty taky pořád běháš.“

„Povídal pan řídící, že školáci půjdou na výlet. Na Karlův Týn, maminko!“

„To je dobře, Kájo! To budeš mít prázdno, naděláme hromadu otýpek z klesti.“

„Tááák, hezky to začíná,“ myslil si Kája. „Já bysem, maminko…“

„Copak bys?“ zvýšila maminka hlas. „Snad bys taky nechtěl na výlet? Copak by tě napadlo! Zbůhdarma vyhazovat peníze! Až půjdou školáci na malou sv. Horu nebo na Skalku, jdi si s nimi, ale kdepak dráhou!“

Chvíli bylo ticho. Kája začal znovu: „Vzácná paní povídala, že mi peníze dá, jen abyste dovolili.“

„Ale, ale! Tos rovnou řek’: ‚Vzácná paní, dejte mi na vejlet,‘ ne? Koukejme se na věci! Takového dobrodiní z lesovny užijeme a ty budeš obtěžovat se žebroněním o peníze? A to se ani trochu nestydíš? My na to nemáme. Tys chudý chlapec, který nemusí všude být, a dost! Copak tě napadlo u pánů o tom mluvit? Řeknou, žes vydřiduch. Ani krok!“ A maminka rázně přirazila pokličku na hrnec na znamení, že je konec řeči. Jenže v tu chvíli si vzpomněla, že taky byla prvňačkou a že taky takhle přišla jednou domů ze školy, jako dnes Kája, že taky hlásila, co pan řídící povídal, že taky měla tisíc chutí na vejlet. Nebožka maminka – Pán Bůh jí dej radost věčnou – taky nejdřív řekla: „Copak by tě napadlo, Toničko, na takové hlouposti my nemáme.“ Ona ovšem začala plakat, až maminka přece jen řekla: „No, tak ti ty tři šestáky dám, ale ne abys všecko utratila!“

Kája si zatím opakoval v duchu nové slovo: „vydřiduch“. Za nic neví, co to je. Kde asi maminka to slovíčko sebrala? Jinde ne, než od tety kovářky.

Hajná se dívá po očku na Káju. Nepláče, ví, že pláčem ničeho nezmůže, ale smutno mu asi je. Hodný chlapec to je, o to nic.

„Copak sedíš tak tiše, co?“ zeptala se.

„To já jen tak, maminko,“ zřejmě v potlačovaných slzách láme se mu hlas.

„Pojď sem ke mně!“ A hajná sedá si na lavici. „Hezky se mi podívej do očí!“

Kája se dívá a maminčina ruka hladí jeho vlásky. Šťastný úsměv vystřídal slzičky.

„Kolikpak to bude stát, chlapče?“

„Já bysem, maminko, ani peníze nechtěl. Já bysem za nimi doběh’ až k tomu hradu. Jen pár krajíců chleba kdybyste mi dala a asi korunu ‚pro všecko‘, jak říká tatínek. Kdepak deset korun, maminko! To já vím, že mi nemůžete dát, a jen když dovolíte, abych moh’ sám. Však já dám na sebe pozor!“

„Je to dost peněz, Kájo, ale my ti těch deset korun dáme. Jen dej na sebe pozor! Poprosím pana řídícího, aby tě vzal pod svou ochranu, nebo se tam někde ztratíš a co my si tu počnem bez tebe!“

Kája i dech zatajil blahem. Jak je u maminky krásně! Jistě ještě lepší, než v tom hradě. Kdyby věděl, že maminka celý den takhle by ho hladila, ani by tam nešel. Ale maminka by si za chvíli vzpomněla na klest a bylo by po všem. „Maminko, to jsem moc rád, že mi to dáte. Já mám takovou velikou radost, že ani nevíte! Neutratím, jen za dráhu.“

„Jen se přihlas k tomu obědu! Bylo by ti přece líto, kdyby ostatní seděli u talíře a ty někde v koutě!“

„Tak zaplať Pán Bůh, maminko, tisíckrát! A do té studny smím si také hodit kamínek?“

„Do studny?“ lekla se maminka. „Pravda, na studnu jsem zapomněla. Ať tě ani nenapadne! Kdyby tam každý kluk směl kamínky házet, to by byla hnedle plná, to snad jen pan řídící. Anik ní nechoď! A teď běž ke Zdeničce a řekni, že tedy pojedeš na ten výlet!“

Jak se Kája večer domů vrátil, řekl hned hajný: „Á, náš vejletník už jde. Jen aby ses tam někde neztratil! A kdy si máte přinést ty peníze?“

„Tatínku, snad už zejtra. Pan řídící jen řekl. ‚Přineste si‘!“

„Tož abych ti to přichystal. Maminko, máme doma papírovou desetikorunu? Aby to chlapec nenesl v samých drobných.“

Maminka šukala sem tam, i do velkých modlitebních knížek po babičce se dívala. „Nemáme, tatínku, desetikorunu zrovna nemáme!“

„To je jedno, tatínku, peníze jako peníze.“ Chtěl mít Kája peníze raději hned.

Na hromádku maminka spočítala deset korun v drobných, a tatínek poradil: „Jdi s tím ráno k panu Kalbíkovi, popros, dá ti za to papírek!“